Železná kunoichi 33: Odchod

Už se chystala k poslednímu švihu, když najednou se Kamisori objevil těsně u ní. Zaskočeně vykulila oči a vteřinku nato ucítila v hrudi silnou ránu. Zlomila se v pase, načež odletěla o několik metrů dál a pak za doprovodného řinčení tvrdě dopadla na zem - její mysl totiž uvolnila všechny zbraně, jejichž formace křídel se rozpadla jako domeček z karet.
Náraz na kámen jí vyrazil dech. Vyprskla další krev. Popojela ještě pár metrů, načež zůstala ležet. S překvapením si uvědomila, že rány se začaly okamžitě hojit. Kopie se činila.
S námahou se překulila na břicho, aby necítila odřená záda. Při tom se jí ale prudce zvedl žaludek, začala se dávit. Vyzvracela ještě trošku krve, načež se začala pomalu sbírat na nohy. Sotva se však zvedla na kolena, ucítila v čerstvě zahojených zádech další ostrou ránu. Opět se s heknutím zhroutila. Tentokrát zůstala ležet. Z očí jí tekly slzy, bolestí se ani neodvažovala dýchat. Najednou ji někdo popadl za rameno a pak ji trhnutím otočil naznak. Ruce jí bezvládně padly podél těla. Párkrát zamrkala, aby odehnala slzy. Když se jí pohled rozjasnil, spatřila nad sebou tyčícího se Kamisoriho.
Ten se k ní sklonil, načež ji uchopil pod krkem a přitáhl si ji blíž k sobě. „Ty si tak úplně nevzpomínáš, viď?“ zavrčel tiše. „A co teď?“ Přiblížil svůj obličej těsně k tomu jejímu a upřeně se jí zadíval do očí.
Hametsu zamžikala. Zarazila ji ta barva... Základem byla modrá, kterou viděla už u Gattsuka. Jenže pak tu byly jakési podivné šedé skvrnky, jež se objevovaly nepravidelně a byly roztažené všude možně po duhovce. Chvíli na tu divnou kombinaci zmateně zírala. Najednou se od ní Kamisori trochu odtáhl, spatřila tak celý jeho obličej z těsné blízkosti. Pak pozvedl koutek rtů, lehce přimhouřil oči.
Ten úsměv dívku zaskočil jako nečekaná facka. Několikrát zuřivě zamrkala. Civěla na ten výraz - který muž doteď ještě nenasadil - a rázem jí mysl pročísly jasné ostré záblesky. Rychle zavřela oči a vykřikla. Popadla se za hlavu, vysmekla se Kamisorimu ze sevření a dopadla na zem. Vzápětí sebou začala divoce házet ze strany na stranu, až byl muž donucen vstát a ustoupit. Po chvilce opět vykřikla. Za pevně zavřenými víčky se jí míhaly obrazy, jeden jasnější než druhý, střídaly se za sebou v nepostřehnutelném tempu a probodávaly dívčin mozek jako neviditelná ostří. Každý třetí výjev doprovodil její křik. Jen za těch pár vteřin spatřila snad několik desítek obličejů. Muži, ženy, děti, viděla jich strašně moc, ale ani jednoho z nich nepoznávala.
Prudce se převrátila na břicho, přitáhla si nohy k bradě, až spočinula na kolenou. Hlavu zavrtala do země, dokud ji neupozornila ostrá bolest. Zuřivě si skousla ret, křečovitě držela oči zavřené. S vypětím všech sil se na ty obrazy zaměřila a snažila se je zastavit. Místo toho se však jen o trochu zpomalily. Až po delší chvíli zmizely úplně. Místo nich zůstaly vzpomínky... A byly všechny.

Úpěnlivý výkřik jí po pár vteřinách uvízl v hrdle. Prudce zalapala po dechu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila realitu. Postřehla slzy, jež jí z křečovitě zavřených očí tekly po líci, kolem uší a po krku. Pak na svých zápěstích ucítila tlak. Někdo je svíral. Taky měla zablokované nohy, aby jimi nemohla kopat. Pomalu otevřela oči. Zrak měla rozmazaný. Po pár mrknutích se jí však vyjasnil. Vzápětí nad sebou spatřila Kabuta, který těžce oddechoval. To on ji držel.
Osvobodila ho, když jí začínala docházet chakra na léčení. Při tom taky musela Dakena zavřít do jedné z cel, jelikož se na něj chystal vrhnout. Od té doby byl pořád u ní. A poté, co začala tak znenadání jančit a křičet, musel se s ní chvíli prát, aby jí zabránil v dalším pohybu. Dalo mu to dost zabrat. Taky že se teď laboratoř podobala spíše zmačkané plechovce...
Ze rtů jí ještě sklouzlo pár vzlyků, když zničehonic zuřivě vytřeštila oči. Vtom z ní šedovlasý rychle sklouzl, načež odletěl až na druhou stranu místnosti. Tvrdě dopadl na zem. Ihned se však překulil na bok, vykašlal trošku krve. Nevěřícně pohlédl dívčiným směrem. „Ale jak...?! Nemám u sebe nic železného.“
Pomalu se postavila, hlavu skloněnou, ramena svěšená. Dlouhé prameny se jí nahrnuly dopředu, padaly jí do obličeje. Pár vteřin zůstala tiše stát. Najednou si uvědomila hluk vycházející z cely. To Daken začal šílet. Zuřivě tloukl do mříží, které se pod jeho údery prohýbaly. Při tom neustále vyřvával dívčino jméno. Chtěl za každou cenu ven. K ní.
Aniž by se pohnula, aniž by udělala jakýkoli posunek, zničehonic začaly celu zazdívat dlouhé ocelové pláty. Překrývaly mříže, vrstvily se jeden na druhý. Když si to hnědovlásek uvědomil, zpanikařil úplně. Rány o mnoho zesílily, stejně jako řev. Po chvilce se však utlumily a už tvořily jen matnou zvukovou kulisu.
Za tu dobu dívka jen nehnutě stála jako socha. Ani žalostné skučení a volání ji nijak nevzrušilo. Po chvilce klidně navázala v hovoru. „U sebe možná ne, ale... v sobě určitě ano,“ zamumlala bezvýrazným hlasem.
Nechápavě na ni hleděl.
„Průměrný dospělý člověk v sobě má kolem čtyř gramů železa... To sice nestačí ani na výrobu jednoho hřebíku, ale...“ Pohlédla na něj zpod šedé ofiny. „Pro mě je to víc než dost.“
Překvapeně vyhekl, když se jeho tělo prudce vrhlo vpřed. Ani nestačil nic udělat. Po chvíli si však uvědomil, že už zase ležel na zemi - u bosých nohou. Zvedl hlavu. Dívka se nad ním hrozivě tyčila, propalovala ho ocelově chladnýma očima. Sálaly z nich čistě vražedné záměry.
Zamračil se a odplivl krvavou slinu. Začal horoucně uvažovat, co a jak, když vtom se drobné tělo zhroutilo přímo před ním. Šedovlasá si složila hlavu do dlaní a začala vzlykat. Překvapeně na ni civěl.
„Všechno jste mi vzali... Klan, rodinu, domov... Přivlastnili jste si mě jako nějakou hračku, jako zvíře. Stejně tak můj život, mou DNA, mé schopnosti. Nic jste mi nenechali, vůbec nic... Lidé...“ Sevřela ruce v pěst, v nichž jí zůstalo pár urvaných pramenů. „Nenávidím vás. Nenávidím!“

Pár vteřin upřeně civěla do země. Pozorovala tmavé skvrnky hromadící se jedna vedle druhé. Zprvu si ani neuvědomila, že to byly slzy kapající z jejích řas. Zamrkala. Pak se zkusila pohnout. Nic ji nebolelo. Pomalu se tedy zvedla na nohy. Setřela si z brady krev a otočila se. Zabodla nicneříkající pohled do muže opodál.
Ušklíbl se. „Že bys byla konečně zpátky?“
Neodpověděla. Jen na něj upřeně zírala.
Ten klidný výraz ho začal znervózňovat. Rychle ustoupil o několik kroků vzad a rozkročil se. Natáhl před sebe obě ruce. „Připrav se -“
„Na smrt, Kamisori,“ dořekla za něj nezvykle hlubokým hlasem.
Zaskočeně se zamračil. Poté si odfrkl a roztáhl prsty co nejdál od sebe. Veškeré zbraně za jeho zády se zachvěly, načež se začaly jedna po druhé zvedat do vzduchu. Po chvíli muž silně máchl rukama a seslal na dívku železnou sprchu. Šedovlasá se však ani nepohnula. Jen stála a dívala se na něj. Když pak bylo nejbližší ostří už jen pár centimetrů od jejího obličeje, slabě pohnula řasami. A vzápětí se všechno zastavilo... Kunaie i shurikeny zůstaly viset ve vzduchu jen kousek od ní, přičemž se ani neklepaly v důsledku střetu dvou stejných sil. Jako by najednou ztuhl sám čas a zůstal v tom okamžiku stát.
Nechala Kamisorimu prostor, aby si uvědomil situaci. Ten pak šokovaně vytřeštil oči a znovu se pokusil zbraně ovládnout. Bezvýsledně. Dívčina moc byla teď ještě větší než předtím a tedy mnohonásobně silnější než ta jeho. Zpanikařil.
Přimhouřila oči, načež se kunaie bleskově otočily na opačnou stranu. Poté slabě mrkla a všechna ta vlna se vmžiku vrhla zase zpět. Po mužově tváři se mihl zděšený výraz, ale pak se opět soustředěně zamračil a vynaložil všechnu svou sílu na to, aby zbraně zastavil. Podařilo se mu to jen z části. Pár jich dopadlo na zem před ním, několik ho minulo, ale většina se do něj přímo zabodla. S bolestným výkřikem se svalil na záda, načež zůstal nehybně ležet.
Dívka ještě chvíli stála na místě, poté k němu pomalu vykročila. Nastavila ruku, v níž jí přistála jeho šavle. Po chvilce spočinula nad jeho tělem. Sledovala, jak pomalu otevíral oči, jak potom svraštil obočí a pootevřel ústa. Nevydal však ze sebe ani hlásku. Probodané plíce mu to nedovolily.
Ještě pár vteřin na něj prázdně hleděla, přičemž promýšlela poslední slova. Pak se zhluboka nadechla. „Víš... jedna věc je vyvraždit klan. Druhá věc je přivlastnit si veškerý majetek toho klanu. Třetí věc je provádět na několika zbylých členech pokusy...“ Její hlas zněl naprosto jinak než předtím, byl hlubší, pevnější a hrozivější. „Ale úplně jiná věc je... přivlastnit si moji kekkei genkai!“ zařvala rozzuřeně a napřáhla ruku třímající šavli.
Kamisori vytřeštil oči. Ocelová modř se setkala s ocelovou šedí... Spolu s dopadnuvším ostřím se pak modř zakalila a potáhla průhlednou mléčnou blankou, načež zmizela za zavírajícími se víčky.
Z obou oddělených částí vytryskla sprška krve. Potřísnila šedé šaty, zem, trocha zůstala i na šavli, z níž pak - spolu s dunivým dopadem lehčí části - ukáplo pár tmavě rudých kapek. A prostor se ponořil do ticha...

Seděla na zemi a opírala se o nohu operačního stolu. Prázdně hleděla před sebe, vůbec nic a nikoho nevnímala. Kdyby sebou sem tam neškubla, vypadala by jako mrtvola. Po chvíli opět trhla hlavou, prsty jí zacukaly. Znovu se jí v hlavě vybavily ty tváře. Nejdřív šedovlasý muž s černovlasou ženou - její rodiče. Poznala je ihned, ačkoli si jejich rysy vybavovala jen nepřesně. Poté mladý Kamisori s tím samým opovržlivým pohledem. Stejně jako Gattsuku, stojící naproti jejímu otci s nenávistí v očích.
Co se jí ale zjevovalo pořád dokola, bylo to nekončící peklo pokusů, které pak zakončil onen osudný den. Stále viděla všechny ty jehly, injekce a jiné náčiní. Stále vnímala kožené řemeny, jimiž byla spoutaná. Stále cítila ten pach krve a kovu. A stále slyšela svůj vlastní křik.
Mysl jí na vteřinku pročísl obraz zkrvavené laboratoře, v níž leželo několik železem rozbodaných těl. Slabě zamrkala a ošila se. Vtom vedle sebe postřehla pohyb. Škubla sebou, načež si uvědomila, že to byl jen Kabuto. Opět se uklidnila, ale třas ovládající její tělo neustal. Rukama si pevně objala kolena a schovala hlavu. Zabalila se do klubka, jako by tím snad dokázala potlačit ten všudypřítomný pocit nebezpečí a strachu. Uvědomila si totiž, že se z jedné laboratoře dostala jen do další, sloužící k tomu samému účelu. A to ji děsilo.
Probralo ji až opětovné Dakenovo zakňučení. Neotočila se, neusmála se na něj ani ho nešla pohladit, jako by to udělala normálně. Jen dál seděla a ignorovala ho. Na její tváři se nemihla jedna jediná emoce.
Kabuto se nejistě ošil. „Co... co teď dělá?“ zeptal se tiše.
Zvedla hlavu, opřela bradu o kolena a zamyslela se. „Zabíjí Kamisoriho... Už.“
Nic jí na to neřekl. Jen horoucně přemýšlel. V duchu formuloval myšlenky a pocity.
Šedovlasá ho však nečekaně přerušila. „Víš, ona... ona tě i po tomhle všem stále miluje.“
Ztuhl. Překvapeně ji sledoval, jak se s námahou zvedla, popadla ho za ruku a táhla směrem k celám. Nijak jí nebránil.
„I když tolik nenávidí lidi za to, co jí udělali. I když tolik nenávidí pokusy, které prováděla a které byly prováděny na ní.“ U Dakenovy cely se zastavila a pohlédla šedovlasému do očí. „Přes to všechno...“ Sehnula se, vzala chlapce za ruku, kterou urputně vystrkoval skrz malou mezeru mezi železem, a pak se posadila na zem. Kabuta však nepustila. „Sama to moc nechápu, ale je to její volba. Stejně jako je má volba Daken.“ Líbezně se na hnědovláska usmála. Pak přiblížila obličej k mezeře, načež se letmo dotkli nosy. Z očí jí vytekly slzy. „Nakonec to jméno ke mně přeci jen sedí. Hametsu - zničení, zánik... Dobře mě to vystihuje.“ Nepatrně se usmála. „Alespoň něco se Orochimarovi povedlo. Nemyslíš?“ špitla k šedovlasému, ale neotočila se na něj.
Kabuto byl schopen pouhého stisku ruky. Nemohl se ani pohnout, rozhodnout, nic. Byl naprosto zmatený, myšlenky se mu pletly jedna před druhou, až za chvíli zapomněl, co doopravdy cítil. Sledoval dívku, jak štěstím zaslepenému Dakenovi věnovala poslední, žalostný úsměv, jak se na něj potom pomalu otočila a pohlédla na něj zcela novýma očima. Zaznamenal v tom pohledu dost velkou změnu. Byl tvrdší, chladnější... a také smutnější.
Její stisk zesílil. Možná to mělo bolet, možná ne, nebyl si toho plně vědom. Jen se na ni díval, přičemž měl pocit, že mu něco veledůležitého unikalo. Zoufale se snažil najít konec pomyslné nitě, která by mu to všechno spojila dohromady, urputně hledal dílky skládačky, které by mu daly jeden jasný konečný obraz. Přitom se s šedovlasou jen propaloval upřeným pohledem a drtil její dlaň v té své.
Po chvilce mu - stejně jako předtím Dakenovi - věnovala jeden nešťastný, láskyplný úsměv. Stejný a přece jiný, vroucný a přece chladný... Oči se jí naplnily novými slzami.
A zničehonic se její tělo pokrylo neskutečnou spoustou rudých bodných ran, načež se s tichým bouchnutím rozplynulo v bílém oblaku kouře. A ten se roztrousil všude možně, snesl se na místnost jako velká těžká deka a všechno tiše přikryl. Dolehl na zem, ve velkých chomáčích se vznesl ke stropu, jako plášť zahalil všechny obrysy a tvary. Podobný bílé mlze pohltil nehnutě stojící chlapeckou postavu...
Jen stál a civěl na ten kouř, jenž mu nedovoloval vidět ani špičku vlastního nosu. Natahoval jeho těžký pach, snažil se ho nahmatat v ruce, v níž ještě před chvílí držel něco hmotného. Na pár vteřin si však nemohl vzpomenout, co to bylo. Pozvedl paži a skrz kouř na ni zamhouřil. Opakovaně zatínal pěst a zase ji uvolňoval. Stále cítil to teplo, stále cítil ten předchozí dotyk. A stále mu to nedocházelo.
Po delší chvíli se kouř rozestoupil natolik, aby už bylo vidět na pár kroků. Ale Kabuto pořád jen stál a civěl na svou ruku. Z nemyšlení ho vytrhlo až Dakenovo zakňučení. Jako v transu zvedl hlavu a zadíval se na okovanou celu. Postřehl, že někdo uvnitř rychle přecházel z jedné strany na druhou. Co chvíli se v nevelké mezeře objevila část ustarané a zmatené tváře, odmlky mezi zoufalým voláním jakéhosi jména se začaly zkracovat.
„Hametsu-sama, Hametsu-sama...“
Kabuto se zarazil. Párkrát si to jméno v duchu zopakoval. A zničehonic se mu zjevila dívčí tvář. Šedé vlasy, šedé oči, líbezný úsměv...
Najednou ho poznání udeřilo do obličeje jako mocná pěst a málem ho srazila na zem. Zakymácel se. Opět pohlédl na svou stále pozvednutou paži. Nedržel v ní dívčí ručku, nýbrž... prázdno. Nic... Zvedl pohled. Nebyla tam. Jen matný bílý kouř zaplňoval ono prázdno před ním. Roztřásl se. Vmžiku mu všechno došlo. Dílky se složily dohromady, zbloudilá niť se vrátila a spojila k sobě všechny části pravdy...
Sklonil hlavu a složil si ji do dlaní. Z úst mu vyšel první štkavý vzdech. „Je pryč... je pryč...,“ zašeptal skoro neslyšně.
„Hametsu-sama!“ zařval Daken. Už propadl panice, začal tlouct do oceli, ale bezvýsledně.
„Je pryč,“ zopakoval a zvedl hlavu. Zadíval se do vytřeštěných očí. „Hametsu... je pryč.“
Chlapec těm slovům rozuměl, ale jaksi nechtěl plně pochopit jejich význam. Znovu několikrát zopakoval dívčí jméno a doprovodil to o další údery. Kabuto se však bez dalších slov pomalu otočil a malátným krokem zamířil k východu. Civěl někam do prázdna, těžce popadal dech, ruce se mu nezadržitelně třásly. Po chvíli zmizel v temné chodbě.
Místností otřásaly mocné rány a zuřivé volání. Daken už stačil zešílet. Najednou postřehl pohyb. Rozzářil se a protáhl skrz mezeru zápěstí. „Hametsu-sama!“
Postava přistoupila ještě o něco blíž. Prohlédl si ji a znejistěl. Část světlého oblečení, kterou viděl, byla - stejně jako dlouhé černé vlasy - pokryta podivným nažloutlým slizem, jenž tiše odkapával na zem. Daken úplně zapomněl, o koho se jednalo, a tak se zadíval dotyčnému do očí. V tu ránu ztuhl. Žluté duhovky, úzké zornice...
Ten jediný pohled otřásl celým jeho světem. Okamžitě stáhl ruku zpátky. Chytil se za hlavu a zařval tak zuřivě, až se celá místnost otřásla. Vtom mu po celém těle naběhly podivné černé fleky. Zhroutil se na kolena. Řev však neustal, naopak spíš sílil.
Orochimaru se zle ušklíbl, jeho hadí oči zasvítily. „Tak ses přece jen vrátil... Juugo,“ zamumlal tiše. Poté se otočil a vykročil pryč. Ve dveřích se minul s příchozí dívkou, které v rychlosti pošeptal pár slov, načež zmizel.
Ta se zahleděla na celu a pomalu se k ní vydala. Zarazila se, když jí došlo, že neměla žádné pořádné dveře. Sklonila se k jedné z nevelkých mezer, opatrně nakoukla dovnitř. „Haló? Juugo?“ zavolala tiše a zaostřila do tmy. Postřehla nepatrný pohyb, načež v šeru blýskl pár očí. Usmála se. „Jmenuju se Karin. Pamatuješ si mě? Spolu s tou dívkou jste mě nedávno zachránili. Vážně, byla jsem na pokraji smrti, ale vy dva jste mě z toho vytáhli. Chtěla jsem ti za to poděkovat. A taky, Orochimaru mi přikázal, abych se o tebe teď stara-“ Ztuhla. Zničehonic pocítila ohromný příval neuvěřitelné síly. Zapotila se.
Vtom se z oné mezery - za doprovodného skřípání prohýbajícího se kovu - vymrštila silná tmavá paže, popadla ji za krk, načež stejně prudce zatáhla zase zpět a přirazila ji tak k oceli. Bolestně vyhekla. Z nosu jí sklouzly brýle a spadly někam na zem. Paže pak ony pohyby zopakovala. Omlátila jí hlavu o ocel ještě jednou, po čemž nečekaně pustila a stáhla se.
Zhroutila se na zem, přičemž po sobě zanechala rudou stopu. Krev jí v tenoučkých pramíncích stékala po obličeji, tiše odkapávala z brady. Mžikla. Rychle zašmátrala po zemi, popadla brýle ležící u jejích nohou a nasadila si je. Měly prasklá sklíčka.
Z cely zaznělo tiché zasténání. Okamžitě vyskočila na nohy, načež se rozběhla ke dveřím. U těch se ještě na chvilku zastavila a pootočila se. Zuřivý výkřik ji však nakopl k pohybu. Zděšeně za sebou zabouchla. Poté celá rozklepaná vkročila do temné chody. A tlumený řev za jejími zády pomalu slábl, až nakonec zcela ustal.
Sídlo se ponořilo do ticha...