Sundej mi prosím pouta 11

Bílá budova upadla do spánku. Někdy se ozvalo spokojené zachrápání, jindy zase klapot podpatků jedné ze sestřiček, která šla zkontrolovat své svěřence. Jinak vládl v nemocnici klid. Skoro. Výjimkou byl malý pokojíček na konci chodby, kde ležela mladá dívka. Její rudé vlasy plnily povrch polštáře jako rozlitá krev, a dávaly tak scéně hororový nádech. Kunoichi měla tmavé kruhy pod očima, samotná kukadla zarudlá od pláče a mokré tváře od dosud padajících slz.
Nemohla usnout. Nechtěla usnout. Nesměla usnout. V hlavě jí vířila slova, která jí před sedmi hodinami řekl doktor. Zavrtěla hlavou a zavřela smutné oči. Nemohla tomu uvěřit. Byl.... byl to šok. V jiné situaci by možná skákala až do stropu, ale v téhle... Kdyby vedle ní seděl její milovaný, držel jí za ruku a usmíval se od ucha uchu nad tím zázrakem, chovala by se stejně jako on. Byla by nadšená. Těšila by se na budoucnost, ve které toho s tímhle požehnáním mohli dotáhnout ještě daleko. Ovšem teď je otrok. A jestli se její tyran dozví, co se stalo, zbývá jí jen posledních pár chvil, které může strávit se svým potomkem.

Doktor vypnul přístroj a se spokojeným výrazem na tváři se na Lin podíval. Ta vypadala zmateně. Nevěděla, co si o tom má myslet. Vyšetření probíhalo skoro normálně, jen měl lékař na konci takový šťastný výraz.
,,Slečno, dovolte mi pogratulovat vám. Už za pár měsíců se z vás stane jistě pyšná maminka." Usmál se a dřív, než stačila Lin něco říct, otevřel dveře a vyšel na chodbu.
,,C-cože?" Lin se úplně zlomil hlas. Chvíli se dívala na dveře, kterými odešel doktor, a potom si položila ruku na břicho. ,,Ne... tohle ne..." V očích se jí objevily slzy, které ani mrkáním, ani vlastní vůlí nedokázala zastavit.

Mít dítě... jako kunoichi a otrokyně Tsuchikageho o tom nikdy nepřemýšlela. Všechny ty věci, které jí prováděl, k tomu sice vedly, ale ona nechtěla. Nemohla. Nesměla. Protože čekala, že se i v těch temnotách najde světlo, které jí ukáže cestu a vyvede jí z toho hrůzného bludiště plného nástrah. Mělo to být slunce. Nikdy nezhasínající hvězda, která svými paprsky pronikne tou temnou clonou a zbaví jí všech prohřešků. Očistí ji a pomůže začít znovu žít jako člověk. Jenže místo slunce se jí zjevila jen svíčka. Sice svítí i v noci, ale její trvanlivost je... jaksi omezená. Ze začátku jí tím bludištěm provázela. Vydržela i nápory větru, bouřku, déšť. Jenže ona není slunce. Nemohla svítit věčně. A právě, když už měla Lin východ z bludiště skoro volný, plamínek na svíčce zaplápolal a její jediná šance zhasla stejně jako malý červený ohýnek. Znovu ji obklopila tma. Neproniknutelná čerň snažící se jí znovu stáhnout do hlubin bludiště. A protože Lin už jinou svíčku neměla, propadla se zase zpátky.
,,Gaaro... proč..." Zašeptala a z oka jí ukápla další slza. Už nemělo cenu je utírat. Za chvíli se na její místo dostane jiná, větší, slanější, plnější smutku a bolesti, který tahle dívka prožívala. ,,Tohle není fér. Odnesu to vždy jenom já..." Zavrtěla hlavou, aby zahnala drsné vzpomínky a místo toho se obrátila na bok a pokoušela se usnout.
Bylo dvacet minut po půlnoci, když se ozvalo klepání na okno. Lin nespala, nešlo jí usnout. Musela pořád myslet na to malé, které nosí v sobě. Na to malé, které zřejmě nikdy nespatří krásu světa.
Vstala z postele a přešla k oknu, aby se podívala na nečekaného návštěvníka. Otevřela obě křídla a vpustila tak kromě svého kamaráda do zatuchlého nemocničního pokoje i trochu čerstvého vzduchu.
,,Hayashi?" Zašeptala překvapeně, když si sedala na postel se sklenkou vody.
,,Ahoj Lin. Vím, že tohle není nejlepší příležitost na návštěvy, ale mám pro tebe skvělou zprávu!" Zajásal Hayashi a sedl si na postel vedle ní.
,,Ano? Tak sem s tím. Dobrou zprávu potřebuju jako sůl." Odpověděla mu bezduše a vrátila sklenku tam, kde byla. Hayashi se podivil nad chováním své kamarádky a svraštil nad jejím tónem obočí.
,,Lin, co se děje? Já myslel, že budeš mít radost! Mít dítě musí být přece... úžasné." Rozplýval se a objal rudovlásku kolem ramen. Lin si jen tiše povzdechla a opřela se mu o rameno.
,,Jistě... je to úžasné, když jsi s tím, koho doopravdy miluješ. Je to úžasné, když nejsi jen vězeň, otrok, každý na tebe neplive, nekope do tebe a ke všemu nežiješ na nejhorším místě ve městě. Je to úžasné, když můžeš říct otci svého potomka, že za chvíli bude otcem. Je to úžasné, když se nemusíš bát, jestli tě o svůj poklad nepřipraví."
Hayashi na svoji přítelkyni koukal vyvalenýma očima a vůbec nevěděl, jak by se měl zachovat. Vždyť... bylo mu jasné, že to dítě je Kazekageho, ovšem nepřemýšlel nad tím, jak se musí Lin cítit, když on je teď zpátky ve svém městě a ona tu trčí. Sama. Ne... vlastně ona i to malé. Ale bez číkoli pomoci.
,,No... myslím, že důvod, proč jsem sem přišel, ti udělá radost." Usmál se a otočil tvář směrem k Lin. Ta se však jen koukala zaraženým pohledem do země.
,,Dnes v noci, Lin.... dnes v noci můžeš utéct."
Rudovláska vyvalila na svého krátkodobého kamaráda oči a upřeně se do těch jeho zahleděla. Nenašla v nich ale ani stopy po vtipu, hře nebo jen obyčejném šílenství. Myslel to vážně.
,,Utéct? Mohla bych.... mohli bychom utéct?" Zašeptala nevěřícně a rukou si pohladila bříško.
,,Ano Lin, můžete utéct."

Tichou nocí se nesly kroky. Celé město spalo, ovšem výjimkou byly dvě osoby potichu kráčející po temných ulicích.
,,Jsi si jistý?" Zašeptala dívka a přehodila si před hlavu kapuci.
,,Jistě. Domluvil jsem to s kamarády. Takže hned, jak stráže zmizí, prosmekneš se pod bránou a utečeš. Rozumíš?" Zeptal se její společník a do ruky jí strčil malý batoh. ,,Mělo by tam být všechno, co budeš na těch pár dní cesty potřebovat." Usmál se a objal svoji kamarádku.
,,Hayashi... proč to vlastně děláš?" Rozbrečela se Lin a pevně Hayashiho stiskla.
,,Jsi moje kamarádka. A kamarádi si pomáhají."
,,A nechceš utéct se mnou? Mohl bys potom žít v Suně a ..." Chtěla ho přemluvit, ale mladík jen zakroutil hlavou.
,,Ne, Lin. Mé místo je tady. Nemohl bych to tady opustit. Mám tu rodinu, přátelé... Sice mi budeš chybět, ale budu žít s radostí, že ty ses dostala tam, kam tě tvé srdce táhlo."
,,Hayashi..."
,,Ne... už dost. Ještě slovo a nikam tě nepustím." Ušklíbl se vězeňský strážce a chytl Lin za předloktí. ,,Tak pojď, nebo už přijdeme pozdě." Usmál se a spolu s rudovláskou vyskočil na střechy domů.

,,No to je dost, že jste tady, Hayashi." Ozval se zpoza stromu rostoucího kousek od brány tichý hlas.
,,Nezlob se, museli jsme se ještě nepozorovaně dostat ven. V nemocnici taky mají nějaké hlídky, víš?" Snažil se vymluvit Hayashi a přešel blíž ke svému nejlepšího kamarádovi. ,,Ale vyjde to, ne?" Chtěl se ujistit.
,,Jistě. Všechno už je připravené. Teď jen stačí, aby ta tvoje kráska zůstala tady, a až stráže odlákáme, musí rychle proklouznout." Kývl hlavou vysoký brunet s nakrátko ostříhanými vlasy a zelenýma očima.
,,Fajn." Souhlasil Hayashi a otočil se zpět k Lin. ,,Takže víš, co jsme si řekli. Teď budeš jen pár kilometrů běžet a potom můžeš zvolnit. Pomalým během dorazíš do Suny za patnáct dní. Na tu dobu jsem ti tam přibalil nějaké tyčinky a láhve s vodou. To by ti mělo stačit."
Lin se mu upřeně dívala do očí a děkovala mu tak za všechno, co pro ni udělal.
,,Pošlu ti dopis. Až dorazím, napíšu ti." Zašeptala a naposledy Hayashiho objala.
,,Budu se těšit." Ušklíbl se mladík a šoupl Lin za strom. ,,Připrav se, akce začíná."
Hayashi i jeho kamarádi vyběhli ze svého úkrytu přímo před stráže a začali křičet něco, čemu Lin nerozuměla. Mělo to však za následek prudký odchod stráží, takže brána zůstala nehlídaná.
,,A potom se divíme, že jsme tak často vykrádaní." Zasmála se Lin a tichým krokem utíkala k bráně. Prosmekla se malou škvírkou mezi zemí a bránou. Naposledy se ohlédla za svojí rodinou, příteli, chudáčkem Haretim, který to možná schytá, a zamávala všem svým vzpomínkám. Jak těm špatným, tak i těm dobrým.
,,Jdeme, maličký. Už brzy poznáš tatínka." Šeptala svému nenarozenému miminku a zmizela v roušce noci.

,,Gaaro, nemůžeš si to přece vyčí..." Snažil se svého bratra uklidnit Kankuro, ale červenovlasý Kazekage ho neposlouchal. Místo toho svým pískem drtil kámen za kamenem. Hrozně moc se změnil od té doby, co se on i jeho sourozenci vrátili z té návštěvy v Kamenné.
,,Kankuro... můžeš na moment?" Zavolala Temari a dala mu tak najevo, že má něco nutného, o čem by potřebovala mluvit. Brunet se chvíli díval na svého malého bratříčka, ale potom přikývl.
,,Už ho nech být! Jde to s ním skopce. Není schopný ani úřadovat, natož poslouchat tvoje řeči." Vynadala mu blondýnka a škaredě se na něj podívala.
,,Tak si to zkus sama, když jsi tak chytrá!" Vybouchl Kankuro. ,,Nemůžu se dívat, jak se ten kluk trápí. Vždyť má celej život před sebou a jediné, čím se hodlá zabývat, je ničení všech kamenů, které se mu dostanou do cesty!" Zuřil a ukazoval přitom na rudovlasého mladíka, který se právě snažil pozůstatkem své démoní síly zdolat vysokou skálu. Temari si povzdechla a obrátila pohled zpět ke svému rodnému městu.
,,Rada zuří. Požaduje, aby byl na místo Kazekageho dosazen někdo, kdo to má v hlavě v pořádku. Někdo, kdo bude schopen naší vesnici zastupovat a bránit jí. Chtějí, aby Gaara odstoupil." Vypravila ze sebe po chvilce přemáhání.
,,To nemůžou myslet vážně!" Vybuchl Kankuro a zatnul ruku v pěst.
,,Obávám se, že můžou." Svěsila ramena Temari. Oba dva se potom otočili na svého mladšího brášku, který si pořád chtěl vylít vztek ze ztráty své lásky na neživém kamení. Kdyby tak věděl, že ani ne půl pouště od něj se pískem plahočí ta, kvůli které by byl ochoten zapříčinit válku.