Proměna 15 díl

Prošel mezi záclony za princeznou. Jak mile se dostali do místnosti princezna ustoupila stranou. Naskytl se mu pohled na potemnělou obrovskou sochu devítiocasého. Před packami byl obrovský obdélník a na něm byl tentokrát zlatý polštář se zelenými střapci. Na vrchu ležel další fenek. Jeho srst nezářila zlatě, nýbrž bíle.
„Teto Kimiko. Je tady,“ hned co dořekla větu, otevřela Kimiko oči a Kyuubi taky zbystřil. Naruto se jen užasle díval.
„Tak přeci jen si dorazil, Kyuubi,“ liška okamžitě seskočila z polštáře a s neuvěřitelnou lehkostí přistála na zemi. Pomalu kráčela k nim. Na tuhle chvíli devítiocasý převzal kontrolu.
„Zdravým Kimiko,“ řekl nezaujatě.
Kimiko se jen pohrdavě zasmála. „Myslím, že Aneko by nebyla ráda, kdyby viděla, jak ses změnil,“ zastavila se a sklopila oči.
„Co se stalo?“ podíval se na ní. Toužil vědět co se jí stalo. Jeho lásce a ona to na něm poznala.
„Pamatuješ si na ten den, kdy jsme tě opustili?“ Kyuubi si ihned vzpomněl.
„Jak bych mohl,“ zavrčel.
„Od té doby jsme trpěli hlady. Marně hledali bezpečný úkryt. Místo, kde by bylo dostatek jídla, až po necelých dvou měsících jsme konečně našli tuto skálu. Je zde voda, ale ve vesnici byl jeden dobrý člověk, který nám pomohl nejvíce.
Od té doby co jste byli spolu sami to byli dva měsíce. Nadešel čas.
Matky v našem rodokmenu vždycky měly dvě, až čtyři mláďata. Jenže následkem pokusů a díky tomu, že jsi démon narodilo se mláďat dvacet!“ zvedla hlavu a poslední větu doslova vyštěkla. Kyuubi byl zaražen jak počtem mláďat tak i tím jak drzá a tvrdá dokáže Kimiko být.
„D-dvacet mláďat?“
„Ano přesně tak!“ prudce se otočila, až devítiocasého pleskla ocasem. „Tehdy byl naší poslední záchranou. Pomohl nám se o ně postarat.“
„Kdo to byl?“
„Druhý kazakage,“ Narutovi spadla brada až na zem. Kyuubi byl stále vyrovnaný. Kimiko opět sklonila hlavu a pomalu se vracela ke zlatému polštáři. V polovině cesty se zastavila.
„Deset let. Deset uteklo a Anečiny děti si našly své partnery. Tenkrát každá liška měla dvě, nebo čtyři mláďata,“ Kimiko se usmála. Otočila se a sedla si tak, aby na ty dva viděla.
„Jedině Naomy si nikoho nenašla. Chtěla pomáhat svým sestrám a nechtěla mýt vlastní děti, proto byla zvolena jako následnice trůnu,“ devítiocasí si v hlavě rovnal to, co se právě dozvěděl, zatímco Naruto jen chápavě přikyvoval. Ohlédl se na Naomy a teď vypadala o něco smutnější než před tím. Jeho pohled opět spočinul na Kimiko, která se už stačila uvelebit na zlatém polštáři.
„A co Aneko?“ zeptal se a jeho tvář se zkřivila. Poprvé od setkání se v jejích očích zatřpytily slzy.
„Mně je tolik let, že už jsem to přestala počítat. Přesto se Aneko dožila padesáti let. Když jí bylo čtyřicet let začala se její srst měnit ze zlaté na bílou. Aby se ostatní nestrachovali, schovala se sem a seděla tady stejně jako teď,“ hlas se jí slabě třásl, „seděla tady a čekala. Dávala nám své rady a moudra a předstírala, že je po smrtí,“ Kimiko už téměř šeptala, „když se její čas blížil, poprosila mě, abych ti všechno řekla a dala ti tohle,“ zvedla se ze zlatého polštáře a jedním máchnutím roztrhla nádherný zlatý polštář vejpůl. Než se stačilo peří usadit na zem, strčila dovnitř tlapu a hned jí zas vytáhla.
Jakmile se první peříčko dotklo země, hned se vzneslo do vzduchu a zamířilo zpět do zlatého polštáře, stejně tak i ostatní pírka zamířila zpět do polštáře.
Kimiko opět máchla packou přes polštář a byl, jako by nikdy nebyl porušen.
Pomalu natáhla packu před sebe a ještě pomaleji jí otevřela.
Naskytl se jim pohled na rudou perlu se dvěma tesáky zavěšenýma na tenkém provázku.
„Tuto perlu jednou Aneko přinesla. Nevím odkud jí vzala a nejspíš to nikdy nezjistím. Každopádně chtěla, abych ti jí dala,“ perla, která doposud ležela Kimiko na dlani, se rozzářila a pomalu se vznesla do vzduchu. Plula vzduchem a snášela se k devítiocasému. Natáhl tlapu a chytil přívěšek s perlou.
Náhle se svět zatočil. Slyšel ohlušující hukot a pevně zavřel oči. Stejně, jak rychle to začalo, tak i rychle skončilo. Pomalu otevřel jedno oko, ale hned ho zase zavřel.
Už nestál v potemnělé místnosti, ale venku pod rozpáleným sluncem, na poušti u oázy. Mžoural do poledního slunce a prohlížel si okolí.
Kyuubi!
Slyšel to! Slyšel její hlas. Srdce mu začala být rychleji, než kdy jindy.
„Aneko!“ vykřikl, div nespadalo listí z palem.
Za tebou.
Kyuubi se bleskurychle otočil a konečně jí spatřil. Seděla tam, jakoby schovaná v mlze, bílá jako právě napadaný sníh. Usmívala se, ale v očích jí hrál smutek.
„Aneko.“
Kyuubi, jsem tak ráda, že tě zase vidím. Aneko se zvedla a vykročila k němu. Kyuubi jí napodobil.
„Já jsem taky rád.“ Kyuubi se zastavil, ale Aneko kráčela dál. Konečně byla u něj a opřela se o něj.
„Je mi to líto,“ Aneko pozvedla hlavu a upřela své oči na svého přítele.
Za co se omlouváš?
„Za to, že jsem nebyl u tebe, když jsi mě potřebovala,“ Aneko zacukaly koutky úst. Sklonila hlavu a sklopila uši a ještě víc se mu zabořila do kožichu.
Ty zato nemůžeš. Bylo to naše rozhodnutí.
„Aneko, miluji tě.“
Já tě miluji víc. Promiň mi prosím ten den a nezlob se na mě. Po tváři jí začaly téct slzy jak hrachy.
Uběhla minuta, nebo hodina? Co záleželo na čase, hlavně, že jsou spolu. Hezkou chvíli si povídali. Kyuubi vyprávěl o dobrodružstvích, která zažil i o tom, jak je teď uvězněn v Narutovi.
Najednou se však Aneko začala vytrácet.
Tohle je nejspíš sbohem. Má síla se vytrácí. Pozdravuj ode mě Kimiko a Naoky. Aneko se vytratila úplně.
Sbohem Kyuubi no Youko.
Devítiocasý otevřel oči, stále byl v oáze a slunce z červenalo. Rudý kotouč už se z části schoval a rychle mizel za obzor. Než zapadlo úplně, po jeho tváři se skutálela slza a spadla do napajedla. Slza zčeřila dosud klidnou hladinu, a proměnila ji v černočernou tmu. Stejně tak i nebe potemnělo a stromy zahalila tma.
Sbohem Aneko.