Co nás spojuje

Najdi nás

Krčil se v tmavé místnosti nad osobou jednoho z těch feudálních kašparů a drtil mezi zuby nadávky.
Klidný člověk! On je přece klidný člověk – jen ne dnes, ne tady.
Venku znovu zadunělo a země se otřásla. Rád zemře, jak slíbil; za svoji vesnici, za ochranu potřebných, za lepší svět. Rád, ale nikdy ne jako krysa schovaná v smrdutém kanálu bez možnosti rozhřešení.
Nikdy bez pohledu na volné nebe.
Nosná zeď popraskala a Genma vytáhl feudála tajnými dveřmi z domu. Studený vítr ho uhodil do tváře, on se však konečně blaženě nadechnul.
Jestli má skončit, skončí, ale nikdy ne bez něho.

Pohřbi nás

Kdyby mohlo nebe promluvit, co by řeklo? Co by sakra řeklo? Raidō nevěděl. Svíral v rukou krví promočený cár vesty; to poslední, co z jeho kamaráda po výbuchu zbylo, a v hlavě měl prázdno. Už nezáleží na nesmyslných povýšeních, nezáleží na trofejích ani na vyhrání té zatracené války. Po ní nic nebude.
Po ní nikdo drahý nebude.
Raidō stiskl zakrvácený hadr a zařval; zoufale, z plných plic. Nebe se mělo rozevřít a spadnout, těžce, v kusech na všechny zbylé a milosrdně je pohřbít v jejich ztracených iluzích. Nebe mělo řvát spolu s ním a vykupovat.
On řval. Nebe se odmlčelo.

Neodsuzuj nás

Nebylo snadným úkolem po letech odhodit masku; jen zvykat si na sluneční paprsky nesměle laskající kůži a cítit závan vzduchu na skráních mu připadalo zvláštní týden. Dívat se lidem do očí, nechávat je dívat se do jeho. Každá mimika, každá vráska odhalena.
Kage tohle nezažil už roky.
Stát svobodně pod širým nebem a neschovávat se ve stínech. Jak rozlehlá jsou krutá bojiště, jak rozlehlejší je oproti nim modrá obloha.
Když Kage vylézá na slunce, má strach. Stíny nesoudí hříšníky, přijímají kajícné.
Kage však zapomíná, že válka rovněž nesoudí vinné a nevinné; to si uvědomí až při smrtelném pádu na zem.

Zachraň nás

Nestačilo uskočit pár metrů, aby se ničícímu výbuchu zcela vyhnul. Vzduchem prolétlo bezvládné tělo spolubojovníka a Iwashi se trhaně nadechl. Rychlý pohled na nebe mu prozradil, že bouřka ještě chvíli posečká – snad vyčká až na další nepřítelův útok a připojí se k hlučné salvě. Ra ta ta bum!
Ještě je čas připravit si zbraň a rozeběhnout se zpět; běžet a nevnímat vytrvalý déšť na ramenou.
Až se nebe spravedlivě rozezní, bude připraven. Gari si může připravit bomb, kolik jen chce.
Vrhnul se proti nepříteli a k nebi vylétl rudý ohňostroj.
„Iwashi!“
Jenže ta prokletá bouře nezačala a mraky odpluly.

Pozvi nás

Yūgao namáhavě zvedla oči k tmavému nebi; snažila se nevnímat odpornou pachuť krve a hlíny ve svých suchých ústech, ani brnění v prstech levé ruky. To brnění ještě dokazovalo, že je naživu; že alespoň část jí samé je ještě naživu, dýchá a může se hýbat. Zbytek ležícího těla zajala podivná strnulost.
Až napíšou příčinu úmrtí do patřičné kolonky, bude jí válka.
Pohlédnout vzhůru a neslyšet naříkavé steny zraněných, necítit ostrý pach výbušnin. Yūgao soumrak pomalu ukolébával k dřímotám.
Nebude komu psát, komu předávat oznámení a po kom vyžadovat smutek.
Všechno je v pořádku.
Tiché nebe a ona už může spá-