Sundej mi prosím pouta 12

Studený větřík si pohrával se zrníčky písku na okraji zelenající se oázy. Malé nevyspělé stromy se pod náporem živlu kymácely ze strany na stranu a pouštěly své děti, žlutavé listy, k v tomhle kraji ojedinělému vodnímu pramenu. Celá tahle hra připadala rudovlásce odpočívající u jednoho skalního výběžku až komická. Všechno do sebe perfektně zapadalo. Jako by přírodu tvořila jen velká kola, jejichž zoubky se do sebe bezchybně zaklápějí a vytvářejí tak dokonalý celek.
Dívka si povzdychla a rukou si pohladila viditelně větší bříško. Sice to byl jen měsíc a půl, co se v ní začal vytvářet nový život, ale ona si byla jistá, že by to na ní kdokoli poznal i teď. Připadala si hrozně kulatá... a štvalo jí to. Naštěstí se ale poslední dva týdny pohybovala v prostředí, kde jí nikdo neviděl. Nešla do Suny po hlavní cestě, brala to oklikou. Měla totiž neblahé tušení, že by se tam tudy mohli vypravit Tsuchikageho vojáci snažící se uprchlou otrokyni přivést zpátky. Tsuchikage se totiž už jistě dozvěděl o Linině stavu, takže by ji ani jejího potomka nečekalo po návratu nic dobrého.
,,Hayashi říkal, že do Suny to trvá kolem dvou týdnů. A já jsem přitom za ten čas asi jen v polovině cesty...," položila si hlavu do dlaní a hluboce si povzdychla. ,,Takovýmhle tempem se tam nedostanu ani za rok," skuhrala a se zachycením se o nízký kámen vstala. Před ní byla jen a jen suchá poušť, přes kterou se nedalo dohlédnout do cíle její cesty.
Jídlo, které jí nabalil Hayashi, už ale spotřebovala, takže si musela vystačit s ovocem, které rostlo v oáze. Datle a fíky byly poslední tři dny její jedinou potravou. Musela si jich taky natrhat pořádnou zásobu na cestu, protože netušila, kdy zase narazí na skrytou oázu. Jestli tedy ještě někdy na nějakou narazí.
Nahodila si batoh na záda a pomalým krokem vykročila k písečným dunám.

,,Nemůžeme ho už déle nechat ve funkci. Vidíte, co s ním ta návštěva Kamenné udělala. Je neschopná dále velet vesnici. Co se stane, jestli se objeví nějaký opravdu silný nepřítel? Náš zástupce nás ani nebude moci díky svému duševnímu stavu ochrá...," promlouval předseda rady ve Skryté Písečné, když v tom ho přerušil příchod jejich Kazekageho.
,,Kazekage-sama, konečně jste se taky rozhodl ukázat se na jednání," pronesl ironicky a sledoval, jak si mladý muž za stálého mlčení sedá na své typické místo do čela hranatého stolu.
Předseda rady se zhluboka nadechl a předal Gaarovi stoh papírů.
,,Tohle všechno musíte podepsat. Je to prohlášení o misích... poslední dobou se jich nám tady kupí víc a víc. Dále tu máte nějaký dopis z Konohy a žádost o posily z Vodopádové," vyčítavě se na něj podíval a snažil se v Kazekageho tváři najít aspoň špetku omluvy. Ale nedočkal se. Gaarova tvář byla jako předtím tvrdá, bez známky jakéhokoli citu, kterým ještě před měsícem a půl oplýval. Nemohl se znovu chovat tak jako v Kamenné. Moc by mu to připomínalo červenovlasou dívku, kterou tolik miloval. Její oči, vlasy, sametově hebký hlas. Chtělo se mu z toho zničit další kameny. Kameny, které jako jediné stály v cestě k jejich štěstí. Ta lavina horniny se na ně sesypala a nedovolila jim být zase spolu.
Mladý Kazekage zmáčkl ruku v pěst a div tak neroztrhal hlášení ležící v ní.
,,Kazekage-sama!" naštvaně ho napomenul radní a vstal ze své židle. ,,Takhle už to dál nejde. Celá rada se usnesla na tom, že už nemáte sílu chránit naši vesnici. Nezvládáte ani schůzky, natož papírování a bojování. Musíte být nahrazen někým schopnějším. Někým, kdo bude tuhle funkci plnit zodpovědně a nerozhází ho nějaká návštěva v jiné vesnici!" opřel se do toho, aniž by tušil, jakou bolest tím Gaarovi způsobuje.
,,Budeme trvat na vašem odstoupení. Místo vás by se na post Kazekageho měl dosadit jeden z vašich sourozenců," vpálil mu to do tváře a čekal na jeho reakci. Gaara však jen zvedl své pronikavé zelené oči a zabodl se do radního pohledem. Potom jen odsunul židli a se stohem papírů vstal, pochodujíc do své kanceláře.

,,Já tam snad nedojdu....," stěžovala si Lin, když už pátou noc po odchodu z oázy spala pod širým nebem. Vzduch byl studený, země taktéž, takže jí nezbylo nic jiného než se drkotat zimou u malých skalek, které jí párkrát poskytly přístřeší. ,,Kéž bychom už tam byli," posteskla si a zadívala se na jasné nebe plné zářících hvězd. Pamatovala si, jak je spolu s Gaarou pozorovali. Byl z toho stejně fascinovaný jako ona, když se na ty zářící tečky dívala poprvé. Prý u nich, v Suně, jsou hvězdy vidět taky, ale nikdy ne tak jasně. To byla snad jediná výhoda na Kamenné. Hvězdy tam zářily jako tanečnice osvětlené na modrém parketu.
Lin zavřela oči a snažila se nevnímat chlad plazící se všude kolem ní. Zavrtala se hluboko do své přikrývky a snažila se usnout, když v tom ji vzbudily cizí hlasy.
,,Cítíš to taky?" ozval se jeden poblíž místa, kde Lin spala. Ta se toho napřed lekla, takže hlasitě zalapala po dechu, ale když jí došlo, že by ti mohli být Tsuchikageho ninjové, rychle si zacpala pusu a i se svým zavazadlem se schovala za skalní výběžek.
,,Jo. Musí to být ten uprchlík, kterého tady pořád hledají," odpověděl chlapci jemný ženský hlas. Jeho majitelka se po chvíli vynořila na místě, kde Lin před pár vteřinami skoro spala. ,,Určitě tady byla," zašeptala a vzala do ruky žlutavý písek.
,,Já vím." Kunoichi uslyšela pobavený hlas svého kolegy, který se z ničeho nic nepozorovaně objevil přímo za Lin. Ta se hrozně lekla. Nečekala, že by se někdo mohl objevit za ní. Samozřejmě...měla to předpokládat, ale díky té události z ní teď nebyl nijak vynikající ninja. Mohla by se spíš starat o děti v akademii.
Lin vytáhla kunai, který se srazil s katanou písečného shinobi.
,,Kdo jste?" křikla na něj a tak rychle, jak jí to její stav dovoloval, odskočila pryč.
,,To bychom se měli ptát my tebe, uprchlíku," oplatil jí její otázku mladík s vlasy barvy písku a napřáhl katanu k dalšímu útoku. V tom ho ale zastavila ruka jeho kolegyně položená na jeho rameni.
,,Počkej, Tako!" zarazila ho brunetka přibližně ve stejném věku, jako byla Lin, a zářivě se na rudovlásku usmála. ,,Já vím, kdo to je," zašeptala a natáhla k ní ruku se zapomenutou přikrývkou.

,,Takže vy jste tady na rozkaz Temari-san?" podivila se Lin, když seděla spolu s Takem a jeho kolegyní Matsuri pod skalním výběžkem u teplého ohně a ukusovala plátek masa.
,,Teď už je to Lady Kazekage," opravil ji s úsměvem Tako a podal jí čutoru s vodou.
,,Díky," děkovně přivřela oči a velkými doušky vyprázdnila koženou nádobu. ,,Lady Kazekage?" zeptala se po chvíli nevěřícně. ,,Já myslela, že Kazekage je Gaara," podezíravě svraštila obočí a rentgenovým pohledem se dívala po svých nových kamarádech.
Tako i Matsuri si povzdechli. Nechtělo se jim vysvětlovat Lin celou nastalou situaci, ale pravděpodobně neměli na výběr.
,,Šlo o to, že po návratu z Kamenné byl náš Kazekage úplně vyměněný. Celý den byl mimo Sunu, nikdo neví kde byl ani co tam dělal. O své povinnosti se nestaral a rada tak začínala mít podezření, že se o svoji vesnici nedokáže postarat. Proto navrhla Kazekagemu odstoupení. A on ho přijal. Taky nikdo neví proč. Jediní, kteří by o tom mohli mít páru, jsou jeho sourozenci. A já," usmála se Matsuri a zívla.
Lin na ni upřela zvídavý pohled.
,,Proč tedy?" zajímala se a zachumlala se ještě hlouběji do své přikrývky.
,,Myslím, že ty bys to měla vědět nejlíp," úsměv na tváři Gaarovy kamarádky poklesl, jak se podívala směrem do země.
,,Nerozumí ti." Lin zavrtěla hlavou a vrhla na Matsuri zkoumavý pohled.
,,Když Gaarovi Tsuchikage řekl, že jsi mrtvá, sesypal se z toho. Řekli mi to Temari s Kankurem. Od té doby s ním není kloudná řeč. Proto už neplnil své povinnosti. Pořád je ponořený ve vzpomínkách," vysvětlila Matsuri a přiložila suchou větvičku z pouštního keře do ohně.
,,Aha...," hlesla Lin a pozorovala tančící plamínky. Chvíli byla zticha, ale potom se rozhodla to celé ze sebe vysypat. Teď si mohla být jistá, že těmhle ninjům může věřit. ,,Víte, jakmile ode mě Gaara odešel na schůzku s Tsuchikagem, zajali mě Kageho ninjové a uvěznili mě ve vězení. Když jsem se potom dozvěděla, že Gaara odešel, byla jsem z toho mimo. Nechtělo se mi věřit, že by mě takhle opustil. Ani se nerozloučil. Nechal mě žit v domnění, že on byl jen sobecký parchant, který mě chtěl využít. Jenže já jsem tomu stejně nevěřila.
Po měsíci ve vězení jsem se dostala kvůli jedné nepříjemné záležitosti do nemocnice. Tam za mnou přišel jeden kamarád z Tsuchikageho hlídky a on i jeho společníci mi pomohli utéct. Tak jsem se dostala sem, na cestu do Suny. Chtěla jsem jít za Gaarou, protože jsem pořád věřila, i teď věřím, že ke mně stále něco cítí," vypověděla rudovláska, přičemž se jí v koutku oka začala formovat další zbytečná slza.
Matsuri i Tako její vyprávění pozorně poslouchali. Nechtěli ji přerušovat s otázkami, které by Lin zbytečně přivedly do rozpaků. Byli si jistí, že až se dostanou do Suny a Gaara Lin spatří, všechno jim to bez výčitek vyklopí.
,,Zítra ráno vyrazíme nejkratší cestou do Suny. Když si pospíšíme, mohli bychom tam být do večera," usmála se Matsuri a lehla si na od ohně vyhřátou kamenitou desku.
,,No... já budu asi problém. Nedokážu jít tak rychle kvůli... svým zdravotním problémům...," snažila se své těhotenství zamluvit Lin. Matsuri i Tako na ni upřely zvědavé pohledy, ale potom se pro sebe jen potutelně usmáli.
,,Tak to nevadí, Tako tě když tak vezme," rozhodla brunetka a spokojeně zavřela oči. Nikdy by nevěřila, že se dozví, co se právě dozvěděla. Gaara a otec... skoro vražedná kombinace.

,,Dále...," ozvalo se unaveným hlasem zpoza hromady papírů na stole místního Kage. Do dveří vešel malý posel držící na pravé ruce svého vycvičeného sokola.
,,Lady Kazekage, dorazila zpráva od průzkumného týmu," uklonil se a předal blonďaté čtyřculíkaté dívce srolovaný pergamen. Ta, jakmile se jí dostal do ruky, ho bleskově rozvázala a hltala každé slovo. Když už byla se čtením skoro u konce, na tváři se jí vykouzlil široký úsměv a ona kůži schovala do první zásuvky dřevěného stolu.
,,Díky, můžeš jít," pokynula poslovi a znovu se, s ještě větším zapálením, pustila do nudného papírování. Práci ji ale zpříjemňovala zpráva, že už večer bude její bratříček znovu jako předtím.

,,Gaaro...," Temari oslovila svého mladšího bratříčka sedícího na skále poblíž Suny. To bylo jediné místo, kde se teď poslední dobou zdržoval. A jako vždy jí neodpověděl.
,,Potřebuju, abys šel se mnou. Máš tu návštěvu," usmála se, bohužel její bratr jí ignoroval. S pohledem zaraženým do daleké pouště se nehodlal hnout z místa, které mu přes měsíc sloužilo jako domov.
,,Jakou?" vypadlo z něj po pár minutách mlčení. Temari se zaradovala. Konečně přiměla svého bratra aspoň k jednomu slovu.
,,Pojď se mnou a uvidíš. Troufám si říct, že z ní budeš mít radost," vybafla na něj spokojeně a vzala nyní už stojícího Gaaru za předloktí.
Dotáhla ho až před městské brány, kudy se právě přeháněla menší písečná bouře.
,,No? Já nikoho nevidím. Měla jsi mě nechat být," promluvil bývalý Kazekage a chystal se k odchodu, když v tom se mu do zorného pole dostaly tři postavy snažící se probít tou záplavou písku.

Bouře odpadla a přiměla tak Lin podívat se před sebe, na cíl své cesty. Na Sunu. Jenže to ani v nejmenším nečekala, že první člověk, kterého spatří, bude její milovaný.
,,Gaaro!"
.
.
.
,,Lin!"