Nikdy neztrácím naději - 8.díl

„Nebudu vám odpovídat na něco, co nevím, a ani bych vám to neřekla!“
„Kašlu ti na to, že nám to nechceš říct. Jsi náš zajatec!“ okřikl mě ten Neji nebo jakže se to jmenuje.
„Nebudu říkat nic nikomu a hlavně né vám! Konoha a Deštná jsou nepřátele.“ Naštvaně jsem si je prohlížela.
„To si jen myslíš holčičko, že nám nic neřekneš!“
„Fakt? Si nějak věříš ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „A hlavně nevím, kdo jste.“
„My se tě budeme ptát na otázky. Rozumíš?“ upřel na mě svůj pohled.
„Myslíš, že mě vyděsíš bílýma očima?“ posměšně jsem se ušklíbla. „Znám horší věci.“
„Isamu můžeš?“ pokynul svému společníkovi, ten se na něj nechápavě podíval. Neji protočil oči v sloup a vytáhnul z batohu provaz.
„To neuděláš!“ zakřičela jsem na něj a snažila jsem se postavit nebo se aspoň dostat pryč.
„Jsi si tím jistá?“ stále se přibližoval. Zavrtěla hlavou.
„Řeknu vám vše co vím, ale nechte mě!“ bála jsem se, to můžu přiznat, ale nic jim přeci říct nemůžu, tak jak to vyřeším? Zamyslela jsem se. Mysli, no tak sakra mysli…Povzbuzovala jsem se. Ti dva mezitím na mě udiveně hleděli.
„Jak se jmenuješ a co tu děláš?“ zeptal se mě po chvíli ticha Isamu.
„Jsem…Namia, mám misi, tak mě nechte jít, prosím.“ Nechtěla jsem se k tomu snížit, ale jinak to nešlo, budu muset lhát.
„Čím to bude, že ti nevěřím?“ nadhodil Neji.
„Jsi paranoidní,“ odvětila jsem. „až moc.“
„Jsem starší než ty, nedovoluj si.“ Hodil po mně naštvaný pohled. „Kolik ti je?“
„Hm…sedmnáct.“ V tomhle by přece nemusela lhát, je to jen věk. Z toho nic nepoznají.
„Nevypadáš na sedmnáct.“ Poznamenal Isamu.
„Hm,“ pokrčila jsem rameny. „ty nevypadáš na chytráka, no.“
„Nedovoluj si na mého společníka.“ Okřikl mě Neji.
„Neříkej mi, co mám a nemám, sakra, dělat.“ Zaklela jsem, protože jsem někde ztratila ten svitek. Nakonec jsem si vzpomněla, že je v tom batohu kousek ode mě. Snažila jsem se, aby ten batoh neobjevili, ale asi mi čtou myšlenky, protože ten Neji vyšel vstříc místu, kde ležel. To dopadne špatně. Pomyslela jsem si zkroušeně, jsem baka.
„A copak to tu máme.“ Neji vysypal na zem hromadu papírů a jídla. Taky mi toho tam mohli dát míň.
„Nic, co by tě mělo zajímat.“ Zašklebila jsem se na něj. „Nechte to prosím.“ Změnila jsem taktiku, ale jak vidím nezabralo to. „Zatraceně,“ zašeptala jsem. Pokud se dostanou k tomu důležitému svitku, jsem mrtvá. Určitě mě nemine trest od strýčka. Přeci moje zklamání v misi je i jeho zklamání. A on jako hlava vesnice, nesmí zklamat.
„Ale copak se děje?“ Isamu se nevěřícně díval na Nejiho.
„Tohle by stačilo, Neji.“ Rozhodl se zasáhnout. Neji se na něj otočil.
„Co jí dělám? Nic, tak ticho.“ A opět se otočil na mě.
„Vidíš, jak se tě chlapec zastává? Ale tuhle misi vedu já, jsem jounin.“ Pokrčil rameny Neji. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, takhle odlišný lidi jsem dlouho neviděla a na spolupráci závisí mise nebo ne?
„Nechte mě! Nic jsem vám neudělala.“ Hm, připadám si jako hysterka. Čím to asi bude? Asi tím, že jsem hysterka.
„Neříkám, že ano. Jen potřebujeme něco zjistit.“ Ten Isamu ke mně byl milejší než ten Neji, ale stejně mi přišli divní.
„No?“ pobídla jsem je. Pokud to bude nějaká prkotina, tak jim odpovím a oni mě nechají, ale pokud to bude proti vesnici, nevím co bych měla udělat. Nesmím předbíhat.
„Hledám svou sestru.“ Osvětil mi Isamu.
„V tom vám nepomůžu.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale ano, potřebujeme tvou pomoc. Budeš náš zajatec a pokud nám vydají mou sestru, nic se ti nestane…“ pousmál se.
„Ale co když vám ji nevydají?“ nasucho jsem polkla.
„Tak tě budeme muset zabít, no.“ Neji měl na tváři arogantní úsměv, asi to není poprvé, co to někomu říká.
„C-cože?“ vydechla jsem vyděšeně. „Nemůžete mě zabít!“ namítla jsem.
„A to jako proč ne?“ chtěl vědět.
„Já jsem vám nic neudělala a nemůžu to nijak ovlivnit.“ Bránila jsem se. Přeci mě nemůžou zabít nebo ano?
„Na tohle se tě, ale nikdo neptá, děvče.“ Oznámil mi důrazně Neji.
„Hm,“ pohodila jsem hlavou. „Jenže já vám nemusím odpovídat, víš?“ Prudce přikývl.
„Ale poslouchat nás musíš.“ Naklonila jsem hlavu na stranu.
„Hm… Nemusím, já ne.“ Měla jsem sto chutí jim něco udělat a utéct, ale nebylo by to nic platné.
„To si jen myslíš, děvče.“ Ironicky jsem se usmála.
„Nemyslím, zásadně ne. Proto mě pusťte!“ rozkázala jsem jim.
„Prosím,“ udiveně jsem se podívala po tom druhém klukovi, který na mě promluvil. „Pokud si nás vyslechneš, tak ti nic neuděláme, věř mi.“
„Co to děláš, Isamu? Je to náš nepřítel!“ namítl okamžitě Neji. Isamu ho umlčel jediným pohledem. Podal mi ruku. Nevěřícně jsem se na něj dívala.
„Pomůžeš nám tedy?“ Přikývla jsem, sice je to proti pravidlům, ale chci si udržet život.
„Řekni mi něco o tvé sestře.“ Pobídla jsem ho. Zamyšleně se na mě podíval, asi nevěděl jestli mi smí věřit, chápu ho. „Nezradím vás, přísahám.“
„Nevěř jí! Je z Deštné!“ snažil se ho přesvědčit Neji. Isamu zavrtěl hlavou. Nervózně jsem si skousla ret, pokud ho přesvědčí, tak jsem v koncích. Neji ho donutil odejít stranou, asi ho chce nějak přesvědčit. Po chvilce se oba vrátili. Neji měl na tváři pohoršený výraz.
„Co ti o ní mám říct?“ otázal se mě s úsměvem ve tváři.
„No, třeba… Co se s ní stalo a proč jí hledáš?“ nadhodila jsem.
„Není to zas tak dlouhý příběh…“ začal. „Jak už víš jsme z Listové…Když mi byly dva roky, tak na ní zaútočil Kyubbi no Youkou, devítiocasá liška.“ Osvětlil mi, když jsem se na něj nechápavě dívala. „Kyubbi ničil celou vesnici. Náš dům stál na okraji vesnice, a proto byl snadným cílem prvního útoku lišky. Měl jsem ještě mladší sestru, byl jí jeden rok. Teď by jí mohlo… teď jí je sedmnáct, stejně stará s tebou, asi tak. Všechny děti byli odvedeny do úkrytu, tedy kromě nás. Nevím, jak se mi povedlo utéct, ale vděčím za to náhodě. Kdybych byl v domě a ne někde venku, byl bych mrtvý. Rodiče zemřeli, jejich těla se našla brzo po tom, co Kyubbi zmizel, avšak tělo mé sestry ne. Věřil jsem, věřím a budu věřit, že žije, dokud nenajdu důkaz, že tomu tak není.“ Nechápavě jsem se na něj podívala.
„A proč si myslíš, že je tady? Myslím v Deštné.“ Nechápala jsem, proč si myslí, že by mohla být tady?
„Našli jsme důkaz o přítomnosti shinobi z Deštné na zahradě našeho domu.“ Odpověděl mi.
„Uhm, aha.“ Přikývla jsem. Něco mi tu nesedělo, proč by tu dívku někdo z Deštné unášel? Strýček by to nedovolil! Namítla jsem v duchu.
„Je ti dobře?“ otázal se mě po chvilce Neji. Mírně jsem přikývla, nemohla jsem zatím dělat prudké pohyby. Potřebovala bych se vyléčit, jenže tady nejsou věci, které mám doma. Jsem zvyklá na rány po boji. Boje se strýčkem nebyly lehké, ale zase ne tak těžké.
„Nelži, vidíme, že jsi bledá!“ namítl Isamu.
„Ne to je dobré! Jsem v pořádku.“ Pousmála jsem se, ale opak byl pravdou.
„Dobře, ale pokud nám tu omdlíš, tak ti nepomůžeme!“ vyhrožoval Neji, a proto schytal jeden vražedný pohled od jeho společníka.
„Proč bych měla omdlít?“ podivila jsem se.
„Protože krvácíš a hodně.“ Oznámil mi Neji s úšklebkem. Měla jsem mžitky před očima.
„Baka!“ okřikl ho Isamu. „Nevidíš, že jí není dobře?“
„Kunoichi musí něco vydržet!“ bránil se. Můj stav se trochu zlepšil.
„A jak vypadala?“ změnila jsem téma.
„No, byla malá, ale měla hnědé vlasy a oči.“ Pousmál se.
„Musela být hezká.“ Přikývla jsem.
„Byla by, kdyby nezmizela.“ Úsměv z jeho tváře zmizel. „Kdyby nám ti prevíti z Deštné nezničili život.“
„Promiň, já nechtěla jsem tě rozčílit.“ Omlouvala jsem se.
„To je v pořádku, Namio. Pokusím se tě vyléčit, nejsem sice žádný medic-nin, ale něco dokážu.“ Přikývla jsem. „A zítra vyrazíme na cestu zpátky do Deštné… Já tě najdu sestřičko…“ poslední větu zašeptal, ale já mu rozuměla.