Hokageho syn ep. 30 2/2

Ninjové z Kamenné přestali s útokem, což vedlo k nepochopení mezi Ninji z Listové. Ale i přesto, zářivé světlo z pevnosti a tlakové vlny neustávaly.
„Ninjové z Listové, za mnou!“ Zavelel Naruto a celá Listová armáda se vydala za zdrojem těch podivných úkazů.
„Zajistěte oblast!“ Nakázal Kiro a přikleknul k jednomu z bývalých Tarikových vojáků.
„Rozkaz, pane!“ Přišla Kirovi odezva a Kiro zjistil, že je mrtvý.
„Tomuhle se teda říká paseka.“ Uznal Sasuke, když stanul u Kira. Z vysoké budovy byl slyšet slabý křik.
„Naruto, poznáváš ten hlas?“ Zeptal se Kiro, když se postavil.
„Tanma.“ Odpověděl Naru a celá budova se pomalu začala bortit.
„Páni, co je to za techniku?“ Chtěl vědět Sasuke, sám žasl. Tanma levitoval v polovině té budovy, všude kolem něj lítaly blesky, oheň a vítr. I přes to burácení živlů Tanma ze sebe vydával takový jekot, jako nikdy před tím.
„Sám nevím. Vím ale, že je to síla.“ Uznal Naruto a jeho pozornost zachytila další exploze. Otočil se po zdroji, v Kamenné pár budov samy od sebe explodovaly.
„Ale jedno je jisté. Že tahle válka skončila.“ Zakončil Naruto a otočil se znovu na tu budovu. Ta už byla v troskách a Tanma se řítil volným pádem do nich. Jeden z armády Namikaze našel něco ve křoví.
„Pane! Další těla!“ Naruto se šel podívat, spatřil dvě těla a vedle nich lišku.
„Kadare?“ Oslovený zvedl hlavu.
„Naruto! Tak jste to dokázali!“ Zvolal lišák radostně a zvedl se.
„A Tanma taky. I když…“ Začal Naruto smutně.
„No jo. Ti padlí. Zemřeli pro dobrou věc.“ Poslední větu řekl Kadar až moc tiše. Nikdo si nevšiml, že se Tanma pomalu zvedal z trosek.
„Pane, jste v pořádku?“ Zeptal se Tanmy jeden z klanu Namikaze.
„Jo, jsem.“ Ujistil ho Tanma a chtěl se postavit. Ale bolest v pravém koleni mu to nedovolila. V tu ránu se na něj otočil Naru, Kiro a Sasuke a vyšli k němu. Tanma vypadal úplně zničeně, i jeho brnění Dračí kůže byla místy zničená, což okolní nevěděli.
„Tak jsi to dokázal, Naru.“ Pogratuloval Tanma Narutovi, když si zapaloval a opřel se o kus kamene.
„Bez tebe ne, kapitáne.“ Pousmál se Naruto a přikleknul k Tanmovi. Kadar mezitím odnesl Saie a Nejiho k ostatním padlým z Konohy.
„Dost jsi nám nahnal, chlape.“ Ozval se Kiro se smíchem a lehce poplácal Tanmu po levém rameni.
„Já vím. Ale to samo.“ Pokusil se Tanma o omluvný pohled, jenže mu to moc nešlo. Byl moc vyčerpaný, aby namáhal svaly dál. Sasuke prohledával okolí v naději, že něco najde. A taky našel. Našel Tanmův meč, kompletně neporušený. Rozhodl se ho donést zpět Tanmovi, kterého už podpírali Kiro s Narutem.
„Tanmo, příště to neztrať.“ Upozornil Sasuke a podal Tanmovi jeho meč.
„Díky. Málem bych na něj zapomněl.“ Pousmál se Tanma a zasunul si meč zpět do pochvy.
„Tak co, Niisan? Už se vracíme?“ Zeptal se Naru po Tanmově levici.
„Jo. Už rovnou domů. A to všichni.“ Odpověděl Tanma a slovem všichni myslel i padlé.
„Naložte i ty padlé. Vracíme se domů!“ Rozkázal Kiro a zbylí Ninjové z Konohy začali připravovat mrtvé na cestu. I Ninjové z Kamenné pomáhali. Pomalu začalo svítat. Tsunade nervózně přecházela v Kanceláři Hokageho sem a tam.
„Už jsou dlouho pryč. Snad jsou v pořádku. Ale neměla bych se strachovat, Tanma je schopný vůdce.“ Říkala si Tsunade pro sebe a náhle zaslechla ptačí švitoření.
„Zvědi? Co zjistili?“ Zeptala se Tsunade sama sebe, když otevřela okno, načež se jí na rtech roztáhl úsměv.
„Už jsou tady.“ A měla pravdu.
„Konoha. Jsme doma.“ Vydechl Tanma s úlevou.
„No, Zlatej, tak jdeme, ne? Měl bys mít tu čest projít první. Ty jsi hrdina.“ Řekl Kiro a Tanma se na chvilku odmlčel.
„Niisan?“ Oslovil ho Naru, Tanma pořád mlčel.
„Hej, Tanmo! My jsme tady!“ Zvýšil Sasuke lehce hlas a Tanma konečně zvedl hlavu. Ohlédl se za sebe, jeho společníci ho napodobili.
„Nechte je jít první. Zaslouží si to víc, než já.“ Řekl Tanma a jeho pohled opět padl na Konohu.
„Zlatej, jseš si jistej?“
„Jo, Kiro, jsem. A než zase něco řekneš, tak mě vyslechni. Jaké je největší přání všech válečníků? Bojovat za svůj domov. Což oni učinili a obětovali se pro dobro svého domova. Proto by měli projít první. Tahle čest náleží jim.“ Vysvětlil Tanma.
„Takže co?“ Zeptal se Sasuke. Naruto se podíval na Kira, přece jen mu svěřil armádu na povel.
„Sasuke, řekni jim, že padlí jsou napřed.“ Nakázal Kiro a Sasuke šel vyřídit.
„Ale ty jdeš taky, Zlatej. Jen, co řekneme jejich rodinám?“ Zeptal se Kiro nejistě, když kolem něj prošel Kadar s Kuramou s vozíkem.
„Pravdu. Pojďte, lidi. Čas jít domů.“ Pronesl Tanma, když očima sledoval vzdalující se vůz s padlými. Pozůstatek z armády se taky vydal na cestu. Obyvatelé Konohy si do té doby hleděli svého, jakmile branou prošli dvě lišky, hned zpozorněli.
„Pohřebáci budou mít zase radost.“ Zamrmlal Tanma a pokoušel se sám chodit. Jenže zase ta bolest v koleni.
„Nemají na výběr, Niisan.“ Uznal Naruto a zaposlouchal se do radostného jásotu občanů.
„Tak takovej je to pocit? Pocit vítězství? Nikdy jsem to nezažil, abych pravdu řekl.“ Ozval se Kiro, když se ho zmocňoval podivný pocit.
„Je to i pocit, kdy se staneš hrdinou, legendou. Užívej si toho, dokud to jde, Kiro.“ Promluvil Tanma a trošku se vyrovnal v zádech.
„Dobrý, kluci. To zvládnu.“ Kiro s Narutem Tanmu pustili a ten se pokusil o pár kroků. Ušel jeden, druhý, snažil se bolest ignorovat. Jenže při třetím kroku projela jeho tělem hodně velká bolest a Tanma se řítil na zem. Tanma očekával, že bude líbat tvrdou zem, nečekaně ale dopadl do něčeho měkkého.
„Teda, ty jseš ale klikař, Zlatej! To se ani mi nepovedlo.“ Špitnul Kiro směrem k Narutovi a ten se zasmál.
„Copak? Učíme se chodit?“ Ozval se Tanmovi nad hlavou známý a nejvytouženější hlas. Tanma vzhlédl a spatřil Eliku, jak se na něj usmívala. Sám Tanma si uvědomil, kde dopadl, mírně zrudnul a rychle se odtáhl. Sice trošku nemotorně, ale stál na vlastních nohou. Ano, dopadl hlavou Elice přesně na prsa.
„Ehm, no, vypadá to tak, že?“ Zazubil se Tanma rozpačitě a stejně tak se poškrábal na zátylku. A zase ležel na zemi, když na něj skočila další živá váha.
„Ale jsem ráda, že jsi zpět. A celý.“ Zašeptala Elika Tanmovi do ucha. Tanma se z lehu nadzvedl pomocí pravačky do polosedu a snažil se udržet.
„Já jsem rád, že jsem tu.“ Usmál se Tanma a volnou rukou objal Eliku, svoji hlavu si opřel o její rameno. Lidé se dali do ještě většího jásotu.
„Víc štěstí, než rozumu.“ Uznal Sasuke, který se objevil na scéně.
„Jenom mu závidíš, Sasuke.“ Popíchnul ho Naruto.
„Hele, hošani, pojďme ho zvednout, nebo nám chytne ještě nějakou nemoc. Už tak je na umření.“ Popohnal ty dva Kiro se smíchem.
„Pojď, Zlatej. Zvedáme se.“ Pousmál se Kiro a nabídl Tanmovi pomocnou ruku, kterou Tanma přijal.
„Plány?“ Zeptal se následně, když už podpíral Tanmu.
„Já se Sasukem skočím za Tsunade. Vy by jste se mohli vrátit domů, podívat se Tanmovi na to koleno.“ Navrhl Naruto a otočil se na armádu.
„A vy se už taky vraťte domů! Nebezpečí je zažehnáno!“ Zakřičel Naruto a armáda se rozešla. A dva lišáci se stále nevrátili.
„Tak pojď, Pajdo. Než by jsi dopajdal domů, to by byl zítřejší večer.“ Zasmála se Elika, ale taky si hodila Tanmovu ruku kolem ramen a se svými týmovými společníky se vydala domů, kde už čekala lékařská péče. Naruto se Sasukem stáli před Tsunade a podávali hlášení.
„Takže je to pravda? Tarik je skutečně mrtvý?“
„Takhle jsme to všichni viděli, Tsunade-sama. Tanma sice na to šel hloupě, výsledek je ale více než uspokojivý.“ Odpověděl Sasuke.
„Jak na to šel?“ Zeptala se Tsunade a slova se chopil Naruto.
„Šel spolu s Nejim a Saiem rovnou na Tarika, zatímco zbytek se postará o Tarikovo vojsko.“ Vysvětlil.
„Oběti jsou?“
„Až moc strašné. Z našich řad to vyšlo na plný vůz padlých.“ Odpověděl Naruto.
„Kdo všechno?“ Zazněla další otázka, načež Sasuke vytáhl papír se seznamem jmen a podal ho Tsunade. Tsunade se dočetla opravdu hrozné věci. Kakashi, Gai, Neji, Kiba, Sai, Shino a spousty dalších, ti všichni byli mrtví.
„Kurama ještě všechno zařizuje, co se jich týče.“ Dodal Naruto a Tsunade schovala obličej v dlaních.
„Dobře. Díky za zprávu, kluci. Můžete jít. A až bude moct, pošlete mi sem Tanmu.“ Požádala Tsunade, než se kluci vytratili. Dorazili k Tanmovi domů, kde už Tanma ležel na gauči a vedle něj klečela Sakura.
„Bolí to dost?“ Zeptala se opatrně, když Tanma zatínal zuby.
„Jak čert!“
„Jak dlouho o tom víš?“
„No, řeknu ti to takhle. Než jsem se dostal k Tarikovi, neměl jsem problém. Možná, že ten náraz s drakem do tý střechy, nebo pád z tý střechy. Jo, už to vím přesně. Jak jsem s Tarikem prorazil sklo střechy, tak jsem potom celkem blbě dopadl. Nejspíš z toho.“ Přiznal se Tanma.
„Ukaž, podívám se ti na to.“ Navrhla Sakura.
„Sakra, sundat si kalhoty před svojí studentkou, no to je moje smrt.“ Utrousil Tanma v duchu.
„Tak to si potom budeš mít s Elikou co vyprávět.“ Popíchnul ho Kadar.
„Zajeď!“ Syknul po něm Tanma a neochotně si sundal kalhoty. Jeho koleno vypadalo normálně.
„No, nevím. Nevím. Podle hmatu tam nic zlomené nemáš.“ Pronesla Sakura.
„Ale spíš naražený. A to bolí víc, než něco zlomenýho.“ Syčel Tanma bolestí, když mu Sakura projížděla rukou po koleni.
„A to jsem zvyklej kdejakou bolest ignorovat.“ Pousmál se Tanma a Sakura se natáhla pro obvaz a dvě spony.
„No, tak tohle už jen tak ignorovat nepůjde. Mám ti to obvázat?“ Zeptala se Sakura.
„Radši jo. Ty máš šetrnější ruce.“ Navrhl Tanma a nechal Sakuru konat své dílo.
„Niisan, až budeš moct, tak se prý máš zastavit u Tsunade.“ Ozval se Naru, když si Tanma lehl a levé předloktí si položil na čelo.
„Jo, já tam pak zaletim.“ Zahuhlal Tanma a Sakura mu sepnula obvaz sponami.
„Hotovo. Hlavně to moc nenamáhej, jinak se to nezlepší. Myslím tak pár dní až týdnů klidový režim a bude to v pořádku.“ Zakončila Sakura diagnózou a narovnala se.
„Tak si aspoň splním svůj úkol.“ Pousmál se lehce Tanma.
„A to je jaký?“ Vyzvídal Sasuke a přisedl si k Tanmovi na gauč.
„Jakmile se zbavíme Tarika a tahle válka skončí, tak že se někde usadím a povedu klidnej život. Pečovat o rodinu, vychovávat děti a dělat svou práci. Žádné vojenské akce.“ Odpověděl Tanma a natáhl se pro kalhoty.
„Myslím, Zlatej, že takhle už to bude mít každý.“ Ozval se Kiro, který zrovna vešel do dveří. A s ním i Ino, Hinata a Elika i s malým Minatem.
„Jak dopadl?“ Zeptala se Elika na Tanmův stav.
„Žádné skákání po střechách. Budu se ti tu válet jak na marodce.“ Zahuhlal Tanma, zase s předloktím na čele.
„Nesu zprávy ohledně pohřbu.“ Ozval se Kurama, načež se zjevil v klubku plamenů.
„Tak mluv.“ Popohnal ho Kiro.
„Všechno jsme s Kadarem zařídili. Vedoucímu služby bylo řečeno, že Tanma je vynikající řečník, aspoň tak jsem to slyšel. A čeká se jen, kdy budete připraveni.“ Informoval Kurama.
„Tak jestli pro mě bude mít Tsunade něco důležitýho, má momentálně smůlu. No nic. Konec s povalováním, jde se zpět do fachy.“ Při těchto slovech se Tanma zvednul, odložil momentálně přebytečné věci a vyrazil k Tsunade. Pro osobní ochranu si nechal alespoň skrytou čepel.
„Tak jsem tady, Tsunade-sama.“ Ohlásil se Tanma ode dveří.
„Konečně. Dal sis trošku načas.“
„Tak si to zkuste s naraženým kolenem. No, ať nemrháme časem. Co po mě potřebujete?“ Zeptal se Tanma a popajdal pár kroků blíž ke stolu.
„Plánuju na zítřek další jednání s Radou a já tě tam potřebuju. Docela dost ses tam osvědčil.“ Informovala Tsunade.
„Se zítřkem musím nesouhlasit, Tsunade-sama. Na zítřek mám naplánovaný pohřeb, což mi ještě připomíná, že bych měl ještě zajít na hřbitov.“ Řekl Tanma.
„Jasně. Chápu. Tak den poté?“
„Pozítří? Jo, to by šlo. Je to všechno?“ Zeptal se Tanma.
„Jistě. Můžeš jít.“ Dovolila Tsunade a Tanma se otočil ke dveřím.
„Tanmo, ještě než odejdeš.“
„Ano? Poslouchám.“ Otočil se ještě Tanma na Tsunade.
„Jsem ti vděčná.“
„To nestálo za řeč. Tak pozítří.“ Pousmál se Tanma a odešel.
„Ani nestojí o vděčnost. Snad se mi povede ho navést.“ Pomyslela si Tsunade, že se zase otočila k papírování.
Nastalo zamračené odpoledne dalšího dne. Bylo perfektně pod mrakem, nechybělo málo k dešti. Pohřeb už začal a sešla se celá Konoha. U náhrobků ještě ležely rakve, Tanma to měl zjevně dobře promyšlené. Celá Konoha seděla na židlích pod kamenným přístřeškem, komplet v černém.
„A pozor, přichází Tanma.“ Špitnul Kiro směrem k Elice. Ta si všimla, že je Tanma čestně celý zahalený v černém. Dokonce i svoje zlaté vlasy měl zahalené černou látkou. Nestačil jen šátek, hodil si i kapuci. A s vlajícím pláštěm, kabátem nebo pokusem o trenchcoat, který za ním vlál při každém kroku, vypadal opravdu jako mnich. Tanma se postavil na dohodnuté místo a přejel přítomné pohledem.
„Mluv jasně, klidně a hlavně rozumně.“ Povzbuzoval se Tanma v duchu, načež se nadechl a spustil.
„Sami víme, že války nepřinášejí nic dobrého. Pro nikoho. Ztráta domova, přátel, rodiny. To není zrovna povzbuzující. Ale nesešli jsme se tady, aby jsme mluvili o tom, co všechno válka přináší. Ne. Jsme tu kvůli činům, které se tam konají. A tito muži zaplatili nejvyšší cenou. Zemřeli pro svou vlast, jen aby ochránili své nejdražší. A i když se po čase stane, že jejich obličeje nám pomalu vyhasnou ze vzpomínek, jejich slova, které nám tu zanechali, jejich činy nikdy nevyhasnou. Jen kvůli těmto dvěma věcem se na ně nezapomene. Ale kdo jsme my, abychom soudili Boží vůli?“ Tanma se na chvilku odmlčel, aby mohl popřemýšlet nad dalšími slovy. A zrovna se dalo do deště.
„Shromáždění přítomní, jestli se chcete s padlými naposled rozloučit, přidejte se ke mně. Prokažte úctu a vzdejte jim poslední hold.“ Promluvil nakonec Tanma a obecenstvo se začalo zvedat. A zvedali se všichni. Malé děti, dospělí lidé, staří, prostě všichni.
„Tak, to je přesně ono.“ Pomyslel si Tanma a sledoval, jak se obecenstvo zvedá.
„Tak, co z něj vypadne teď?“ Pomyslel si Kiro.
„Všichni se mnou.“ Ozval se Tanma, než se postavil do pozoru a zasalutoval(1:20). Jak Tanma očekával, obecenstvo ho napodobilo. Chvilku stáli a salutovali, než Tanma pohnul pravačkou a přiložil si pěst na srdce(1:52). Obecenstvo taktéž a Kiro s Narutem se potají činili. Rakve začaly pomalu zajíždět do země a následně se přikryly hlínou. Během toho Tanma zrychleně a hluboce dýchal. Měl co dělat, aby nepropukl v pláč. Pozůstalí těch padlých už dávno brečeli.
„Pěkné projevení úcty, Tanmo-kun.“ Uznala Elika v duchu, v náručí držela spícího Minata. Sledovala, jak Tanma povolil postoj cti a vzhlédl k temným mrakům.
„Asi budu pak potřebovat chviličku pro sebe.“ Poznamenal si Tanma v duchu a přešel ke Kakashiho náhrobku, který byl Tanmovi nejblíže.
„Budete nám chybět, bratři. Učinili jste to ale pro dobrou věc a teď jste našli odpočinek. Requiescat in Pace, hrdinové.“ Zakončil Tanma svou řeč a pozůstalí dostávali některé věci padlých. Tanma z kapsy vytáhl Nejiho čelenku, která se jen zaleskla a šel k TenTen. Ta prodělávala vodopády slz.
„TenTen.“ Oslovil ji Tanma jemně a oslovená k němu zvedla oči.
„Upřímnou soustrast. A promiň. Bylo to jeho rozhodnutí. A já jsem nemohl dělat nic víc, než mu jen vyhovět.“ Řekl Tanma a podal TenTen Nejiho poskládanou čelenku.
„Neji by byl rád, že má takového přítele.“ Pokusila se o slabý úsměv.
„Taky že je. A neboj, je stále s vámi. Hlavně tady.“ Usmál se Tanma konejšivě a zase si přiložil pravou pěst na srdce. I přes jeho úsměv si TenTen všimla záblesk slz v Tanmových očích.
„Já vím. Jen, jak to potom řeknu Hizashimu?“
„Neboj, až bude starší, já mu to vysvětlím.“ Odpověděl Tanma, když TenTen převzala čelenku.
„Zlatej, ideš?“ Zahulákal Kiro.
„Držte se. A kdyby něco, máte se na koho obrátit.“ Pousmál se Tanma, načež poklepal TenTen rukou na rameno a odešel, respektive odkulhal.
„Nejhorší věc je za námi.“ Usoudila Hinata, když kráčela po Narutově boku.
„Pravda. Tak pojďte, je čas se vrátit zpět do dnů klidu a míru.“ Pousmál se Tanma a sundal si kapuci, protože slunce rozehnalo temné mraky a vysvitlo.
„Ale i tak budu potřebovat chviličku soukromí.“ Uznal Tanma v duchu a spolu se svými přáteli se vydal domů. Nejprve se oddělili Kiro s Ino, později i Sasuke a Sakura. Namikaze rodinka došla ke svému domovu, oba muži se někde zdejchli. Naruto zjevně k sobě do pokoje a Tanma na střechu.
„Do p****e! Kdybych nebyl takovej vůl! Proč jsem jim to dovolil? Proč?!“ Ptal se Tanma sám sebe a schoval oči do dlaně.
„Proč jsem je do toho zatáhl?“ Zeptal se Tanma potichu a postavil se. Ze zahrady si ho všimla Elika.
„Chudák. Zjevně ho to dost vzalo. Tanmo-kun, hlavně nevyveď nějakou blbost.“ Soucítila s ním Elika v duchu. Tanmův pohled ze střechy padl na podivného kamenného panáka.
„Zlatej, kdybys někdy měl vztek a chtěl si to na něčem vymlátit, tak na u tebe na zahradě něco máš. Stačí do toho dát jednu ránu a panák se sám spustí a začne s tebou bojovat. A já vím, jak silný pecky dáváš, proto jsem ti ho vytvořil z šutrů. Pamatuj, jedna rána na spuštění.“ Zaslechl Tanma Kirův hlas. Sundal si všechny svršky a seskočil na zahradu k panákovi. Naruto seděl ve svém pokoji u pracovního stolu s otevřeným deníkem.
„19. Června… Sakra! Chce to nějaký letopočet. Novější.“ Uvažoval Naruto. A jako by se mu taky rozsvítila žárovka nad hlavou s nápadem, dal se do psaní.
„19. Června, rok 0 ASW. Jo, to by byl dobrý název pro nový letopočet. Po tajné válce, dobrý.“ Uznal Naruto a pokračoval v psaní.
„Kdo by si kdy pomyslel, že je Tanma tak dobrý řečník? Já teda ne, ale opak je pravdou. Hehe. Ale v jednom měl pravdu. Ta otázka mi pořád leží v hlavě. Kdo jsme my, abychom soudili Boží vůli? Správná otázka, Niisan. A myslím si, že nikdo neví odpověď.“ Říkal si Naruto v duchu, když psal do deníku. Z rázu ho ale vyrušily tvrdé rány, které se ozývaly venku. Vyšel ze svého pokoje se podívat po zdroji. Na terase před zahradou viděl stát Hin a Eliku, jak sledují Tanmův boj. Tanma bušil do kamenného panáka hlava nehlava, nevnímaje už poraněné ruce. Po celé zahradě se povalovaly kusy kamene, panák se ale při každém ulomeném kousku obnovil. Kiro moc dobře věděl, jaký Tanma dovede být, když je naštvaný, a taky věděl, jak dlouho mu to vydrží.
„Niisan.“ Hlesl Naruto a chtěl jít za ním. Zastavila ho ale čísi ruka na jeho rameni.
„Nech ho. Dost ho to vzalo.“ Zaslechl Eličin soucitný hlas. Otočil se na ni, i ona měla ve tváři smutek. Otočil se i na Hin, taky smutnila. Ta pro to měla alespoň pádný důvod.
„Dává si jejich smrt za vinu. Naruto, tady mu nemůžeš pomoct. S tím se musí vyrovnat sám. Musíme jen počkat, než ho to přejde.“ Pokračovala Elika. Tanmovi se povedlo přehodit panáka zády k divákům, takže Naruto viděl Tanmovi do tváře. Smutek a vztek, tak by se dal popsat jeho výraz. A naprosto ignoroval veškerou bolest na svém těle. Ignoroval bolavé ruce, koleno. Ignoroval veškeré rány, odřeniny, škrábance a modřiny, které mu panák svým tělem způsobil. Ignoroval krev, která se mu valila do úst, která mu tekla z ran. Ignoroval všechno. Krom jedné věci. Zármutek ve svém srdci. Měl chuť všechno zničit, vykřičet si hlasivky od vzteku. Kiro moc dobře věděl, proč toho panáka Tanmovi vytvořit.
„Jak dlouho se takhle perou?“ Zeptal se Naruto.
„Už asi půl hodiny.“ Odpověděla Hinata. Tanma zrovna dal panákovi kvalitní čelo, než ho zase začal rubat hlava nehlava. Elika se radši otočila jiným směrem. Nechtěla vidět Tanmu, jak trpí.
„Niisan.“ Pronesl Naruto tiše a byl svědkem, jak Tanma pouhým úderem urval panákovi ruku. Pak následovala série kopů, bylo mu jedno, že má koleno v háji. Zakončil souboj tím, že spojil nějaký akrobatický prvek a kopanec. Panák se svalil na zem v haldu kamení, jeho hlava se povalovala o kus dál. Během kopance proťal zahradu Tanmův zlostný výkřik, než Tanma klesl na kolena, hned vedle haldy kamení. A až teď si všiml svých modřin, odřenin a všeho možného.
„Zlato? V pohodě?“ Uslyšel Tanma Eliku a ucítil ruku na rameni. Naruto se ohlídl, Elika tam už nebyla.
„Jo. Už jo.“ Ujistil ji Tanma, když si k němu Elika přiklekla. Pomalu vydýchával.
„Neber si to za vinu. Udělali to pro tebe.“ Chlácholila ho Elika a Tanma ucítil její ruku kolem jeho ramen.
„Mohl jsem něco udělat.“ Obviňoval se dál Tanma. Elika přidala druhou ruku a přemístila své ruce kolem Tanmova krku.
„Už pro ně nic dělat nemusíš. Pokus se s tím smířit.“ Klidnila ho dál a přiložila své čelo na jeho.
„Hmm?“ Vydala ze sebe nakonec a Tanma se nejistě pousmál.
„Díky.“ Řekl Tanma tiše a taky Eliku objal.
„Neboj, jsem tady.“ Zašeptala, když Tanma zabořil hlavu do jejích vlasů.
Uběhl další den a Tanma se chystal za Tsunade. Přece jen, bylo zase jednání Rady. A Tanma se stal vysoce respektovaným členem. Nejen proto, že pod jeho velením vyhráli válku, ale i proto, že Tanma krapet promluvil Radě do duše.
„Takže, Zlatý Orle… Prosím, přistupte blíž.“ Pobídl Tanmu ten stařec, se kterým se Tanma dal před nějakou dobou do křížku. Tanma holt uposlechl a vystoupil ze stínů.
„Hokage-sama, doslechli jsme se, že Tajná Válka je u konce. Je to tak?“ Zeptal se stařec.
„Ano, je to tak. Kamenná kapitulovala a Drtič Tarik padl. Naši Ninjové to dobře provedli, jenže byly i moc velké oběti.“ Odpověděla Tsunade.
„To rádi slyšíme. Čí velitelské schopnosti vyhrály válku?“ Zeptal je jeden z členů Rady.
„Tady Kapitán Namikaze se prokázal dobrým velitelem.“ Odpověděla Tsunade s úsměvem a Tanma lehce přikývl.
„Učinil jsem jen to, co jsem považoval za dobro Listové.“ Hájil se Tanma a mezi Radou to začalo šumět. K Tanmovi se dostalo jen slovo Hokage, nic víc, než se ten stařec na Tanmu otočil.
„Vzhledem k následujícím okolnostem by jsme vás… Jak to jen říct?“ Stařec nemohl najít slova.
„Prostě máte nárok na hodnost Kage, Zlatý Orle. Tsunade už vzhledem ke svým zraněním z minulé války nemůže plnit tuto funkci. Berete to?“ Chopil se slova jiný člen Rady. Tanma se zamyšleně poškrábal na bradě, než odpověděl.
„Je to zajímavá nabídka, Ctěná Rado. Ale musím ji odmítnout.“ Zněla Tanmova odpověď, což vedlo všechny přítomné k šoku.
„Nejsem na to moc stavěnej. Navíc, bohatě mi stačí, že jsem vůdcem svýho klanu a svý rodiny. A je rozdíl vést a starat se o pár lidí, ať už je to klan, nebo pouhý tým, a vést a starat se o celou vesnici.“ Vysvětlil Tanma.
„Vždyť na to máte takový potenciál. A taková nabídka není každý den.“ Pokusil se ho přemluvit stařec.
„Já vím. A proto to nemůžu přijmout.“ Trval na svém Tanma.
„A věděl bys o někom?“ Zeptala se ho Tsunade. Na Tanmově tváři se roztáhl úsměv.
„Jo, o jednom bych věděl.“ Odpověděl Tanma s úsměvem. Naruto opět seděl ve svém pokoji nad otevřeným deníkem a nevěděl, co napsat. Přemýšlel by celkem dlouho, kdyby ho nevyrušilo klepání na okno. Byl to jeden člen ANBU a držel v ruce podivnou obálku.