Ale... mají si kde hrát?
Vždy jsem si myslel, že být ninjou je výsadou několika stovek, možná tisíců lidí. Lidí ze vznešených rodin, lidí se zvláštními, úžasnými, nadlidskými schopnostmi. Vzhlížel jsem ke klanům, ve kterých bylo kekkei genkai. Vždyť já sám jsem vedle nich byl jen obyčejný, řadový voják.
Ovládal jsem jen doton. Nikdy jsem se nestal jouninem. Nedosáhl jsem svého snu. Nedokázal jsem se změnit, a tak jsem mohl pouze přihlížet, jak se mění tvář světa kolem mě.
Dívám se na zem zpustošenou válkou, na zem, kde neexistují pravidla. Jediné, o co se usiluje, je přežití obyčejných lidí, sláva, moc a hrdinství. Ninjové se změnili. Stali se z nich sobci. Obyčejní sobci, kteří si hledí svých bitev. Provolávají, jak je pro ně důležité chránit ostatní. Ale i přese všechnu tu snahu všichni nadále umírají. Války nekončí. Všude vládne hlad, chudoba, a nad námi se stahují černá mračna.
I tak tu jsou pořád noví a noví hrdinové.
A stále budou, až do doby, kdy války skončí.
Války nepřestanou, dokud budou ninjové.
Stal se z toho koloběh. Neustálý, nekonečný koloběh. A my všichni jsme jeho součástí.
Rozhlížím se kolem sebe. Na Akademii, na cvičných loukách, v ulicích. Jsou všude. Staří i mladí.
Menší národy se spikly proti těm větším. Větší národy se sebou vzájemně uzavírají a vzápětí zase ruší smlouvy o příměří nebo pomoci. Útoky se stupňují. Z bývalé krásné a mocné Konohy toho již moc nezbylo. Rozpadá se zevnitř. Ninjů přibývá, a jsou všude. Cvičí, kde se jen dá. Mimo hradby vesnice už není bezpečno.
Ne, špatně. Nikde už není bezpečno. Všichni se bojí o svůj život.
Pamatuji si časy, kdy Akademie téměř zela prázdnotou. Nikdo nechtěl riskovat ztrátu svého dítěte. Ale teď? Je tomu právě naopak. Každý chce mít ze svého dítěte hrdinu. Každý chce, aby bylo jeho dítě to nejsilnější. Jsou příliš namyšlení.
Přihlíží tomu. Pozorují, jak jejich potomci přicházejí o dětství. Před nimi už není nic jiného, než nekonečné hodiny tréninku, neustálých bojů... a smrti.
Kde jen jsou ty časy?
Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl mladý. Zamilovaný.
Z románku na společné misi vzešla velká láska a mé týmové partnerce, kunoichi původně z Písečné vesnice, se narodila dcera. Krásná, zdravá, silná a talentovaná. Tehdy jsem z ní chtěl mít ninju. Být na ni pyšný.
Udělal jsem chybu, které doteď lituji.
Moje jediné dítě zemřelo při chuuninských zkouškách v Lese smrti.
Od té chvíle jsem se zřekl světa ninjů, světa, který nebyl pro mě. Světa, který bral a nevracel.
Snažil jsem se všechny okolo sebe přesvědčit, ať to nedělají. Ať nechybují stejně jako já.
K čemu to bylo?
Oni měli stejné ideje, které byly kdysi i mými. A nakonec poznali svou naivitu a hloupost.
Pozdě.
Přesto... věřím. Občas ještě zahlédnu děti obyčejných řemeslníků, obchodníků... nemají, nemohou mít šťastné, dokonalé dětství. Vždyť je válka.
Jenže mají něco, co jiní postrádají. Před nimi není jen zoufalství a roky zasvěcené zabíjení. Oni ještě mohou žít. Mít rodinu. Zemřít poklidnou smrtí.
Je mi smutno, když vidím sotva čtyřleté děti, jak si hrají na honěnou mezi troskami kdysi krásných budov. Jak dívky neúnavně hledají květiny na loukách porostlých žlutou, suchou trávou. Jak...
Takové děti mají budoucnost. Spokojí se s obyčejným, nehrdinským životem.
Ale... mají si kde hrát?
Jedna z věcí, které mi v hlavě strašily už pěkně dlouho.
Ano, opět pomlouvání, či spíše nevraživost ke světu ninjů. Třetí FF v pořadí, která má tuto tématiku. A stejně mě to pořád neomrzelo.
Doufám, že to nenudilo ani vás.
Jak už řekla Aku, podobných povídek je hafo a hledáme něco víc. Já přesně vím co mě tady chybý. To co dává do svých povídek na tohle téma Nettiex, takovou tu úpornou snahu tím projít. Tedy hlavně pocit zůčasněnosti, tady vidím "jen" pekný "vnější" popis.
Několik klišoidních pokusů jak člověka citově zainteresovat (viz mrtvé dítě) a pár hezkých popisů. Neurazí, ale bohužel taky nenadchne.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Pokusy - přesně v takovém jsem stádiu. Nevím, netuším, jak v člověku probudit nějaký pocit, dát mu pocit účasti a nějak citově ho zasáhnout - jak to dělá Dickens, že umí člověka rozbrečet? Jak to dělá Irving, že po přečtení každého jeho příběhu zůstane hořkosladký pocit, ukazující, jaký může být svět krutý a zároveň i určitým způsobem dělající si 'legraci' ze samotných lidí?
Je to klišé. Nesnažím se to bránit, naopak, tvůj názor mi pomáhá si to ujasnit - "Takhle na to nepůjdu."
Takže moc děkuji za názor i komentář
Hybrid - Blind Side
FF Kniha
Jak dickens tak Irving to dělají na o dost větším prostoru, kde jsi můžou připravit půdu, když bys četla jen tu samotnou scénu, která tě měla rozbrečet, nerozbrečela by ses.
Psát dobré hodně krátké povídky je umění, které je na hony vzdálené, tomu psát romány.
Ono by to šlo, stejně jako u drabblů, jen to chce cvičit...
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Víš, abych se přiznala, ten začátek se mi moc nelíbil. Víc jsem se soustředila na hudbu než na slova, říkala si, jak jsem tohle téma už tolikrát četla a ono je vlastně pořád samé, možná řečeno jinak, ale dojdu k té samé věci a ani ne tak pěkným myšlenkovým pochodem, jakým bych chtěla.
Říkala jsem si, že tam něco chybí, že mi tam zatraceně něco chybí. Toho pocitu jsem se bohužel nezbavila.
A pak přišel poslední odstaveček.
"Občas ještě zahlédnu děti obyčejných řemeslníků, obchodníků... nemají, nemohou mít šťastné, dokonalé dětství. Je mi smutno, když vidím sotva čtyřleté děti, jak si hrají na honěnou mezi troskami kdysi krásných budov. Jak dívky neúnavně hledají květiny na loukách porostlých žlutou, suchou trávou. Jak...
Takové děti mají budoucnost. Spokojí se s obyčejným, nehrdinským životem.
Ale... mají si kde hrát?"
Asi nepatří do komentářů takové dlouhé úryvky z povídky, ale já to chtěla překopírovat. Protože tohle, tohle mi najednou dokreslilo ten obraz. Spousta chyběla, ale tohle se pokusilo to zastřít, zamalovat a celkem se to i povedlo. Takže nakonec můžu říct, že se mi to líbilo
A neber si tenhle komentář nějak špatně, jen už jsem asi četla moc bolestných a lítostivých povídek, tak mezi nimi hledám víc. Tahle byla pro mě taková ta nenásilná, normální... Někdy je potřeba si to napsat, sama ten pocit znám. Straší to v hlavě, neustále bouchá ručičkama a křičí "napiš mě, napiš mě". Tak to napíšeš a ono se člověku uleví. Vždyť se píše pro radost
PS.: Se.renada mě vždycky pobaví, jednou jsem na ni v povídce taky odkazovala a nestačila se divit xD
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Zase jsem se zamilovala do té poslední věty. xD Věty, jenž mi jako i několik jiných, z hlavy tak snadno nevymizí.
Bylo to krásné. Prostě... tvé. Neokoukané.
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
Miluji pomluvy ninjů. Už jsem to jednou psala a nikdy mě to neomrzí. Tohle nikdy, protože je to realita. Ninjové nemusí být vždy jenom ti dobří. Dost často i nejsou, jenomže nad tím se tolik nepřemýšlí.
Ano, vážně úžasná povídka, s náplní hořkostí.
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Tohle téma mi v hlavě strašilo taky. Chtěla jsem ho přenést na papír, ale tys mě předběhla. A to je dobře
. Nakonec jsi to totiž napsala líp, než bych mohla já.
.
Ninja, který už ninjou není. Kvůli své lidskosti. Kvůli citům, myšlenkám a vzpomínkám na zesnulé dítě. Kvůli lítosti nad světem, nenávisti k válce. Takových lidí je hodně, ale moc se o nich nepíše. A když už jo, často to postrádá tu hořkost. Tahle povídka ji měla. Jako když se napiješ černýho piva po vycucání Septisanu.
Ten konec mě opět donutil se usmát. Musela jsem se usmát. Už kvůli těm dětem.
Krásné, Aki. Prostě...hořkosladké
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
To nemá chybu.
Umíš krásně psát, ten tvůj talent bych taky chtěla mít.
Jen máš minimikromalinkatou a skoro neviditelnou chybičku, pokud to vůbec chybka je, nalidské schopnosti. To je vše. ale nechci rýt, tak mlčím.
Došla mi všechna slova chvály, dneska jsem hodně četla, a pořád bych se opakovala. Můj názor na tvé povídky znáš. Jsou dokonalé, umíš se vžít do hlavní postavy, krásně popisuješ okolní děj a umíš jednorázovku úžasně ukončit. To je obrovské plus. Do oblíbených a 5 hvězdiček je nejvíc, co můžu udělat.
Je taky úžasné, že i po tolika povídkách dokážeš být pořád originální.
Zamilovala jsem si názvy tvých povídek, tak i samotné povídky. Líbí se mi, že název FF dokážeš dát takový, aby ladil s FFkou samotnou, a navíc, aby čtenáře upoutal na první pohled. To chci umět.
Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci
Mrs. Rinnegan: Tak teď vážně nevím, co říct - úplně jsi mě dostala
Tolik chvály... asi se vzmůžu pouze na již tolikrát omílané díky - to jediné dokáže vystihnout všechny pocity, které ve mně tvůj skvělý komentář vyvolal.
), ale hořkosladké... takové to mělo být. Ze začátku jsem to chtěla podat takříkajíc bez obalu, prostě aby o vyznělo 'drsněji' - ale asi toho nejsem schopná. Chjo, jsem taková citlivka...
Co se týče názvů... já se pouze snažím, aby byly originální, neklišovité, a ano, aby povídku vystihly. Možná kvůli jejich podivností trochu vystupuju z davu. A možná za to jsem i ráda vzhledem k tomu, že před pár lety jsem měla intenzivní snahu někam patřit, být zaškatulkovatelná. Ale to jsem se zase rozkecala špatným směrem.
Chceš to umět? Řeknu ti jednu věc - ty už to umíš
Chybička se vloudila, naštěstí je už opravená. Neposlušné dé úspěšně zkroceno.
A ještě jednou: díky. Moc
Kimm: Věřím, že ve tvém podání by to bylo lepší. A doufám, že nějaké ty pomluvy ninjů taky napíšeš. Ono je to jedno z těch těžko vyčerpatelných témat.
Sice nevím, jak chutná černé pivo po vycucání Septisanu (abstinuju xD vyjímečně nějakej ten vaječnej koňak, ale to sem nepatří... a tak i tak mám ještě čtyři roky do plnoletosti
A nakonec - děkuju. Za tvoje komenty, za chválu... za všechno
Hybrid - Blind Side
FF Kniha