Proměna 14 díl

Z přístěnku se ozývalo skučení. Aneko skryta ve stínu domu čekala, jak jí to Kyuubi nařídil. Po chvíli se zvětšený devítiocasý vyřítil z domu. Prudce se otočil a za mířil k ní. V zubech se mu houpalo co si stejně velkého a barevného jako ona sama. Přibližoval se k ní a postupně rozeznala obrysy své zlaté sestřičky. Rozzářily se jí oči štěstím a bez jakéhokoliv zaváhání se vyřítila ze stínu domu. Devítiocasý se k ní přiblížil a zpomalil. Aneko k němu právě dorazila. Pustil Kimiko na zem a sám se zmenšil o polovinu své velikosti. Malá liška pozorovala Kyuubiho očima plným strachu. Pohled přesunula na Aneko. Chvíli si jí zamyšleně pozorovala. Náhle se jí oči rozzářily pochopením.
„Aneko!“ Vykřikla šťastně a hned jí skočila kolem krku a obě dvě skončily na zemi.
„Ach Kimiko! Tolik jsem se o tebe bála. Doufám, že ti moc neublížili.“ Ještě hodnou chvíli si spolu povídaly a navzájem utěšovaly.
„Nerad vás ruším, ale pokud okamžitě neutečeme, nejspíš skončíme v klecích.“ V tu chvíli se z postraních uliček vyřítily shinobi s pytli plným kňučících lišek. Aneko s Kimiko se postavily ke zdi za Kyuubiho.
„Co budeme dělat teď?“ Zeptala se Aneko.
„Utečem!“ Ocasy ovinul okolo nich. Nadechnul se a začal chrlit oheň, až vytvořil ohnivý půlkruh. Ninjové ve spěchu upustily pytle a lišky se rozběhly do všech stran. Rychle je začali sbírat, ale to už byl Kyuubi, Aneko a Kimiko daleko v poušti.

Bylo pár hodin před svítáním, když dorazili do ‚děravé‘ jeskyně a ztěžka oddechovali. Aneko odvedla Kimiko do osvětleného středu jeskyně, kde navázali na předešlou konverzaci. Démon se usmál. Lehnul si před vchod jeskyně, aby měl pohodlný výhled na potemnělou krajinu. Nic zvláštního na ní sice nebylo, ale uklidňovalo ho to. Víčka neposlušně padala přes oči. Rozhodl se tedy na chvíli odpočinout. Slyšel slova, která se linula z Anečiných úst, avšak už nepoznal o čem se baví.

„Už usnul?“ Zeptala se Kimiko potom co Kyuubi začal ocasem zametat zem.
„Jo, jakmile začne vrtět ocasem spí.“ Aneko se podívala na spícího lišáka a usmála se.
„Kdo pak to vůbec je? A kde si ho sebrala?“ Zeptala se zvědavě.
„Je to nejsilnější ze všech démonů, aspoň to teda tvrdil.“ Aneko udělala krátkou pauzu, aby se protáhla a lépe si lehla. „Potom co jsem utíkala dorazila jsem na kraj lesa, uviděla ho a pak jsem omdlela. Probudila jsem se v jeho jeskyni a pak…“ Zlatá liška vyprávěla o tom co zažila po jeho boku. Kimiko žasla nad tím, čím vším si prošla a když přišla řeč na onu noc, trochu na Kimiko žárlila.
„Jsem ráda, že ti pomohl, ale co budeme dělat teď?“ Kimiko se podívala na Aneko se slzou na krajíčku, a pak se s tichými vzlyky zabořila Aneko do kožíšku.
„Netuším.“ Posmutněla a položila svojí hlavu na tu její. Slzy, které stékaly z očí lišek se ztráceli ve zlatém kožíšku. Po půl hodině tichých vzlyků a při prvním paprsku slunce, konečně usnuli….

„….ráno jsem se probudil a obě byli pryč. Jediné co za sebou nechala byl otisk její tlapky ve srdíčku namalované v písku.“ Devítiocasému stékala po tváři jedna jediná slza. Opustila jeho tvář a dopadla na klidnou hladinu vody a zčeřila jí. Vlnky dosahovaly až k Narutově hlavě, ale on si toho nevšímal. On sám proléval slzy nad Kyuubiho srdceryvným příběhem.
„Opustil jsem jeskyni a ve vzteku jsem zaútočil na vesnici kde drželi Aneko.“ Kyuubymu se do hlasu vkradla zlost a nenávist. „Cha! Nezůstalo po nich víc než jen mastnej flek!“
„Kyuubi.“
„Pak jsem ve vzteku útočil na další vesnice!“
„Kyuubi!“
„Útočil a útočil. Všichni se mě báli.“
„KYUUBI!!!!“ Vykřikl Naruto a upoutal pozornost devítiocasého, „Uklidni se!“ polk a nadechl se. „Neuniklo ti náhodou něco? Kdo je teda ta princezna?“ Kyuubi stočil oči k němu. Prohlížel si ho a pak se pohrdavě zasmál.
„To ti to vážně nedošlo?“
„Ne.“
„Pane bože. Ty jsi vážně tupec. Je to moje dcera!“ Narutovi spadla čelist až na zem.
„To myslíš vážně? Vždyť ti není ani trochu podobná co se výšky týče.“
„Hm. To nevím. Možná, že taky dokáže měnit výšku jako já, ale co já vím počkej a uvidíš“

Stál v malém domku a všechny oči mířily na něho. Princezna se pousmála.
„Vidím, že už to víš. Pojď za mnou.“ Princezna se zvedla z polštáře, otočila se čelem vzad k modrým záclonám. Fenkové se taktéž zvedli a každý chňapl po cípu záclon a roztáhly je tak, aby mohl každý pohodlně projít.
„Ach! Málem bych zapomněla.“ Princezna otočila hlavou k davu. „Pro dnešek konec zasedání běžte učit naše potomky a hrajte si.“ Naráz všichni malí fenci vyskočili ze zelených polštářů a provolávali slávu princezně. Ta se zářivě usmála a pak mrkla na Naruta, aby jí následoval. Ten přikývnul a poslušně jí následoval. Přeskočil pár polštářů a nakonec přeskočil i ten obrovský fialový. Jenže jak už to tak bývá, Naruto se odrazil moc a zmizel mezi záclony, div je nestrhl.
„Já se prostě nenaučím normálně padat!“, řekl rozčíleně, ale to už se postavil a šel k princezně, která na něj pobaveně koukala. Zakroutila hlavou a pokračovala dál mezerou. Naruto jí následoval. Prošel kolem stráží, kteří byly o kousek větší než princezna. Pohlédl na ně. V jejích očí byla vidět úcta, ale zároveň strach. Strach z devítiocasého démona.