Zrůda část 7. - Vitězství na dosah

Někdy čas ubíhá rychleji, než bychom si přáli. Ale tohle byl přesný opak. Celou noc jsem nemohla spát… a východ slunce si dával sakra na čas. Všechny moje rušivé myšlenky proudící mou hlavou patřily Madarovi. Tolik věcí se mohlo pokazit. Bylo až ironické, že i když všechny moje střety s ním byly nezapomenutelné, lehce jsem zapomněla, jakéže má přesně schopnosti. Prostě uměl překvapit a to pokaždé něčím jiným.
Jakmile se konečně přišouralo očekávané svítání, okamžitě jsem vylezla z postele. Nepotřebovala jsem moc času, těch pár věcí v mém výhradním vlastnictví moc místa nezabralo. I když se říká, že ženy jsou nedochvilné, byl to Hinshu, kdo přišel s desetiminutovým zpožděním, prý byl něco zajistit…, co, už nechtěl říct. Ale smál se mojí netrpělivosti a typickému podupávání nohou. Že prý je to roztomilé… pff.
Já osobně neměla tušení, kamže to jdeme. Naopak Hinshu si byl cestou velmi jistý. Překonala jsem touhu k remcání, způsobenou spánkovým deficitem a šla za ním jako pejsek. Vypadalo to, že se blížíme k horám. Jen mě znepokojoval elektřinou nabitý vzduch, můj živel jakoby se zbláznil. Jenže až když se rozpršelo ve velkém stylu můj průvodce uznal, že po blátivých kopcích daleko nedojdeme. Můžete si myslet, že jsem jako primadona, ale na prudké skalní výstupy mi trénink citelně chyběl. Nevím jak, ale během pár sekund měl naše provizorní přístřeší postaveno – tedy mě to aspoň jako pár sekund připadalo. Celá promočená jsem došla do stanu. Bohužel, kvůli ohromnému množství vlhkosti nějaké rozdělání byť jen malého ohýnku nepřipadalo v úvahu.
To promočené oblečení muselo dolů. I když se Hinshu nabízel, že odejde a počká venku, byla bych barbar, abych to po něm opravdu chtěla. Navíc, stejně mé tělo viděl, vždyť to byl on, kdo mě našel a ošetřil po posledním souboji s Madarou. Z velké zimy mě přepadla třesavka. Jen těžce jsem si sundavala jeden svršek za druhým. Bylo jasné, že celou svlékací situaci pozoruje, teď už vzduch nebyl naplněn výboji, ale napětím…nebo… spíš vzrušením…
“Kde si přišla k těm hlubokým jizvám na zádech? ,“ a přejel bříšky prstů po zmíněných kožních vadách.
“Myslela jsem, že jsi je už viděl… přesto v tvém hlase slyším překvapení.“
“Sice ano… obvazoval jsem ti tělo, ale né, že bych ho zkoumal nějak extra…“
“Moje dětství řekněme…. Nebylo lehké… moji rodiče se vyžívali v krutosti nad slabšími…“
“Jak by mohl někdo…. Chtít ublížit… já to prostě nechápu….“
“I malé rozdíly ve světě, který touží po dokonalosti, mohou být velkým problémem…“
Nejspíš slyšel, jak mi drkotají zuby, protože: “Sice nemáme jak zatopit… ale vzal jsem s sebou teplou deku….“
Jen vděčně jsem se otočila a pousmála a pak…. Polibek? Né, to nebylo možné…. Moc rychlé… spíš to byla představa….
“Hm… jednu věc o mě přece jen nevíš… ale možná sis všimla, že v mé přítomnosti čas ubíhá jinak… jedna z mých vrozených schopností je umět ovládat momentální čas…. Třeba tohle…“ ,a zopakoval polibek, který nyní trval o něco déle.
Nechala jsem zavřené oči a cítila jak mi jeho dlaň hladí tvář. Asi jsem přece jenom puberťačka, protože jsem zrudla a otočila se k němu zády. Vypadal pobaveně. Ale musím uznat… nebylo to nepříjemné. Pak jen pocit, jak mi někdo posouvá změť mých dlouhých vlasů, chytá mě za ramena a položí mi dychtivá ústa na krk…. Po každém letmém polibku moje husí kůže nabývá vetší intenzity, se kterou ani okolní chlad nemůže soupeřit. Nejsem moc trpělivá a brzo se naše tváře setkají v nesmírné blízkosti. Ano… můj první polibek byl víceméně od Madary… jenže tyhle byly jiné. Opojnější.
Další ráno bylo jiné…. Moje pocity byly… možná za to mohlo objetí teplých rukou, které jsem nikdy nepocítila. Ano… přitahoval mě, ale na případné důsledky moje mysl odpověď neměla.
Vzbudil se jako první a s nečekanou rychlostí vylezl ven ze stanu, že prý „se vydá na povrchní průzkum“. Až když se dlouho nevracel, dostala jsem strach. Něco nebylo v pořádku….

Nechajíc všeho na svém místě, běžím okolo tábořiště a naslouchám zvuku lesa… cokoliv… řinkot kovu či křik by mě navedly správně. Trvá to jen pár minut, než onen zlověstný zvuk uslyším. V neuvěřitelné rychlosti okolo sebe krouží se zbraněmi dvě osoby. Jedna z nich je určitě Hinshu a druhý…. Musí být Madara. Přece nás očekával!
První, kdo mě zpozoruje, je právě Madara… udělá svůj obvyklý ďábelský škleb a cosi po mě hodí. Sakra! Nestihnu zareagovat včas, to je jisté. Ale kovový předmět se neocitne v mém těle…. Hinshu byl rychlejší. Nevím, co se děje… ale začne se zmítat v bolestech…. Něco z něj vysává sílu a úplně ho to paralyzuje. V další vteřině mi někdo zakloní hlavu dozadu pomocí vlasů a u krku cítím chladný dotek kunaie.
“Věděl jsem, že přijdeš…. Tohle je tvůj nový přítel? ,“ a špičkou boty kopne do paralyzovaného Hinshua.
“Jsou hrozné věci, které v tomhle světě můžeš zažít… ale když jsem nepříčetný já…. Nic horšího už neuvidíš….“
Pak znova pohlédne na Hinshua: “Ten shuriken měl patřit tobě…. Jak vidíš má speciální schopnost… nejen, že paralyzuje tělo protivníka, ale ještě z něj vysaje jeho schopnosti. Nebudu lhát… chtěl jsem zpět můj Mangekyou…. Bohužel… on se obětoval a za to zemře…“
Pak začne jako šílenec tisknout moje tělo k jeho.
“Vím, že tě měl… už jen to ve mně probouzí touhu udělat to samé… nebylo by to prvně, co jsem se s ním dělil o jednu ženu… je jí podobná… co říkáš… příteli? ,“ a posměšně se ušklíbne.
“Necháš ji na pokoji…. Nebo..“
“Nebo co? Jed tě pomalu zabijí…. Nemůžeš se ani postavit…. A ona sama? Je příliš slabá a momentálně i šokovaná… nezmůže taky nic…“
Jeho posměch mi v uších zní jako hlasitá ozvěna a mysl se mi zalévá touhou po krvi. Ani nevím jak, ale moje tělo se nabijí energií a odhodí Madaru metry daleko. Zuřivost mě pohltí. S každým pohybem mé ruky odletí pár metrů tam a pak zase jinam. Toužím po jeho smrti. Bohužel ona zuřivost probudí i Kyuubiho ve mně. Jako by z ní čerpal sílu. Pomalu, ale jistě mě ovládá. Jako jsem ztratila možnost ovládat mé psychické síly, tak to samé se stalo s Kyuubim. Nabádá mě, ať si vezmu víc jeho síly…. A s každou novou špetičkou nenávisti v mé krvi se víc a víc raduje. Moje mysl se brání, ale vraždící instinkt nabírá víc a víc intenzitu.
Náhle příšerná bolest hlavy…. Jako by se mi měl rozskočit mozek. Ze mě se začne zhmotňovat enormní množství červené chakry. Kyuubi se prostě nějak dostal ven. Volám k sobě Mangekyou, ale jsem sražená k zemi a na mě leží nějaké tělo. Překvapivě Kyuubi se ani neobtěžuje bojem s námi a mizí v dáli. Na Madarově tváři se objeví uspokojený škleb.
“Nevěděl jsem, že i tohle je způsob, jak ho osvobodit…. Ale díky…ušetřila jsi mi práci.“
Snažím se zpod něj dostat, ale co se fyzických atribut týče, silně mě převyšuje. Uspokojený škleb se změní na zkoumavý, jak si mě takhle bezbrannou prohlíží. Jeho četné šrámy a pohmožděniny ve mně vyvolají pocit vítězství.
Když uvidí můj prazvláštní úsměv, promluví: “Ano… nemůžu říct, že by tvoje útoky byly procházka růžovým sadem a nebýt Kyuubiho útěku, asi by se ti záměr na mou smrt podařil. Nicméně on je teď volný… ví, že dokud máš Mangekyou, nic proti tobě nezmůže a tak se ti bude nejspíš vyhýbat. Já jednou získám, to, co jsi mi vzala, zpět a pak nechám našeho malého démona pomstít. Koneckonců… pravý Uchiha nejsi a tak tuhle schopnost neumíš ovládat.“
Čím víc se snažím dostat ven, tím víc se usmívá.
“Jsi jí opravdu podobná…. Akorát, že ona nebyla shinobi. Škoda, že netoužím po potomkovi… ani nemusím, když teď mohu všechny přežít… jinak bych tě nějak dostal.. Uchiha klan a tvoje síla… nepřemožitelná kombinace…. A taky bych řekl, že náš přítel mele z posledních sil. ,“ a otočí se na Hinshua, který je celý bledý a zpocený.
“Je to vzácný a neznámý jed…. jen těžko by se na něj našel protijed. Asi počkám a nechám tě kochat se pohledem na jeho poslední chvilky života.“
Seberu všechny svoje síly a nohama ho odkopnu ode mě.
“Jsi jen patetický ubožák, co se snaží získat sílu, co mu nepatří. Osobně se postarám, abych našla někoho, kdo tě porazí, jestliže to teď nezvládnu já.“
“Nezbývá ti chakra, co? ,“ posměšně se zeptá.
“Nepotřebuju jí velké množství pro to, co chci udělat.“
“Chceš mě nechat vybouchnout, jako jsi to udělala se svojí vesnicí? Ano.. vím vše… nebylo těžké, to zjistit…. Velice působivé…“
“To na mě jsi vůbec nezapůsobil ani trochu…. Už tě můžu vyřídit i jinými způsoby…. ,“ zvednu ho neviditelnou silou mysli do vzduchu a moje druhá ruka se zaplní blesky a hromy. Jedna přímá rána a Madara se dívá do všeobjímající náruče smrti. I přes jistou smrt se na mě usmívá… jako by říkal, že se ještě vrátí… Těžké a mrtvé tělo dopadne se zaduněním na zem.
Chvilku trvá, než se uklidním. Dýchám jak rozzuřený býk a pozoruji mrtvolu člověka, který ve mně probudil čistou nenávist. Jako tečku za svým dílem do něj kopnu.
Jenže…. Co Hinshu? Skoro bych zapomněla…. Dýchá z posledního. Z mých šedivých očí se valí slzy jako hrachy…. Co můžu dělat? Jak mu můžu pomoct?.... Zemře?