NeoAka Cosplay Team - ep.01 - A co že to je cosplay?

To se vám tak jednoho večera, který se na první pohled ničím nelišil od ostatních, semlelo něco, co naprosto změnilo život jedné skupiny extrémně nebezpečných zabijáků. Alespoň na čas. To si ale tehdy naši milí Akatsuki ještě neuvědomovali a tak tomu všemu nemohli zabránit. A kdo ví, třeba by byli tak pošetilí a i s vědomím následků by se do té hlouposti vrhli…
…začněme ale od začátku, udělejme si v tom pořádek a vyprávějme ten neuvěřitelný příběh hezky popořadě.

Onoho večera tedy seděli někteří členové Akatsuki jako obvykle v hospodě a pokojně popíjeli. Večer probíhal v přátelské náladě a jemném lihovém oparu a zabijáci byli rádi, že dostali od Šéfa na pár dní volno. A tak pili a smáli se Tobimu, skrčenému v koutě se sklenicí malinovky. Společnost jim u toho však dělal někdo, koho by se normálně ani nenadáli. Ale nezdálo se, že by jim dnes Orochimarova přítomnost byla trnem v oku. Snad až moc snadno ho přijali mezi sebe, zapomínajíce na své nepřátelství. Ostatně, Hádě bylo kdysi dávno také jedním z nich a ačkoliv se jejich cesty dávno rozešly, společné pitky si asi užívali stále stejně, jako by se nikdy nic nezměnilo. A navíc, proslýchala se zpráva, že se Hadí Sannin zase hodlá k Úsvitu přidat.

„A víte co?“ vyhrkl právě Oro po nějaké době, během níž se ninjové víceméně v tichosti oddávali pití, „já jsem dostal geniální nápad!“
„Ale nepovídej, Oroušku,“ zabručel jeho směrem Itachi, jehož hlas překypoval ironií, „už jsi přišel na to, kdo z nás je nejlepší nový tělíčko, nebo co?“
Hadí Sannin se zatvářil ublíženě a do očí mu dokonce vtrhly slzy, které ale vzápětí vztekle utřel rukávem, přičemž převrhl svojí sklenici s nápojem a vylil tak její obsah Uchihovi přímo do klína.
„Jejda, promiň,“ zašklebil se jeho směrem, „já neechtěěl!“
Tvářil se docela vítězoslavně jak se díval na tekutinu, nemilosrdně stékající po lesklé desce stolu až na Itíkovy nové kalhoty, kde už se tvořila velice ošklivá skvrna. Černovlasý mladík shlížel na Pána všech možných nepoznaných technik pohledem, který by snad dokázal i vraždit, nebo minimálně ošklivě zmrzačovat. Nejspíš by se ještě začali prát, soudě podle toho, jaké vražedné pohledy si náhle počal jeden s druhým vyměňovat, kdyby do toho nezasáhla jistá notně zvědavá blondýnka.

„A co je teda ten nápad?“ šťouchl Deidara do Háďátka, čímž odvedl jeho těkavou, alkoholem zmámenou pozornost zase tam, kam se soustřeďovala před chvílí.
Bílý obličej zazářil jak měsíček na hnoji, Hádě zapomnělo na situaci s majitelem prvního culíčku v místnosti (a momentálně prvních mokrých kalhot večera), a nadšeně se otočilo směrem k majiteli culíčku druhého.
„Víš, čemu se říká cosplay?“ zeptal se, na rtech stále ještě šťastný úsměv.
Umělec se notnou chvíli tvářil, jako že opravdu usilovně přemýšlí, dokonce mu na čele vyskočila kapka potu a zamyšlená vráska. Začal se drbat ve vlasech a dopadlo to dokonce tak, že si naprosto rozcuchal svůj umělecký účes, jenž si musel vzápětí přečesat. Nakonec to ale vypadalo, že na záhadu onoho slova přišel.
„Nooo, nikdy jsem to nezkoušel,“ protáhl a znělo to trochu, jako kdyby rozhodně nechápal, o co se to jedná, ale nechtěl to dát najevo, „musí to být docela složitý, ne?“
Oro pokýval hlavou. Možná to ten blonďák skutečně chápal, nebo alespoň tak se mu to zdálo. Ovšem vyplatí se ještě počkat, co z něj vypadne.
„Ale pro tebe to, Oroušku, klidně můžu zkusit,“ zazubil se blonďáček, zřejmě taky ovlivněn alkoholickým oparem večera.
„Vážně?“ zasvítila hadí očka radostí.
„Jasně, un!“ ukázal Deidy zdvižený palec, zvedl se ze židle a s nadšením si to vyrazil přímo…
…k Hidanovi, který celý dosavadní děj sledoval s neidentifikovatelným výrazem ve tváři a chroupal u toho pražené oříšky, zapíjené pořádnými loky saké, zatímco vedle něj hlasitě chrápal Kisame, jehož hlava spočívala položená na stole jako na polštářku.
„Kde máš kosu?“ zeptal se rovnou Deidara.
„K čemu?“ zamumlal nedůvěřivě bělovlasý.
Tohle se mu ani za mák nechtělo líbit. Ten výraz ve tváři mistra všech výbuchů rozhodně nevěstil nic dobrého.
„No na plení přece!“ osvětlil blonďák, jako by to snad bylo něco naprosto jasného. Když ale viděl, že jashinista se stále jaksi nechytá, dodal na vysvětlenou:“Kos-plej přece!“, přičemž se u toho tvářil jako někdo, kdo snědl všechnu moudrost světa.
„Kos-co?“ vyjevil se bělovlasý, “co to jako ku*va je?“
Deidara si povzdychl. Jak je jen možné, že tenhle trouba nepochopil výsledek jeho geniálního uvažování?
„Kos. Jako kosa,“ vysvětloval pomalu, „plej. Jako plít…třeba záhon. Chápeš?“
„Ne.“
„Kos-plej je prostě zkratka pro vyplení záhonu kosou!“ rozmáchl Deidy rukama, „a proto si tu tvojí půjčím, abych támhle Oroušovi dokázal, že to zvládnu!“

V tu chvíli se ze směru, odkud blonďák přišel, ozvala děsná rána. A další. A další. Orochimaru mlátil hlavou o stůl v tak šíleném záchvatu smíchu, až se zdálo, že hadí palice brzy pukne v půli a mozek se vyvalí na plochu stolu, už tak nechutně zmáčeného obsahem Oriho sklenice, v němž si momentálně mimo jiné máchal vlasy, z čehož měl vedle sedící Uchiha škodolibou radost a potutelně se uculoval.
„Idiote,“ poznamenal prostě Hidan směrem k umělci, který na to vše jen vyjeveně zíral a zjevně nechápal, co z jeho slov mohlo způsobit Hadímu Sanninovi takový záchvat, „sice nemám ani tucha, co to ten cosplay je, ale takhle by si to vyložil jen totální pitomec.“
Deidík zklamaně sklopil oči a snažil se přijít na to, kde ve svých geniálních myšlenkových pochodech udělal chybu. Největší rána jeho sebeúctě ale měla teprve přijít, jelikož se do toho všeho ještě vložil skrček, jenž si dosud v koutku tiše cucal svou malinovku.
„Deidara-senpai, Tobi vám to vysvětlí!“ zatrylkovalo stvoření a poté začalo, což by zrovna od něj nikdo nečekal, přednášet: „Jako cosplay označujeme kostým, v němž se daný člověk snaží vypadat jako nějaká anime či manga postava Takový člověk je pak nazýván cosplayer,“ vysvětloval a mával při tom rukama jako nejzapálenější potrhlík, přednášející o své milované zálibě, „vytváření cosplaye nezahrnuje pouze napodobování účesu, líčení a obvyklého oblečení postavy, ale často i chování, zvyků nebo třeba používání oblíbených slov či hlášek…“

Zdálo se, že skrčka už nikdo nezastaví, navíc všichni na něj zírali jako na zjevení, jelikož něco takového skutečně nečekali. Deidarovi se hnaly slzy do očí a už to vypadalo, že mu nikdo nepřijde na pomoc, když vtom se do toho vložil zatím nezúčastněný pozorovatel.
„To by stačilo, Tobi,“ poklepal rudovlasý ninja skrčkovi na rameno, „zmlkni.“
„Hai, Sasori-san,“ přikývlo Lízátko a vrátilo se ke své malinovce.
Loutkář si jen povzdechl. Věděl už od začátku, že sem s nimi nemá chodit. Proč jen neposlechl hlas intuice? Teď tu zase bude místo smírčího soudce.

„Měl ale pravdu,“ řekl po chvíli též notně zaskočený Oro, který sice Tobíka moc neznal, ale rozhodně si už během večera stihl o něm udělat určitý obrázek.
„Fajn, fajn,“ zabručel Deidy a zvedl hlavu, jelikož ačkoliv byl nabručený, stále ho hlodala zvědavost po tom „geniálním“ nápadu, „a co jako s tím?“
„Jak mě těší, že se ptáš, můj mladý, krásný příteli,“ přitočilo se Hádě k němu, ale promlouvalo tak nějak k celému osazenstvu, čehož si dokonce všiml i Kisame, náhle se probravší z dřímoty.
Scéna s něčím, o čem toho skrček tolik věděl, vzbudila jejich pozornost a tak všichni, krom stále naštvaného Itachiho, čekali co jim Sannin poví.
„Napadlo mě totiž si to taky zkusit,“ osvětlil záhadu konečně bílý ninja, „přesněji, byla by to taková menší sázka,“ a v jeho očích se podezřele zablýsklo.
„A dál, un?“
„Představoval bych si to asi takhle,“ začal Had rozebírat svůj plán, „každý z nás teď na kousek papíru napíše jméno někoho, za nějž bychom chtěli, aby se ostatní shromáždění převlékli.“
Počkal, až si to přítomní přeberou v hlavinkách, než zase pokračoval.
„Poté si každý jeden papírek vylosuje a od zítřka na patnáct dní se stane osobou na tom papíře uvedenou. Žádné henge ani podobné koniny nejsou povoleny.“
Všichni souhlasně mručeli a dokonce i Uchihovi se takový nápad zamlouval. Už měl totiž v hlavě představu, jak pěkně se tohle dá využít k pomstě za rozlitý nápoj v jeho klíně, pokud se losování správně vydaří. Nehodlal si nechat ujít jakoukoliv příležitost Orouše zesměšnit.
„A co je na tom ku*va za sázku?“ podrbal se nechápavě na hlavě Hidan.
„Vydrž, už jsem u toho,“chlácholil ho rádoby-mateřským hlasem Oro, „kdo to totiž nevydrží, bude muset každému z těch, kteří vydrželi, splnit jakákoliv tři přání.“
Osazenstvo kývalo hlavinkami. Zdálo se, že je tenhle nápad nakonec vážně zaujal.
„Napadlo vás ale, že se to asi nebude líbit Peinovi…a hlavně Konan?“ podotkl po chvíli ticha Kisame, který zjevně ještě nepozbyl všeho racionálního uvažování.

Jenže jeho námitky byly brzo smeteny ze stolu. A tak si každý ze shromážděných vytáhl papírek a napsal jméno osoby, kterou by podle jeho názoru ostatní rozhodně cosplayovat nezvládli. A ačkoliv Tobík prosebně kňučel, ať ho k tomu pustí také, byl ponechán s malinovkou tam, kde byl už od počátku večera, zatímco ostatní si lámali hlavičky s tím, koho ostatním zvolit jako převlek.
A tak se zrodil NeoAka Cosplay team, jak hlásal nápis na sáčku, který si Orohad prozřetelně přinesl s sebou, a kam posléze Akatsuki hodili své papírky se jmény. Skočili mu na to lépe, než očekával. Teď byl jen zvědavý, jak se poperou s převleky. A doufal, že v rámci svého psychologického výzkumu o adaptaci osobnosti k vzhledu, nebude sám moc trpět. Ale co by pro vědu neobětoval…

Když byla všechna jména sepsána, pečlivě složena a do sáčku vhozena, vytáhl si každý z přítomných jeden papírek.
„A teď bych vás poprosil, ať to každý pěkně nahlas přečtete, ať víme, co od koho očekávat,“ požádal Orochimaru slavnostně, „A mimochodem, kdo to tady vzdá, bude týden dělat chůvu jednomu nejmenovanýmu, malýmu, rozmazlenýmu Uchihovi, co je momentálně zavřen kdesi v mém sídle s vidinou větší moci, aby mohl zabít támhletoho,“ zakřenil se Had, kývaje nenápadně hlavou směrem k Itachimu, nevěřícně zírajícímu na svůj přidělený papírek.
„Zabiju tě,“ zavrčel nevrle Uchiha.
„Ale no tak, odstupuješ snad?“ zasmál se Had vesele, „tos dostal někoho až tak děsného?“
Itík naprázdno polkl. Nemohl se přeci upsat jako chůva svého mladšího bratra! A navíc potřeboval vyhrát nad Oroušem! Potřeboval, aby právě on dostal jméno, které sám Itachi, Uchiha Brother the Older, na papírek napsal! Potřeboval svou pomstu… (moment, tohle už moc Sasuovatí!) Nasadil tedy pohled nevrlejší než kdy předtím a ponurým hlasem přečetl jméno, uvedené na papírku.
„Orochimaru,“ zaznělo ztichlou místností.
„Cože?“ vyjekl jmenovaný, vyděšen. Ani ve snu by ho nenapadlo, že někdo uvede i jeho jméno.
A Itachi, vida, že se to ani Háděti moc nezamlouvá, se nakonec vítězoslavně usmál, rád, přes to všechno, že nedostal něco horšího. Tedy, alespoň si to myslel.

Další na řadě byl Hidan, který se do svého papírku jen nazlobeně šklebil.
„Jashin-sama!“ vyhrkl.
„COŽE?“ vyjekli teď pro změnu všichni přítomní, jelikož zjevně mysleli, že si Hidan vytáhl vlastní papírek.
„Ale ne, vy idioti,“ osvětlil ale nesmrtelný situaci, „to bylo zvolání ze zoufalství!“
„A koho sis tedy vytáhl?“ chtěl vědět zvědavý Ori.
„Uzumaki Naruto, do p*dele!“ praštil Hidan papírkem o stůl, načež se zvedl, popadl kosu a odkráčel do noční temnoty.

Nikdo se nezasmál. Každý měl pocit, že jeho převlek je ten nejhorší, snad jen Oroušův levý koutek se jemně pozvedl nad tím, jak pěkně mu jeho plán vychází.
„Deidara,“ oznámil Sasori bez sebemenší změny výrazu nebo tónu hlasu.
Zřejmě si myslel, že nic lehčího dostat nemohl. Stačilo jen patnáct dní všechno vyhazovat do vzduchu, un!
Kisame, který teď měl oznámit své vylosované jméno, jen ztěžka polkl.
„Konan,“ zamumlal a jeho výraz teď těžce připomínal mučedníka.
Itachiho hlava v tu chvíli narazila o stůl. Tenhle papírek si rozhodně neměl vytáhnout jeho parťák! Byl myšlenej jen a jen pro Orohada! Jenže se s tím už nic nedalo dělat. Co bylo vytaženo, bylo vytaženo. A ani on, Itachi, Uchiha Brother the Older, to nezmění.
„Dobrá,“ přikývl Orochimaru, zjevně spokojený s dosavadním vývojem losování, „má budoucí podoba jest tedy Uchiha Sasuke,“ dodal ještě, aby se nezdálo, že sám na tu sázku kašle.

Poslední, kdo zbýval, byl Deidara. Blonďatý umělec zaraženě seděl, hlavu svěšenou, a žmoulal/žvýkal v ruce papírek. Byl v obličeji rudý jako rajče a dokonce se zdálo, že se mu do očí hrnou slzy.
„Ha… Ha… Ha…“ koktal, neschopen vyslovit to jméno.
Hidan, který se neznámo kdy zase vrátil, a který nikdy nepatřil k těm nejtrpělivějším, to nevydržel, a vytrhl mu papírek z ruky. Podíval se do něj… a neovladatelně se rozchechtal.
A tak to vypadalo ještě pár minut. Deidy fňukal, Hidy se chechtal, a ostatním šla z toho hlava kolem. A teprve, když se bělovlasý zmohl na to, aby promluvil, a nad hlavami ostatních zaznělo „Haruno Sakura,“ lehli i doposud celkem vážní nukeninové smíchy, neschopni to ovládat.
Akorát Deidarovi stále nebylo do smíchu. A Tobi v koutku tiše fňukal, že chce též cosplayovat. (Což mu, bez vědomí ostatních, pořadatel soutěže, aka Oro, nakonec i dovolil. Přeci jen, Deidei bude za holku a mít Tobíka, jenž si prý geniální převlek už sám vymyslel, v pokusu je rozhodně zajímavé!)