Mikazuki: Nový příběh (10.) - Krvavá stopa

Yoshie mlčky prošla přes písečný práh, pak se zastavila a rozhlédla se kolem. Podél pravé i levé strany se táhla dlouhá řada vězeňských cel. Bylo to tu vskutku velké, ale věznice Konohy byla mnohem větší. Hlídali tu dva píseční Chuuninové, kteří se právě starostlivě skláněli k jejím týmovým kolegům. Oba leželi na zemi bez hnutí.
Když ji jeden z nich zahlédl, narovnal se a prstem na ty dva ukázal. „Slečno Yoshie, očividně jim není moc dobře. Prostě se tu složili a… no, asi vidíte sama.“
Červenovlasá se k nim beze slova vydala. U vyřízené dvojice se zastavila, sklonila se k nim a luskla prsty. Vzápětí jí dlaně zazářily bílým světlem, načež hřbetem ruky lehce přejela Naruovi i Arawě po tváři. Okamžik nato se ti dva probrali.
„Díky, Yoshie,“ pronesla vděčně Arawa a vyskočila na nohy.
„Vždycky a ráda,“ řekla prostě, přičemž si s blonďákem vyměnila krátký úsměv. Postavila se a pohlédla k hlídačům. „Kde měli ti nově zmizelí vězňové cely?“
„No, byly to ty poslední.“
„A dali jste do nich někoho jiného?“
„Ne, slečno Yoshie.“
Červenovlasá letmo přikývla, načež se vydala do zadní části věznice. Naru a Arawa jí byli těsně v patách. Zastavili se u první cely, která byla prázdná. Yoshie přistoupila až k mřížím, všechny smysly ve střehu. Po chvilce se zašklebila. „Tak tohohle bude snadný vystopovat,“ zamručela.
„Jak to myslíš?“ zeptala se hnědovláska.
Dívka jí lehce pokynula rukou, aby přišla blíž. Arawa se postavila před ocelové mříže, ale ani po chvíli soustředění nezaznamenala nic zvláštního.
„Copak to necítíš?“
Zavětřila, poté však zavrtěla hlavou. „Co bych měla cítit?“
„No… přece tu krev.“
„Krev?“ Naru nechápavě pozvedl obočí.
Zmateně si oba prohlédla. „Vážně to necítíte?“
„Yoshie, začínáš mě trochu děsit,“ zašeptala Arawa.
Červenovlasá pohlédla zpět do temné cely. „Ten vězeň… Ať už udělal cokoliv, cítím na jeho rukou krev. Nevinnou krev. Očividně si trest smrti zasloužil.“
Zbylým čtyřem osobám chtě nechtě naskočila husí kůže.
„Dobře, stopu máme, teď se po ní jen musíme vydat.“
„Modlím se, aby nevedla zase přes celou poušť!“ zaúpěl Naru.
„Jestli se vám nechce, běžte na strejdou Kankurem a podívejte se na pár spisů o těch vězních…“
„To je v pohodě, půjdeme s tebou,“ zamítla její návrh Arawa.
„Ale to vedro -“
Hnědovláska dala Naruovi bez jediného mrknutí loktem do břicha, až se z toho prohnul v pase.
„Arawo!“ zamračila se Yoshie.
„Oba s tebou rádi půjdeme. Viď, Naru?“
Blonďák popadaje se za břicho bolestí slabě zaskučel. „Proč zase já!?“
Hnědovláska po něm střelila vražedným pohledem, který nestrpěl žádné námitky.
Mladík se bleskově narovnal a třikrát rychle přikývl. „Ano, Arawo-sama.“
Yoshie si ho změřila starostlivýma očima. „Nemusíš to dělat, klidně běž pomoct strejdovi, jestli se -“
Naru s úsměvem zavrtěl hlavou. „Jsme přece tým, tak bychom i jako tým měli držet pospolu. To jsi přece kdysi sama říkala, ne?“
Dívka se v duchu vrátila do doby před dvěma lety.

Trojice Geninů soustředěně hleděla na růžovlasou ženu v zelené vestě, jíž se u pasu vyzývavě houpal maličký stříbrný zvonek. Blonďatý chlapec o půlkrok ucouvl, očividně se stahoval. Hnědovlasá dívka taky hodnou chvíli váhala, pak ale zaťala pěsti a sáhla do své kapsičky pro zbraň. Vtom ji zastavila druhá dívka se sytě červenými vlasy a oba si k sobě přivolala.
„Naru, oběhni Sakuru-senseie zleva a aktivuj Hirekigan. Arawo, ty běž pořád rovně, zkus použít svou sílu, to by ji mohlo na chvíli zaměstnat. Já to vezmu zprava.“
„Proč nás do toho taky zapojuješ? Se svými schopnostmi bys tu rolničku přece získala raz dva,“ zamručela hnědovláska.
„Takhle ti budeme jen na obtíž,“ dodal blonďák.
„Jsme přece tým,“ pronesla červenovlasá s úsměvem, „tak bychom i jako tým měli držet pospolu.“

Yoshie pohlédla stranou. Oba její týmoví společníci s obavami svraštili obočí, ale po chvilce zahlédli na její tváři rozšiřující se úsměv. Naru se rozesmál. „Že by se ti minulost přece jen dostala pod kůži?“
Ušklíbla se. „Dalo by se to tak říct. Tak dobrá, jdeme!“

Podivná svislá kupole z písku neuvěřitelnou rychlostí letěla napříč pouští. Náhodný cestovatel by ji považoval za fatu morgánu vytvořenou sluncem. Ve skutečnosti však tato prazvláštní kupole skrývala ve svém vnitřním stínu tři osoby, které zběsile uháněly vpřed.
„Ještě ji cítíš?“ zeptala se mezi oddechováním hnědovláska.
Yoshie přikývla. „A přibyly tři další pachy.“
„Zmizeli dva muži a jedna žena… ten třetí bude určitě únosce,“ poznamenal Naru.
„Myslíš, že je chytíme?“
„Ano, Arawo, chytíme je,“ pronesla pevně červenovlasá.
„Ale co pak? Co když bude ten únosce na úplně jiné úrovni než my? Než ty, Yoshie. To pak nebudeme mít žádnou šanci…“
Naru pohlédl na dívku vpředu. Viděl však jen její záda, tudíž si mohl pouze domyslet, jak se asi tak tvářila.
Pravda byla taková, že se Yoshii ve tváři usadily obavy. Obavy z toho, proti komu vlastně jdou, koho to vlastně pronásledují. Arawa měla pravdu, únosce může být velice silný. Sice toho o něm ještě moc nevěděli, ale soudě podle počtu všech těch unesených a zabitých vězňů to byl zločinec třídy S. Možná riskují příliš mnoho.
„Jestli dojde na nejhorší… použijem naše tajný zbraně… Chápete, co tim chci říct?“
Hnědovlasá si s blonďákem vyměnila krátký pohled, načež se oba tajemně ušklíbli.
„Chápeme.“