Tým 11 - III. Různé stránky osobnosti

Týden byl pryč a já vstávala s velkým očekáváním, jakou pitomost nám dnes Zakuklenec poví. Měli jsme mít sraz hodně brzo ráno na mostě, který nám byl představen jako “místo kde nás Kakashi bude nechávat čekat“.
Doufala jsem, že Hanako a Yasuo vstanou včas. Celý poslední týden jsme trávili tréninkem nejen Zakuklencových pitomých – ano doslova pitomých nápadů, ale taky vlastním tréninkem, který jsem pro tým zvolila za nezbytný. Náš výsledek? Ti dva mi odmítali poslušnost, zkrátka se se mnou začali přít, že jsou moc unavení a jestli by se to a tamto nedalo tuhle posunout o dvě hodinky, nebo nejlíp úplně vynechat, aby měli víc volna.
Jednoduše řečeno, zneužívali každou výmluvu k flákání. Nemluvě o tom, že jsme se museli každou chvíli vídat s druhým týmem a dnešek neměl být vyjímkou.
Vylezla jsem z koupelny a uvázala si čelenku, pak jsem se podívala směrem kde byly dveře vedoucí do Shikamarova pokoje. Na nich byl připíchnutý neznámý vzkaz.
„Mám misi, budeš si muset dojít pro snídani sama, máš ji na stole.“ stálo na lísku. Trochu mě to naštvalo, jako by mi bylo pět, neprosila jsem se ho přece o obsluhu. Nosil mi to, protože se chtěl vtírat.
Sešla jsem dolů a ignorujíc vůni z kuchyně mířila bleskurychle rovnou ke dveřím, poradím si přece sama. Navíc jsem chtěla být na místě včas. Věděla jsem, že se na dnešek plánuje nějaká sabotáž, toho pošuka za senseie určitě nechtěl nikdo z nás, ale jsme přece hrdí ninjové a nemůžu je nechat provést nějaký nesmysl.
Mimo jiné máme tajnou misi a dnes až nám oznámí tu veledůležitou zprávu, hodlala jsem s Hanako a Yasuem projít Listovou, jestli si třeba na něco sestřička nevzpomene. Museli jsme někde začít hledat, bohužel ona byla jediná stopa jakou máme.

Už z dálky se ozýval jekot té růžovovlásky, kterou očividně štvalo, že zatím co ona na úkor své krásy přišla včas mistr se na to určitě zase vykašle. Bohužel sabotáž se přesto evidentně uskutečnila. Sakura a bohužel i Hanako měly na sobě podivné, krajkové... ..nikdy jsem si nic tak divnýho neoblíkla, takže nevim co to vlastně bylo, ale nejspíš to mělo napodobit šaty. Výbavu ignorovaly úplně a jediné co si vzaly byly čelenky.
Se zděšením ve tváři jsem došla až k nim.
„Hanako to nemůžeš myslet vážně!“ začala jsem, jelikož po rozchodu jsem hodlala uskutečnit naši misi a v tomhle by ji nepustili ani do cirkusu.
Nevěřila jsem, že to co přede mnou stojí je opravdu ona.
Začínala jsem mít trochu vztek, od doby co jsme sem přišli a ona se začala stýkat s tou holkou byla neposlušná, nezodpovědná a hlavně...
„Jsou to jen šaty.“ ..a hlavně drzá, když si mi dovolila oponovat, to by doma nikdy neudělala.
Rozhodně se mi to nelíbilo, měla jsem už od druhého dne nemilý pocit, že jim řekla něco o našich schopnostech. Síla tkví v momentu překvapení, jestli jim něco vyzradila, může nás to znevýhodnit.
„Ne, měla bych se na to vykašlat, porazíme je přeci tak jako tak. Kdykoliv a kdekoliv.“
Netrvalo dlouho a kousek od nás se objevil drahý Zakuklenec, tvářil se stejně pitomě jako vždycky a jeho omluva byla, že se ztratil na cestě života!
„Ztratil na cestě života!“ opakovala jsem si stále dokola v hlavě a nemohla uvěřit, že někoho jako on pustí ven s dětmi, vždyť i ve lhaní by ho porazily.
„Lež.“ ozvalo se od Sakury.
„Zase jdete poslední mistře Kakashi!“ rozčiloval se Naruto.
„Poslední ne.“ upozornila Sakura na právě přicházejícího. S rukama v kapsách se šoural v klidu ulicí a tvářil se, že ho nic nezajímá.
Čekala jsem, že když uvidí senseie přidá, nebo se omluví, ale on si ho lhostejně prohlédl, nasadil výraz jako že on je ten naštvaný a s klidem si zívl.
„Yasuo!“ okřikla jsem ho okamžitě, aby sebou mrsknul.
„Co je?“ ozvalo se otráveně a já měla dojem, že čím je blíž o to víc zpomaluje.
„No jdeš pozdě! Snad sebou pohni ne!“ vykřikla jsem rozhořčeně.
„Chm.“ bylo mi odpovědí a já začínala zuřit. Co si to všichni dovolují? Moje autorita tady klesala jako rtuť, když dáte teploměr do mrazáku.
„No dělej přece!“ řekla jsem, když už byl ode mě sotva metr, takže to nemělo velkého významu, ale už to nekomentoval. Moje nadšení, že jsem ho srovnala zmizelo, když kolem mě prošel jako by mě neviděl a téměř do mě vrazil.
Tohle už nemělo s mou autoritou co do činění, něco nebylo v pořádku s ním, ano Yasuo byl ignorant, náfuka a občas tak trochu i sobec, ale vždycky mě poslechl, pokud někdo neurážel jeho čest, byl v pohodě.
„Buď mu někdo něco řekl nebo je to tím, že už s nima nebydlím, dělají si teď co chtějí.“ přemýšlela jsem.
„Jdeš pozdě Yasuo.“ řekl druhý expert přes příchody a vážně se na něj podíval.
„Hm.“ zněla jeho jediná odpověď, což vypadalo v jeho situaci víc než drze.
„Neřekneš nám proč?“
Yasuo na něj hodil pohled, jako by spáchal vraždu.
„Ani ne.“ řekl vážným ale klidným hlasem tónu: a neotravujte mě.
Jak Sakura tak Hanako na něj zůstali překvapeně koukat, Naruto dokonce s otevřenou pusou. Ten černovlasý jehož jméno jsem neznala se na něj podíval zkoumavým pohledem, ale zdálo se, že Yasuovo vystoupení, které jsem považovala až dosud za jednu z jejich naplánovaných sabotáží ho zase tak moc nezaujalo. Což ovšem jistě nebyl účel.
„Fajn, proto tu taky nejsem.“ povzdechl i Zakuklenec.
„Něco tu pro vás mám.“ oznámil a upoutal naši pozornost.
„Co je to za papíry?“ zeptal se blonďák.
„To jsou přihlášky na Chuuninské zkoušky. Všechny jsem vás nominoval, protože myslím, že máte šanci uspět, ale jestli se jich chcete účastnit je jen na vás. Ti kdo se rozhodnou, že ano by měli zítra v šestnáct hodin odevzdat přihlášky v místnosti stotři. To je všechno co jsem vám chtěl.“ řekl a s klidem si zmizel.
„Kvůli tomu jsem vstával tak brzy?!“ zaječel za ním Naruto, než se začal věnovat papíru, který jsme dostali.
„Ani si toho nevšiml.“ podívala se Hanako nejprve na své oblečení a pak na růžovku která stála jako zařezaná.
„Takže tim ta dnešní mise padá, ne?“ řekl Yasuo.
„Yasuo! Je to tajná mise, tajná!!!“ křičela jsem na něj v duchu, ale ve skutečnosti jsem ho jen spražila nenávistným pohledem. Dnes mi tady udělali nehoráznou ostudu a tohle se muselo probrat v týmu, takže jsem svolala vyjímečnou poradu v podobě odtažení těch dvou do restaurace.

„Tak se měj.“ zavolal jsem ještě na Sakuru, než nás začala Sora strkat pryč.
Na chvíli se odtrhla od papíru a zamávala na mě.
„Chi chi, pokus úspěšný.“ pomyslel jsem si, ale to už se Sora tvářila, že mě zabije očima, jestli jí budu ještě chvíli zdržovat.

Musela být opravdu naštvaná, protože hned jak jsme si sedli k Ramenu začala nadávat.
„Jste naprosto nespolehlivý, neurvalí a nezodpovědní, vůbec vás nezajímá co vám říkám, vždycky jste mě poslouchali, myslíte si, že už nad vámi nemám dohled nebo co?! Od teď bude prostě všechno jako dřív, je vám to snad jasné nebo ne?!“
„Neposlouchal jsem tě, jen respektoval a neudělal jsem nic strašnýho. Prostě sem přišel pozdě, no bóže, tady je to každýmu úplně šumák!“ ohradil jsem se.
„Mě to není jedno!“ opáčila okamžitě „To, že tady z tý vesnice maj holubník rozhodně neznamená, že do toho nechám zapojovat i vás dva. Pokud vím, tak si chtěl reprezentovat svůj klan, no daří se ti to, vážně! Sakra od teď budeme dřít jako vždycky a navíc plnit misi, prostě bez keců. Vy dva nebudete flákači jako jejich ninjové! Podívej se na ně, jsou očividně slabý! Jestli klesneme na jejich úroveň, těžko je porazíme a tohle není pozvánka na večeři.“ zamávala mi pře nosem papírem od Kakashiho-senseie. Byl jsem překvapený a nebyl si jistý, jestli chápu, co tím chce říct, takže jsem na ni zůstal koukat jako by spadla z višně.
„Yasuo tohle je příležitost! Nehodláš se z toho doufám vyvléct, že ne?“ vyvodila si špatný důsledek z mojí reakce.
„Chceš říct, že nám sem nejdeš rozmlouvat zkoušku jako před dvěma roky ve vesnici?“ nevěřil jsem.
„Ptá se jestli budu bojovat a myslí si, že bych to odmítl? To udělal ten můj ranní výstup až takový dojem?“ pomyslel jsem si.
„To bylo přece něco jiného, byly jsme mladší a já viděla ty proti komu jsme měli bojovat, nezvládli bysme to. Tohle je úplně odlišná situace, mi dva na to máme zvlášť v porovnání s těmi ňoumi, viděl si přece Naruta, ne?!“
Chtěl jsem jí odpovědět, ale přerušila mě Hanako.
„Vy dva? Jak to myslíš - vy dva?“ zeptala se vážným výrazem.
„No dá to rozum, že ty ještě nejsi připravená, můžeš to zkusit později Hanako, nechci aby si se zranila a hlavně se musíš soustředit na to proč jsme tu.“ pokračovala Sora.
„Já myslela, že jsme tým.“ namítla modrovláska a přejela ji nevěřícným pohledem.
„Jasně, že jsme, ale ty přece ještě nezvládneš tak náročnou zkoušku.“ řekla Sora.
„Aha, tak já si celou dobu myslela, že budeme Chuuninskou zkoušku skládat společně.“ řekla a bylo znát, že ji to trápí.
„Jenže já se tě ptát nebudu. Říkal, že to záleží na každém z nás, jestli chce jít.“ řekla Hanako a vstala.
„Hanako stůj. Jde mi o tvoje bezpečí.“
„Jde ti o to být důležitá.“ odpověděla aniž by se zastavila nebo otočila a odešla.
Zatím co Hanako utíkala po ulici se slzami v očích, Sora zůstala překvapeně stát u stolu.
„Je to jasné, neměli jsme sem nikdy chodit.“ pomyslela si, pak se otočila ke mně.
„Přestal bys tu laskavě tak spokojeně žrát, ano?!“ rozzuřila se.
Pak mě nechala samotného vevnitř a taky zmizela. Ty dvě mi šly dnes obzvlášť na nervy, ale co se dá dělat. Hleděl jsem si raději svého, jelikož operace místní hvězda byla zahájena...

Vrátila jsem se k Shikamarovi domů až pozdě večer. Na stole jako obvykle čekala večeře, jeho rodiče už byly nejspíš někde v ložnici. Neměla jsem sebemenší chuť cokoliv jíst, ale stejně jsem se jen tak na prázdno posadila ke stolu.
Začínala jsem pochybovat, je-li vůbec dobrý nápad tu Hanako dál nechávat, být to na mě, sebrala bych se a zmizela hned, zkoušky nezkoušky. Těžko říct, proč sem zůstávala, co mě tu drželo. Nesnášela jsem to místo a lidi, stejně jako všechna předchozí která jsem prošla a stejně jsem pořád tady, už týden toleruju všechny ty pitomosti jen kvůli své sestře a ona myslí, že jí chci ublížit.
Něco jsem si uvědomila, byly to už roky, co mi nezáleželo na tom, co si lidé myslí, co se tak najednou změnilo? Bylo to jí nebo mnou?
„Nebudeš jíst?“ozval se za mnou známý hlas a trochu mě naštvalo, že ten kluk umí chodit jako duch.
„Nemám chuť.“
„Starosti?“ zeptal se a já na něj vrhla jeden ze svých ledových pohledů.
„To není tvoje věc.“ odsekla jsem.
„Jasně není,“ řekl, ale odtáhl si židli vedle mě a sedl si na ní „jenže jestli potřebuješ pomoct, můžeš to někomu říct. Já nejsem na tohle ten pravej člověk, sám dost nerad mluvím, ale i tak, nevim odkud si přišla a co si zažila, ale tady si všichni ninjové obvykle pomáhají, teda až na vyjímky...“
„Super. Já pomoc nepotřebuju.“ řekla jsem rázně a doufala, že mi dá pokoj, vlastně že mi ho konečně už dají všichni!
Nikdy jsem ničí pomoct nepotřebovala a co sem zažila si neuměl ani představit, život není hezkej a možná ani spravedlivěj, to uvidím za pár let. Tady si ho všichni idealizovali, snažili se předstírat, že na světě může bejt pro každýho něco krásný, nádherný co miluje, brali tu ohledy jeden na druhýho, jenže nic z toho nebyla pravda.
Venku mimo vesnici na ty děcka nečekalo nic pěknýho, ať už to chtěli vidět nebo ne, jestli chtějí přežít, nemůžou brát ohledy stále na druhé, musí se začít starat o sebe.
Možná se dá žít šťastně, když mají důvod, ale ne pro ty, co jsou sami. Teprve tady jsem si to uvědomila, pro mě už neexistuje záchrana, neexistuje vlastně vůbec nic, co by mi mohlo vrátit štěstí, protože jsem nikdy nepoznala lásku jakou k sobě navzájem lidé cítí, když jim záleží na přátelích, rodině nebo čemkoliv co ještě mají, protože já nemám nic.
Jestli mi z nějakého důvodu na někom záleželo byly to Hanako a Yasuo, sama jsem si milionkrát kladla otázku proč, co je to za zvláštní pocit, když mám o ně starost.
„Proč cítím tu nestálou povinnost se o ně starat, když pro mě neudělali víc než kdokoliv jiný na tomhle světě?“ dokázala jsem se sama sebe ptát stále dokola.
Nikdy jsem nenašla tyhle odpovědi.
„Svět není jakej si myslíš,lidi zajímá tvoje síla, tvoje činy, ne ty. Když budeš stát v bitevním poli a nebudeš dostatečně užitečný pro ostatní, nechají tě tam klidně zemřít.“ řekla jsem aniž bych se na něj ještě podívala, nechtěl vidět pravdu, stejně jako kdokoliv jiný tady.
„Jo to je fakt, jenže to právě ninjové z Konohy nedělají.“ odpověděl mi při čemž přede mě postrčil talíř s jídlem.
„Udělají to, věř mi, je jedno jak moc ti tvrdí, že tě mají rádi, je naprosto fuk, co pro tebe znamenají, protože až na to přijde i ten nejdražší člověk jakého máš tě opustí, když pro něj budeš přítěž, protože takový jsou lidé, sobečtí, bezcitní a falešní a jestli chceš žít, musíš být stejný.“ s těmito slovy jsem nezlomě vstala a namířila do svého pokoje.

Seděla jsem na posteli a neustále si to omílala dokola v hlavě. To všechno co se stalo, co mi řekla! „Jakým právem rozhoduje za mě? Už nejsem pětiletá, už se umím rozhodovat sama!“ pomyslela jsem si a měla chuť ještě za tepla zvednout telefon a vmést jí to do ucha.
Právě ve chvíli kdy jsem vstávala, ale do pokoje vešla Sakura. Nejprve jsem jí chtěla požádat o telefon, jenže jsem si všimla, že je nějaká nesvá.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se, jelikož jsem o ní měla starost.
„Nepůjdu tam.“ řekla a zaťala pěst svírající bílé prostěradlo.
„Kam nepůjdeš?“ nechápala jsem.
„Na Chuuninskou zkoušku.“ odpověděla mi a její výraz ještě víc zesmutněl.
„Ale Sakuro...“ překvapilo mě to, jistě, bylo to riziko, ale to je v životě ninji přece přirozená součást. Alespoň já to tak vnímala. „..jestli se bojíš, že se zraníš tak...“
„Ne, o to nejde, jde o tu věc... ..Sasuke řekl, že jsem ještě horší než Naruto a má pravdu, já nikdy nebudu jako oni, nevládnu to. Je zbytečné, abych se o to vůbec snažila.“
„Zbláznila ses? Jestli ti ten pitomec tohle řekl, tak na to rychle zapomeň, to jak si silná záleží jen na tom jak moc věříš, že si silná. Jistě, že má význam to zkusit, jsem přesvědčená, že to zvládneš!“ pokoušela jsem se jí povzbudit, Sakura se na mě podívala, trochu jsem se zarazila.
„Vlastně... “ hlavou mi prolétla nepříjemná vzpomínka „..Sora mi dneska řekla totéž. Řekla, že jsem slabá, ale plete se a já jí to dokážu.“ ukázala jsem na vyplněnou přihlášku.
Pak jsem Sakuře podala tužku.
„Je to jenom na tobě.“ dodala jsem.
„Máš pravdu.“ usmála se a začala psát.
Teprve teď jsem se zamyslela do hloubky nad tím co řekla.
„Vážně jí řekl něco takového?! Ale proč by to dělal? Nevěřím, že by byl tak zlý.“ přemýšlela jsem.
„Je opravdu hodně zvláštní, ani Sora by nejspíš nezjistila, co si doopravdy myslí. Tvářil se přece pořád stejně. Až na to, když viděl můj kryt, to bylo vlastně poprvé co se mnou promluvil, do té doby jako by mnou opovrhoval, myslela jsem, že se pletu, ale...“ moje myšlenky se snažili stůj co stůj zarazit před bodem mrazu, ale bylo pozdě „..je opravdu takový? Povrchní? Soudí lidi podle jejich síly, jestli mu stojí za řeč? Sakura o něm vždycky mluvila tak hezky, proč se k ní tak chová? Měl by ji podpořit. Na druhou stranu, jestli je vážně tak sebestředný, proč mě tam nenechal? Nepatřím k jeho týmu, mohl se na mě vykašlat.“ bolela mě z toho hlava.
„Proč o tom vlastně vůbec přemýšlím?“ nemohla jsem si pomoct, Sakura byla prostě moje kamarádka, hrozně jsme si rozuměly, nechtěla jsem jí vidět tak smutnou.
„Mám s ním promluvit?“ zeptala jsem se z ničeho nic.
Zmateně se na mě podívala.
„On s tebou mluvit nebude, nebaví se s nikým, navíc, vážně bys to udělala?“ koukala překvapeně.
„Ale bude, toho se neboj a jo, jasně že to udělám, hned jak bude příležitost, jsi přece moje nejlepší kamarádka.“ usmála jsem se a Sakura taky.
„Děkuju, ale raději na to zapomeň.“ objala mě.
Teprve teď mi úsměv zkameněl, až nyní mi to došlo.
„Řekla jsem, nejlepší kamarádka. Sora mě zbije.“ pravda byla, že v posledním týdnu jsem si čím dál víc, uvědomovala, že Sora je spíš starší sestra a kamarádka čím dál míň. Vlastně jsem si trochu škodolibě přála, aby tu teď byla a slyšela to.
Na chvíli jsem zapochybovala.
„Neřekla jsem to jen ze vzteku? Proto, jak jsme se pohádaly?“ ve skutečnosti jsem ale moc dobře věděla, že je to hloupost. Se Sakurou jsem byla ráda i když jsem nemusela, pořád jsme měly o čem mluvit a mohla jsem s ní dělat věci které se Sorou ne, například nakupovat, mluvit o klukách, nebo smát se společně na veřejnosti. Sora se vždycky oblékala jako kluk, mezi holkama kamarádky neměla a na kluky se vždycky dívala jen jako na kamarády, nikdy se nesmála před lidmi, v poslední době už byla stále jen vážná.
Když jsem byla malá, občas za mnou přišla večer tajně do pokoje a povídaly jsme si, někdy klidně až do rána, tehdy se smála, když jsme byly samy dvě. Ostatní děti ve vesnici se jí bály a zdálo se, že to je přesně to co chce. Sora byla zvláštní a nikdo kromě mě jí nerozuměl, já znala pravdu o její rodině, tedy, alespoň jsem si to myslela.
Venku příšerně pršelo, lehla jsem si do postele a za zvuku hromu pevně stiskla rty, myslela jsem na sestru, neměla bouřky ráda, sice jsem netušila proč, ale souviselo to s její rodinou, s něčím z její minulosti o čem nikdy nemluvila.
Přemýšlela jsem o nadcházejícím dni, o tom, co se bude dít, jak to všechno zvládneme, vlastně jestli to vůbec zvládnu, ale to jediné co se mi podařilo vsugerovat do hlavy, bylo, co nám vždycky říkala Sora, nikdy o sobě nepochybovat.
Byla jsem si už skoro jistá, dokážu to, už kvůli ní, aby viděla. Měla jsem pocit, jako bych sem patřila odjakživa, skoro, jako bych v sobě cítila Ohnivou vůli o které nám Masao tolik vyprávěl. Vlastně, možná je to proto, že jsem tu už byla, jen si to nepamatuju, každopádně jsem byla poblíž téhle vesnice, protože jediné, co mi zbylo jako vzpomínka před tím než jsem stála roztřesená na prahu jeho domu, byla ta vůně zdejších lesů.
„Možná... ..možná... ..jsem se narodila v zemi Ohně?“ odvážila jsem se v duchu vyslovit tu myšlenku a byl to podivný pocit. Do teď jsem si to neuměla představit, že bych ještě někdy mohla někam patřit, někam jinam než do své staré vesnice.

Malá dívka s vlasy barvy liščího kožíšku seděla na posteli a v ruce držela medvídka. Sledovala z okna déšť a záblesky. Nevypadala, že by měla strach. Najednou zaslechla z chodby křik, dva hádající se hlasy za chvíli utichli a ona se trochu uvolnila, znovu pozorovala kapky stékající jedna podruhé po skle okna.
Seděla tam tak asi pět minut, až uslyšela po chodbě přicházející kroky. Znala je, kroky na které čekala, které byly světlem jejího smutného života, počítala vteřiny, když se otevřou dveře.
„Deset... devět...“ cuknul koutek na její dětské tváři.
„Šest... pět..“ pomalu se odvrátila od okna.
„Tři... dva...“ ten nejšťastnější kouzelný dětský pohled se zabodl do dveří před její postýlkou.
„Jedna.“ pustila z ruky medvídka, poslední kroky a dveře se otevřely.
Známá silueta o pár let staršího chlapce. Poznávala jeho vždy vzorně upravenou košili když přicházel. V ruce tentokrát nedržel co obvykle, jeho pravá ruka zůstávala jako vždy volná, v levé svíral katanu.
Usmála se, nevěřila, vlastně si spíš byla jistá, že je to jen nová hra, protože jediný člověk který ji celý život ochraňoval za ní přišel jako už tisíckrát před tím, každý večer.
Udělal několik kroků a jako obvykle zavřel dveře. Oči jí letmo sjely na podlahu. Čekala, kdy se skloní, aby jí podal medvídka. Její test jeho oddanosti. Musel vědět, že ho den co den upouští na zem schválně, přesto jí nikdy nezklamal.
Pomalými kroky došel až k její postýlce, s posledním z nich šlápl na její hračku. Pochopila, něco je špatně. Vytřeštila oči a ručičkami pevně sevřela oranžovou košilku.
Sotva devítiletý chlapec zvedl katanu nad hlavu. Zablesklo se a zazněl hrom, ze sídla za ozval výkřik. Bosé dětské nožičky, utíkající po dlouhé zablácené cestě, oranžová košilka z níž kape krev.

S výkřikem jsem nadskočila a posadila se na posteli. Srdce mi bušilo jako o život. Sotva jsem popadala dech po pár vteřinách jsem si otřela pot z čela.
Byl to jen sen, moje obvyklá noční můra, pokaždé, když se mi o tom zdá, mám pocit, jako bych to musela znova a znova prožít. Přála bych si zapomenout, jako Hanako. Hlavně ať už se to nikdy nevrací, ale to nejde. O takových nocích jsem měla pocit, bych raději byla mrtvá, než se stále dokola tak třást. Všechno v tom snu bylo jako skutečné, sametový polštář mojí postele, poškrábaný rám okna a ať jsem někde hluboko uvnitř věděla co přijde, nemohla jsem utéct z vlastního pokoje, byla to jen stále se opakující noční můra, která mě držela v kleci.
Nezbývalo mi než sedět na bělostném prostěradle s připitomělým, naivním, dětským úsměvem a pokaždé zažívat ten šok, kdy se zalije krví.
Chci ze sebe dostat ten pocit! Zavřela jsem oči a přála si, aby to bylo pryč, aby ta bouřka přestala a strach zmizel, přesto že mi bylo od začátku naprosto jasný, že tohle zkrátka nefunguje. Musela jsem se s tím poprat jako kdykoliv dřív.
Sama proti sobě jsem neměla šanci, už stokrát jsem to chtěla vzdát, raději zešílet z toho pocitu uvnitř, který mě svíral a drtil, než s ním dokola noc co noc bojovat, ale nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že už pro mě tenhle život nemá hodnotu.
„Jsi v pořádku?!“ vtrhl dovnitř Shikamaru, který patrně slyšel do vedlejšího pokoje můj výkřik.
„Jo.“ řekla jsem, ale hlas mě moc neposlouchal.
„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se a vzápětí mi už podával lahev s vodou ze stolu.
„Dík.“ řekla jsem co nejnevděčněji to šlo.
Nalila jsem vodu do skleničky, ale když jsem se napila, praskla mi v ruce.
„Ksakru!“ pomyslela jsem si.
„Ty si teda rozrušená.“ řekl, zakroutil hlavou a začal mi ovazovat rozřízlou dlaň.
„V pohodě.“ ucukla jsem a uhnula pohledem.
„To vidím.“ nedal si říct, když viděl, jak se mi ruce třesou a stejně mi ruku nakonec zavázal.
„Dík.“ řekla jsem tentokrát upřímně a trochu sklopila zrak.
„To už je dobrý, tak si jdi lehnout.“ dodala jsem nakonec a opřela se o zeď.
„Ty nebudeš spát?“ zeptal se starostlivě.
„Jasně, že budu... ..jenom...“ potřebovala jsem se uklidnit, evidentně si všiml jak jsem rozklepaná, bylo mi trapně, protože jsem to nemohla zastavit, ve skutečnosti jsem byla právě na pokraji nervovýho zhroucení, myslela na to, jak jsou ode mě jediní tři lidé které na světě mám daleko, taky na to, že moje minulost mě bude pronásledovat, nedalo se to zastavit. Nemohla jsem právě vůbec nic dělat, cítila jsem se úplně sama a všechno mě to dohánělo k šílenství, takže jsem mu stěží odpovídala.
„Nemám tu zůstat? Alespoň než usneš?“ zeptal se zaraženě.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak jen zakroutila hlavou.
„Bezva, vypadám před ním tak slabá a bezmocná, poznal úplně všechno, nedokážu se ovládat!“ snažila jsem se vyvolat v sobě obvyklý vztek, ale všechno co se dostavilo bylo jen další zoufalství a lítost.
„Ještě se tu rozbrečim, sakra!“ pomyslela jsem si tentokrát už trochu naštvaně, Shikamaru konečně mířil ke dveřím.
Venku zahřmělo a zároveň se i zablýskalo. Nadskočila jsem s hrůzou v očích na posteli, div sem neslítla dolů. Shikamaru si toho všiml a otočil se.
„Vážně si... ?“ poslední slovo mělo zřejmě znít v pohodě, ale když viděl jak zkameněle zírám na okno a třesu se jako ratlík, došlo mu, že pokládat tuhle otázku je zbytečný.
Už mi bylo jedno, jestli to vidí, bylo mi fuk, že to zítra poví celý Listový, ostatně já jsem taky chtěla přesně kvůli těmhle případům zůstat bydlet sama s Hanako, ale teď už o tom nemělo význam přemýšlet. Bylo mi to ukradený co si o mě bude myslet a jestli rozkecá, že i já mám svojí slabou stránku, konec konců má ji každý, někteří lidé jako já ji jen pečlivě ukrývají. V tuhle chvíli mi už záleželo jen na jediném. Ať už je ta bouřka pryč, ať mě to pustí z tohohle hnusnýho transu! Moje tělo bylo jako ochromený, nemohla jsem se hnout, musela jsem koukat na ty kapky a všechno se to pomalu, ale jistě vracelo.
„Ne! Néééé!“ křičelo hystericky moje podvědomí a já nebyla schopná vydat ani hlásku. Muselo to ze mě ven a to co nejrychleji, jinak se zblázním. Potřebovala jsem pomoc a rychle, v tu chvíli bych naslibovala modrý z nebe, aby mě z toho někdo dostal. Byla bych bývala ochotná odpřísáhnout, že se proměnim v jednorožce, kdyby toho moje podvědomí bylo ještě alespoň z malinký části schopný.
Cítila jsem, že je pozdě, snažila jsem se odervat oči od deště na okně, ale pomalu jsem měla dojem, že cítím samet svého dětského polštáře, že jsem zase daleko pryč od všeho kolem ve své noční můře. Bylo to tady, ta slabost, moje oči se začaly zavírat, moje tělo nevydrželo a já pomalu upadala do bezvědomí.
„Soro! Soro!“slyšela jsem vysvobozující hlas.
„Díky, ale pozdě.“ pomyslela jsem, si, když jsem ucítila, jak moje svaly zvláčněly, mé tělo povolilo a konečně jsem mohla trochu použít ničím neovládané vlastní myšlení. Najednou jsem si pomaličku začala uvědomovat, že už nejsem v transu.
Byly to zlomky vteřin, ale mě se to zdálo jako věčnost.
„Soro, slyšíš?“ cítila jsem pevný dotek na svojí paži.
„Shi... ..Shi.....ka..“ snažila jsem se zprovoznit mozek a vysvobodit se úplně.
„Shikamaru.“ zašeptala jsem a otevřela oči.
Viděla jsem trochu rozmazaně, všimla jsem si, že mě drží pod hlavou a snaží se mě probrat. Druhou rukou mě pevně mačkal pod ramenem, což bylo asi to co jsem ucítila a co mě probudilo. Stále jsem se se cítila v polospánku, ruku jsem sice měla celou rudou, ale stále jsem se bála, že z toho nejsem venku.
„Ruka, ještě trochu, prosim.“ snažila jsem se vybrat co nejpečlivěji, co mám namáhavě vyslovit, aby pochopil. Bohu dík, jsem se dostala asi k jedinýmu člověku kterýmu to tu myslelo, takže pochopil co mám na mysli. Jemně se mnou zatřásl a ještě pevněji mě zmáčknul. Cítila jsem palčivou bolest, která mému tělu rozmluvila veškerý spánek.
Konečně jsem měla pocit, že vnímám okolí. Pro jistotu jsem se rozhlédla po místnosti, jestli to není jen další přelud, jestli jsem opravdu v Listové v Shikamarově domě a dýchám.
„Dobrý.“ řekla jsem, abych dala najevo, že už je to lepší.
Odhrnul mi vlasy z obličeje a pomohl mi se posadit.
„Co to bylo? Jsi v pořádku? Nepotřebuješ doktora?“ pokládal otázky jako na běžícím páse, zatím co já byla ráda, že dýchám.
„Ne.“ zadrmolila jsem i tak krátké slovo, div jsem si neukousla jazyk.
„Co mám udělat, aby ti bylo líp?“ zeptal se.
Tělem mi projížděly ledové vlny, naskákala mi husí kůže a nepřestávala jsem se třást.
„Shikamaru, mohl bys...“ polkla jsem a přemýšlela jak tu větu s trochou důstojnosti dokončit.
„Zůstanu tady.“ řekl, aby mi to ulehčil.
Podívala jsem se na něj a začala se třást ještě víc, rozrušilo mě to, ale ne proto, že bych nechtěla, prostě mi bylo tak hloupě.
Z ničeho nic mě objal. Začaly mi téct slzy, jako by s nimi ze mě odcházelo všechno to napětí. V takové situaci mě ještě nikdy nikdo neobjal, když mi bylo těžko, nikdy nikdo... ..a jako by to byl lék na všechnu bolest. Možná to bylo právě to co mi v životě chybělo. Najednou už jsem se netřásla, bylo mi o dost líp a začínala jsem si dělat starosti s tím, jak to všechno vypadá.
Za chvíli mě pustil, překvapeně se podíval na můj obličej, bleskově jsem ho otřela o rukáv.
„Nara Shikamaru... Toho kluka jsem považovala jen za lenocha a budižkničemu, skoro mě nezná a snaží se mi pomoct? Je tohle to o čem mluvil v kuchyni? To co odlišuje zdejší ninji od ostatních vesnic?“ přemýšlela jsem.
„Promiň, já... nechci aby... ..nemusíš tu zůstávat.“ koktala jsem.
„Nikomu to neřeknu.“ zakroutil smírně hlavou.
Tázavě jsem si ho prohlédla.
„Uklidni se a lehni si, budu tady.“ přisunul si k posteli židli.
„Nemůžeš zůstat celou noc tady, zítra jsou zkoušky a já stejně nebudu spát.“ namítala jsem.
„Klídek, jsem odpočatej na tejden dopředu.“
„Ale já stejně nechci spát.“ ujišťovala jsem ho.
„Budu vzhůru a kdybys nějak neklidně spala, vzbudím tě.“
„Ale nikomu o tom neřekneš!“ ujišťovala jsem se znova.
„No jo, neboj.“ ušklíbl se.
Trochu jsem uhnula a stočila se na posteli do klubka, pak jsem k němu natáhla ruku. Podal mi svojí a sedl si vedle mě na postel. Druhou mi dal kolem zad. Byla jsem hodně nervózní, usínat v jedný místnosti se skoro cizím člověkem, ale byla jsem unavená a neměla už sílu bojovat s obavou, že tu budu sama.
Uklidnilo mě to, po několika minutách, jsem skutečně začala usínat.
„Nebude to takhle navždycky, jednou se to změní, až to budou nejmíň čekat, tak já se jednou vrátím, za to co mi udělali, za to co provedli nám oběma.“ byla má poslední myšlenka, než jsem úplně usnula klidným spánkem.

Když jsem se ráno probrala, seděl tam stále jako večer, opíral se o zeď, nakonec stejně usnul. Bylo to neskutečně trapný, nechtěla jsem ho vzbudit.
Pomalu jsem pustila jeho ruku a posunula se. Když jsem se ale pokoušela sundat tu druhou ze zad, okamžitě ho to probudilo. Protáhl se a pak se na mě podíval.
„V pohodě?“
„Jo.“ uhnula jsem pohledem a čekala až zmizí. Myslela jsem, že začne s nějakýma kacema a narážkama na noc, nebo dalšim blbim výslechem co se mnou bylo.
„Ok, uvidíme se u snídaně.“ řekl a odešel vedle.
Byla jsem trochu překvapená, nakonec to ráno přece jen nebude tak hrozný. Nechtěla jsem už na tu hrůzu myslet dokud nemusím, nejpozději při další bouřce to stejně uvidím znova, nepotřebuju si to připomínat.

Vyčistila jsem si zuby a chvíli se upravovala před zrcadlem, chtěla jsem co nejdřív jít dolů, abych zmizela z kuchyně než tam zase přijde, ale věděla jsem, že ať tohle budu skrývat jakkoliv, stejně to tu bude, potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat, aby to bylo zase jako dřív.
Zalezla jsem do sprchy, voda tu možná byla studená, ale to přesně jsem potřebovala, pořádně se probrat a co nejrychleji zapomenout.
Strávila jsem tam nějakou chvíli a pak vylezla. Prosušila jsem si vlasy ručníkem a převlékla se. Pak jsem si to zamířila zpět do pokoje. Trochu neodpočatě jsem se složila na židli.
Právě v tu chvíli musel proletět kolem Shikamaru.
Mířil rychlou chůzí ke dveřím, trochu mě štvalo, že musel pořád procházet mým pokojem, jenže on byl vlastně taky jeho.
„Mohl bys klepat.“ pokusila jsem se dostat do ráže, ale hlas mi ještě trochu zakolísal.
„Promiň Deštíčku.“ usmál se ve dveřích škodolibě a zmizel.
„Deštíčku?“ takže si mě stejně bude dobírat a nejspíš po zbytek mýho pobytu tady. Nikdy mě nenechá zapomenout, že to ví, ale stejně to bude jenom naše tajemství, protože on je vážně čestnej, naivní kluk.
Moc dobře věděl, že mě to naštve a právě proto to řekl, aby mi vrátil mojí typickou i když pro ostatní dost nepochopitelnou povahu.

Seběhla jsem schody s myšlenkou, že tohle mu teda vrátím. Jako velká voda jsem vlítla do kuchyně, kde už seděla celá rodina, všichni se na mě podívali. Najednou jako by se ve mně něco zastavilo. Zase jsem to viděl před sebou: Sem já nepatřím. Protože já zkrátka nepatřím nikam.
Záviděla jsem mu, byla jsem na něj protivná a zlá, ale vlastně jsem mu moc záviděla. Chtěla jsem vycouvat, ale jeho maminka se na mě usmála.
„Jakou příchuť koláčků bys chtěla?“
„Já... ..no já...“ namohla jsem nic říct, nad odpovědí jsem ani nepřemýšlela, spíš nad tím, jak jsou ke mně pořád tady všichni tak milý.
„Mami, dej jí ochutnat všechny, vždyť je ještě neměla!“ pomohl mi Shikamaru, když viděl moji reakci.
„Jistě máš pravdu broučku.“ začala nandavat ještě voňavé jídlo.
„Tak si sedni.“ pobídl mě jako obvykle Shikiho otec, když viděl, že tam stojím jako tvrdý Y.
Byl pro mě nejprve problém si na to zvyknout, ale už jsem tu byla týden a teď jsem se spíš snažila sama sebe násilím držet stranou.
Nelíbilo se mi to, ale čím dál víc jsem se tu cítila jako doma.
„Tumáš.“ usmívala se na mě jeho máma a podávala mi talíř.
„Děkuju.“ uhnula jsem pohledem a byla trochu v rozpacích.
„Líbí se ti tady?“ zeptala se mě.
Přikývla jsem a zatvářila se na Shikamara, že se jen snažím být zdvořilá, ale myslim, že to prokouk. Nebyl hloupej a hlavně jsem od včerejška měla nepříjemnej pocit, jako by do mě viděl.
To se mi ještě nikdy nestalo, ani moji nevlastní sourozenci mi nikdy nerozuměli, ale z něj jsem měla pocit, že mě má přečtenou skrz na skrz.
„Jak si vlastně se Shikamarem rozumíte? Provedl tě alespoň po okolí?“ usmívala se dál.
„Mami!!“ zakňučel, zatím co já byla docela slušně zaskočená.
„Promiň broučku, jen mě zajímalo, jestli jste se spřátelili.“ usmívala se s trochu šibalským výrazem a pak začala sklízet nádobí.
Přesně tohle jsem vycítila za příležitost dát mu najevo, že jsem to pořád já, ještě jízlivější a drzejší než předtím. Pomalu jsem se naklonila přes stůl.
„No já už budu muset jít.“ řekla jsem a pak trochu ztišila hlas „Mám ještě něco na práci – broučku.“ zdůraznila jsem poslední slovo a zašklebila se.
Rázem jsem vstala a mířila ke dveřím.
„Jasně, uvidíme se na zkouškách Deštíčku.“ oplatil mi to, ovšem zcela hlasitě, že jsem to slyšela až na chodbu.
„Zmetek!“ pomyslela jsem si, ale z nějakého důvodu jsem se tomu musela ještě alespoň jednou zasmát. Prostě mi to nějak připadalo vtipný, uvolnila jsem se alespoň a přestala myslet na tu hroznou noc.
Vykročila jsem do bílého dne se stejně vážným výrazem a náladou naprosto bez emocí jako jindy, jelikož těch špatných byl dnes nedostatek a kladným jsem se odjakživa vyhýbala.
Moje kroky mířily rázně přímo k budově Hokage. Potřebovala jsem vyřešit jeden detail, že ti Listový ninjové – sakra vždyť jsem jím taky – mají na moje sourozence špatný vliv si pořeším sama, ono přece jen, když týmy vypadají tak, že dva ze tří jsou polena, není se co divit, ale že největší brzda je sensei, to už sakra problém byl! Likvidoval absolutně všechny naše plány a dobu kdy jsme měli jít na misi obvykle zaplňoval totálně zbytečným čekáním.
Jak jsem se tak blížila, pomalu jsem se dostávala zase do ráže.
„Co si sakra myslel? My se ho o ty pitomý výklady spolupráce neprosili, náš tým spolupracoval odjakživa – teda do chvíle, kdy jsme přišli sem.“ naštvaně jsem mířila po schodech nahoru.
Když jsem došla ke kanceláři Hokage, bylo mi řečeno, ať tak hodinku počkám.
„To zrovna, jako bych měla tolik času!“ nemilosrdně jsem vtrhla dovnitř, kde se právě hádal ten oranžovej pitomeček o tom, že se mu nelíbí, že má málo misí. Nejprve jsem dostala tendenci mu jednu napálit, pak mi nápad postě ho odstrčit připadal méně brutální, což sice nebyla moje parketa, ale budiž.
„Naruto vysmahni!“ vrazila jsem do něj, sesypal se na zem a zůstal na mě vyjeveně zírat, což jsem ignorovala.
„Nemám moc času, tak to řeknu jen jednou, já zkousnu hodně, ale sakra mi jsme tady kvůli misi, né abychom běhali po stromech a celej den dělali značky, nemíním neustále podstupovat stupidní úkoly typu “spolupráce nadevše“, nezbývá nám ani chvíle, abych mohla můj tým odvést na misi.“
„Co si sakra myslíš!“ zvýšila na mě hlas blondýna, ale já ani o kousek necouvla, nemohla mě zastrašit, byla jsem na tolik vytočená za tu dobu co jsem sem mířila, že mlčet ještě chvíli nejspíš nakonec bouchnou.
„Co si myslím? Že vám všem tady nedochází jedna věc, můj tým nepotřebuje senseie! Zvládali jsme to do teď, zvládneme to dál. Mimo jiné sakra čekat na někoho plus mínus tři hodiny, jestli vůbec dorazí, je přece dost nezodpovědná ztráta času!“ na chvíli jsem zmlkla a až teď si všimla, že stojí dobrých deset centimetrů ode mě a tváří se jako vrah.
„Proč myslíš, že tvůj tým nepotřebuje senseie?“ položila mi jedinou otázku a přísně se na mě podívala, což mě trochu zaskočilo.
„No.. ..je to zbytečné!“ řekla jsem trochu trhaně.
„Ptám se. Proč si myslíš, že tvůj tým nepotřebuje senseie?!“ vykřikla na mě.
„Můj tým nepotřebuje senseie, protože má mě!“ zakřičela jsem jí nepříčetně do obličeje svoje přesné pocity a vzápětí mi docvaklo, že né vždycky bych měla bejt až tak upřímná.
Otočila se a vrátila za stůl.
„Věděla jsem, že přesně tohle si myslíš.“ řekla po chvilce.
„Dobře teda, od teď pod dohledem Kakashiho budeš ty mít veškerou zodpovědnost za svůj tým a povedeš ho, uvidíme, jestli to zvládáš tak jak tvrdíš, budu tě sledovat.“ hodila na mě škodolibý pohled.
„Co se tím změní?“
„Nic, jen když něco provedou, schytáš to ty a co se týče toho, pokud máš problém s misí, otravuj s tím Kakashiho, né mě.“ řekla triumfálně a ukázala na dveře.
Když jsem naštvaně prošla okolo stále se po zemi válejícího Naruta, slyšela jsem za sebou ještě křik.
„Tak oni maj misi a my ne?“
„Naruto konečně už vypadni!“
„Bléééééééééééé!“

„Úchvatný, proč já káča sem sem lezla? Je to tu hotovej blázinec, ještě teď někde hledat toho pošuka s punčochou na ksichtě to tak!“ pomyslela jsem si a mířila k mostu, kde na mě měli čekat Hanako a Yasuo.
„Dneska bych mu sakra neradila přijít pozdějc než já, nebo ho zmlátim do krychličky!“ snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo.
Měli smrtelnou kliku, oba tam už stáli nastoupení.
„Jdeš pozdě!“ ozval se z dálky škodolibě Yasuo, jako by si myslel, že snad nestíhám, protože jsem lemra.
„Já si to od teď totiž můžu dovolit!“ oplatila jsem mu úšklebek, ač jsem měla dnes už podruhé chuť pitomci vlepit, až k němu dojdu.
„No jasně, netvrď, že si měla něco...“ nenechala jsem ho to dokončit, prostě jsem se neudržela.
„Ten drzej, sprostej, arogantní... ..Bum!“ Yasuo se válel na zemi jako prve Naruto, jen s rozkouslím rtem a hezky modrající čelistí.
Hanako to nejdřív vyděsilo, ale jelikož to zdaleka nebylo poprvý co ode mě dostal, rychle se vzpamatovala.
„Vstávej!“ nařídila jsem mu.
„Co to do tebe sakra vjelo?“ rozhlížel se, jestli někde neuvidí svou modrou krev.
„Autorita, kterou si nějak nemohl najít.“ podívala jsem se na něj opravdu hnusně a pak ho vytáhla na nohy, jelikož jeho rychlost mě vytáčela ještě víc.
„Právě mi bylo řečeno, že od teď jsem za vaše tréninky zodpovědná výhradně já, takže mi laskavě nedělejte potíže. Díky. Odchod na misi!“ zavelela jsem bez dalšího vysvětlování.