Hokageho syn ep. 32

Byl příjemný jarní den. Abych pravdu řekl, taky byl duben. A Vesnice ukrytá v listí byla plně probuzena. Žádné podivné souboje a války, byl klid, který přerušoval jen zpěv ptáků. Lidé se věnovali svojí práci, děti si hrály venku, až na jednoho muže. Vzhledově připomínal nějakého cestovatele, kvůli jeho okrové cestovní brašny na zádech. Krom té tašky měl na sobě hnědou mikinu na zapínání, zdobenou motivem tygřích pruhů. Pod tou mikinou měl černé triko s krátkým rukávem, které lehce odhalovalo jeho vypracovanou postavu. Rukávy mikiny měl vyhrnuté až k loktům. Na levém předloktí bylo vidět divné tetování. Na vnější straně měl znaky pro tři elementy, oheň, vzduch a blesk. Na vnitřní straně mužova předloktí bylo možné spatřit kmenové tetování orla a lišky, obě strany ohraničené takovým divným kmenovým proužkem(pruh s prázdnými kruhy). Z nějakého důvodu měl i na svojí levé ruce koženou, bezprstou rukavici. Asi proto, že měl jen půl prsteníčku. A na pravém zápěstí se mu usadil černý náramek velikosti potítka. Muž procházel Konohou a žasl nad tím, jak moc se za pět let změnila. Během své chůze občas zvedl pravačku na pozdrav lidem, kteří ho poznali a pozdravili. Na jeho rtech se rýsoval spokojený úsměv a bylo to dobře vidět pod jeho zlatými vousy s menší trhlinou na pravé straně.
„Já jsem Zlatý Orel! Dostanu tě!“ Zaslechl hrající si děti, až se nad tím musel pousmát. Procházel kolem hřiště, kde zaslechl dívčí pláč.
„Vidíš? Já jsem ti to říkal.“ Zaslechl i káravý hlas chlapce, který seděl u holčičky.
„Co se děje?“ Zeptal se muž, když si dřepnul naproti lavičky s dětmi.
„Říkal jsem ji, ať tu ruku tolik nenaklání. Nevěřila mi.“ Odpověděl chlapec a mužovi spadl pohled na prostor u jeho levé nohy.
„Aha, tak proto. No jo, se zmrzkou se musí opatrně.“ Pomyslel si muž, než se zase obrátil na děti.
„A vůbec, kdo jste pane? Táta mi říkal, že si mám dát pozor na podezřelé lidi.“ Zeptal se kluk a muž se na něj pozorněji podíval. Černé, krátké vlasy a modré oči. Dívka vedle něj, zjevně jeho sestra, měla zase blond vlasy a levandulové oči.
„Klídek. Vaši rodiče mě znají moc dobře.“ Pousmál se muž, načež se rozhlédl kolem.
„A když už padla řeč o rodičích… Kde je máte?“ Zeptal se muž(mám vás dlouho napínat, než řeknu, že je to Tanma?), když se otočil zpět na děti.
„Táta je v práci a máma odběhla si jen něco vyřídit.“ Odpověděl kluk a Tanma se podíval na stav svých financí.
„Jasně. Hele, maličká, nebreč. Nebreč kvůli jedný zmrzlině, protože toho ještě bude hodně.“ Pousmál se Tanma pod vousy a přiložil holčičce levačku na rameno.
„Myslíte?“ Zeptala se holčička a podívala se na Tanmu. Někoho jí připomínal.
„Nemyslím. Já vím. Poslyšte, než se vám mamča vrátí, co kdybych vám koupil zmrzku? Mě těch pár drobnejch nezabije. Co říkáte?“ Usmál se Tanma.
„To vážně? Aspoň Kushina přestane brečet.“ Pousmál se kluk. Tanma od dětí zjistil, jakou by chtěli a odběhl jim to koupit. Jejich máma, Hinata, se zrovna vracela z jedné budovy. Ano, ta stará, dobrá, milá a krásná Hin, už je spolehlivou matkou. Očima vyhledala své ratolesti, našla je s nějakým mužem v hnědé mikině s kapucí na hlavě a okrovou cestovní taškou.
„A pro příště, držte ruce rovně, ať se vám to znova nestane. A to říkám i tobě, chlapče.“ Poradil jim muž, než se zvedl a vydal se k odchodu.
„T-to je…“ Zajíkla se Hinata překvapením, když se na ni muž podíval. Známá trhlina na rtech a ještě mu občas vykoukl pramen zlatých vlasů.
„Tanma-san.“ Pomyslela si Hin překvapeně a Tanma zvedl levačku na pozdrav. Byl to Tanma, protože Hin zpozorovala i chybějící prst. Radostně se usmála a taky zamávala na pozdrav, ale Tanma už byl pryč.
„Mami! Kdo byl ten hodný pán, co nám koupil zmrzlinu?“ Zeptala se ta holčička, jejíž jméno bylo Kushina.
„Jen takový moc hodný strejda. Chcete být ještě venku?“ Zeptala se Hinata svých dětí a dočkala se kladné odpovědi.
Tanma procházel dál Listovou, opět příležitostně zvedal ruku na pozdrav, než došel k jedné budově. Ale ta vypadala, že už je nějakou dobu zavřená.
„Natrvalo zavřeno. Povolení ke strhnutí.“ Přečetl Tanma zprávu nahlas, načež mu zakručelo v žaludku.
„Hledáte něco?“ Ozval se za ním lehce hrubý hlas s divným přízvukem. Tanma se otočil po zdroji, spatřil muže, asi o rok mladšího než Tanma, s černými, rozježenými vlasy a jizvou ve tvaru měsíčního srpku u levého oka. Vedle něj stál mladík s brýlemi a strašně popotahoval.
„Kdy to zavřeli?“ Zeptal se Tanma a ukázal palcem na zavřený bar Ichiraku.
„Asi před třemi lety. Ale máte štígro. Majitel i s jeho dcerou se přemístili jinam v téhle vesnici. Proč se ptáte?“ Zeptal se muž s jizvou v černé uniformě.
„Ale. Cesta dlouhá, prázdnej žaludek.“ Odpověděl Tanma.
„Jó, to znám. Hlad dovede bejt sv**ě.“ Zasmál se muž.
„Trefíte tam, nebo mám jít s váma?“ Tanma se podíval na novou Konohu.
„Eskorta asi bude jistější.“ Uznal Tanma a černovlasý muž se obrátil na svého společníka.
„Pokračuj beze mě, Udone. Já jen doprovodím tohohle návštěvníka.“ Nakázal černovlasý muž a mladík šel dál svou cestou.
„Co vás sem žene?“ Zeptal se muž Tanmy, když Tanma prohledával kapsy.
„Cesta domů.“ Odpověděl Tanma a zapálil si.
„Jé, nemáte ještě jednu? Nějak jsem si je zapomněl přibalit do práce.“ Požádal muž a Tanma se zamyslel. Hned ale vytáhl další a podal ji mužovi. Ten, za vřelých díků, si taky zapálil. Ale něčeho si všiml.
„Mimochodem, jak se vám povedlo přijít o prst?“ Zeptal se muž a Tanma se podíval na svoji levačku.
„Tohle? No, vím jen to, že jsem byl na výletní procházce, kde se mi povedlo ten prst si zlomit a následně useknout. Proč se ptáte?“ Zeptal se Tanma a potáhl.
„Protože jeden můj kámoš přišel o prst stejným způsobem, jak vy říkáte.“ Odpověděl muž a pečlivěji se podíval na Tanmu.
„A kde je teď ten kámoš?“
„Na misi. Už pět let.“ Odpověděl muž a zadíval se Tanmovi pečlivěji na trhlinu ve vousech.
„Však on se rychlo-vrátí.“ Usmál se Tanma, než znovu promluvil.
„Dal sis sakra načas, abys mě rozpoznal, Kiro.“ Pousmál se Tanma, což vedlo ke Kirovu zaskočení.
„Z-z- Zlatej?“ Vykoktal ze sebe Kiro.
„Jseš- jseš to ty?“
„Říkal jsem, že se rychlo-vrátí.“ Usmál se Tanma ještě víc a chytil Kirovu pěst do břicha.
„Jseš skutečnej! Vítej zpátky, Tanmo!“ Přivítal ho Kiro se smíchem a bratrsky se objali.
„Je skvělý být zase doma.“ Pronesl Tanma, když si ho Kiro přeměřil pohledem.
„Změnil se. Trošku splasknul a zarostl, jinak žádná tělesná změna. Jen jeho hlas zní klidněji, ale mluví nějak divně. Ještě divněji, než já!“ Pomyslel si Kiro.
„Páni, Zlatej! Už je to pět let! Máš mi toho spoustu co říct.“
„Já vím. Dlužím to vám všem. Ale až bude čas. Jenom mi řekni…“ Začal Tanma a ukázal pravačkou na Kirovu uniformu.
„Co je sakra tohle?“ Zakončil a Kiro se podíval na svoje oblečení.
„Hezký, co? Naruto měl pravdu, když říkal, že uniforma sekne každýmu.“ Zazubil se Kiro.
„Víš, Zlatej, od doby, co jsi odešel, stala se Konoha terčem několika útoků. Zjevně se dozvěděli, že v Konoze teď není jejich nejsilnější bojovník. A ty mi řekni, co to občas plácáš za hlouposti?“ Vysvětlil Kiro a hned se zeptal.
„Hehe, no nějak jsem si navykl na Vzdušnej dialekt. Ale snažím se to omezovat, ať je mi dobře rozumět.“ Poškrábal se Tanma rozpačitě pod kapucí. A ani se chlapi nenadáli, už stáli před novou restaurací.
„Tak tady se Teuchi a Ayame rychlo-přemístili?“ Zeptal se Tanma.
„Jo. A mají to tam bezva. Pojď, zvu tě.“ Nabídl se Kiro a oba vešli dovnitř, kde se nacpali k prasknutí.
„Teda! To bodlo!“ Liboval si Tanma s úlevou.
„Tak akorát to pořádně zapít, co?“ Zeptal se Kiro a vzal do ruky svůj kalíšek saké.
„No, to mi povídej.“ Uznal Tanma a společně do sebe saké kopli.
„Koukám, že Listová dobře vzkvétá. Nemám pravdu?“ Zeptal se Tanma.
„Jo, pod Narutovým velením to jde dobře. Dobře si vede ten synek. Nad čím dumáš?“ Zeptal se Kiro, když se Tanma zamyšleně podrbal ve vousech.
„Uvažuju, jestli zajít teď domů a nebo k Narutovi do kanclu.“ Svěřil se Tanma.
„Co převládá?“
„Rychlo-skočit za Narutem.“ Odpověděl Tanma a Kiro dolil poslední zbytky v lahvi.
„Tak pojď. Dorazíme to a půjdem.“ Navrhl Kiro a jedním lokem měl saké v sobě. U Tanmy totéž a tak mohli vyrazit dál. Jenže po cestě narazili na jeden problém. Jakási parta mladých výtržníků dělala neplechu.
„Sakra! Moje Ino-chan!“ Zvýšil Kiro lehce hlas a chtěl se tam vrhnout. Tanmovo pozvednutí ruky ho ale zastavilo.
„Já se o to postarám. Pohlídej mi věci.“ Řekl Tanma klidně a položil na zem svoji tašku. Ti mladí výtržníci zjevně dělali opravdu spoustu problémů.
„Za odmlouvání dostaneš pěkný trest!“ Zaslechl Tanma hlas jednoho, zjevně vůdce party, který se napřahoval k ráně. Rána ale nedopadla, někdo vůdci party chytil ruku za zápěstí.
„To je mi troufalost. Čtyři na jednu.“ Pronesl Tanma s klidem v hlase a pořád tu ruku nepouštěl.
„Hej! Co to?“ Chtěl zjistit vůdce, ale hned se proletěl až ke zdi.
„Nikdy ne****e Tanmu, když má upito.“ Pousmál se Kiro škodolibě v duchu a sledoval, jak si Tanma poradí. Tanma stál s napřaženou levačkou, ohnutou v zápěstí. Skoro, jako by držel další kalíšek.
„Opilý styl.“ Pomyslela si Ino.
„Ještě někdo chce?“ Zeptal se Tanma, když svěsil ruku. Zbylí členové výtržníků se na něj vrhli. Ale pár pouličních hulvátů nemělo proti vysoce vytrénovanému Jouninovi nejmenší šanci. Tanma si je podával hezky a to jen rukama.
„Tak co? Druhý kolo?“ Zeptal se znovu Tanma, načež se setkal se zápornou odpovědí a podal Ino ruku.
„Doufám, že podruhý a naposled.“ Připomněl Tanma, když zvedal Ino.
„T-Tanmo?“
„Ahoj.“ Zazubil se Tanma, načež ho Ino radostně objala.
Naruto seděl ve své kanceláři, vyplňoval různé papíry, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále.“ Vyzval Naru a Kiro vešel dovnitř.
„Zdar, Kiro. Jak to vypadá na obchůzce?“ Zeptal se Naruto, když se podíval na hosta.
„V pohodě, jako vždycky. Pořád nejsou nějaké zprávy o Zlatým Orlovi?“ Zeptal se Kiro a Naruto se podíval do papírů.
„Bohužel nic.“ Odpověď byla negativní, když někdo další vešel do dveří.
„Už je to doba, kdy jsme se viděli naposled, Naruto. Abych byl přesnější, už pět let.“ Ozval se nově příchozí a Kiro musel udělat krok stranou.
„Niisan?“ Vydal ze sebe Šestý, když spatřil nově příchozího. Ve dveřích stál Tanma, teď už s kapucí dole.
„Zdár, ne?“ Zasmál se Tanma a Naruto se zvedl od stolu.
„Tak já teda půjdu dál. Uvidíme se večer, lidi.“ Rozloučil se Kiro a opustil místnost.
„Tak pojď, brácho! Přisedni a podávej zprávy.“ Vyzval Naruto Tanmu, který se posadil, i když s menšími potížemi.
„Pořád to koleno?“ Zeptal se Šestý, když Tanma prohledával svoji brašničku u pasu pro zprávy.
„Jo. Nedal jsem na radu medika a moc to namáhal. Tu to máš.“ Naruto převzal od Tanmy papíry.
„To ses tam tak dlouho flákal?“ Zeptal se Naru se smíchem.
„Jó, jasně! Dělej si prču! To bylo tvrdě-těžký.“ Zavrčel zlehka Tanma a Naru odsouhlasil misi jako splněnou.
„Tak a je hotovo. Co budeš dělat teďka?“ Zeptal se Naru.
„Asi rychlo-půjdu domů, trošku se seznámím s novými věcmi a pak se uvidí.“ Odpověděl Tanma.
„Jo, málem bych zapomněl. Trefíš tam?“
„No, záleží, co jsi vymamlasil.“ Zasmál se lehce Tanma.
„Trošku jsem nechal přestavit to naše skromné živoření. Protože tolik lidí by se k nám asi nevlezlo.“ Uznal Naru.
„Koho jsi k nám nastěhoval a z jakýho důvodu?“
„Uchihovy a Tsoovy. Protože během těch pěti let jsme byli několikrát napadeni a spousta budov byla zničena.“ Odpověděl Naru.
„Jo, Kiro mi říkal.“
„Tu vilu na kopci nemůžeš přehlídnout. A vyřiď pak doma, že večer přijdu.“ Požádal Naru, když se Tanma zvedl.
„No, vidím, že máš míň papírů, než Tsunade.“ Uznal Tanma, když přejel očima Narutův stůl. Pak odešel a vydal se domů. Procházel čtvrtí Namikaze, kde ho lidé nadšeně vítali.
„Hele, radost můžeš sdílet později. Teď se hlavně vrať domů.“ Blesklo Tanmovi hlavou a zadíval se na velký dům na menším kopci.
„Hmm, snad je to ono.“ Pomyslel si Tanma, než se tam vydal. Elika stála u otevřeného okna, z kopce dobře viděla na dění ve vesnici a usmívala se. V ruce třímala svůj přívěsek, který teď zářil modře.
„No to mě podrž! Stále krásnější.“ Uznal Tanma nahlas, když si Eliky všiml.
„Přejete si?“ Zeptala se hraně, než se oba rozesmáli a Elika hned vyběhla ven za Tanmou.
„Možná si tak hodit dvacet.“ Zazubil se Tanma, když se Elika objevila venku. A hned nadával na bolavé koleno, protože se mu Elika zavěsila kolem krku.
„Vou, klidněji, holka.“ Upozornil Tanma, ale i tak Eliku objal.
„Vítej doma, zlato.“ Přivítala ho a jako dodatek dostal Tanma polibek.
„Všechny cesty vedou přece domů, ne?“ Usmál se Tanma a Elika mu položila hlavu na hruď.
„A s tou krásou jsem to myslel sakra vážně.“ Pronesl Tanma a pečlivě se snažil, aby mu šlo rozumět.
„Za to ty vypadáš pořád stejně. Jen věk je jiný, tvoje hlava je o pár centimetrů těžší a…“ Elika se na chvilku zastavila, aby svého manžela porovnala pohledem.
„A pamatuju si tě mohutnějšího.“ Zakončila.
„Tvrdě-těžkejch pět let.“ Vymluvil se, načež se v duchu pokáral.
„Říkal jsem ti, ať mluvíš srozumitelně!“
„C-cože to?“ Nechápala Elika a Tanma se rozpačitě podrbal ve své bujné, zlaté hřívě.
„Promiň, nějak jsem si moc navykl na způsob mluvy ve Skryté Vzdušné.“
„Skrytá Vzdušná? O té jsem slyšela. Jak to tam vlastně vypadá?“ Chtěla zjistit Elika, ale Tanma ji přiložil ukazováček na rty.
„Všechno se dozvíš. Až večer, kdy budeme všichni.“ Řekl Tanma a vlepil Elice hudlana.
„A navíc, Zlatej Orel nestárne, jen zraje.“ Pousmál se Tanma a podíval se na Eliku svým pohledem č. 857, načež se Elika musela zasmát.
„I když tvůj hlas zní klidněji, pořád se tam najde ten malý rošťák, co?“ Popíchla ho, než se otočila na dům.
„Sakuro! Tanma je tu!“ Sotva, co to Elika vykřikla, Sakura už byla venku v cuku letu.
„A sakra! Brzdi, Saky! Brzdi!“ Sakura to neubrzdila a Tanma holt skončil na zemi, držíc se za pravé koleno.
„Do háje! Říkal jsem ti, ať brzdíš.“ Pokáral ji, když si sedl.
„Promiň. Ale ty jsi mě měl zase poslouchat a nevyvádět blbiny! Jinak by jsi s tím už nic neměl.“ Pokárala ho pro změnu Sakura, když si k Tanmovi přiklekla.
„A to mě má přesvědčit?“
„Mám svědka!“ Vykřikla Sakura napůl zoufale, napůl s humorem a ukázala na Eliku. Té se na tváři objevil nevinný výraz a Tanma měl pocit, že spatřil i svatozář.
„No, co už. A to ani žádné veselo-vřelé uvítání nebude? I když jsem už nějaké dostal.“ Poslední větu Tanma lehce zamrmlal, ale i tak ho Sakura přátelsky objala a pomohla mu na nohy.
„No a za Sasím se stavím později.“ Uznal Tanma, než si sebral brašnu a vešel do domu s doprovodem dvou žen. V první místnosti měl Tanma možnost zahlédnout malého, pětiletého kloučka se zlatými vlasy, jak si hraje. Hned v něm poznal svého syna.
„Teda, ty jsi pěkně vyrostl, mladej. Ještě tě pamatuju, jako malýho cvrčka, co ještě ani nechodil.“ Ozval se Tanma a malý Minato se otočil za hlasem. Z fotek si zapamatoval tak akorát jizvu na rtu, kterou měl jeho otec. A tu právě měl i ten muž, co na něj promluvil.
„Tati!“
„No tě péro, špunte!“ Pozdravil i Tanma a už chytal malého do náruče.
„Teda, představovala jsem si Tanmu všelijak, ale jako tátu teda ne.“ Špitla Sakura směrem k Elice, která se potichu uchichtla.
„Zatím víme, že Naru dorazí až večer. Kiro možná taky. Uvidíme, co Sasí.“ Oznámil Tanma, když položil Minata na zem.
„Co plánuješ?“ Zeptala se Sakura, když zaslechla otevření dveří.
„No, slíbil jsem Kirovi i Narutovi, že jim převyprávím, kde jsem se flákal celých pět let.“ Odpověděl Tanma a taky se podíval po nově příchozích. Přicházela menší školka, i s učitelkami.
„Mami, podívej! To je ten pán!“ Vypískl malý Ryo a ukázal na Tanmu.
„Říkám, jen takový hodný strejda.“ Usmála se Hin.
„Strejda?“ Podivila se Ino.
„Jo. To pochopíš časem.“ Ujistila ji Hin a Tanma si šel vybalit.
Později toho dne, kdy zjistil Sasukeho momentální lokaci, šel za ním. Dorazil k jedné budově, ze které se na celé kolo ozýval Sasukeho křik.
„Ty kokos, co to je?“ Zeptal se Tanma sám sebe a vešel. Sasuke stál na něčem, co se podobalo balkonu a sledoval tréninkovou arénu. Jeho učni tvrdě trénovali.
„Co to po něm házíš? Vždyť je mrtvý!“ Křičel Sasuke a Tanma se postavil do stínů.
„Na co čekáš, Sarutobi? Seber tu podělanou vlajku!“ Křičel Sasuke dál, až se Tanma musel letmo pousmát.
„No ne! Sarutobi boduje! Já jsem tak dobrý! Vypadá to, že jsem změnil h***o na Ninju! To je zázrak!“ Křičel Sasuke dál, teď už trošku veselejším hlasem.
„Jo tak takhle u tebe probíhá nábor, Sasí.“ Vysoukal ze sebe Tanma, když se prohýbal smíchy.
„Kdo je tam?!“ Zeptal se Sasuke s rukou na rukojeti. Tanma pomalu vystoupil ze stínů.
„Klidni svou čepel. Jen starý přítel.“ Odpověděl Tanma a vylezl na světlo.
„Ah, Tanmo. Zdravím tě.“ Pozdravil Sasuke, načež se obrátil k aréně.
„Tímto jsme skončili! Mazejte zpátky, povědět svým rodičům, jaká jste banda neschopáků!“ Hnal je Sasuke a jeho učni vyklidili pole.
„Tohle je tu na denním pořádku?“ Zeptal se Tanma, když Sasuke pomalu vycházel z budovy.
„Více méně. Jinak, vítám tě zpátky, brachu. Je super tě mít zase tu.“ Pousmál se Sasuke.
„Z jakýho důvodu? A co to máš na sobě? To jaksi neodpovídá tvýmu stylu.“ Zeptal se Tanma a přejel Sasukeho oblečení pohledem. Vypadalo to, jako pokus o černé róby, na hrudi s tmavě stříbrným brněním.
„Tohle? Vypadá to, že ti to Kiro ještě neřekl.“
„A co mi měl říct?“ Nechápal Tanma a Sasuke ho vyzval ven.
„Určitě ti říkal, že po tvém odchodu jsme byli několikrát napadeni…“
„Jo. I Naru mi to říkal. Promiň.“ Omluvil se Tanma za svůj skok do řeči.
„V pohodě. Naruto a Kiro přišli s nápadem, že na zvýšení obrany, založí něco na způsob vojenských jednotek.“ Pokračoval Sasuke.
„A to jsem byl šťastně-rád, že už je klid.“ Pomyslel si Tanma, než se zeptal.
„S kým se zase válčí?“
„Pokaždé je to někdo jiný. Nějací banditi, různí výtržníci, divoši z lesa, Oblačná…“ Odpověděl Sasuke.
„Já jsem si to vždy-myslel, že Tarik měl spojenectví s Oblačnou.“ Pomyslel si Tanma.
„Jaký jsou ty jednotky?“ Zeptal se Tanma.
„Tak jsme založili tři jednotky. Dvě útočné, jednu zdravotní. Mezi ty útočně patří Pozemní jednotky a Vzdušné jednotky. Taky se můžeš setkat s výrazem KAF, což platí jen pro ty Vzdušné. Kiro ti možná pak řekne, co a jak.“ Informoval Sasuke.
„No, uvažuju, že bych se nechal rekrutovat.“ Zasmál se zlehka Tanma a Sasuke se k němu přidal.
„Říkám, poptej se potom Kira, on má totiž všechno tohle na starost. Zrovna teďka za ním jdu, podat mu výsledky rekrutů, tak mu sdělím tu tvoji nabídku.“ Navrhl Sasuke, načež Tanma přikývl.
„Dobře. Pak se ho poptám osobně. Jo, mimochodem! Kdy se rychlo-vrátíš domů?“ Zeptal se Tanma ještě před odchodem.
„Kolik máme hodin? Šest? Jo. No, zhruba za hodinku, za dvě přijdu. Pokusím přemluvit i Kira. Zatím.“ Rozloučil se Sasuke a rozdělili si cesty.
„A že se Sasuke neptá, co to občas mluvím za řeči. No nic, nechám to plavat.“ Pomyslel si Tanma po cestě a zapálil.
„Jen si musím najít tu správnou vzpomínku.“ Pomyslel si Tanma.
„Chceš pomoct?“ Nabídl se Kadar.
„No, pokud to svedeš.“ Popíchnul ho Tanma, ale Kadar přesto našel. A Tanma došel domů, kde byl už i Naruto.
„A čekáme jenom na Sasukeho a Kira.“ Pronesl Naru a Tanma si šel uvařit kafe, ať to únavou nezalomí v půlce vyprávění.
„No, já mu to potom nějak vysvětlím.“ Slyšeli všichni venku Kirův hlas.
„No dobře. Nechám to na tobě.“ Ozval se Sasuke a oba dva vešli dovnitř.
„No a jsme všichni.“ Uznala Elika, když poslala Minata do postele. Taky už bylo celkem pozdě večer.
„No jo! Zlatej něco sliboval, že?“ Zeptal se Kiro Tanmy, který přikývl i s hrnkem u pusy.
„Jo, jo. Jen musím najít tu správnou vzpomínku, takže se pohodlně usaďte.“ Pokynul Tanma a všichni přítomní si někde posedali.
„Holky, nemáte žehličku?“ Zaslechl Tanma svůj hlas.
„Na co?“ Ozval se pobavený hlas Temari a Matsuri.
„Na vlasy, ne? To jsou otázky.“ Tanmovi se v hlavě ukázalo, jak přebírá od holek žehličku na vlasy. Taky vypadal jako strašidlo. No, i to strašidlo vypadalo líp, než on.
„Sakra! Špatná vzpomínka.“ Zazubil se Tanma v duchu a hledal dál.
„Kadare! Co jsi mi to tam šoupnul?“
„Hehe, jo tak tahle to nebyla.“ Zasmál se Kadar rozpačitě.
„Prosím tě, nech to radši na mně.“ Sjel ho Tanma a začal hledat v paměti.
„Tak to zase bude dílo.“ Špitnul Kiro Sasukemu, Tanma hledal dál. Před očima mu probíhaly různé momenty, než se před ním zformovalo město, čas a Tanmova lokace.
„Mám to. Můžeme začít.“ Pousmál se Tanma a nadechl se k vyprávění.