Železná kunoichi 25: Svoboda

Daken se k ní už už vrhl, ale kopie Hametsu byla rychlejší. Poklekla k ní, objala ji kolem ramen a podepřela ji. Při tom se jí spustily slzy, obličej se zkřivil bolestí. Sklonila k druhé dívce hlavu. A zničehonic spolu začaly sdílet myšlenky.
Bolí to... Bolí to tak moc... Asi to nezvládnu...
Já vím, taky to cítím. Je to nesnesitelné... Ale my to uděláme. Kvůli nim, kvůli sobě...
Ano, kvůli nim... Proto jsem tě -
Stvořila...
Musíme... musíme to dokázat!
Pravá Hametsu naposledy bolestně vzlykla, načež se obě dívky postavily. Daken na ně ustaraně pohlédl, ale ani jedna ho nebrala na vědomí.
Šedovlasá se na svou kopii pozorně zahleděla. Nedávej tolik najevo mé emoce. Mohla bys nás prozradit. Odteď se soustřeď pouze na ty své a mě si nevšímej. Pořád budu v tvé hlavě, v celém tvém těle, budeš slyšet mé myšlenky. Musíš se ale ovládnout, ať se děje cokoliv, ano?
Kopie přikývla. Moc dobře rozumím. Budu se snažit ze všech sil.
Dávej na ně pozor.
Dám. A ty zase dávej co největší pozor na sebe. S první ranou se to totiž provalí.
Ovšem, vím. Pokusím se... zůstat co nejdéle naživu.
Obě na sebe kývly. Pravá Hametsu se pak obrátila k Dakenovi, líbezně se na něj usmála - v očích lásku, v srdci bolest - a rozevřela náruč. Mladík k ní okamžitě, avšak nejistě přiskočil. Nevšímajíc si jeho rozpaků ho co nejpevněji objala a obličejem se mu zavrtala do prsou. Dlouze vzdychla, když jí rukou přejel po vlasech.
„Buď hodný. Dávej na sebe pozor. Vyhýbej se Orochimarovým očím a hlavně se tu s Kabutem nezabijte, ano?“ Pokusila se zasmát, ale vyznělo to příliš žalostně. Úsměv zmizel. Když se jí po tváři skutálela slza, ještě víc přitiskla obličej na mladíkovu hruď. Popotáhla. „Miluju tě, Dakene. Nezapomeň na mě, dobře? Já na tebe totiž nezapomenu. Nikdy. Slibuji ti to...“
Hnědovlásek zakňučel. Vymanila se z jeho náruče a rychle vyběhla po schodech. Chtěl se vrhnout za ní, ale zadržela ho dívčina kopie. Pohlédl na ni. Překvapením oněměl, když mu věnovala ten typický, milující úsměv, jaký vídával den co den. Trhl hlavou k východu, ale nikoho tam nespatřil. Dveře byly zavřené. Nechápavě se otočil zpět k šedovlasé, která ho vzala za paži a táhla ho směrem do sídla. Zůstal však stát. Opět pohlédl ke dveřím.
„Tak pojď, Dakene. Ještě musíme trénovat a všechno zkontrolovat, jak řekl Kabuto-kun,“ pronesla klidným, líbezným hlasem.
Zmateně zamrkal. Tentokrát se však vydal za ní. Byla to přece ona. Byla to jeho paní. Pořád cítil její vůni. A jasně viděl její úsměv. Přesto se po pár krocích zastavil a donutil ji k tomu samému činu. Překvapeně na něj pohlédla, nechápajíc. V tom okamžiku se ponořil do jejích hlubokých šedých očí, chvíli v nich pátral. Až nakonec...
Usmál se. Byla to ona, bezpochyby. Vesele rozhoupal jejich spojené ruce a vykročil. Zasmála se, její zvonivý hlas se roznesl po dlouhé chodbě. Spolu se pak opět vydali do útrob kamenného sídla.

Když dívka definitivně opustila sídlo, bylo to pro ni... nepopsatelné. Pocity a dojmy se v ní hromadily a pletly jí hlavu. První dojem však byla bolest. Sotva přešla práh, ostré světlo se jí zabodlo až do mozku. Na chvíli si pomyslela, že snad oslepla. Rukama si chránila oči a dlouhou dobu jí trvalo, než si přivykla na jas všude kolem. Doteď byla zvyklá na pouhé louče a tmavé přítmí, i šedá zatažená obloha na ni působila jako pro obyčejného člověka pohled přímo do slunce.
Současně se kolem ní prohnal ledově studený vítr. Možná šlo o pouhý vánek, ovšem Hametsu řezal do většinou nahé kůže jako břitvy. Zalézal jí pod šaty a vháněl slzy do očí. Už se chtěla otočit a vrátit se, ale dveře byly zavřené a to znamenalo, že není cesty zpět. Rukama si tedy pevně objala hrudník a hlavu schovala mezi ramena. Alespoň ty vlasy ji trochu chránily před zimou...
Když se však pořádně rozhlédla - ačkoli se zamhouřenýma očima - rázem zapomněla na bolest i na chlad. Mírně povytáhla hlavu. Rozléhal se před tak obrovský prostor...! Nikde žádné kamenné zdi ani dveře, žádné zátarasy, žádné bludiště. Všude jen velká spousta silných vysokých stromů a hustých keřů. Pozorně se zaposlouchala, ignorujíc kvílení větru. Po chvíli k jejím uším dolehl slabý zpěv ptáků. Bylo to jen nevýrazné štěbetání, ovšem pro její vycvičený, na neustálé ticho přivyklý sluch to byla rajská hudba.
V tom okamžiku jí to konečně došlo. Narovnala se z přikrčeného postoje a uvolnila ztuhlá ramena. Po chvíli dostala silné nutkání rozpažit. Natáhla tedy ruce do stran, mírně zaklonila hlavu... Zhluboka se nadechla, natáhla do plic do nejvíce vzduchu. Pak zase slastně vydechla. Byl tak čistý! Dokonce měla pocit, jako by cítila jeho chuť na jazyku.
Se smíchem popoběhla pár krůčků dopředu, zavrtávala bosé nohy co nejvíc do země. Hlína byla mírně vlhká, drolila se a špinila jí nohy, ale nevšímala si toho. Přišlo jí to velice příjemné - jako by ji zem hladila. Po chvíli si nohy otřela do měkké trávy a opět se rozhlédla. Tohle tedy byla svoboda...
Najednou jí došel jeden závažný fakt - neměla ani tušení, kterým směrem se šlo do Země Železa. Pochybovala, že by to dva obři po jejím boku věděli, ale nikdo jiný tu už nebyl. Těžce si povzdechla. Nezbývalo jí nic jiného, než následovat instinkt. Ovšem to mělo spíš své zápory než klady. Chvíli tedy jen nečinně stála a horoucně přemýšlela, když najednou přišla na spásný nápad. Spojila se se svou kopií a řekla jí, aby ihned našla Kabuta a nenápadně se zeptala na cestu. Poté musela jen čekat.
Netušila, že to bude tak snadné. Kopie pilně v duchu odříkávala všechno, co Kabuto pronesl - přičemž neměl ani to nejmenší podezření -, aby to slyšela i pravá Hametsu. Ta si snažila údaje pečlivě zapamatovat. Pak už nezbývalo nic jiného než se vydat na cestu.
Ještě před tím se však otočila a pohlédla na vchod do sídla. Byl asi dva metry vysoký, zdi musely mít jen pár desítek centimetrů, jinak se to podobalo spíše špičaté kamenné střeše zasazené do země. Dveře byly ze železa a ven od nich vedly čtyři bílé schody. Náhodnému kolemjdoucímu by to mohlo připadat podezřele. Ovšem široko daleko byl jen hluboký les, náhodný kolemjdoucí tudíž nehrozil.
Naposledy se dlouze zadívala na dveře, načež se otočila. Vtom jí na rameni přistál drobný hnědý pták a zacvrlikal. Překvapeně na něj zašilhala, pak se jí rty roztáhly do blaženého úsměvu. „Půjdeš s námi?“ špitla líbezně.
Ptáček opět zazpíval a poposkočil. Zvedla ruku, prstem ho pohladila po bílém bříšku, načež pravou nohou vykročila. Dva obři s bednami na zádech ji mlčky následovali. Po pár krocích už všichni zmizeli někde mezi stromy...