Chyba v Matrixu 7

ano!!! =D konečně jsem se dohrabala k tomu, abych stvořila pokráčko =D mám sice dojem, že nic moc, ale posouzení je na vás =) z komentíků budu happy

ještě tak trochu k ději =) V tomhle příběhu všichni Akatsuki ještě šťastně ťapají po světě, i přes to, že v manze byli nešetrně odděláni =)

Tým Hebi skákal ze stromu na strom, z větve na větev. Sasuke uháněj jako první, za ním se o pár metrů držela Karin a Suigetsu a celou skupinu uzavíral Juugo.
,,Sasuke, nemusíme tak hnát.“ Ozval se Suigetsu. Karin se na něj okamžitě otočila s výrazem drž-tlamu-nebo-nebudeš-mít-co-držet a začala nepříjemně vysokým hlasem řvát : ,,Suigetsu! Jenom proto, že ty si potřebuješ každou chvíli odpočinout a zalejt se, se my ostatní a schopnější nebudeme zdržovat!“ Sui na ni vrhl nepříjemný a vysměvačný pohled a hlasem plným kousavé ironie dodal : ,,Těmi schopnějšími myslíš sebe? To přece nemůžeš myslet vážně, i když, taková kráva jako ty…“
Karinino čelo zkrabatily zlostné vrásky, Suigetsovo čelo Karinina pěst. Sasuke se na ně otočil, Sharingan v očích.
,,Vy dva, nechte se na pokoji. Už jsem vám to říkal. Navíc, Suigetsu, teď nemůžeme odpočívat, když máme Konohu za zády. Nejspíš by nás chytli. Boj bychom pravděpodobně vyhráli, ale stálo by nás to příliš chakry. Celá tahle akce by se pak stala zbytečnou, chápete?“ Suigetsu i Karin kývli hlavou na znamení souhlasu, ale dál se provrtávali zlostnými pohledy. Náhle Karin zbystřila.
,,Sasuke, cítím nějakou chakru. Přímo před námi. Za chvíli jsme u ní.“ Sasuke zbystřil.
„Jak je silná?“ ozval se Suigetsu. Karin se soustředila, skousla si ret, až se jí na něm objevily malé kapičky krve. „Nevím, nějak…špatně se určuje. Ale, myslím, že by nás mohla zdržet. Sasuke, co budeme dělat?“. Sasuke se otočil na svůj tým a řekl : ,,Jdeme přímo. Jsme čtyři na jednoho. Přinejhorším tam jeden z vás zůstane a dožene nás, až ho vyřídí.“

Asi o 2 km dál jsem ležela já, po Shikamarově vzoru koukala na mraky a snažila se v nich najít králíčky, ovečky, lamy, gumové medvídky a jiné úžasné tvary, a…čekala jsem na Hebiátka. Ano, už jsem si tak trochu promyslela, co bych měla dělat. A potřebuju k tomu zrovna je. Natáhla jsem ruku po kataně, kterou jsem si přinesla z neveselé budoucnosti. Hodím na ni očko a…a nevěřím vlastním očím! Její karmínová barva…zmizela. Byla to naprosto obyčejná katana. Teda až na to, že jsem ji pořád tak trochu cítila v podvědomí. No, barva snad není až tak důležitá. Rozhodně teda ne tak důležitá, jako to, co se teď bude dít. Už slyším praskání větví, ti, na které čekám, jsou blízko. Narovnala jsem se a postavila se doprostřed louky tak, že mě nemohli přehlédnout, i kdyby chtěli. Prostě neměli šanci. Konečně přihopsali. Zdálo se, že sem se zvedala naprosto zbytečně, pže o mě už stejně věděli. Minimálně se netvářili vůůůbec překvapeně. Postavili se do chytré formace, abych nemohla zdrhnout. Uchiha mladší stál přede mnou, Juugo za mnou. Suigetsu napravo, Karin nalevo.
,,Kdo jsi a co po nás chceš?“ zaútočil na mě (zatím jenom slovně) netrpělivý Suigetsu. Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo opravdu chtěl, abych řekla že mé největší přání je nechat se naporcovat tím jeho poděděným kucháčkem právě od něj. Já se raději otočila na Sasukeho (to víte šéf je šéf).
,,Hej ty, vím, že jdeš po Itachim! Ale já s ním mám také pár nevyřízených účtů a nemíním tě nechat, aby si ho zabil sám! Takže, buď mě vezmeš s vámi, nebo se tu se mnou pekelně zdržíte a dožene vás Konoha, ano, o ní taky vím, a nezabiješ svého drahýho bratříčka vůbec!“ umím si ale pěkně vymýšlet, viďte?
Sasuke se na mě podíval poněkud zvědavě, ale bylo vidět, že mi nevěří. Náhle mu v očích přeběhla zlostná jiskřička a skoro zakřičel : „Já tě znám! Ty jsi ta borka, co s náma byla chvíli ve skupině! Jo, ty jsi ta, co mě tehdy srazila ve dveřích a co šlohla Kakashimu tu jeho úchylárnu! Určitě jsi špeh Konohy! Vzdáš se, nebo tě mám zabít?“ Zeptal se a čuměl na mě s očima ala angorskej králíček.
Sakra, ten borec má teda pamatováka. Budu muset lhát hooodně přesvědčivě.
„Jo, jsem to já. Ale já už dávno nepatřím pod Konohu. Ten ninja, s kterým jsem tehdy odešla byl zabit Itachim. Od té doby jdu po tvém bratrovi. Chápeš?“ zdálo se, že o mých slovech přemýšlí. Náhle se ozvala Karin.
,,Sasuke! Přece nebudeš věřit takové čubce! Určitě lže! Rychle ji zabijeme a budeme pokračovat v cestě!“
Do toho se vložil věčný provokatér Suigetsu : ,,A neříkáš to Karin jenom proto, že nechceš aby byla v týmu Hebi další holka? Myslíš si, že když tu jsi sama, že budeš mít u Sasukeho větší šanci?!“
Karin vyletěla jak čertík z krabičky a vrhla se na nebohého vodníčka. Ale…zastavili ji mohutné paže. Mohutné, potetované paže. Juugova schizofrenie zase začala zlobit.
,,Zabít, potřebuju zabít…někoho zabít.“ Mumlal si pro sebe, koukal na své ruce, které právě trochu stěžovaly Karin podmínky k dýchání, s pohledem jo-jsem-velký-šílenec-a-všechny-vás-zabiju-muhehe-I-Kill-you. Sasuke si jen povzdychl. Proč zrovna on musí velet blázinci jako je tento.
,,Juugo!“ ozval se varovně. Oslovený se zarazil, prokletá pečeť se začala stahovat. Juugo pustil Karin a s nevyřčenou omluvou v očích se stáhl dozadu. Sasuke pokračoval.
,,Nevím, jestli lžeš, nebo ne, ale každopádně bude lepší, když tě budeme mít na očích, Jdeš s námi, ale jediný podezřelý pohyb a nikdo z nás nezaváhá a zabije tě. Teď pokračujme v cestě. Ztratili jsme příliš mnoho času!“ tak jsme hold vyrazili.
,,Kam že to vlastně míříme?“ zaptala jsem se Sasukeho, ale odpověděl mi Suigetsu.
„Jdeme k základně Akatsuki. Sasuke zabije svého bratra, my se postaráme o ten zbytek, co tam zrova bude. Jednoduchý plán.“ Kývla jsem na souhlas.
,,A jak že je to ještě daleko?“ ozvala jsem se znovu. Suigetsu už chtěl něco nemilého říct, ale Juugo jej předběhl se svou stručnou odpovědí : ,,Asi 15 minut běhu“

***po patnácti minutách***

,,Podívejte! Támhle to je! Tak co Sasuke, seš nervózní?“ zahalekal Sui, který ukazoval na jeskyni, z které bylo cítit enormní množství chakry. Sasuke jeho dotaz ignoroval a Sui se radši dál neptal. Pomalu jsme vešli do jeskyně, na které nás zarazilo, že neměla žádný chráněný vchod. V dálce bylo slyšet mumlání asi 50 hlasů. Něco tady rozhodně nebylo v pořádku. Najednou se jeskyní rozlehlo zaječení. Děsivé, ženské zaječení, které ozvěna nezúčastněně vracela. Hned po té následoval zoufalý mužský výkřik : ,,Konan!!!!“ který umlkl stejně rychle, jako i zazněl. Něco bylo špatně. Moc špatně, A já tušila co.
,,Sasuke, něco se děje, neodejdeme?“ zeptala se karin.
,,V žádném případě“ zašeptal Sasuke ,,Zjistíme, co se děje“
Tak jsme pokračovali dál. Prošli jsme jeskyní chodbou a před námi se otevřela místnost. Obrovská mísnost. A v té místnosti byl uprostřed namalován nějaký magický znak, kolem něj byly rozestavěný jakési oltáře a na nich…na nich byli připoutání všichni členové Akatsuki. U oltářů je držely obrovské hřebíky, kterými proudila chakra, jenž byla viditelná pouhým okem. Každý člen Akatsuki měl takový hřeb v obou dlaník, loktech, chodidlech a pupíku. Byl to děsivý obraz plný utrpení a krve. Krev stékala úzkým žlabem ke znaku na podlaze, která zářil tím víc, čím bíc krve jej zaplavovalo. Také chakra členů Akatsuki proudila do toho proklatého znaku. Proudila tím víc, čím rychleji a hlasitěji skupina lidí, oblečených do podivných, fialových hábitů, přeříkávala jakousi modlitbu. Konan, Pein a Hidan byli už mrtví. U ostatních bylo vidět, jak z nich odchází život. Čím dál tím rychleji. Itachi otočil hlavu ke vchodu a tam spatřil svého bratra. Jeho rty jen naznačily jeho jméno. Pak oněměly navždy. A uprostřed toho znaku, se začala formovat jakási děsivá postava.
,,Áaaa, umě..“ zazněl další výkřik. Tentokrát odešel přes bájný břeh Deidara. Postavě uprostřed se zcela jasně objevily oči, děsivé oči plné tmy a touhy. Touhy po čem? Po zlu, po pomstě, po krvi. A právě tyhle oči se rozhlédly po místnosti. Po celé místnosti. A zastavily se na pětičlenné skupině ztuhlé hrůzou.

,,V E T Ř E L C I“ ozvalo se celou jeskyní.