Její pomsta... její život

To je on! Zosobnění jejího strachu a její nenávisti. To je on! Ten co musí zemřít! Dokud nebude od hlavy až k patě zbrocena jeho krví, tak nenalezne klid. Smysl jejího života stál právě před ní. Už od malička ji strašil každý den v nočních můrách… již od malička se kvůli němu probouzela s očima zalitýma slzami strachu a nenávisti. Ruka sjede k rukojeti meče… dost bylo čekání.

Křehká dívčí ručka, posetá mnoha jizvami, odhodí pochvu od katany na zem a s výkřikem se vrhne na svého soupeře. Celých dlouhých třináct let trénovala. Celých dlouhých třináct let se nepřipravovala na nic jiného, než na tento den. Bylo na čase zabít svůj strach… zabít svou noční můru. Čepele se střetly. Ona bojovala s jediným úmyslem… zabít… co bude s ní jí bylo jedno. Hlavní bylo zabít tu zrůdu. Dál a dál zasypávala jeho meč a kryt ranami. Adrenalin proudil celým tělem. Zabít! Zabít! Zabít…!

Její ústa jsou pootevřená a zkřivená do nechutné grimasy. Má zatnuté zuby a sliny jí vytékají z koutku úst jako bláznovi. Z jejích krásných očí se stala dvě prázdná zrcadla. Na krku jí naběhly žíly a rukama křečovitě svírá rukojeť meče. Vůbec se nešetří ani nepřemýšlí. Proč taky? Vždyť ho zabije! Stačí zasadit pár ran… pár smrtelných ran a bude po všem. Proč se šetřit? Ona přece zvítězí! Celou tu dobu čekala na tento den… na tento moment…

Pořád se jenom bránil. Po celou tu dobu jen vykrýval její údery. Tím vším ji jenom ještě více provokoval. Zdržoval to! Musí ho zabít! Ten zatracený červ se jí bojí! Bojí se na ni zaútočit! Nebo… nebo snad… se jí směje?!

Opět mocně udeří do jeho meče. Muž její ránu s elegancí odblokuje a udskočí kousek od ní.
„Co chceš? Kdo vůbec jsi?“
Její nenávist vůči němu opět vzrostla… tak on neví!
„Nevíš! Ty nevíš?! Ty sv**ě!“
Tvář pokrytou několikadenním strništěm a mnoha jizvami protne úšklebek.
„Opravdu, nemám tušení. To takhle napadáš každého, koho večer potkáš?“
Zelenošedé oči děvčete se zúží do malých štěrbin, plných nenávisti.
„Zabiju tě, ty sv**ě! Zabiju tě!“
Netvor jenom zakroutil hlavou.
„Jak silná slova… obávám se ale, že toho nebudeš schopna.“
Neodpověděla… zaútočila.

Zase se jenom kryl… zase si s ní hrál. Do jejích svalů se pomalu začala vlévat únava a ochablost. Prvotní účinky adrenalinu vyprchaly… začalo se dostavovat vyčerpání. On to moc dobře věděl. Opět její útok vykryl a odskočil.
„Odkud bych tě měl znát? Pověz mi to, maličká…“
Dívce přeběhl po zádech mráz.
„Maličká“… slýchávala to když byla malá. Pak se to jednoho dne změnilo…

Schovávala se pod postelí a vyděšeně se dívala na to, co se dělo v pokoji. Už zase se opil… už zase o sobě nevěděl. Maminka křičela, prosila… plakala. Trhalo jí to srdce. Nechtěla, aby máma plakala. Pak uslyšela ránu… a další a další. Tělo matky dopadlo na zem a on se nad ni sklonil. Bil ji pořád do obličeje… znova a znova… pořád. Maminka se už ani nebránila… byla mrtvá. Chvíli tam jen tak klečel a díval se na mrtvé tělo své ženy. Potom si klekl a rozvzlykal se. Na nic se nezmohla… jenom ležela pod postelí a mlčky se dívala. Dívala se na to, jak vstal a odešel. Ještě dobrou půlhodinu ležela pod postelí a schovávala se. Když vylezla ven a s brekem se svalila na tělo matky, on už byl dávno pryč.
Upřela na něj své zelenošedé oči, plné nenávisti. Oči její matky. V jeho tváři svitlo děsivé pochopení.
„Takže ty, jsi to ty, maličká…“
Děvče jenom přikývne… není třeba slov.
„Je mi líto, že tě vidím zrovna při takovéto příležitosti…“
Nestihl to doříct, dcera se na něj s řevem rozeběhla.
„Zhebneš, sv**ě!“

Její výpad byl tentokrát úspěšný. Katana se zabodne muži do boku. Tvář otce je plná překvapení, ale zároveň i jakési netečnosti. Tvář dcery vypadá jako nějaká nechutná maska. Děvče vycení zuby a s hlasitým mlasknutím protočí meč v ráně a škubne jím do boku a pak nahoru. Zapře se nohou do těla otce a pomalu z něj vytáhne svůj meč. Ještě chvíli tam tak stál a držel se za břicho. Jeho oči se na ni tak zvláštně dívaly. Byly tak nějak divně prázdné… smířené. Mohl ten úder vykrýt, ale neudělal to. Svědomí, tížící ho dlouhých třináct let, se prodralo na povrch. Usmál se na ni. Na jeho rtech se začala objevovat krvavá pěna. Pravá ruka se vztáhne ke krku a zajede do límce.
„Maličká… já… já… ty… pro… prom… prom…“
Nedořekl to. Mrtvé tělo se sesunulo k nohám dcery a vražedkyně.

Nevěřila tomu… nechápala to… tohle nebylo to, o čem celou tu dobu snila. To nebylo to, co si přála. Strach a nenávist vůči otci zmizely… objevila se ale prázdnota. Co bude dělat teď? Co s ní bude? Nikdy na tohle nepomyslela… nikdy nad tím neuvažovala. Až doteď se celý její život točil jen a jen kolem jedné věci. Nyní jí dosáhla… a přesto… přesto byla prázdná. Ty jeho oči… ty oči!

„Maličká… pojď sem! Podívej, co ti táta přinesl.“
Děvče přiběhne k tátovi a vezme si od otce stříbrný přívěsek. Očka dítěte doslova září blahem. Táta své dítě vždy miloval a rozmazloval ho, stejně tak svou ženu. Jednoho dne se ale vše zvrtlo. Mise, na kterou byl vyslán, byla neúspěšná a všichni jeho spolubojovníci mu poumírali před očima. Od toho dne se otec změnil… hledal spásu a vykoupení v alkoholu. Láska zůstala… přibyly však záchvaty opilství a činy, kterých později litoval. Kolikrát se přistihla, jak jej večer pozoruje vzlykat na terase. Kolikrát ho viděla bít mámu a potom se jí omlouvat. Na ni však ruku nikdy nevztáhl… nikdy.

Nevěřila tomu… nebylo to prostě možné. Byl mrtvý… proč se tedy neradovala? Dívala se na jeho tvář staženou do smrtelné grimasy… něco jí chtěl říct, ale co to bylo, se už ona nikdy nedozví. Vražedkyně klesne zničeně na kolena. Zabila zrůdu, ale přesto se necítila jako hrdina. Oči upřou pohled na ruku otce, sevřenou v pěst. Něco v ní držel. Dcera ji pootevřela a z jejích úst se vydral bolestný vzlyk.

„Tatí! Tatí! Všechno nejlepší k narozeninám!“
Otec láskyplně obejme svou dcerku a pohladí ji po vlasech.
„Podívej tatí! To máš ode mě na narozeniny. Ta paní ve stánku říkala, že když do ní vyryješ něčí jméno a nasadíš si ji, tak na toho člověka pak nikdy nezapomeneš. Že tam budu já?! Že tam budu, tatí!“
Otec si vezme s dojetím její dar a vytáhne z kapsy kunai.
„To víš, že tam budeš ty… nikdo jiný… jen ty… moje maličká.“
Kunai se opatrně zaryl do dřívka.

Na dřevěný přívěšek v podobě kočky dopadly slzy. Děvče pomalu a opatrně vzalo přívěšek z chladnoucích rukou otce. Tohle nebylo to, co chtěla… Ne. Tohle nebyl její sen… její smysl života. Proč je to všechno tak, jak to je? Proč lidé pijí a ubližují svým milovaným? Proč?! Proč ona věnovala celý svůj život pomstě?! Co je to pomsta? Čeho dosáhla? Všechny ty zatracené roky odříkání, strachu, nenávisti… všechny ty roky v temnotách. Nenáviděla to… co s ní bude dál? Jaký má nyní život smysl? Ne… tohle všechno se nemělo stát. K jednomu hlubokému šrámu z dětství nyní na jejím srdci přibyl šrám druhý. Opět vzlykla. Celou tu dobu svalovala své problémy a strach na muže, kterého nenáviděla… nikdy si ale nepřipustila, že ona sama je zbabělec. Vždy se zaslepeně otáčela k lidem zády a štítila se jich… nepotřebovala je. Měla svou pomstu. Nyní ji naplnila… a nezískala nic. Zůstala úplně sama. Bez přátel, které nikdy nechtěla… bez rodiny, která byla mrtvá, bez dalšího smyslu žít. Zbyly jí jen vzpomínky a výčitky.

Roztřesená ruka pomalu pozvedne přívěsek blíž k očím. Byl už značně ošoupaný… třináct let neustálého nošení se na dřevu podepsalo… přesto na něm pořád šlo přečíst jedno jediné slovo, vyryté s tou největší pečlivostí a láskou.

„Maličká.“

Paní v krámku měla pravdu… nikdy nezapomněl.