Jiné, a přesto stejné 7. díl Hádky a pohádky

Tory dost pochybovala, že budou mise úspěšné, ale nic nenamítala. Obě si odešly sbalit věci, popřály si hodně štěstí a rozloučily se.
Rozdělily se a vyšly každá jiným směrem

(Rozhádaný tým Tory - Deidara)

Po chvíli Tory konečně uviděla svého bráchu. Když si ale všimla jeho výrazu, zamrazilo ji.
„Proč jsi mě hledala?! Neříkal jsem ti, abys zůstala v Iwagakure?"
„To jo, ale-"
„Pojď už, musíme tam být co nejdřív. Tady to není nic pro tebe. Celkově nic pro holky. My jsme zločinci! Chladnokrevní zabijáci! Tak si to uvědom."
Tory radši mlčela, protože čímkoliv, co by řekla, by jenom přilívala olej do ohně. Vydali se teda směrem Kamenná, do jejich bývalého domova.

(taky rozhádaný tým Mira - Itachi)

Už ve chvíli, kdy Mira uviděla Itachiho, jí něco nesedělo. Sice na ní mávl a usmál se, ale stejně to bylo divné. Přišla k němu a vyrazili.Po chvíli se Itachi konečně ozval: „Proč jsi za mnou šla?"
„Stýskalo se mi," odpověděla prostě.
„Měla jsi zůstat ve vesnici."
„Proč?"
„Akatsuki jsou chladnokrevní vrazi a..." nedokončil.
„Jak mám dokázat že dovedu být chladnokrevným vrahem?"
Mlčel.
„Jak?"
Nic.
Mira chtěla dál doléhat, ale když si všimla jeho výrazu, rozmyslela si to.
(Tým Tory -Deidara)

A Deidarova tichá vzpoura nebrala konce. Dalších několik hodin pořád jen běželi, což Tory moc nebavilo, ale nestěžovala si. Však ona taky není žádný srab a v Akatsuki zůstane, i kdyby ji to mělo stát život!
K večeru konečně doběhli k jisté jeskyni, kde se utábořili. Kromě dvou přestávek totiž běželi téměř neustále. Deidara vytáhl kousek chleba a beze slova jí ho hodil.
„Mluv se mnou!" nevydržela už to Tory.
„A co ti mám říkat? Stejně mě nikdy neposloucháš." Tory ani jinou odpověď nečekala. Hlavně že už není ticho.
„Poslouchám! Za jak dlouho budeme v Kamenné?"
„Asi za týden," odpověděl stále nevrle.
„A jak to uděláme? Myslím, jak ukradneme ten svitek?"
„Jak to mám vědět? Musím něco vymyslet."
„ Snad musíme, ne?" ohradila se jeho sestra,„stejně to bude divné, krást ve vlastní vesnici..."
„Nikdo tě k tomu nenutí," vyjel po ní Deidara.
„Ne? A kdo odešel, hmmm? To si vážně myslíš, že tam budu jen tak sedět, zatímco vůbec nevím, jestli vůbec žiješ?"
„Uklidni se," odpověděl chladným hlasem. Tory si jenom odfrkla.
„Držím první hlídku,"oznámila. A jejich tábořiště zůstalo v uraženém tichu.

(Tým Mira - Itachi)

Skoro celou cestu mlčeli, jenom občas se Itachi na něco zeptal. Mira v jeho přítomnosti najednou cítila nesvá. Až do večera mezi nimi panovalo napjaté ticho. Najednou se Itachi zastavil.
„Co se děje?" zeptala se šeptem.
„Je pozdě. Dneska už tam nedojdeme."
„Aha. Beru si první hlídku."
Vzal to beze slova. Rozbalil přikrývky a lehl si. Mira si ale všimla, že ji pořád pozoruje.
„Zvládnu to i bez hlídání!" vypálila na něj trochu naštvaně.
„Ale-" snažil se něco namítnout.
„Už nejsem malá holka jakou znáš."
„Jak myslíš," a otočil se na druhý bok.

(nenápadný tým Tory - Deidara)

Po týdnu naprosto chladného chování z obou stran došli konečně do blízkosti kamenné.
„Už máš plán?" prolomila nekonečné ticho Tory.
„Jo. Prostě tam půjdeme a svitek si vezmeme," oznámil úplně klidným hlasem Deidara.
„A trochu propracovanější to nemáš?" ptala se s malou nadějí jeho sestra.
„Ne," odtušil." "Tak budu muset něco vymyslet já," pomyslela si Tory.
Další den ráno už si Deidara sundával akaplášť (Tory žádný nemá,) a rozpustil si vlasy. V Iwagakure už nebyl několik let, přesto na někoho jako je on nejde zapomenout.
Tory si na rozdíl od něj upletla cop tak, aby jí šly vlasy co nejvíc do obličeje- stále se po ní pátralo, byla pryč asi měsíc a půl.
Přípravy vyvrcholili tím, že se oba sourozenci ještě víc pohádali, ale nakonec se shodli a oba, ještě uraženě, se rozběhli ke zdi Kamenné.Na nejmíň osídleném místě ji přeskočili. Jejich znalost této vesnice jim poskytovala obrovskou výhodu. V předklonu doběhli až k jejich starému neobydlenému domu. Tam si vzali nějaké kunaie a ještě celý plán domysleli...
Tory, v otcově starém klobouku a v mužském oblečení s vlasama pod kabátem kráčela vedle Deidary s hnědou parukou na hlavě a také v otcově starém oblečení. V rukou měli štosy papíru a vypadali jako úředníci. Nebo v to alespoň doufali.

( zklamaný tým Mira a Itachi)

Ráno vyrazili brzo a v poledne už byli ve městě. Itachi je vedl liduprázdnými ulicemi Skryté Mlžné vesnice. Až se v jedné zastavil. Stáli v ulici bohatě zdobených domů.
„Ty jo. Za kým nás to Pein poslal?" ptala se udiveně.
Najednou se Itachi znovu rozešel a jí nezbývalo nic jiného než ho následovat.
Zastavil se před jediným starým domem v ulici.
„Tady to je."
Mira tomu nemohla uvěřit. Jediný ošklivý dům v ulici a oni musí zrovna tam.
(Mno, ošklivý... spíš působil dojmem, že se vám každou chvíli zřítí na hlavu.)
Itachi zaklepal. Chvíli bylo ticho a pak se ozval nepříjemný hlas: „Kdo je?"
„Posílá nás Pein."
„Pojďte dál."
„Pane neotevřel jste," zapojila se do rozhovoru Mira.
„Promiňte," a otevřel.
Vešli do ještě ošklivější předsíně. A jestli si mohly vybrat vhodnějšího obyvatele domu, našly by jej jenom těžko.
„Vítejte v mém paláci," ošklivě se zasmál.

(Tým Tory a Deidara)

Konečně došli k budově, kde sídlil kage. Oběma to připadalo jako věčnost, ale Deidara by to nikdy nepřiznal. Nepozorovaně vešli do budovy a stoupali po schodech. Bylo tam až podezřele prázdno.
„Nefuň!" okřikl Deidara šeptem svoji sestru. Ta to neokomentovala a stejně tiše jako předtím zabočila do chodby vpravo. Svého času sem oba sourozenci tajně lezli a hrabali se kagemu v dokumentech. On byl totiž Deidarův sensei, a tak, i když je chytili, nebyl z toho takový průšvih, jako by měl někdo jiný. Ale stejně... Tory šeptem odpočítávala dveře:„První, druhé, třetí... šesté, sedmé, tady to je!" Vešli do místnosti zahalené v šeru.
Všude kolem nich ležely hromady papírů, svitků a takových divných malých krabiček. Zdálo se jim dost divné, proč to tady nehlídají stráže. Vždyť tohle je jedna z nejdůležitějších místností v celé Kamenné! A co je v těch krabičkách?
Deidara zavřel dveře a místnost se ponořila do naprosté tmy.
„Ty de*ile, rožni!" zašeptala Tory jeho směrem. Nesnáší tmu v uzavřeném prostoru.
„A proč bych jako měl?" odsekl její bratr naštvaně.
„Protože tady asi těžko něco najdeme v takové tmě!" už skoro křičela Tory.
„Uklidni se ty kr*vo," zasyčel Deidara, ale otevřel. V místnosti opět zavládlo šero. Ani jeden ze sourozenců nepromluvil, aby je náhodou neslyšel někdo nechtěný.

(Tým Mira a Itachi)

Nejdřív jim ukázal pokoj ve kterém měli přespat. Páchlo to tam plísní a přikrývka byla prožraná moli. Miře se nepodařilo zakrýt znechucený výraz.
„Copak, princezně se nelíbí její komnata?" zeptal se ironicky.
Mira to přešla bez poznámky.
Najednou se ze stropu utrhl lustr a zůstala po něm díra.
„Budu spát venku," rozhodla se černovláska a kvapem odešla.
„Já taky," přidal se k ní její brácha.
„Jak myslíte. Bránit vám v tom nebudu."
Itachi mu předal svitek a následoval svoji sestru.

"Sakra! Jak to, že je už zase tma?!" nadávala pět minut po opuštění toho domu Mira, „už toho mám dost!"
„Tak si najdeme místo kde bychom mohli postavit stan," navrhl jí brácha.
„My máme stan?" zeptala se nevěřícně.
„Jo," přiznal Itachi provinilým hlasem.
„Proč jsme teda předtím spali na zemi?"
„Zapomněl jsem že ho máme." Mira jenom otočila oči v sloup.
„Tak jo postav ho já mezitím rozdělám oheň.
( Neodhalitelný tým Tory a Deidara)

Začali vzpomínat, kde byly svitky a přitom přejížděli celou místnost pohledem. Konečně se zdálo, že Deidara něco uviděl a vydal se k tomu. Tory opatrně za ním. Bylo až neuvěřitelné štěstí, že přitom nic neshodili. Konečně i Tory uviděla cíl jejich pátrání. Na zemi vedle celé hromady krabiček stály postavené tři velké svitky. Že by to bylo až tak jednoduché? Teď jenom poznat správný. Deidara opatrně jeden vzal a začal číst nápis na jeho okraji. Pak jej položil, vzal jiný a udělal s ním to samé. Co když svitek přemístili?! Deidara pomalu roztáhl třetí svitek, a pak k velké úlevě jeho sestry pokývl hlavou a zastrčil si jej pod plášť. V tu chvíli se z hromady nejbližších krabiček ozvalo pištění.

(Tým Mira a Itachi)

Když díky katonu Mira rozdělala oheň, měl už Itachi stal postavený.
Naštvaná černovláska si do něj šla lehnout a skoro hned usla...
Když se probrala a vyšla ze stanu uviděla že Itachi usnul na hlídce.
"On mi včera nevěřil a hlídal celou noc, proto teď usnul," pomyslela si.
Zatřásla jím a on se probudil.
„Co se děje?" začal se kolem sebe rozhlížet.
„Proč jsi mi včera nevěřil?" vypálila na něj?
„Co?"
„Včera jsi nespal, když jsem hlídkovala-" zničehonic sebou trhla.
Něco slyšela a zasáhl ji poryv větru jako by kolem ní někdo proběhl. Nikoho ale neviděla. Najednou jí někdo zatahal za vlasy a jakoby odnikud se jí pod krkem objevil kunai. Itachi nestihl zareagovat a ten někdo řekl:„Postav se a dej ruce nad hlavu. Jinak ji zabiju."
Itachi poslechl
„Ne!" okřikla ho Mira. Itachi se na ní překvapeně podíval.
„Ty buď zticha!" okřikl ji neznámý a přitlačil. Zpod hrotu kunaie stekla kapka krve.

(Tým Tory a Deidara)

„A sakra," ulevil si Deidara.
„Dělej, zdrháme! Nesmí nás tady vidět." Oba se rozběhli ke dveřím a vyběhli na chodbu. Z leva slyšeli hluk běžících nohou. Spousty běžících nohou.
„Jedna, dva, tři," odpočítávala Vjatora dveře,„ dvanáct... patnáct!" Oba sourozenci do nich vletěli a co nejtišeji za sebou zavřeli.
„Pitomé přístroje!" nadávala Tory. Právě se mačkali ve stísněném prostoru přístěnku na metly smrdícím chemikáliemi. Teď už slyšeli spěšné kroky všude. Najednou se ozval vyděšený výkřik: „Chybí tady jeden svitek!" Tak už na to přišli... Personál se dost zlepšil za ty roky.
„Musíme je najít! Kdo je najde, dostane dvakrát vyšší plat!" rozlehlo se chodbou a kroky ještě zrychlily. Už byl slyšet i zvuk otevíraných dveří v okolí sourozenců.
Pouze jeden z mužů stál bez hnutí a naslouchal. Nemyslel si, že by mělo nějakou cenu tady bez rozmyslu pobíhat, jako jeden ze stáda volů. Ne, on si radši počká. Jenom kdyby tak všichni zůstali zticha! To si říkají ninjové? Pfff, jak on jimi pohrdá. Z jedné místnosti něco zaslechl. Ti lupiči jsou tak hloupí! Vydat se loupit za bílého dne sem! Vydal se k onomu pokoji a otevřel dveře...
„Dělej! Už sem někdo jde!" pobízela Deidaru jeho sestra. Dveře se začaly otvírat."Už mi neutečou," pomyslel si ten muž. Otevřel dveře... Ale nikdo za nimi nebyl. Jen pár košťat** a odporný chemický zápach.
Deidara a Tory se plazili úzkou špinavou tajnou chodbou, kterou před časem sami vytvořili. Byla dlouhá asi dva metry a vedla do kanalizace. Blééé, ale lepší než se nechat chytit, v tomto případě nejspíš i zabít. Teď byli vděční za to, že se jim to chtělo dělat. Co by se jinak stalo... Na to nechtěli ani pomyslet.

(Tým Mira a Itachi)

„Miro ne!“
Chvíli bylo ticho a potom šlo slyšet letící zbraň. Byl to shuriken a zabodl se Itachimu přímo do břicha.
„Brácho, Nééé!“ zakřičela vyděšeně Mira a po tvářích jí stékaly slzy. Itachimu se podlomila kolena. Rychle si ale shuriken vytrhl a postavil se. Osoba za ní se zachechtala:„S váma bude ještě sranda.“
Jakoby odnikud se objevily ohnivé koule a vyletěly směrem k Itachimu. Ještě než se mohl jakkoliv bránit, objevila se před ním vodní stěna. Koule do ní narazily a zmizely. Tlak na kunai ještě zesílil.
„Smůla holčičko,“ uchechtl se.
Mira se mohla jenom dívat jak se Itachimu rozšířily zorničky a začal padat k zemi. Viděla v jeho zádech zapíchané různé zbraně(Jehly, shurikeny, kunaie…)
„T-ty koule byly jenom past?“zZeptala se zděšená Mira.
„Máš postřeh…“ do řeči mu však vpadl zvuk letících zbraní. Ten za ní bolestivě zasyčel a kunai, který měla přiložený u krku spadl na zem. Taky její vlasy už nedržel. Rozeběhla se k Itachimu, přes slzy si však něčeho nevšimla…

Kolem bylo mnohem míň krve než kdyby ho doopravdy zasáhl. Itachi se rozplynul a zbraně dopadly na zem. Někdo jí zaklepal na rameno. Otočila se a nemohla uvěřit svým očím. Vrhla se mu kolem krku. Utřela si slzy a usmála se.
„Já věděla že nemůžeš umřít!“
Prohrábl jí vlasy
„Jak jsi to udělal?“
„Pomohla mi tvoje vodní stěna.“
„To znamená, že…“ nedořekla a přeběhla k jejich věcem. Odkud vytáhla lékárničku a začala mu ošetřovat ránu po shurikenu, která nevypadala zrovna dobře.

(Tým Tory a Deidara)

Plazili se odpornou smrdící stokou už snad celou věčnost. Smrad už skoro necítili, Tory došla k názory, že jí odumřely čichové buňky. Po další hodině už oba přemýšleli, jestli se tady něco nezměnilo. Konečně spatřili východ. Šťastně z něj vyběhli, pak se na sebe navzájem podívali a rozesmáli se.
„Vypadáš srandovně," vyprskla Tory.
„Tak se podívej na sebe," rozesmál se i její bratr.
„Máš?" zeptala se, když se vysmáli. Deidara si skontroval svitek a pak se zazubil:„Jasně!"
Ještě ten den běželi co nejdál od svého bývalého domova.Už se ale blížil večer, a tak si našli kryté místo na spaní. Takové vymoženosti jako stany ani jeden z nich nevedl.
„Mám první hlídku," oznámila Tory.
„Na co hlídky?" ptal se znechuceně Deidara.
„Přece proti těm... kuřatům přece!" Pak uviděla bratrův výraz.
„Jen se směj, ale ony si tě najdou. Kuřata jsou největší zlo."
„Já na ty tvoje pošahané kuřata nevěřím a hlídkovat nebudu. Klidně si buď vzhůru celou noc, ale zítra běžíme dál, kuřata, nekuřata," a lehl si k ní zády. Tory na něj vyplázla jazyky, ale pak si taky lehla. Tady snad ty kuřata nejsou...

(Tým Mira a Itachi)

Jakmile skončila donutila ho, aby si odpočinul. Vypadalo to opravdu směšně. Malá holka, přesvědčující svého staršího bráchu. Skončilo to kompromisem. Přesunuli se kousek dál a tam se rozhodli si odpočinout. Mira si vzala hlídku a Itachimu nezbylo nic jiného, než jí věřit.

Pár dní tam ještě zůstali a potom se opět vydali na cestu směr akasídlo.
Další den vyšli brzo ráno a odpoledne už tam měli dorazit, ale nějak nedorazili.
„Itachi tudy jsme nešli," začala zpochybňovat jeho velení Mira.
„Taky jsem si všiml,"poznamenal suše.
„Za to můžou určitě kuřata."
„Jak by za to mohla moct?"
„Kuřata jsou zlá. Člověk nikdy neví," trvala dál na svém.
„Počkat. Jak to myslíš, kuřata?“
„No přece krvežíznivá kuřata!“ stála si na svém.
„To jsi vzala kde?“
„Tory…“
„Dobře chápu,“ nenechal jí domluvit a mezi oběma se rozhostilo ticho
Najednou uviděli brány nějaké vesnice

( Neprobuditelný tým Tory a Deidara)

„Vstávej!" budila ráno svého bratra blondýnka.
„Nechej mě být!" odbyl ji a spal dál. Tory se na chvíli zamyslela. Potom co nejhlasitěji oddupala pryč a po špičkách se vrátila.
„Kuřata útočí!!!" zařvala Deidarovi do ucha. Ten okamžitě vyskočil a začal se kolem sebe zběsile ohánět. Potom jeho pohled padl na Tory, která se svíjela smíchy na zemi.
„Hahaha," začal ironicky,„moc vtipné."
Sbalili si a opět vyrazili. V čase oběda si uvědomili, že vlastně nemají žádné jídlo.
„Tak to jsme bez jídla. Ku*va, nemohla jsi něco vzít? Alespoň tím bys byla užitečná!" nadával Deidara svojí sestře.
„Měl sis to vzít sám, když jsi tak chytrý," urazila se Tory, „teď tady neňukej a pojď dál." Deidara si jenom odfrkl, ale co jiného jim zbývalo?
K večeru už nemohli. Měli hlad a byly příliš vyčerpaní na to, aby cokoliv dělali. Hned si šli lehnout. Tory ale usnout nemohla, něco jí v tom bránilo...
(Tým Itachi - Mira)
„Zdrháme!" pobídl svoji sestru Itachi, a oba tryskem zaběhli do lesa. Po nějaké době už Mira supěla námahou z rychlého běhu.
„Jejda, promiň," omlouval se Itachi, když si toho všiml, a zastavil. Potom si obauvědomili, že už se smráká. Večer přišel nečekaně brzy.
„Itachi? Nechceš už vytáhnout stan?"
„Jo, jasně," začal jej skládat. Potom Miře zakručelo v břiše.
„Nemáš ještě nějaké jídlo?" Itachi beze slova vytáhl zbytek chleba a hodil jí ho. Ne, že by byl naštvaný, nebo uražený, ale zdálo se mu, že slyší nějaké zvuky. Nechtěl tím však svoji sestru obtěžovat. Mira dojedla chleba a zalezla do stanu. Taky ji nebylo moc do řeči, a po chvíli usnula. Proto nemohla slyšet to, co slyšel Itachi...
„Obě malé děti se klepaly hrůzou. Ve staré krčmě tančily po stěnách odrazy ohně a navazovaly dojem, že místnost hoří. "Kdy se vrátí tatínek?" plakalo strachy malé děvče, nanejvýš šestileté. "Už brzy," uklidňoval ji o trochu starší chlapec. Parkety starého domu zavrzaly, a plameny ohně náhle vyšlehly výš, než předtím. A potom, stejně nenadále oheň zhasnul. "Bratříčku!" vykřiklo děvčátko strachy. "Neboj se, jsem s tebou," klepal se. V krčmě se ozvalo děsivé klapání mnoha malých nožiček... Nebo bych spíš měla říct pařátků? Venku zuřila bouře a otec spěchal domů. Čekaly tam na něj jeho dvě krásné děti. Nedočkavě vyběhl na malý kopeček, a vešel do krčmy - jejich domova. Otevřel dveře. V domě byla naprostá tma. A potom za ním udeřil blesk a osvětlil hrůzný výjev. Na zemi byli otisky malých pařátků. Otisky krve. Vběhl do dětského pokoje. Oheň opět vzplál. Před krbem ležely dvě malé mrtvolky. Kosti ohlodané až na kost. Jeho děti! Náhle uslyšel z temného rohu zapípání... Vesničkou se rozlehl bolestný výkřik..."
Chvíli bylo naprosté ticho.
„Bojíš se?" ozval se dívčí hlas radostně. Hlas té vypravěčky. Itachimu se zdál nějak povědomý.
„Ty jsi usnul!" ozval se hlas znova, tentokrát už smutně, skoro plačtivě.
„Jasně že jsem usnul. Ty tvoje trapné historky už mě nebaví. Drž už hubu a spi!" okřikl ji... Deidara! Ano, tento hlas Itachi poznal. Ta vypravěčka je v tom případě Tory.