Jiné a přesto stejné 4.díl-Ztraceni v sídle

Ráno se obě holky vzbudily v úplně jiné místnosti. Byly tam dvě postele, okno orientované na západ a celý pokoj působil holým dojmem.
„Snídaně!!!" ozval se najednou výkřik. Znělo to hodně jako povel.
Mira se ze všeho nejdřív začala zajímat kde jsou.
„Proč se tak zajímáš?" ptala se jí rozespale Tory,„vždyť je jedno, kde jsme..."
„No jasně, tobě je totiž všechno úplně jedno," hádala se černovláska.
„No co?"
„Snídaně" ozvalo se zezdola tentokrát hlasitěji.
„No jo ku*va!" zařval někdo.
Ozvalo se dupání několika lidí.
„Tak se jdeme podívat, ne?" navrhla Tory a aniž by čekala na odpověď vyskočila z postele a vyrazila ke dveřím.
„Co blázníš?" vyhrkla překvapeně Mira, „Vždyť ani nevíš, koho můžeš na chodbě potkat! Jsme v Akatsuki, tak se to už uvědom! Tady si nemůžeš dělat co chceš!" vychrlila ze sebe na jeden nádech.
„Už jsi skončila?" zeptala se nevzrušeně blondýnka, „tak já jdu," vyplázla na černovlásku jazyk, otočila se a vystřelila ze dveří.
To si Mira nenechala líbit:„Jak myslíš," pomyslela si a rozběhla se za ní.
Na chodbě bylo ale poněkud přecpáno a tak s za Tory musela kličkovat a ostatní se na ně dívali jak na dva de*ily. Když ji konečně dohnala tak si uvědomily že se ztratily a neví kam se vydat.
„Tys sem běžela jako první takže najdi cestu zpátky," naštvala se na ní Mira
„Bez problému," opáčila blondýnka a zaposlouchala se. Ale jako na potvoru zjevně všechno ztichlo.
„Kde to, do háje, můžeme být? A kdo byli ti lidé, jestli to vůbec byli lidi, kolem kterých jsme šly? Proč nás nechali tak snadno projít?"
„A jak to mám vědět?" odsekla, pořád ještě uraženě Mira.
„Tak to nevím ale nemají být Uchihové inteligentní?" začla si ji dobírat
„Existují jisté výjimky jako já a Sasuke.
„O blondýnách se taky říká, že jsou tupé..."pokračovaly v chůzi až došly na konec chodby, po které se vracely.
Mira si řekla, že tu poznámku radši nechá plavat.
„Tak se zdá, že jsme někde zapomněly odbočit," poznamenala Mira. Vešly tedy do prvních dveří, která uviděly. Byly tam schody, které vedly strmě vzhůru.
„Teď, nebo nikdy," prohlásila Tory a začala stoupat.
„Hele, neběžely jsme náhodou jenom nahoru?" vyhlídka že bude muset hned po ránu šlapat další schody se Miře ani trochu nelíbila.
„To je jedno, stejně už jsme ztracené. A navíc- tady už se nemusíme nikdy dostat," opáčila Tory a stoupala dál. Když už nebyla vidět, tak se po chodech rozběhla i černovláska. Dlouho stoupaly stále výš a výš, a Tory už to přestávalo bavit. Ctěla se otočit a jít zpátky, když konečně vyšla do místnosti kde bylo tolik prachu, že by se do něj dalo psát.
„Dělej!" zakřičela na černovlásku, která ještě pořád supěla do schodů.
„Něco jsi našla?" ptala pochybovačně Mira, ale to už vyšla nahoru a oněměla úžasem. V kruhovitém pokoji byla spousta pavučin a prachu, šlo poznat, že je nepoužívaný. Bylo v ní obrovské okno s vyřezávaným rámem a velká, také vyřezávaná skříň. Obě dívky se k ní rozběhly, avšak dveře jim i přes všechno vynaložené úsilí nešly otevřít. Tory už si sahala do kapsy, ale Mira, která tušila, co chce udělat jí v tom zabránila: „Přece to tady celé nevyhodíš do vzduchu!"
„No jo, to je pravda," uvědomila si Tory a zklamaně jíl opět schovala.
„Ale jak to teda chceš otevřít?" ptala se.
„Myslím, že bychom se měly vrátit," prohlásila nervózně Mira, „tady nemáme co dělat. Co když z toho bude průšvih?"
„Nebude, občas musíš trochu riskovat," mávla blondýnka lhostejně rukou, „ale co je, zatraceně, v té skříni tak důležitého, že nejde otevřít? Určitě jsou v ní mrtvoly, děsivé oběti tohoto domu," řekla tajemným hlasem, až druhé dívce naskočila husí kůže.
„Nech toho!" okřikla ji, „Nic takového tam určitě není. Prosím pojď už pryč," naléhala dál, mám tady z toho špatný pocit.
„Tak dobře," otočila se k velké úlevě své společnice Tory,„ale někdy se sem vrátíme."
„Platí," odpověděla Mira s myšlenkou, že už toto podivné místo určitě znova nenajdou. A tak obě znova seběhly ze schodů a až teď si uvědomily, jak dlouhé vlastně jsou.
„Ale né!" zaúpěla dole blondýnka, „já se zapomněla podívat z okna!"
„Já už tam znova nejdu!" Mira se otřásla jen při vzpomínce na dlouhé stoupání.
„Ach jo... a teď už jen najít ostatní," zamyslela se Tory,„půjdeme třeba tudy."
Vydala se doprava a Mira otráveně za ní. Už toho měla plné zuby. Bez snídaně tady kdoví jak dlouho pochodovat v cizím domě, plném nebezpečných ninjů!
„Už toho mám dost." Řekla po další půlhodině hledání ,„Mám hlad a nevypadá to, že bychom v brzké době našly cestu."
„No a co já mám taky hlad a nestěžuju si," odsekla jí podrážděně Tory.
„Jenomže já za to nemůžu," hádala se dál černovláska.
„Tím chceš říct že za to můžu já?"
„Jo."
„A to jako proč?"
„Tys běžela první já tě jenom honila."
„Hmm no a co? Neříkala jsem ti, že za mnou máš běžet!" vztekala se blondýnka.
„No ale kam jsem měla běžet?"
„Víš co?" Tory v sobě dusila nadávky, „Tak běž první a vymotej nás. Najdi ostatní, když mi to nejde." Se zadosti učiněním hleděla na překvapený výraz své společnice.
„Zapomeň. Musíš se hned urážet?"
„Tak jdeme ... třeba tam," ukázala pořád uražená Tory přímo před sebe.
„Tam nejdu," zařekla se Mira
„Tak si vy*er sharingan," vybuchla blondýnka v vrazila do dveří.
Poslední, co by Mira dál chtěla by bylo dál sama bloudit v tomto domě, nakoukla tedy za Vjatorou.
V pokoji byl neuvěřitelný binec .
„Nevím jestli je to dobrý nápad..." váhala před dveřmi Mira.
„A co chceš dělat?" vyjela na ni Tory, „ jestli tady chceš dál bloudit, tak si posluž. Já tady čekám," a aby svá slova potvrdila, posadila se ke stolu a začala si číst názvy knih.
„Tak... Dobře," souhlasila neochotně Mira a zavřela za sebou dveře.
Dlouhou dobu mlčky čekaly. I Tory měla z nájemníka pokoje a z jeho reakce trochu obavy, nedávala to však najevo. Po asi dvou nudných a vlekoucích se hodinách se na chodbě ozvaly kroky a dveře se začaly otevírat. Oběma dívkám to připadalo jako celá věčnost, ve skutečnosti to však zabralo pouhých pár sekund. Potom do místnosti vešel k úlevě obou Itachi.
„Co tady děláte?" díval se na ně vyjeveně.
„My... jsme se ztratily," oznámila mu jeho sestra, „jak se z tohoto bludiště dostaneme?"
„Hned vám to ukážu."
„A můžu si půjčit nějakou knížku?" zeptala se se zájmem Tory.
„Jasně, ale nesmíš mi ji zničit," Itachi se začal přehrabovat v knížkách na stole, a potom jednu dost tlustou podal Deidarově sestře.
„Nezničím," Slíbila mu, a přitiskla knihu k sobě.
„Já mám už fakt hlad," ozvala se najednou Mira a tím přistihlaty dva, jak se na sebe dívají.
„Jo jasně," Itachi se podíval do země.
„Pojďte." A vyšel ven z pokoje
Obě ho následovaly. Po pěti minutách došly k místu, které jim připadalo povědomé. Byly před pokojem, ve kterém spaly.
„Cože?!" zakřičela naštvaně Tory, „to jsme byly tak blízko? To si děláš srandu! To snad není možné!" vztekala se dál. Itachi a Mira ji jen pobaveně sledovali.
„Hledal jí vůbec Deidara?" ptala se Mira Itachiho zatímco se Tory pořád vztekala
„Jenom se zeptal jestli ji někdo neviděl s tebou nebo se mnou."
„On asi Uchihy hodně nenávidí co?"
„Jo"
„A proč?"
„Co proč?" Vložila se do toho zvědavě Tory
„Ale nic"
„Jak nic? Něco tu řešíte"
Najednou se v chodbě před nimi objevil Deidara . Itachi se okamžitě vytratil.
„Takže ty se s ní bavíš i před můj zákaz a ani nepřijdeš na snídani?"
„Bavit se můžu s kým chci." Odsekla jeho sestra vzdorovitě.
„Nemůžeš." Chytil ji za ruku a odtáhl ji pryč.
Dotáhl ji do svého pokoje.
„Co máš pořád za problém?!" Zakřičela na něj Tory.
„Nekřič po mě! Jednou už jsem tvůj STARŠÍ bratr a ty mě budeš poslouchat, s NIMA se prostě stýkat nebudeš," oznámil Deidara navztekaně. Chvíli to vypadalo, že se strhne hádka, ale potom se jeho sestra rozhodla, že radši nebude provokovat. Zatím...
„A jak to teda s ná- se mnou bude?" Opravila se rychle, když spatřila Deidarův vražedný pohled.
„Máš jít za Peinem."
„Dobře... A kde to je?" zeptala se nejistě.
„Vpravo, vlevo, dolů, přes pravé dveře, doleva a jsi tam."
V místnosti, kam překvapivě došla hned na třetí pokus už čekala Mira. Její tázavý pohled přešla blondýnka jen kyselým obličejem.
„Já jsem Pein vůdce této organizace. Nepřišly jste na snídani stalo se něco?"
„Ne, nic se nestalo," odpověděla nejistě Tory.
„To je dobře, protože zítra začínáte pomáhat Konan."
„Kdo je Konan?" Zeptala se pro změnu Mira.
"Pomáhat?" pomyslela si otráveně blondýnka.
„Dosud to byla jediná žena v Akatsuki. Vás dvě bych nepřijal, nebýt vašich... ehm... neobyčejných známostí, tak si toho važte!" dokončil proslov. V tu chvíli zakručelo Miře v břiše : „Pardon," omlouvala se. Pein jenom kývl hlavou.
„Můžete jít," dovolil jim, a ony okamžitě vystřelily z nepříjemné místnosti.
„Tak co?" vyptávala se okamžitě Mira. Tory se nejdříve rozhlédla na obě strany, a teprve potom promluvila: „Nesmím s váma mluvit. Ale nevím, jak se mi to povede, když jsem s tebou na pokoji," usmála se.
„Jak to můžeš brát tak klidně?" nevěřila svým uším černovláska.
„Už jsem si zvykla. Ale teď bychom měly najít jídlo. Já ani moc hlad nemám, když si vzpomenu na časy, kdy jsme neměli co jíst, nebo když jsem si zapomněla všechno jídlo na misi doma..." vzpomínala pořád s úsměvem Tory.
„Tak jdeme."
„Zase jsme se ztratily co?" Zeptala se po pěti minutách Mira
„Ne... teda jo," ztratila Tory nervy.
Mira jenom obrátila oči v sloup.
Tory teda v naději otevřela nejbližší dveře.
„Jak jsme se dostaly zase sem?" ptala se černovláska která se dívala blondýně za zády. Byl to Itachiho pokoj.
„Tak to fakt nevím," zašklebila se blondýnka.
„Dobře víme kde jsme jak se, ale dostaneme do jídelny, když ani nevíme kde je?"
„Tobiiii je moooc hooodnýýýý," ozvalo se prozpěvování. Tory se otočila a chtěla jít pryč, ale Mira ji chytila za rukáv:„vždyť nám může pomoct," naléhala.
„O pomoc od něj nestojím," odfrkla si pohrdlivě blondýnka a snažila se vytrhnout z jejího sevření.
Najednou ji ale pustila až málem spadla
„Proč-"
„Jde tu ještě někdo jiný než Tobi," přerušila ji.
„Co?" najednou ale taky uslyšela kroky z druhé strany než odkud se ozývalo Tobiho prozpěvování. Ten někdo se zanedlouho ukázal na rohu chodby. Byl to ten bělovlasý týpek s kosou.
„Do pr*ele zase vy dvě. Co chcete?"
„My se jaksi ztratily. Ukážeš nám prosím cestu?" chopila se slova Černovláska.
„A proč ku*va já?"
„Vidíš tu někoho jiného?"
„Nebud drzá ty špíno! Jashin si tě najde, jen počkej!" vyhrožoval.
Ted vycítila svou příležitost Tory.
„Kdo je Jashin?" nasadila nejroztomilejší pohled, na který se zmohla.
„Ty neznáš Jashina?" zakroutil nevěřícně hlavou, a začal s vysvětlováním: „Jashin je jediný bůh, který existuje. Musíš ho ctít a přinášet mu oběti, jinak to s tebou dopadne hodně špatně-"
„A jaké oběti se mu přinášejí?" vyptávala se se zájmem dál, aby získala čas.
„Někoho normálně zamorduješ. A to mi připomíná, že tebe jsem nestihl tak úplně voddělat, takže je na mě Jashin-sama nas*aný. Takže..." začal se přibližovat, a Tory začala vystrašeně couvat.
„Nestraš ji Hidane," ozval se klidně další příchozí a pak Hidanovi něco zašeptal. Hidan se na obě pohrdlivě podíval, ale nechal je být.
„Do jídelny se dostanete tak, že půjdete dál chodbou až k prvním schodům. Po nich sejdete dolů a tam se zeptejte někoho dalšího.“
„Díky," odpověděla mu vděčně Mira, její kamarádka se totiž nezmohla na slovo.
„Pojď už," dodala, chytla Tory za ruku a táhla ji dál po chodbě.
Došly až ke schodům, a začaly je scházet. Mira už byla dole, ale Tory, která byla sotva v polovině, najednou zakopla, sbalila se do klubíčka a skutálela se ze schodů.
„Jsi v pořádku?" přiskočila k ní okamžitě černovláska.
„Jasně," Zubila se šťastně Tory a kontrolovala knihu, které se zjevně nic nestalo.
„Teď najít někoho dalšího kdo nám ukáže cestu."