Skládačka 1/2

„Kde ji držíte?“ spustil blonďák na partičku k nerozeznání si podobných bílých chlápků přímo z okénka.
„V tajné skrýši asi tři kiláky za vesnicí po té polňačce, co začíná u tréninkového centra,“ prozradil jeden, který stejně jako ostatní vytáhl svůj kolt, „ale to už tě nemusí trápit, teď si vystup a …“
Zašklebil se na maníka, který mu svým kvérem pořád mířil na obličej, a sešlápl plyn. Kola žlutého Thunderbirdu¹ se v písku několikrát protočila na místě.
„Chce nám zdrhnout s devítkou!“ hysterčil jeden, „Střílej!“
„Nemám nabito,“ přiznal s klidem ten nejblíže auta, který všem ostatním zacláněl, „náboje strašně podražily!“
„Ale co ře-“
„Šéfovi řekneme, že jsme ho nepotkali!“
Kára se odlepila a svištěla si to pryč z vesnice nechávajíc za sebou partičku zaprášených a zrníčka písku v ústech chroupajících individuí.
„Ne, že nás práskneš!“ volali za ním.

Šerifovo intermezzo I
Na stanici vládl klid, bělovlasý svalovec s nohama na stole se pohupoval na kancelářské židli a dopřával si odpoledního šlofíka. Přesto měl stále u sebe svou brokovnici, pevně ji tiskl pravou rukou k tělu, tu levou si musel před několika lety nechat amputovat, protože si šeredně spálil prsty, když si myslel, že pronásledovaného zločince již zpacifikoval, ale ten ještě stačil provést zákeřný výpad. Od té doby se s nikým nese*e.
„Šéfe, šéfe!“ narušil idylku Darui, jeho zástupce s afroúčesem, „Našla se další, už sedmá, mrtvola majitele auta a po vozidle zase není ani památka!“
„Vrah je zahradník!“ měl hned jasno šerif.
„Za mřížemi už máme ale půlku z rodiny Yamanaka …“
„Tak konečně doveďte toho správnýho! Teď by se vám to snad mohlo podařit, když jich na svobodě zbývá tak málo!“

Specialitka v baru U Opuštěného automechanika
Pajzl u cesty poblíž vesnice byl místem, kde povětšinou začínaly jen maléry. Vedl to tu stařík s dýmkou stále v puse, jehož jméno nikdo neznal. Všichni ho oslovovali Třetí, protože to byl v pořadí třetí vlastník tohoto podniku, který byl předtím autodílnou. Zde spatřilo světlo světa devět unikátních pojízdných zařízení, které lidé nazvali automobily, zkrátka první pořádný malér.
„Jako kdyby lidem nestačilo chodit pěšky!“ to byla první slova, která vás praštila při vstupu do očí, a to doslova, protože ten štít, na kterém byla napsána, visel proklatě nízko, a taky poslední slova našeho automechanika před sebevraždou.
A do tohoto baru chodili pravidelně dva chlápci, kteří mezi sebou neustále soupeřili.
„Není nad hřejivý pocit z vítězství nad věčným rivalem,“ rozplýval se ten s hustším obočím v zeleném úboru, „do žil mi to vlilo koňskou dávku mládí!“
„Došly mně baterky v mým taseru²,“ prohodil zpod masky poražený a zabořil oko, to neskleněné, do obrázkového časopisu.
„Výmluvy neberu, Kakashi, pořád máš ještě bouchačku!“
„To není originální, tou střílí dneska každej!“
„Já ne!“
„Protože ses s ní nikdy nenaučil zacházet, Gaii!“
„A proč taky, když mi stačí moje ruce a nohy!“
„Jako obvykle, pánové, nebo dneska něco speciálního,“ vmísil se jim do řeči Třetí.
„Já jsem pokaždé pro to speciální, ale na mě se tu nikdy nedá,“ posteskl si Gai.
„Poprvé jsem na tebe dal a já přišel o čtyři zuby,“ připomenul mu Kakashi.
„Ale já ti zaplatil zlatý náhradní!“
„A teď je musím před lapkama furt skrývat pod maskou! Ale dobře, ať je tedy po tvém!“
„Juchůůůů!“ zavýsknul Gai.
„Tak poslouchejte,“ zjednal si Třetí pozornost, „ve vesnici se včera v noci procházeli po návsi zombíci a kdo se jim připletl do cesty, toho roztrhali na kusy. Někteří chlapi do nich vyprázdnili svoje zásobníky, ale podařilo se jim sejmout jen jednoho, mají sakra tuhej kořínek. Jestli se tohle brzo nevyřeší, tak to vyžene ceny nábojů hodně vysoko, měl bych rychle objednat pár beden do zásoby.“
„To mě netrápí,“ odfrkl si Gai, „a tebe už taky nemusí, protože ty zombíky pošlu zpátky pod zem! A pošlu jich tam víc, než tadyhle Kakashi, protože opět hodlám vyhrát! Jako vždy! Jdeme na to, můj věčný rivale! Jdeme … kde je? On už vyrazil? Ha, chce začít dřív a vytvořit si náskok! Ani to mu nepomůže!“
„Gaii! Gaii!!!“ okřikl ho Třetí, „Kakashi si odskočil na záchod!“
„Ten je taky ze všeho hnedka posr*nej!“
„To ten pórek, co tu hltal,“ vysvětloval stařík, „spustila se mu krev z nosu!“
„Vegetariáni …“

Šerifovo intermezzo II
„Šéfe! Váš bratr vzal roha!“ oznamoval zástupce.
„I s Taurusem³,“ dodal, když viděl, že to šerifa nechalo klidným.
„Jak si ten zm*d malej mohl dovolit odjet s mým … totiž s majetkem celé naší vesnice?“ prskal šerif a skrz stěnu stanice se proboural ven, „Vyrazil někdo za ním?“
„Jen Vy, pane!“ volal Darui na v dálce mizejícího šerifa.

Exkurz do běžeckých strategií vesnické omladiny
Blonďatý klučina v oranžové teplákovce, sirotek, dítě ulice, vyvrhel místní vesnice, to vše pasovalo na Naruta, který právě postával před branami tréninkového centra. Navenek budil dojem, že si přišel zaběhat, ale to nebylo jeho cílem, byl tu od toho, aby pozoroval budoucí klientelu. A k tomu si nemohl vybrat lepší místo než to právě u vstupu, kde se křížily tři hlavní běžecké trasy a navíc zde byl krásný výhled na vesnici. A zrovna když se jím kochal a představoval si, jak mu všichni ti sr*či ze strachu před ním líbají pr*el, přiběhla na křižovatku růžovláska z Madarovy trasy, kterou až na pár magorů běhali všichni obráceně, takže se označovala jako trasa W. Z Tobiramovy trasy vyběhla modrovláska a z Fukasakovy trasy se mihlo něco podivně zeleného a zmizelo v eMku, ale žába to nebyla. Zato děvčata, Sakura s Hinatou, se rozhodla chvíli se zdržet, protáhnout svaly a hodit mezi sebou řeč. Blonďáčka ani nezaregistrovaly, takže mu umožnily zkouknout svá jen lehce zahalená a v roztodivných pozicích exponovaná těla a vyslechnout zpočátku nezáživnou Sakuřinu story o návštěvě nového butiku ve vesnici.
„Tak já bych zase už běžela,“ přerušila Hinata Sakuřin monolog o výběru vhodné podprsenky, která by jí dodala to, na co příroda pozapomněla, tedy konečně přijatelné téma pro blonďáčka, avšak docela trapné pro modrovlásku.
„A kudy běžíš? Že bych ti to dovyprávěla cestou …“ nechtěla se Sakura vzdát dokončení své historky.
„Já vždycky začínám eFkem a Téčkem. To mám už za sebou, takže teď mně zbývá jen dvojWéčko,“ vypověděla Hinata svou běžeckou strategii.
„Hmm, WTF, tak to beru já. To je taková škoda, že nemáme zesynchronizované naše cykly, ve dvou se běhá líp!“
„No, to je opravdu škoda,“ zakončila Hinata s ironií ve hlase a vydala se na trasu W dříve, než by Sakuru napadlo změnit svůj běžecký plán.
Opět se zde prohnalo něco podivně zeleného a pak už sem přisvištěl Taurus s Beem na palubě. Lehce stáhnul černá skla a hodil k blonďáčkovi pár rýmů:

Ujeli sotva kilometr a stáli před hadím doupětem, z hlavounů tam nikdo nebyl, o to lehčí pro ně bylo to tam vystřílet a sebrat pytel s bílým práškem. Že se jim Orochimaru a Kabutomaru budou jistě chtít mstít, jim v tuto chvíli bylo víte kde.

Šerifovo intermezzo III
Ráno vběhl do své kanceláře, čekali tam na něho všichni jeho podřízení.
„Vrátil se ten všivák s mojí károu?“ zajímalo ho.
„Ne, šéfe, ale konečně jste zpátky! V noci se nám tu procházeli zombicí a roztrhali několik chlapů, kteří je chtěli zastavit!“ podával hlášení Darui.
„Cože? Kdo?“
„No přeci nemrtví!“
„Jak to vypadá?“
„Na první pohled jako normální lidé, ale mají napřažené ruce, takhle přesně jako mám teď já …“
Prásk! Zástupce šerifa se s dírou v hlavě poroučel k zemi.
„Zombík jeden zasr*nej!“ ulevil si šerif a protočil brokovnici v ruce⁴, aby ji měl znovu připravenou k palbě, „Shino, jsi můj nový zástupce!“
„Pane, to nebyl nemrtvý!“ upozornil Shino svého nadřízeného, „Jak to vím?“
„Drž hubu!“ odbyl ho šerif, „A poď za mnou, vyrážíme lovit zombíky!“

Paprička na přivítanou
Už jako malý chtěl cestovat, poznávat cizí vesnice, lidi, děvčata. Ale teprve až když přišel k Thunderbirdu, a to doslova jako slepý k houslím, se mu jeho sen splnil. Díky politice výše postavených, kteří naslibovali všem vlastní automobil a namastili si kapsy za zbudování silnic mezi všemi vesnicemi, mohl cestovat, kam chtěl. A jednou ho to zaválo přímo do naší vesnice. Bylo zrovna poledne, když přijel, v ulicích celkem prázdno …

Většina vesničanů totiž v tuto dobu pravidelně zapadla do útulné hospůdky patřící kuchařskému mistrovi Teuchimu, který uprostřed místnosti, přímo před zraky všech hostů, připravoval lahodné pokrmy, na které měli zrovna chuť, aniž by své přání vyslovili. Ani tu nevedli jídelní lístky, nebyly potřeba, Teuchi prostě vždy věděl. Návštěvníci, kteří sem přišli poprvé, byli sice zaskočeni, že jim Ayame, Teuchiho dcera, která tu dělala servírku, donesla jídlo, i když si ještě neobjednali, ale po prvním soustu museli uznat, že jim Teuchi vybral správně.
S jídlem zde byli vždy nadmíru spokojeni. Tedy až do dnešního dne, kdy si sem našel cestu místní radní, Shimura Danzou. Neměli ho tu ve vesnici rádi za jeho tažení proti alkoholu, které popravdě řečeno bylo namířeno výhradně proti Uchihovic palírně. A po incidentu, který se tam odehrál, když občané palírnu podrželi, klesla jeho obliba na nulu.
„Ty máš tu drzost se ukázat na veřejnosti?“ zakřičel na Danza Uchiha Madara, jeden ze dvou posledních členů klanu.
Na taková zvolání byl zvyklý, takže do sebe dál soukal nudle a myslel si, že to tím jako vždy skončí. Ale neskončilo. Před sebou měl ještě půlku misky, což hodilo pět minut vyptávání se na onen incident, a k tomu urážky na jeho adresu, které musel skousnout spolu s nudlemi.
„Teď, kdyžs už to konečně dožvejkal, bys mně mohl říct, jaks to udělal?“
„Nebylo to nic složitého,“ promluvil poprvé Danzou, „stačilo vzít tyto jídelní hůlky a …“
„Nedělej si ze mě prdel, mluvím o tom, cos udělal Uchihům!“
„Myslíte, že jídelními hůlkami by je nešlo připravit o zrak? Uchiha masakr jídelními hůlkami, to by byl alespoň titulek!“
„Jídelníma hůlkama? Co je to za kravinu? To není možný!“
Danzou se zkoumavě zadíval na hůlky v ruce, a pak je rychle zabodl do Madarova levého očního důlku. Škubnutím zpět vyrval jeho oko.
„Já bych řekl, že by to šlo,“ konstatoval suše pan radní a mrsknul s okem pryč, přímo Teuchimu na pánev. Ovšem toho si nikdo nevšiml, všichni sledovali Madaru, jak odkrágloval Danza a pak klidným krokem odešel, jako by mu ztráta oka vůbec nevadila. Hospůdka se záhy opět utišila a Teuchi přendal obsah pánve do misky, kterou Ayame odnesla ke stolu, kde seděli tři karbaníci.
Hráli zrovna oko bere …

… a do lokálu přes ulici vstoupil náš blonďák. Klavír, který vždy hrál nonstop a na němž se pokaždé rozvalovala nějaká ta kočička v kratičkých šatičkách, dnes to byla dívka, které říkali Paprička, po dnešku jistě s přívlastkem Krvavá, mlčel. Pianista ležel vedle stoličky, ze které se poroučel poté, co mu jeho bílou košilku a celý obličej pokryla vlastní krev. A proto si teď všichni chlapi v lokále svýma kvérama mířili navzájem do ksichtů a obviňovali se z toho, kdo ho oddělal. Tedy všichni chlapi kromě nově příchozího.
„Jednu žlutou!“ zařval na barmana, který nevěděl, na koho má svou brokovnicí mířit dřív.
Teď už věděl a stejně tak i ostatní. Všechny zbraně ukazovaly na blonďáka.
„Tady se pije jen uchihovice!“
„No a já si dám žlutou,“ trval cizinec na svém, což bylo spouští k zmáčknutí spouští.
Přežili jen blonďák a ta dívčina na klavíru, tedy ti, kteří neměli v ruce bouchačku.

„Jako to bych nečekala, co se všechno stane jenom proto, že jsem si jako dneska zapomněla vzít kalhotky,“ podivovala se dívka, když lezla z klavíru.
Cítil, jak mu toto kalhotkové odhalení přesouvá krev z mozku do jiného orgánu. Musel se přemáhat, aby neřekl nějakou oplzlou poznámku a aby pohledem nesjížděl na konec jejích šatiček. Docela se mu to dařilo, nestranný pozorovatel by jistě řekl, že jí čumí do výstřihu, tedy na chlapa nic neobvyklého. On však kupodivu upíral zrak kousek vedle, na rudý pramínek.
„Máte moc pěkné vlasy, slečno!“ vyslal k ní kompliment, na který se chytla.
„Miluju chlapy, co mi pochválí vlasy!“
Popadla blonďáka za ruku a táhla ho po schodech do své komůrky.

Z hospůdky vynesli mrtvé tělo pana radního, v zápětí vyběhl ven i jeden karbaník a hodil na cestu šavli. Z lokálu k němu dolehl výstřel.

Šerifovo intermezzo IV
Zničehonic se pár metrů před šerifem v do té doby prázdné uličce zhmotnila postava kluka, na první pohled hodného.
Prásk! Hodný kluk se s dírou v hlavě poroučel k zemi.
„Zasr*nej … ať už to bylo cokoliv!“ ulevil si šerif a protočil brokovnici v ruce, aby ji měl znovu připravenou k palbě.
Shino se už nadechoval, že něco řekne, ale šerif ho stačil předběhnout: „Taky si nemyslím, že to byl zombík, ale spořádaní občané tohle nedělají!“
„Pane, to byl Tobi a jistě se sem teleportoval z budoucnosti, aby nás před něčím varoval!“ upozornil Shino svého nadřízeného, „Jak to vím?“
„Drž hubu!“ odbyl ho šerif.

Se spojkou na hřbitově
Gai a Kakashi dorazili do vesnice, Gai samozřejmě jako první a měl z toho velikou radost, kterou vystřídalo obrovské zklamání, když zjistil, že se již po vesnici žádní zombíci neprocházeli.
„Spojíme se nejprve s Třetího spojkou, ať získáme víc informací!“ rozhodl Kakashi.
„Pche, informace! Nemysli si, že nevím, že to on tě zásobuje těma časopisama, do kterých věčně civíš!“
„Já se tím nijak netajím, ale stejně se s ním musíme setkat, pokud nemáš lepší nápad, takže proč nespojit příjemné s užitečným?“
Gai lepší nápad měl, alespoň to tvrdil, ale nechával si ho pro sebe a svolil, aby bylo po Kakashiho.
Usadili se v putyce, kde jako servírka brigádničila ani ne dvacetiletá studentka medicíny s obrovským hrudníkem, který Třetího spojku přitahoval jako magnet, proto se zdálo velmi rozumné čekat na ni právě zde. Ale dneska se nechtěla ukázat. Proto Gai nejprve hudroval, jak je ona spojka nespolehlivá a že tu jen ztrácí čas, ale když už to chtěl Kakashi zabalit, otočil a trval na tom, že on nic rozhodně vzdávat nebude.
A v tom zazvonil telefon, barman ho zvedl, chvíli mlčky naslouchal a pak zahlásil k osazenstvu: „Telefon pro pana Yasudeho! Yasude Bill! Haló, Yasude Bill!“
Celá putyka propukla v smích. Když to i barmanovi došlo, chtěl třísknout sluchátkem zpátky do vidlice, ale zastavila ho Kakashiho ruka.
„To bude pro mě,“ dodal.
„Vy jste pan Ya- ehmm … Bill?“
„Ano, je snad na tom něco k smíchu?“
Putyka najednou ztichla až na smějícího se Gaie, který kráčel ke Kakashimu.
„A tohle je můj bratr Ment,“ představil zeleného společníka, kterému se zkřivil úsměv, který se zase vrátil na tváře hostům, a pak přiložil sluchátko k uchu, „Hola, hola! Tam Kakashi!“
„Za pět minut před vchodem,“ ozvalo se nazpátek před ukončením hovoru.
„Jdeme!“ houknul na Gaie, který zrovna dumal nad dotazem osazenstva, jak přišel k tak nezvyklému křestnímu jménu.
Zaplatil barmanovi a vyšel před putyku.

Za čtyři minuty dorazil úchylný padesátník Jiraiya, hned po něm, jako poslední, tedy pozdě, což mu Kakashi musel dát najevo poklepem pravého ukazováčku do míst na levé ruce, kde neměl hodinky, a následným rozhozením rukou s výrazem nejvyššího udivení ve tváři, Gai.
„Čuchni! Smrdí krchovem!“ reagoval tlustoobočnatec máchajíc rukou kolem svého obličeje.
„Tvoje pěsti si schovej na nepřítele!“ klidnil ho Kakashi.
„Ale ne moje pěsti, Jiraiya smrdí krchovem!“ upřesnil, „Kam se poděl tvůj excelentní čich?“
„No fakt, máš pravdu! Tak protos něšel dovnitř?“
„Ne, ta servírka, Tsunade …“
„Si stěžovala na tvoje chlípné pohledy a nenechavé ruce?“ doplňoval pohotově zelenáč.
„Houby si stěžovala, ta mně takovou nabalila, že jsem málem skončil pod drnem!“
Oba na něj upřeli zkoumavé pohledy, kterými chtěli odhalit, zda nemají před sebou zombíka.
„Říkal jsem málem! Na hřbitově jsem byl kvůli sběru dat!“
Kakashi se při těchto slovech otřásl, jako by jím prošel duch.
„Pojďte za mnou!“ dodal Jiraiya a vyrazil směrem ke hřbitovu.
Raději se ho dále nevyptávali, aby se náhodou nedozvěděli něco, co by snad ani nechtěli slyšet, chvíli ho jen mlčky následovali, až pak prolomil ticho Gai: „Myslíš, že mě naši pojmenovali podle mentolových bonbónů anebo cigaret?“ na což Kakashi reagoval jen bezmocným sklopením hlavy a silným vydechnutím.
„Taky si ty jména můžeme prohodit!“ čílil se Gai, ale to už stáli na hřbitově.
„Tamhle leží to tělo, který jako jediný sejmuli!“ oznámil Jiraiya a rukou nasměroval jejich pozornost k čerstvě zasypanému hrobu, „Až na to, že nemá hlavu, na něm není nic zvláštního. Ještěže ta hlava nám toho může říct víc.“
„Má v sobě čip od vesmírných bytostí, kterým byl ovládán?“ rozvíjel Gai podivné teorie.
„To jsem nezjišťoval,“ uznal Jiraiya a ukázal na nedaleký kůl, na kterém byla nabodnutá lidská hlava, „můžeš se zeptat sám!“
„Hele, vy zmr*i! Já tady nejsem žádnej muzejní exponát, aby se na mě chodili dívat nějaký zku*vený výpravy! Koukejte mě přišít zpátky dopr*ele k mýmu tělu!“ křičela hlava.
„Nejdřív nám ale řekni vše, co víš o včerejšku!“ vyzval ji Jiraiya.
„Já v tom byl ku*va úplně nevinně. Já myslel, že zas blbnou s tím emerickým Helouvínem, tak jsem se přidal, že bych mohl dostat nějaký sladkosti, protože když obcházím baráky, abych šířil nadávky Jashinovy, tak dostanu velký hovno, a toho se člověk moc nenažere, ale stejně jsem dostal do břicha jenom broky, a pak mně nějakej ču*ák usekl hlavu!“
„A co ti ostatní?“
„Ti taky sladkosti nedostali! Oni ani vybírat nic nechtěli, ze začátku se prali mezi sebou, pak se do toho připletla nějaká ku*da s bouchačkou a začalo se střílet!“
„A jak to, že ještě žiješ?“
„Se ku*va modlim, ne?“
„Ostatní jsou taky věřící?“
„O některých můžu říct, že určitě ne, protože když jsem je před pár rokama osobně kuchal, tak o Jashinovi neměli ani páru! A teď mě už ku*va sešite!“
„To bys nám musel říct nějaký jméno!“ převzal výslech od Jiraiyi Kakashi.
„Hidan!“
„To je kdo?“
„To su ku*va já, vy zm*di!“
„Myslel jsem jméno toho, co za tím stojí!“
„Orochimaru a Kabutomaru!“
„Ti mají doupě asi kilák za tréninkovým centrem!“ prozradil Jiraiya.
Kakashi s Gaiem se vydali tím směrem, Jiraiya se šel upravit, aby se mohl vrhnout na svůj opravdový sběr dat.
„Kam si ku*va myslíte, že dopr*ele dete?“

Šerifovo intermezzo V
Šerif se proboural zdí do lokálu, jeho zástupce, Shino, ho vytvořenou dírou následoval. Zem byla pokryta mrtvými těly a jedno z nich, obzvláště zakrvácené patřící klavíristovi, se začalo zvedat.
Prásk! Klavírista se s dírou v hlavě opět poroučel k zemi.
„Zombík jeden zasr*nej!“ ulevil si šerif a protočil brokovnici v ruce, aby ji měl znovu připravenou k palbě.
„Pane, to nebyl nemrtvý!“ upozornil Shino svého nadřízeného, „Jak to vím?“
„Je sice fakt, že ruce napřažený neměl, ale zkus se zvednout z podlahy a nepomáhat si rukama! To ani zombíci nedovedou!“
„Já to zvládnu, není to nic těžkého!“
„Drž hubu!“ odbyl ho šerif.

Když obchody nejdou, jak by měly
U tréninkového centra zastavil Taurus, Bee a Naruto vylezli, rozmotali transparent se sloganem „Náš bílý prášek vám rozzáří den, nebudete věřit, že není to sen!“ a čekali, kdo se chytí jako první. Byl to Lee, zelený démon, kterého tu vůbec nečekali. On nebyl ten typ, který by svůj den rozzařoval tímto způsobem, ale rozhodli se ho vyslechnout.
„Umí ten váš prášek rozzářit i moji tréninkovou uniformu?“ zaskočil je Lee, „Už je lehce zašlá a normální prášky si s tím neví rady!“
„Zmizni! Tady neprodáváme prací prášek!“ okřikl ho Naruto.
Ale když zmerčil dvojici křídově bílých k nerozeznání si podobných chlápků a Beeho bratra, hned dodal: „Na barevné prádlo! Pouze na …“
V tom se zarazil, protože si uvědomil, že jeho zamýšlená věta by mohla být bílou dvojicí chápána jako rasistická, a nakonec ze sebe vysoukal: „Páni policajti, to je ale smůla, máme vyprodáno!“
„Vždyť jste teď přijeli,“ podivoval se Lee.
„Kušuj!“ sykl k němu blonďáček.
„My nejsme policajti, na rozdíl od támhle toho“ oznámil jeden bělásek a ukázal na šerifa.

„Vaše ruce prosil bych vzhůru!“ vmísil se Beemu do rýmu druhý bělásek s koltem u pasu připraveným střílet vystrčeným tak nenápadně, že si ho Bee ani nevšiml a šel naproti svému bratrovi.
„Jako jestli je tohle váš rajon, tak my se klidně přesuneme o kousek dál,“ snažil se Naruto vybruslit z této prekérní situace.
„O to nám nejde,“ ujistil ho první bělásek, který si také vytáhl kolt.
„Jo, jasně!“ myslel si Naruto, že mu vše docvaklo, „Poslali vás hadí šéfíci, abyste jim vrátili ten matroš, co jsme jim štípli!“
S těmito slovy otevřel kufr auta, kde se schovával odcizený pytel.
„Ne, přišli jsme si pro auto!“ odhalili bělásci dvojhlasně své plány.
Prásk!
Bee se s dírou v hlavě poroučel k zemi.
Naruto s sebou leknutím škubl, což bělásky vyprovokovalo k palbě.
Prásk! Prásk! Prásk!
Tři zásahy do břicha jím mrštily do kufru auta.

Šerifovo intermezzo VI
Z Uchihovic palírny se vypotácel Sasuke, s rukama před sebou máchal ve vzduchu, aby se mohl něčeho zachytit, byl slepý.
Prásk! Sasuke se s dírou v hlavě poroučel k zemi.
„Zombík jeden zasr*nej!“ ulevil si šerif a protočil brokovnici v ruce, aby ji měl znovu připravenou k palbě.
„Pane, to nebyl nemrtvý!“ upozornil Shino svého nadřízeného, „Jak to vím?“
„Drž hubu!“ odbyl ho šerif.

Vteřiny před odletem
Po příjemném a zároveň fyzicky náročném odpoledni si zašel dát něco k snědku do místní putyky. Hned si k němu přisedl dlouhobělovlasý padesátník.
„Tak spusť, chlapče, jaká byla?“ vyzvídal.
„Co prosím?“ nerozuměl Minato.
„No Paparička přece!“
„A co je Vám do toho?“
„Vlastně nic a taky všechno. Jmenuji se Jiraiya a hledám inspiraci pro svůj nový román. Hlavně mě zajímá, jak jsi ji sbalil a jestli jsi od ní nic nechytil, protože má pocházet z Virové vesnice, a to nevěstí nic dobrého!“
„Nechytil jsem nic, teda doufám, a sbalil jsem ji tak, že jsem jí pochválil vlasy!“
„Vlasy? Jenom vlasy? To stačilo?“
„Potom teda ještě říkala, že jsem jí připomínal nějakého klučinu, který tu prý žije, ale je mu jen šestnáct, tak chtěla počkat, až trochu zestárne, ale předběhl jsem ho.“
„To bude Naruto a ta podoba tam opravdu je, kdybych nevěděl, že Naruto je sirotek, kterého našli v liščím doupěti, a tys měl o těch šestnáct let víc, tak bych řekl, že seš jeho otec! Ale vraťme se k Papričce … ačkoliv ta svým chováním taky toho Naruta dost připomíná. Tys jí pochválil vlasy, že?“
„Jo!“
„Hele, micko!“ zvolal Jiraiya na pohlednou servírku, „Máš pěkný kozy! Teda vlasy! Vlastně obojí!“