Tvůj osud, tvoje volba - 1. kapitola - Bolestivá minulost

O devět let dříve…

Naruto pomalu kráčel ulicí Konohy a pohledem nervózně přejížděl přes zamračené tváře vesničanů. Poté vzhlédl ke dvěma členům jednotky ANBU, kteří ho vedli, a v duchu zauvažoval, zda pod svými maskami schovávají úplně stejně nenávistný výraz jako ostatní.
Naruto věděl, že už by na to měl být zvyklý. Za celých šest let svého života nezažil nic jiného než nenávist. Ostatní vesničané na něho vždycky shlíželi jako na odpad. Propalovali ho pohledem a přecházeli na druhou stranu ulice, kdykoliv ho zahlédli…a on samozřejmě nevěděl, proč se k němu všichni takhle chovali.
S dětmi to sice nebylo tak hrozné jako s dospělými, ale ani s nimi se nezbavil toho stínu nedůvěry. Bylo jen málo dětí, které byly ochotné s ním prohodit třeba jen jedno slovo. Většina z nich ho přehlížela, ale pár z nich se dokonce pokusilo ho šikanovat. Naruto ovšem nepatřil mezi ty, kteří by si něco takového nechali líbit. Mohl být nastokrát nenáviděný, ale to nic neměnilo na tom, že by se jen tak nevzdal. Kvůli potyčkám do kterých se dostal se z Naruta stal docela slušný rváč, což z něj však v očích vesničanů udělalo tak akorát většího potížistu.
Ale byly i děti, které se k němu nechovali špatně. Například Shikamaru nebo Chouji se k němu chovali stejně jako k ostatním, ale ti dva byly dost podivná dvojice a Naruto si v jejich přítomnosti připadal jako páté kolo u vozu.
Pak tu byl Kiba, ten kluk, který mu byl tolik podobný a zároveň zcela odlišný. Oba dva byli hodně hluční a hyperaktivní, ale na rozdíl od Naruta, Kiba byl ve všem talentovaný. On pocházel ze slavného klanu Inuzuka, takže dokonce už teď znal základy umění ninjů a mezi obyčejnými dětmi byl frajer. Naruto si to nechtěl přiznat, ale svým způsobem Kibu obdivoval a chtěl být stejně silný jako on, ale zároveň ho nenáviděl za to, jak snadno všechno získal. Rodiče a přátele a uznání. Něco takového Naruto nikdy neměl a už jen těžko dokázal uvěřit tomu, že by to kdy mohl získat.
A přestože ho Kiba nikdy neuznal a neustále se na něho díval svrchu, Naruto ho dokázal svým způsobem považovat za kamaráda. Oni dva se už několikrát dostali společně do problémů, takže alespoň lehké soucítění tu bylo.
Jenže pak tu byl někdo, koho Naruto nemohl vystát ani trochu. Uchiha Sasuke, génius, který pocházel z nejsilnějšího klanu v konoze. Sasuke byl Narutův protiklad. Měl rodinu, kamarády, byl talentovaný a všichni ho obdivovali. Zároveň se ale choval jako sebevědomý a arogantní basta*d, který ve svém životě vždy dostal to, co chtěl. Naruto Sasukemu tolik záviděl, že si z něho udělal svého rivala. Snažil se ho porazit ve všem, co ho napadlo, ale Sasuke nikdy neprohrál. A když nastoupili před půl rokem na ninjovskou akademii, rozdíl v síle se mezi nimi začal akorát rozšiřovat. Naruto občas uvažoval, zda by to neměl vzdát. Soutěžení se Sasukem ho ničilo, protože nikdy nebyl schopný ho porazit a jak se jeho neúspěchy načítaly, Naruto si začal připadat beznadějně neschopný. Ale i tak to nevzdal. Jeho rivalita se Sasukem mu totiž přinášela pozornost, kterou by jinak nedostával. Všechny děti se o Sasukeho zajímaly a chtěly o něm vědět všechno. Dokud byl Sasukeho rival, tak ho děti také viděly jako jeho rivala a ne jako to dítě, se kterým jim rodiče zakázali se bavit. Naruto si nemohl pomoct, ale kdykoliv mu děvčata začala nadávat, aby nechal jejich Sasukeho na pokoji, cítil se o tolik lépe než předtím. Měl pocit, jako by konečně získal život a stal se někým. Protože i opovržení byla lepší pozornost než vůbec žádná.
Konečně dorazili před kancelář Hokageho a Naruto cítil, jak mu po zádech přebíhal mráz. S Pátým Hokagem se viděl jen jednou v životě a to před půl rokem, když požádal, aby se mohl stát ninjou. Naruto tehdy doufal, že pak by se na něho vesničané mohli přestat dívat s takovou nenávistí, ale netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že ho vesničané kvůli tomu nenávidí ještě víc. Jeden ANBU zaklepal na dveře, po vyzvání je otevřel a navedl Naruta dovnitř. Naruto naprázdno polknul a v duchu se pomodlil, aby všechny ty děsivé historky, které si děti mezi sebou vyprávěli, nebyly pravdivé.
„Zdravím, Naruto-kun,“ ozval se z pracovny samolibý hlas a Naruto se zadrženým dechem zvednul pohled k muži, který seděl za stolem na opačné straně místnosti. Od té doby, co ho Naruto viděl naposledy, se ani trochu nezměnil. Dlouhé černé vlasy a bledá pleť. Úzké oči, díky kterým připomínal hada a samolibý úšklebek na rtech.
„Přivedli jsme ho, jak jste si přál Hokage-sama,“ ohlásil ANBU.
„Děkuji, můžete jít,“ odmávnul je Hokage a oba ANBU zmizeli z místnosti.
„Nemyslíte, že je přece jenom, ještě příliš mladý, Orochimaru-sama,“ promluvil muž, který stál Hokagemu po boku a prostředníčkem si posunul brýle na nose. Tohle byla pravá ruka Hokageho, Yakushi Kabuto.
Naruto zatěkal očima mezi Hokagem a mužem za ním a nervózně přešlápl na místě.
„Nedá se nic dělat, Kabuto, nemyslím si, že můžu déle čekat.“
„Proč…“ začal Naruto a znovu polknul, protože měl úplně sucho v puse, „Proč jsem sem měl dneska přijít?“
Orochimaru pobaveně nadzvednul obočí, ale v jeho podání to vypadalo spíše děsivě.
„Ehm…Hokage-sama,“ dodal Naruto rychle a snažil se udržet silný hlas. Než potkal Hokageho, nikdy ho žádný člověk tolik neděsil. Byl zvyklý, že ho lidé nenáviděli a shlíželi na něho, jako na kus odpadu. Tenhle člověk se na něho ale takhle nedíval a to Naruta děsilo, protože Orochimaru na něho hleděl, jako na kus masa, který se právě chystal sníst.
„Máš strach Naruto-kun,“ ušklíbnul se Orochimaru a dál si Naruta zaujatě prohlížel. Naruto se nevědomky ošil pod jeho pohledem.
Chtěl něco namítnout, ale než se stačil nadechnout Orochimaru pokračoval.
„Není třeba to popírat, je ti to vidět v očích,“ zasmál se, „ale mě se nemusíš bát, já nejsem ten, kdo ti chce ublížit.“
Naruto cítil, jak se mu oči rozšířili překvapením.
„O čem to mluvíte?“ zeptal se zmateně.
„Vím, jak se k tobě ostatní vesničané chovají, Naruto-kun,“ pokračoval Orochimaru a opřel si bradu na složené ruce, jeho úšklebek se jen rozšířil, „všichni z téhle vesnice tě nenávidí.“
Na ta slova se mu srdce divoce rozbušilo a bolest, kterou se tak často snažil ignorovat, se nekontrolovatelně drala na povrch. Vztek ale zároveň i strach.
„Přemýšlel jsi někdy, proč, Naruto-kun?“
„Cože?“ Překvapeně zamrkal.
„Proč tě všichni nenávidí,“ upřesnil Orochimaru trpělivě.
„Já…,“ Naruto o krok ustoupil a znovu se pokusil ukočírovat svůj zdivočelý tep, „…nechápu…“
„Já znám odpověď na tuhle otázku, Naruto-kun,“ Orochimaru opět pokračoval, aniž by věnoval pozornost Narutovu vyděšenému výrazu. „Můžu ti říct pravdu o tom, kdo ve skutečnosti jsi, pokud o to stojíš.“
„Pravdu? Jakou pravdu?“
„Chceš ji slyšet?“ naléhal Orochimaru a naklonil se přes stůl. Naruto vydržel jeho planoucí pohled jen pár vteřin a pak obrátil oči ke Kabutovi, který se za celou dobu ani nepohnul ze svého místa. Ten Narutovi oplácel nečitelný výraz.
„Ano,“ vydechl, když se znovu podíval Hokagemu do tváře. Orochimaru se usmál, ale Naruto měl pocit, že to byl spíš zlomyslný úsměv.
„Je zakázané o tom mluvit, kvůli zákonu, který vydal Třetí ještě před tím, než zemřel,“ Orochimarův tón přešel ze zaujatého na znuděný a jak začal vyprávět, opřel se pohodlně do křesla, „to je také důvod, proč ti o tom doteď nikdo neřekl, avšak já jsem se rozhodnul, že teď nastal správný čas, aby ses to konečně dozvěděl.“ Na chvíli se odmlčel a Naruto měl pocit, že pokud to bude Hokage protahovat ještě déle, každou chvíli se pozvrací.
„Jistě víš o tom, co se tu před šesti a půl lety stalo. O té přírodní katastrofě, která stála naši vesnici desítky nevinných životů. Devítiocasý démon, který zaútočil na naši vesnici a kterému se musel postavit dokonce i sám Čtvrtý Hokage, abychom ho dokázali zastavit.“ Jméno předchozího Hokageho Orochimaru sotva procedil skrz zuby „Ale ani to nestačilo, Naruto-kun. Kyuubi je nesmrtelný, takže je nemožné ho zabít. A právě proto byl zapečetěn do lidské schránky, která ho dodnes vězní uvnitř svého těla.“
Naruto na Hokageho zíral s naprostou nevěřícností. V tu chvíli nevěděl, jak je to možné, ale nějak cítil, že ví, co se nyní Orochimaru chystá říct.
„Naruto-kun,“ oslovil ho znovu, „Právě do tebe Čtvrtý Hokage zapečetil Kyuubiho. Přímo uvnitř v tvém břiše sídlí démon, který povraždil polovinu tehdejších ninjů.“
Nastalo ticho.
Naruto cítil, jak se s ním najednou otáčel celý svět. Kyuubi? On, že má v sobě démona? Bylo tak těžké tomu uvěřit, ale zároveň nemožné to zapomenout. Teď už to konečně všechno dávalo smysl. Konečně chápal, proč se na něho všichni dívali s takovou nenávistí. Nemohl si pomoct, ale cítil, jak se mu do očí derou slzy. Dýchal rychle a přerývavě a srdce mu bušilo tak silně, až to bolelo.
Zavrtěl hlavou, „Ne, to nemůže…to nemůže být…“ Dýchal už tak rychle, že nedokázal mluvit dál. O pár kroků ustoupil s úmyslem utéct pryč, ale nohy se mu najednou třásli tak silně, že měl pocit, že ho už nemůžou déle unést.
„Orochimaru-sama, myslím, že začíná hyperventilovat!“
Uslyšel chladný smích.
„Opravdu, Naruto-kun? Čekal jsem víc.“
Ustupoval dál a slepě máchal rukou za sebou, jak se snažil nahmatat kliku ode dveří, ale místo toho se mu nohy podlomili a on spadl na podlahu.
„Ne…,“ zamumlal.
„Cítíš teď tolik bolesti, je to tak, Naruto-kun?“ Orochimarův hlas teď zněl téměř sladce, „tolik tě všichni nenávidí, za něco, co jsi nikdy neudělal, je to tak nespravedlivé, nemám pravdu?“
Naruto se nezmohl na odpověď. Jeho mozek teď sotva stíhal vnímat smysl toho, co mu Hokage říkal. Všechno najednou vypadalo tak nereálně, Jak se vůbec mohl dostat do něčeho takového? Jak se mohl celý jeho život tak snadno obrátit v chaos. Chtěl pryč, tolik se chtěl zvednout a utéct odsud pryč, ale tělo ho neposlouchalo.
„Lidé by se na tebe měli dívat jako na hrdinu, který zachránil vesnici, ale místo toho tě obviňují ze smrtí svých milovaných. Jsem si jistý, že teď musíš Čtvrtého proklínat za to, co ti udělal. Kdyby do tebe Kyuubiho nezapečetil, nic z toho by se nikdy nestalo.“ Znovu se na chvíli odmlčel a zaujatě si prohlížel Narutův vytřeštěný výraz.
„Nikdy ale není pozdě věci napravit, Naruto-kun. Pokud chceš, můžu ti pomoct. Existuje pár způsobů, jak démona zase vyjmout a pak bys byl volný. Vesničané by už neměli důvod tě nenávidět.“
Srdce mu vynechalo několik úderů a dech se zaseknul na půl cesty do plic. Slyšel to dobře? Mohlo by vážně všechno být…v pořádku?
„Jak…,“ vyrazil ze sebe bez dechu a Hokage se vědoucně usmál, jako by předpokládal, že přesně na tohle se Naruto zeptá.
„Pokud uděláš, co řeknu, slibuji, že z tebe toho démona vyjmu,“ prohlásil.
„Ale…proč?“ Naruto to nechápal. Vždyť ho všichni nenáviděli? Proč by mu chtěl Hokage pomoct.
„Lidé jsou slepí Naruto-kun,“ jeho hlas zvážněl, „občas vidí jen to, co chtějí vidět, a přehlížejí pravdu. Ale já se nenechám oklamat. Přestože tomu všichni věří, ty nejsi Kyuubi. Nezasloužíš si být viněn ze smrtí lidí, které jsi nikdy nezabil, a proto ti chci pomoct, protože vím, že jsi nevinný.“
Hluboko uvnitř se začal objevovat pocit, který Naruto tolik nenáviděl. Objevil se vždycky, když měl pocit, že by se jeho život mohl zlepšit. Naplnil jeho tělo neuvěřitelnou silou a energií a v tu chvíli bylo tak snadné uvěřit pohádkám a snům…dokud ho neúspěch nesrazil na kolena. Naruto nenáviděl, když se v něm objevil pocit naděje, protože to později vždycky bolelo dvojnásobně.
„Kdybych mohl, zbavil bych tě ho rovnou, hned teď a tady, ale to zatím bohužel nedokážu…“
A bylo to tady, pomyslel si a čekal, až ho zklamání zasáhne.
„Je to však jen otázkou času, pokud ovšem budeš souhlasit…“ Poslal mu významný pohled a znovu se ušklíbl, „pokud uděláš všechno, co ti řeknu, slibuji, že jednou tě Kyuubiho zbavím.“
Naruto pomalu sklonil hlavu a sevřel ruku na břiše. Nedokázal pochopit, jak si dřív dokázal nevšimnout té temné aury, která z toho místa vyzařovala.
„Souhlasíš, Naruto-kun?“
Sevřel ruce v pěsti.
„Udělám cokoliv, abych se Kyuubiho zbavil,“ prohlásil rozhodně.

O rok později…

Shisui ztěžka polkl, jak se snažil nezvracet. Pravděpodobně by se nepozvracel, i kdyby tak neudělal, ale ten pocit v něm neustále zůstával. V duchu se napomenul za slabost a pevněji sevřel ruce v pěst.
„Znovu,“ ozval se za ním Hokageho chladný vyrovnaný hlas.
„Hai, Hokage-sama,“ procedil Shisui přes sevřenou čelist a sklonil se k chlapci, který před ním klečel na podlaze. Blonďaté vlasy měl rozcuchané a slepené potem a špínou. Na sobě neměl nic kromě oranžových kalhot a ruce měl svázané za zády. Zezačátku mu je nesvazovali, ale pak začal odporovat.
Ztěžka lapal po dechu a hrudník se mu divoce zvedal. Díky nápadné spirálovité pečeti na jeho břiše, bylo snadné poznat, jak se mu svaly na břiše křečovitě napínají a povolují.
Shisui mu odhrnul vlasy z čela a podíval se mu do očí.
„Otevři oči,“ poručil, ale chlapec neopověděl.
„Otevři oči, Naruto-kun,“ zasyčel za ním Orochimaru podrážděně a Naruto se na zemi roztřásl. Pak pomalu otevřel oči.
Shisui aktivoval svůj sharingan a napojil se na Narutovu chakru. Netrvalo mu dlouho najít zdroj démonovi chakry, jelikož tohle opakovali pořád dokola už celou věčnost. Shisui se divil, že se Naruto ještě pořád dokázal udržet při vědomí.
Jinchuuriki pod ním bolestně zasténal a Shisui koutkem oka zaznamenal, že pečeť na jeho břiše se začala otáčet. V další chvíli se okolo jeho těla začala zhmotňovat rudá chakra a okolní vzduch obestřela smrtící aura.
Naruto vydal bolestivý výkřik a prohnul se v zádech, když se za ním objevil první ocas.
Pokaždé je to rychlejší a rychlejší, pomyslel si Shisui a dál se soustředil na vytahování chakry.
Jak pokračoval, sklepení se postupně naplnilo mučivými výkřiky, které byly zezačátku dlouhé a silné, ale pak začaly utichat.
Objevil se čtvrtý ocas. Shisui cítil tu ohromnou energii, která se mu svíjela pod rukama. Jeho vlastní chakra se chvěla v očekávání útoku. Měl pocit, že pokud se rychle nezačne bránit tak exploduje, ale nemohl si dovolit selhat. Orochimaru nepatřil mezi lidi, kteří by něco takového tolerovali. Ne teď když byli uprostřed války.
Shisui se tolik soustředil na Kyuubiho chakru, že si ani nevšimnul, že Naruto přestal křičet, a proto překvapeně zamrkal, když všechna rudá chakra najednou zmizela.
Pak ale ucítil, jak se Naruto opřel od jeho ruky plnou vahou a v tu chvíli mu došlo, že musel omdlít.
Bylo to jen otázkou času, pomyslel si a opatrně ho položil na zem.
„Jaké zklamání,“ řekl Orochimaru a zvednul se ze svého křesla na opačné straně místnosti.
„Bude to chtít ještě pár dní, než budeme moci Naruta zapojit,“ pronesl Kabuto zamyšleně.
„Na to je zbytečné čekat, zapojíme ho zítra,“ rozhodnul Orochimaru a oba, Kabuto i Shisui se k němu nevěřícně otočili.
„Jste si jistý, Orochimaru-sama, není vůbec trénovaný, pokud tam omdlí, určitě ho zabijí.“ Orochimaru se ušklíbl a Shisui cítil, jak se ho znovu zmocnila nevolnost. Tohohle muže doopravdy z duše nenáviděl.
„Jsem si jistý, že až ho dostaneme na bitevní pole, tak se neodváží omdlít,“ řekl temně a znovu se ušklíbl, jako by se bavil z nějakého soukromého vtipu. Shisui nenávistně přimhouřil oči a pak pomalu obrátil pohled k bezvědomému chlapci na podlaze.
Na krátkou chvíli uvažoval, jak se kdy mohl dostat do takové situace.
„Připrav všechno na jeho odchod,“ poručil Orochimaru Kabutovi a obrátil se k odchodu, „zítra nám Naruto pomůže vyhrát válku.“

Itachi zasunul katanu do pouzdra a zběžně zkontroloval, zda má vše. Natáhl ruku k zrcadlu, před kterým měl položenou čelenku a při tom zavadil pohledem o odraz postavy, která stála ve dveřích.
On a Mikoto si chvíli mlčky vyměňovali pohled, ale pak Itachi sklonil oči k čelence a vzal ji do ruky.
„Nemusíš se o mě strachovat,“ řekl s pohledem upřeným na její odraz, zatímco si zavázal čelenku na hlavě.
Mikoto k němu mlčky přešla a zezadu ho objala.
„Kdybych se nestrachovala, připadala bych si ještě hůř,“ zašeptala a Itachi mimoděk cítil, jak ho pevně sevřela. Povzdychl si a jemně ji od sebe odtáhl.
„Musím jít,“ prohlásil a jeho matka se ho nepokusila nijak zadržet.
„Buď opatrný,“ řekla ještě, ale on už neodpověděl. Na to byl moc rozrušený. Navenek to sice nedával najevo, ale už několik dní byl neklidný. Dnes se konečně dozví, co se děje. Ta jediná myšlenka se mu přehrávala v hlavě celou noc.
„Už odcházíš?“ Sasukeho hlas ho zastavil na cestě ke dveřím. Mlčky se otočil a spatřil Sasukeho stát v kuchyni s vyčerpaným výrazem a s oblečením pokrytým vrstvou špíny.
„Zase jsi trénoval celý den.“ Nepoložil to jako otázku.
„Hn.“ Sasuke se zašklebil a v očích se mu mihla hrdost.
„Neměl by ses tolik přepínat,“ napomenul ho Itachi jemně a Sasuke se zamračil, ale na jeho dětském obličeji to vypadalo spíše roztomile.
„Nic jiného mi nezbývá, pokud chci být stejně silný jako ty, bratře.“
Itachi mlčel a Sasuke se nevědomky ošil pod jeho zkoumavým pohledem.
„Dávej pozor na Aiko a na maminku,“ řekl a otočil se k odchodu, „a netrénuj tak tvrdohlavě,“ dodal, když otevřel dveře, „nestojí to za to.“ Poslední slova zašeptal, takže ho Sasuke nemohl slyšet.
„Pozdravuj Shisuiho,“ zavolal na něj Sasuke těsně předtím, než za sebou stihnul zavřít a pak Itachi osaměl. Teď, když se dostal ven z domu, najednou všechno působilo mnohem vážněji. Itachi věděl, že se děje něco důležitého, protože se Shisui už několik týdnů choval divně. Jistě jsou teď ve válce a to lidi mění, ale Shisui byl silný. Nenáviděl válku, ale to neznamenalo, že by ji nechal, aby ho zlomila. Ne, něco se určitě děje, ale dnes se konečně dozví, co.
S tou myšlenkou vyrazil k Hokageho věži.
Celou cestu na sobě cítil zachmuřené pohledy vesničanů, ale dělal, že si ničeho nevšimnul. Od té doby, co začala válka, byla celá Konoha ponořená v pesimistickém napětí a pohled na ninju, nachystaného do války vzbuzoval akorát soucit. Všichni věděli, že existuje možnost, že už se nevrátí, a že někdo pak bude oplakávat jeho jméno.
„Shisui,“ kývnul na svého nejlepšího přítele, který stál opřený o stěnu věže, kde jejich Hokage sídlil. Shisui mu odpověděl stejným pokývnutím, odrazil se od stěny a společně vyrazili po schodech nahoru.
„Předpokládám, že jsi toho dnes v noci moc nenaspal,“ prohodil Shisui suše, aniž by svému příteli věnoval jediný pohled.
„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Itachi chladně a ani on se na Shisuiho nepodíval.
„Doufal jsem, že tě do toho nezatáhnou,“ pokračoval Shisui po chvíli a jeho hlas zvážněl.
„Nechápu, proč by sis o mě měl dělat starosti,“ odpověděl a musel se kontrolovat, aby si udržel bezvýrazný tón.
„Nedělám si starosti, jen vím, že tohle nepovede k ničemu dobrému,“ řekl starší Uchiha a jeho hlas zněl téměř vyčerpaně. Itachiho už málem přemohlo nutkání se ho zeptat, co tím myslel, když dorazili ke dveřím do Hokageho kanceláře a Shisui zaklepal.
„Dále.“
Beze slova vstoupili a Itachi s nečitelným pohledem přejel přes osazenstvo uvnitř. Orochimaru seděl za svým stolem a Kabuto mu stál za zády, přesně jako vždycky. Uprostřed místnosti stála skupina šesti členů ANBU.
„Itachi-kun, Shisui-kun, už na vás čekáme.“ Ani jeden z Uchihů se neobtěžoval odpovědět. Postavili se vedle ostatních mužů a poslušně čekali na rozkazy. Orochimaru se usmál a otočil se ke Kabutovi. Ten si odkašlal a předstoupil o pár kroků dopředu.
„Vaším úkolem bude bezpečně přesunout jednoho ninju z našich řad na bitevní pole. Budete ho ochraňovat i za cenu vlastních životů. Další podrobnosti vám vysvětlím až na místě. Zatím není nutné, abyste věděli víc.“
Itachi zamyšleně nakrčil obočí. Věděl, že ho nyní zapojili do něčeho přísně utajovaného, ale tohle začínalo být podezřelé. A co vůbec mohl Shisui myslet tím, co předtím říkal? Bezděčně se koutkem oka střetnul s pohledem svého přítele. Chvíli zkoumal napětí v jeho očích, kterého by si nikdo, kdo by ho neznal minimálně tak dlouho jako Itachi, nemohl všimnout, a pak se znovu podíval na Hokageho.
„Je čas vyrazit Kabuto,“ rozhodnul Orochimaru a s tím se Kabuto dal k odchodu. Ninjům naznačil, aby ho následovali.
V naprosté tichosti se přesunuli do sklepení a Itachi začal mít neblahé tušení. Šest členů ANBU se zvědavě rozhlíželo okolo a když začali míjet cely, někdo z nich hlasitě zalapal po dechu. Itachi už ve sklepení párkrát byl, takže moc dobře věděl, že se nevyplatí zkoumat, koho nebo co drží Orochimaru uvnitř, pokud jste si vážili své snídaně.
Nakonec se Kabuto zastavil před úplně poslední celou a hodil po svých podřízených významný pohled.
„Nikdo z vás na něho nebude mluvit, stejně by vám neodpověděl,“ řekl a pak si odemkl a vstoupil dovnitř. Itachi byl zvědavý, kdo se v té cele nachází, ale nechtěl to na sobě nechat znát a tak trpělivě čekal, až se Kabuto vrátí.
„Vyrážíme,“ oznámil Kabuto zvýšeným hlasem, jako by se bál, že by ho ten uvnitř mohl přeslechnout. Nikdo mu neodpověděl a na krátkou chvíli nastalo naprosté ticho, pak se však ozvalo šoupání a něčí kroky.
V další chvíli Kabuto vyšel ven s rukou položenou na rameni blonďatému chlapci, který měl v očích prázdný pohled.
Itachi cítil, jak se s ním zatočil celý svět. Teď už pochopil, proč se Shisui choval tak divně. Tohle byl Uzumaki Naruto, Kyuubiho Jinchuuriki....a byl přibližně stejně starý jako Sasuke. Itachi věděl, že bude těžké ignorovat pachuť, která se mu nyní vkrádala do úst. Tohle už se přece nedá ignorovat.

Itachi mlčky shlížel na bitevní pole. Vztek a beznaděj ho sžírali zevnitř, zatímco zvenku se jevil zcela vyrovnaně. To jediné, čím si kazil svůj dokonalý postoj, bylo, že se už přinejmenším pět minut kousal do jednoho místa na vnitřní straně tváře. V ústech cítil krev, ale odmítal se o to starat.
Kdyby ho Shisui neznal, myslel by si, že je nervózní, ale Itachi nervózní moc nebýval a když na to přišlo, dokázal to bezchybně ovládat. Tohle bylo něco jiného. Itachi byl naštvaný.
Shisui chvíli přemýšlel, zda by měl něco říct, ale nakonec to zamítl, protože věděl, že Itachi chápe všechno stejně jako on sám. S tímhle se nadalo nic udělat…tedy alespoň prozatím.
Periferním viděním si oba Uchihové všimli, že Kabuto ukončil debatu s ninjou z Písečné vesnice a zamířil k nim.
„Už je čas. Písečná už zahájila obkličování,“ informoval je a pokynul dozadu, kde Naruto a šestice ANBU vyčkávali na znamení. Itachi neslyšně zaskřípal zuby a vyrazil ukázaným směrem.
Členové ANBU se vzpamatovali hned, jak uviděli, že k nim Itachi a Shisui směřují. Postavili se okolo Naruta do kruhu a složili ruce do pečetí. Naruto stál uprostřed s pohledem zabodnutým do země.
Shisui se k němu sklonil a odhrnul mu ofinu, tak jako už mnohokrát a přikázal mu, aby otevřel oči.
Itachi se postavil za něj a připravil si katanu. Přišel čas k boji.
Kyuubiho chakra vystřelila do vzduchu a Itachi uslyšel, jak Naruto tlumeně zasykl bolestí. Ohromné množství energie zaplnilo jejich kruh a šest ANBU začalo skládat pečetě, tak rychle, že kdyby Itachi neměl aktivovaný sharingan, nestihnul by je všechny zaznamenat. Od jejich nohou se po zemi rozběhly černé znaky.
Itachi se připravil do bojového postoje a jeho chakra se zachvěla, když se z chakry, která Naruta obklopovala, vynořil pátý ocas. Naruto už ani nepřipomínal člověka, ale spíš miniaturní verzi Kyuubiho. Itachi cítil jeho smrtící auru a bylo mu jasné, že kdyby ho Shisui neovládal svým sharinganem, už by je všechny dávno zabil.
Černé znaky doputovali až k Itachiho chodidlu a utvořili okolo jeho nohy kruh. Stejně tak to udělali i s jeho druhou nohou a stejně tak i u Naruta a Shisuiho. Itachi sebou cuknul, když ucítil jak ho Kyuubiho chakra spálila na paži. Teď už měl Naruto sedm ocasů. Znaky zazářili bílou barvou a ANBU dokončili poslední pečeť. Osmý ocas. Dva Uchihové a jeden Jinchuuriki zmizeli v záblesku světla.
V tu samou chvíli se ozval výbuch a bojiště dole v údolí se zakrylo vzedmutým prachem. Na několik vteřin zavládlo mrtvolné ticho a pak se krajina naplnila divokým a nelidským řevem. Kabuto se sám pro sebe usmál a posunul si brýle na nose.
„Předpokládám, že to byl devátý ocas.“ Uchechtnul se. „Kyuubi vypuštěn.“

Pokračování příště…