Tvůj osud, tvoje volba - 2. kapitola - Rozhodování

O rok později…

Byla hluboká noc a všude vládl klid…tedy skoro všude.
Sasuke sprintoval chodbou, jak nejrychleji dokázal. Prudce zabočil okolo rohu a boty mu hlučně zapištěly na podlaze. Věděl, že by na sebe neměl upozorňovat, ale už dál nedokázal udržet své emoce na uzdě. Prosprintoval další chodbou a vzápětí střihnul další ostrou zatáčku okolo rohu. Dorazil ke schodišti, které překonal několika neuspořádanými skoky, tvrdě dopadl pod poslední schod a ztěžka zalapal po dechu.
Adrenalin, který mu proudil celým tělem, ho vytrhoval z rovnováhy, takže pomalu ale jistě ztrácel soustředění. Vzadu na krku ucítil ostrou bolest a jen silou vůle potlačil nutkání zakrýt si to místo rukou. Místo toho se zhluboka nadechl a znovu se rozběhl.
Proletěl mezi kobkami jako blesk, aniž by jejich obyvatelům věnoval jediný pohled. Normálně si byl na tomhle místě celý nesvůj, ale teď měl jiné věci, o které se musel starat.
Zatočil okolo dalšího rohu a jeho tenisky opět hlasitě zaprotestovaly, když konečně spatřil temnou postavu na konci chodby.
„Itachi!“ zařval a ještě přidal na rychlosti.
Postava se k němu ani neotočila.
„Itachi! Přestaň s tím! To nemůžeš!“ zaječel tolik slov, až mu došel dech a za krkem opět ucítil tu pronikavou bolest.
Od jeho staršího bratra ho oddělovalo už jen pár metrů. Sasukeho ruka automaticky sjela k brašně se zbraněmi a vytasil kunai.
„Přestaň!“ zaječel znova a zaútočil. Itachi se otočil právě včas, aby ho chytil za ruku a odklonil kunai z cesty.
„Přestaň se chovat jako idi*t, bratříčku,“ zasyčel Itachi vztekle a zkroutil mu zápěstí tak, že Sasuke musel kunai pustit. Mladší Uchiha zasykl bolestí a zavrčel vztekem.
„Ty se chováš jako idi*t!“ Sasukeho tvář pokryly rudě zářící znaky, které vzápětí zčernali. „Copak nic nechápeš?! Tohle nemůžeš!“
„Hn.“ Itachi vrazil Sasukemu pěstí do břicha a odhodil ho dozadu, pak se otočil k cele a pomocí chakry vyrazil dveře.
„Ne!“ Zaslechl Sasukeho zpanikařený výkřik a uslyšel, jak se za ním jeho mladší bratr znovu rozběhl.
Itachi se o svého bratra v tuhle chvíli nezajímal. Nechápal, jak se právě teď může chovat tak pošetile, ale nyní neměl čas nad tím přemítat. Všechno záviselo právě na tomhle okamžiku. Z tohohle se už Orochimaru nedostane.
„Naruto pojď, musíme jít,“ vyzval chlapce na podlaze, ale jak očekával, nedočkal se žádné odpovědi.
„Naruto,“ oslovil ho znovu tentokrát hlasitěji a rychlým krokem k němu vyrazil. Naruto seděl v rohu, kolena přitisknutá k hrudi a oči zastíněné blonďatou ofinu.
„Itachi! Tohle přece…!“ Sasuke zmlkl ve chvíli, kdy se Itachi sklonil dolů a dotkl se Narutovi tváře. Chlapec na dotek zareagoval jen tím, že pevněji sevřel čelist.
„Naruto, odcházíme,“ řek Itachi rázně. Narutovi zbělaly klouby na rukou a Itachi se na chvíli domníval, že ho bude chtít praštit, ale pak Naruto zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Jeho modré oči ho propalovaly bolestným pohledem.
„Stejně ti pořád nevěřím.“ Jeho hlas byl chraplavý, jako by už pěkně dlouhou dobu nemluvil, a Itachi věděl, že tomu tak pravděpodobně taky je.
Bez dalších slov se Naruto pomalu zvednul a jeho zrak padnul na Sasukeho ve dveřích. Mladému Uchihovy tekl z pusy po bradě tenký pramínek krve a oči měl vytřeštěné vztekem nebo strachem, možná obojím. Dýchal rychle a ztěžka a před sebou držel další tasený kunai.
„Nemůžu ho nechat odejít, Orochimaru-sama…“
„Sasuke, on ti lhal, všechno, co řekl, byly jen lži!“ odsekl Itachi netrpělivě a postavil se před Sasukeho, jako by ho vybízel, zda se mu odváží odporovat.
„Co o tom víš?!“
„Uhni bratříčku a nechtěj, abych tě donutil.“
Sasuke namířil kunai o pár čísel výš. „Zkus to,“ vyzval ho a v očích mu vzplálo odhodlání, „Vždycky sis o sobě myslel, že jsi nejlepší, tak teď ti ukážu, že i já jsem silný!“
Itachi na svého bratra chvíli mlčky hleděl. Jak jen mohl nechat Orochimara, aby zašel takhle daleko. Nechtěl Sasukemu ublížit, ale jestli se mu brzy nepodaří ho nějak přesvědčit, nebude mít na vybranou. Ninjové ze Zvučné si už pro Naruta určitě jdou a jestli tu na ně narazí, všechno se jen zkomplikuje.
„Co ti slíbil?“ ozval se Iatchimu za zády Narutův chraplavý hlas. Sasuke vyděšeně vytřeštil oči a zatěkal pohledem mezi ním a jeho bratrem. Itachi si všiml, že se mu ruka s kunaiem roztřásla. Bylo jen přirozené, že se Naruta bál. On byl přece jenom schránka pro Kyuubiho. A Kyuubi byl démon, který dokázal sám porazit celou armádu.
„To není tvoje věc!“ odsekl Sasuke, ale v očích měl stín strachu.
„Mně slíbil, že ze mě vyndá Kyuubiho,“ řekl Naruto a jeho hlas najednou zněl zcela nepřítomně, jako by už ani nemluvil na Sasukeho, ale spíš sám pro sebe. „Teď už ale jeho slibu nevěřím. Ničemu nebo nikomu už nevěřím. Už nikdy.“
Sasuke ustoupil dozadu, když Naruto vykročil vpřed, ale v tu samou chvíli si uvědomil, co udělal a znovu zvednul kunai.
„Nenechám tě odejít!“ stál si na svém a tvrdě Narutovi pohlédl do očí. Modré oči na něho však hleděli chladně a bez emocí.
„Ani tohle ti nevěřím,“ řekl mladý Jinchuuriki, když jeho tělo obklopila rudá chakra. Vzduch se napjal a teplota stoupla. Sasuke cítil, jak jeho prokletá pečeť divoce reaguje. Po těle se mu rozšiřovaly rudé znaky a překryly mu celý obličej. Za krkem se mu rozpálila bolest.
„Naruto.“ Itachiho tichý hlas skrýval jasnou hrozbu. Starší Uchiha mu položil ruku na rameno a v okamžení se spálil o rudou chakru, ale neucukl.
Sasuke zakřičel bolestí a zhroutil se na podlahu v naprosté ztrátě kontroly. Naruto vytřeštil oči a se zděšeným výrazem na něho zíral. Ještě nikdy neslyšel nikoho takhle křičet. Nikoho jiného než sám sebe.
„Sasuke!“ Itachi se vrhnul dopředu ke svému bratrovi, zatímco Naruto stál na místě jako opařený.
„Ne,“ zašeptal a jeho slova zanikla v Sasukeho křiku, „ne,“ po tváři mu stekla slza. Celé tělo se mu se mu neovladatelně roztřáslo a něco uvnitř něho bolelo tak palčivě, že se bál, že ho to roztrhne v půli. Hluboko a hluboko…všechno, co pohřbil až na úplném dně své bytosti se najednou pomalu a bolestivě dralo na povrch.
„Sasuke slyšíš mě?! Musíš bojovat!“
„Přestaň,“ zašeptal blonďák zlomeným hlasem a rudá chakra okolo jeho těla se rozplynula, „tohle…jsem nechtěl.“ Nechápal sice, co přesně se s ním teď děje, ale věděl, že něco uvnitř něho se zlomilo…a nebyl si jistý, zda to dokáže vydržet.
„Sakra!“ Itachi hlasitě zaklel a vzal svého mladšího bratra do náruče. Sasuke ještě pořád sténal bolestí a prokletá pečeť mu pulzovala po celém těle.
Ta zatracená věc ho zabíjí, uvědomil si Itachi najednou.
„Sakra!“ zaklel znovu a do hlasu se mu vloudilo zoufalství. Nesmíš zemřít, Sasuke! Prosím, prosím, tohle se nesmí stát. Tohle…všechno je to jen moje vina.
„Rychle mizíme odsud.“ Zavelel a s Narutem v patách se rozběhl pryč. Naruto však ani za běhu neodtrhnul pohled od Sasukeho bolestí zkřiveného obličeje.

Fugaku se opřel dozadu do pohodlného křesla a letmo pohlédl na Itachiho, který za ním stál v pozoru s pohledem upřeným do místnosti. Věděl, že celá tahle situace je pro něho nepříjemná a vyčerpávající, ale bohužel to bylo nutné.
Většina lidí právě teď oslavovala konec války, zatímco Itachi truchlil. Ani teď Fugaku nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát, protože Shisui byl vždycky tak silný a prakticky neporazitelný... a přesto byl teď mrtvý.
Fugaku věděl, že se přes to Itachi nakonec dostane. Koneckonců byli shinobi a umírání bylo součástí jejich povolání. To čeho se Fugaku strachoval, byla pomsta. Znal svého syna dobře a věděl, že by nebyl natolik hloupý, aby se vydal Orochimara sám pronásledovat, ale smrt vašeho nejlepšího přítele dokáže mnohé změnit.
„Odložte prosím své klobouky Kagů.“
Všech pět postav sedících u půlkruhového stolu si stáhlo klobouky z hlavy a položilo je na stůl před sebe.
„Toto je mírové jednání a sešlo se zde všech pět Kagů. Já budu váš předsedající, Mifune.“ Šestý muž, který seděl naproti ostatním, mluvil jasně a neutrálně. „Tímto zahajuji setkání pěti Kagů.“
Fugaku potlačil povzdychnutí a přelétl očima po svých společnících. Na nejlevějším kraji půlkruhu seděl Raikage, mohutný snědý muž, s tvrdým pohledem. Mezi ním a Fugakem se ve své židli pohodlně rozvaloval stařičký Tsuchikage, který byl tak malý, že sotva viděl přes stůl. Mohlo by to působit vtipně, kdyby mu na rtech nehrál ten samolibý úšklebek.
Fugaku otočil hlavu doprava a přejel pohledem mnohaletou Kazekage. O paní Chiyo leccos slyšel, a věděl, že i přes svůj vysoký věk, dokáže být pěkně nebezpečná. Nepochyboval navíc o její inteligenci a na tomhle písečku byla také mnohem zkušenější než on sám.
Poslední vpravo byl Mizukage, který byl přinejmenším stejně starý, jako Kazekage, ne-li starší.
Fugaku věděl, že si bude muset dát dobrý pozor na to, co říká, protože jinak ho nikdo ze starších a zkušenějších Kagů neuzná. Ovšem, on byl Uchiha a neměl v plánu se nechat zahanbit.
„Pokud máme uzavřít mír, požaduji od Listové odškodnění,“ vzal si Raikage první slovo. Fugaku přimhouřil oči a letmo přejel mohutného ninju pohledem.
„Síla Uchihů a síla Kyuubiho dohromady v jedné vesnici představuje příliš velké nebezpečí pro nás pro všechny,“ pokračoval Raikage bez zaváhání, „Kyuubiho Jinchuuriki zabil mého bratra, který byl Jinchuurikim Hachibiho, bude tedy jen spravedlivé, když jeho sílu dostaneme my.“
„Tohle je úplně scestné,“ vyštěkl Tsuchikage, ale v hlase mu hrálo téměř samolibé pobavení, „Hachibiho Jinchuuriki nebyl nic jiného než schránka pro démona, jeho smrt má stejnou váhu, jako všech ostatních shinobi, nemůžeš si kvůli tomu nárokovat právo na Kyuubiho sílu.“
„Co jsi to řekl?!“ Raikage propálil svého souseda pohledem a žíla na spánku mu viditelně vystoupla.
„Tsuchikage má pravdu,“ ozvala se Kazekage vyrovnaným hlasem, „pokud byste požadoval Kyuubiho jako odškodnění za životy svých ninjů, měla bych si ho nárokovat spíše já. To Písečná utrpěla nejvíce ztrát.“
„Taky jste si sami špatně vybrali stranu!“ vyštěkl Raikage a tvář Chiyo ztvrdla chladem, „kdyby bylo po mém, vaše vesnice by už neměla ani právo účastnit tohoto setkání!“
„Raikage-dono!“ Mifune musel zvýšit hlas hned o několik oktáv, aby mohl Raikageho přerušit. „Tohle chování už zachází příliš daleko.“ Raikage hlasitě zaskřípal zuby, ale spolkl jakákoliv další slova, která měl na jazyku.
„Nemyslím si, že by si kdokoliv z vás mohl dělat nároky na Kyuubiho.“ Fugaku se konečně rozhodl zapojit do diskuze. „Snažíme se tu uzavřít mírovou smlouvu, tak by možná nebylo úplně od věci ještě předtím neporušovat i všechny ostatní mírové smlouvy.“
Po jeho slovech nastalo krátké ticho.
„Máte na mysli smlouvu o rozdělení ocasích démonů od starého Hashiramy?“ uchechtl se Tsuchikage a pobaveným pohledem přejel osazenstvo u stolu, „chytré Hokage.“ Fugaku se zamračil. „Ale tahle smlouva byla porušená už při První velké válce ninjů, nevidím důvod, proč bychom se teď podle ní měli řídit.“
„Neměli bychom ignorovat staré smlouvy,“ všichni se prudce otočili za chraplavým hlasem starého Mizukageho, „pak by to mohlo vypadat, že si nebudete vážit ani tohoto míru, Tsuchikage-dono.“
U stolu zavládlo napětí, kdy se Kagové vzájemně poměřovaly pohledem.
„Vím, že s vaší válkou nemám nic společného,“ Mifune se předklonil na svém křesle a přejel ostatní významným pohledem, „ale právě jako nestranný pozorovatel, můžu nepochybně říci, že v hádce o Kyuubiho se dostáváte do patové situace. Nejsme tady kvůli vyrovnání sil, ale abychom uzavřeli mír.“
„Nechat Kyuubiho rodu Uchihů je riskantní, jejich spojení je pro nás pro všechny příliš nebezpečné,“ namítnul Tsuchikage s vážným výrazem.
„Zapomínáte,“ ozval se opět Fugaku, „že kdyby nebylo nás, tahle válka by na prvním místě ještě ani neskončila.“
„Silový rozdíl mezi národy takhle ztratí na rovnováze,“ zavrtěla Kazekage hlavou, „souhlasím s Raikagem-dono a Tsuchikagem-dono, že vaše spojenectví je pro nás příliš riskantní,“ na chvíli se odmlčela a přes tvář jí přelétl úsměv, „přesto chápu, že vaše právo na Kyuubiho vám nemůžeme odepírat. Já osobně bych se spokojila jen s výměnou Jinchuurikiho. Klan Uzumaki je známý pro svou sílu a schopnost ovládat ocasé démony. Pokud by se Jinchuurikim stal někdo méně nebezpečný, myslím, že bych byla ochotná souhlasit s mírem.“
Fugaku v duchu zaklel. Ta stará čarodějnice tohle určitě plánovala dopředu. Dlouhou minutu propaloval Kazekage pohledem, zatímco zvažoval své možnosti.
„Pokud by to zajistilo mír, tak…,“ začal po chvíli, ale větu už nedokončil.
„To přece nemůžete!“ Itachi, který do té doby mlčky stál Fugakovi po boku, nyní vyrazil dopředu a tvrdě udeřil rukou do stolu, „Vytažení démona nemůže nikdy přežít, zabijete ho!“
Všechny eskorty Kagů zareagovaly najednou. Osm ninjů vyskočilo do akce a v další sekundě na sebe všichni mířili zbraněmi. Itachi sám se ovšem ani nepohnul.
„Itachi, uklidni se,“ zasyčel Fugaku vztekle.
„Vypadá to, že jsi svého syna moc nenaučil, co se sluší a patří, Hokage-dono,“ ušklíbnul se Tsuchikage.
„Byl bych raději, kdyby tohle sezení probíhalo bez násilí,“ prohlásil Mifune chladně a podíval se na Iatchiho.
Itachi jen silou vůle spolknul svoje další slova a místo toho pokorně sklonil hlavu. „Omlouvám se za své chování, bylo to nepřípustné,“ Fugaku si v duchu oddechl, „přesto,“ pokračoval a propálil ostatní Kage u stolu, „nemůžu dovolit, abyste se uchýlili k tomuto řešení.“
„Hokage-dono, byl bych raději, kdyby se váš syn nepletl do naší debaty,“ ucedil Raikage ledově.
„Itachi,“ oslovil Fugaku svého syna varovně.
„Žádám, abyste mě vyslechli,“ pokračoval Itachi rychle a na svého otce se ani nepodíval, „to já jsem pracoval s Kyuubiho Jinchuurikim a znám jeho sílu lépe, než kdokoliv jiný, ale zároveň také vím, že Naruto neudělal nic z toho, z čeho ho viníte.“
Chiyo přimhouřila oči a naklonila se přes stůl. „Co se tu snažíš naznačovat?“
„Naruto není zodpovědný za svou účast ve válce, Orochimaru ho ke všemu donutil.“
„Je mi líto jestli tě zklamu mladý Uchiho, ale tato skutečnost na naší situaci nic nemění.“ Tsuchikage se ušklíbnul.
„To chcete popravit devítileté dítě za něco, co ani neudělal?!“ Itachi věděl, že už dlouho neudrží svoje emoce na uzdě.
„Proč zde mluvíme rovnou o popravě,“ namítla Kazekage udiveně, „ten chlapec je z klanu Uzumaki, nemyslím si, že je nepravděpodobné, že by vyjímání démona nepřežil.“
„Je mu teprve devět, není možné, aby to přežil!“
„Itachi, už jsi toho řekl dost, ještě slovo a budu tě muset požádat, abys opustil tohle jednání,“ procedil Fugaku nebezpečným hlasem a Itachi se donutil ovládnout.
„Taková drzost,“ ulevil si Tsuchikage.
„Já osobně si nemyslím, že by slova tohoto mladého ninjy byla zcela nesmyslná,“ vzal si slovo opět Mizukage s pohledem upřeným na Itachiho. „Ovšem, na druhou stranu, my všichni známe úděl Jinchuuriki, možná by od nás bylo stejně kruté, kdybychom toho chlapce nechali žít s démonem uvnitř.“
„Na co tím narážíte?“ udeřil na něj Raikage netrpělivě.
„Na to, že by bylo nejmoudřejší se Naruta-kun zeptat osobně, co si on sám přeje.“
Nastalo ticho. Itachi se na chvíli zapomněl a nechal překvapení, aby se mu rozlilo po tváři. Zamrkal v nevíře.
„S tím jsem ochoten souhlasit,“ řekl Fugaku rychle, aby se Itachi nestihl rozhodnout říct ještě něco dalšího.
„To, že ho vyslechneme, rozhodně ničemu neublíží.“ Pokrčil Tsuchikage lhostejně rameny.
„Nemohu nic namítat,“ souhlasila Kazekage. Raikage ještě chvíli skřípal zuby, než kývl na souhlas.
„Itachi, přiveď Naruta.“ Itachi nezaváhal ani na chvíli. Věděl, že tímhle jeho otec velmi riskuje. Naruto za celou válku s nikým ani nepromluvil, kromě té události dole ve sklepení, kdy se střetnul se Sasukem. Bylo pravděpodobné, že na svou obhajobu neřekne ani slovo, ale Itachi věřil, že kvůli svému životu mlčet nebude. Přesto, tím, že ho Fugaku poslal, aby ho přivedl, dostal Itachi skvělou příležitost si s Narutem ještě promluvit.
Už od první chvíle, kdy Naruta spatřil, zcela zdevastovaného a zlomeného z toho, co mu Orochimaru provedl, Itachi věděl, že musí něco podniknout.
Nešlo jen o to, že byl Naruto tak děsivě mladý pro všechny ty hrůzy, kterým byl vystaven. Itachi se už předtím setkal s dětmi na bitevním poli. Stal se součástí války ještě předtím, než Naruta poprvé potkal a už tehdy jejich nepřátelé stavěli do prvních linií svoje geniny. Itachi si tehdy zakázal odhadovat, kolik by těm dětem mohlo být.
Ovšem jemu samotnému byly sotva čtyři roky, když se poprvé dostal do styku s válku. Tehdy samozřejmě ještě nebojoval, ale viděl, čím taková válka končí. Viděl bolest i utrpení a nikdy na to nedokázal zapomenout.
A pak o osm let později začala válka nanovo a Itachiho svět se začal opět pomalu hroutit. Teď už věděl, že to stejně bylo nevyhnutelné. Orochimaru válku plánoval už několik let dopředu a jen tiše vyčkával na správnou chvíli. Když se objevili ninjové z Oblačné a pokusili se unést nejmladší dědičku klanu Hyuuga, aby získali Byakugan, Orochimaru to využil jako záminku.
Itachi měl z Pátého Hokageho vždycky takový špatný pocit. Něco uvnitř mu už od začátku říkalo, že tenhle muž s nimi nejedná správně. Pro něho vesnice neznamenala to, co by měla, ale nebylo nic, co by se s tím dalo dělat. Po smrti Čtvrtého byl Orochimaru nejsilnější shinobi ve vesnici. Teda samozřejmě společně s Jiraiyou, ale ten o post Hokageho očividně nestál a Konohu opustil.
Ovšem tímhle se nikdo nezabýval, když Orochimaru vyhlásil Oblačné válku. Uchihové jsou rod bojovníků a jsou na to hrdí…Itachi by samozřejmě měl být taky, ale on sám už od začátku viděl svůj rod v trochu jiném světle než ostatní. Ale ať to tak chce nebo ne, i on má ve své krvi válečníka. Jakmile došlo na válku, nikdo nekladl zbytečné otázky a už vůbec ne Uchihové. Tohle byl jejich píseček, tady oni vládli. Nebo to si alespoň mysleli, dokud se neukázalo, jak moc toho Orochimaru využil.
Itachi a Shisui plánovali zastavit válku prakticky od té chvíle, kdy začala. Hledali možnosti, jak prolomit moc, kterou okolo sebe Orochimaru nastřádal. Ninjové ze Zvučné a koalice s Písečnou…to všechno jim stálo v cestě.
A pak se objevil Naruto. Pro Itachiho to byla poslední kapka. Tehdy mu došlo, že je čas začít jednat, protože jinak se celý svět zhroutí…a ne jenom jeho.

„Naruto, chápeš, co ti říkám?“ zeptal se Itachi netrpělivě, když procházeli chodbou. Naruto neodpověděl a Itachi si povzdychl. Na jednu chvíli pocítil naději, ale teď se obával, že Narutovi je možná úplně jedno, jestli přežije nebo ne.
Najednou však stáli přede dveřmi do síně a Itachiho čas vypršel.
„Rozhodni se správně,“ řekl ještě, než otevřel dveře.
Všechny oči v místnosti se rázem zaměřily na malého blonďatého chlapce s pohledem zabodnutým do země. Fugaku se musel ovládat, aby se neusmál. To, že ostatní Kage uvidí, jak mladý Naruto vypadá, by mu mohlo přece jen nahrát do karet.
Raikage se za stolem zamračil, zatímco výraz Tsuchikageho ztvrdl jako led. Nikdo jiný však na sobě neprojevil změnu emocí.
„Uzumaki Naruto, Kyuubiho Jinchuuriki,“ oslovil Mifune Naruta, „víš, proč jsme si tě sem nyní zavolali?“ Naruto se ani nepohnul, jen dál strnule zíral do země.
„Odpověz, když na tebe někdo promluví!“ vyštěkl Raikage netrpělivě, ale ani on se nedočkal odpovědi.
Itachi si uvědomil, že se znovu kouše do vnitřní strany tváře a rychle přestal.
„Tohle nás nikam nevede,“ ucedil Tsuchikage a ve zjevné ztrátě zájmu se opřel zpátky do křesla.
Možná nebyl dobrý nápad snažit se ho povzbudit, uvědomil si Itachi, sám přeci říkal, že mi nevěří. Pravděpodobně si myslí, že tohle je jen další past.
„Naruto-kun, jsi tady, abys nám řekl svůj názor,“ oslovil ho Mizukage jemným hlasem, „Chtěl bys, abychom z tebe vyjmuli devítiocasého démona, přestože tím budeš riskovat život?“
Nastalo dlouhé ticho, kdy všichni hleděli na mladého Jinchuurikiho v neskrývaném očekávání. Pak ovšem, po chvíli, která se jevila jako věčnost, Naruto pomalu zvednul hlavu a pohlédnul svýma modrýma očima do tváře všem Kage.
„Ne.“ To slovo řekl tak jasně a nahlas, že většina lidí chvíli uvažovala, zda skutečně promluvil on, přestože o tom nebylo pochyb. Jeho hlas už nezněl tak chraplavě, jako předtím a Itachi si uvědomil, že z něho cítí odhodlání.
„Nehodlám se vzdát Kyuubiho.“

Od setkání pěti Kage uplynul měsíc. Mírové jednání nakonec proběhlo úspěšně a Naruto se mohl bezpečně vrátit do Konohy. Fugaku se konečně chopil svého postavení a jako čerstvý Šestý Hokage začal s obnovou vesnice.
Itachi jako jeho pravá ruka měl stejně tolik práce, takže bohužel neměl moc času věnovat se Narutovi. Měl o mladého Jinchuurikiho strach. Za tu dobu, co jej ve válce poznal, mu na tom chlapci začalo záležet. Nešlo jen o to, že nedokázal vystát, že Orochimaru donutil sedmileté dítě, aby se účastnilo války. Naruto si ho získal, ať to bylo sebevíc neuvěřitelné. Přestože prakticky nemluvil, pořád měl v sobě něco, co Itachiho nutilo starat se. Naruto představoval to největší utrpení, které tahle válka přinesla, a jelikož Itachi sám sebe a Shisuiho považoval za ty jediné, kteří byli schopni válku zastavit, bral Naruta jako svou prohru.
Než začala válka, Naruto bydlel sám v malém bytě, ale to už teď nebylo možné. Ve vesnici už nebylo člověka, který by nevěděl, že Naruto je Jinchuuriki a nejen ledajaký. Jinchuuriki, který by pravděpodobně ukončil celou válku, kdyby nebylo Uchihů, kteří Orochimara zastavili. Vesničané už k Narutovi necítili tu samou nenávist jako dřív. Místo toho ji vystřídal strach z jeho síly. Nyní už lidé nepochybovali, že Naruto je monstrum.
A právě proto se už Naruto nemohl dál po vesnici pohybovat sám. Fugaku musel Naruta držet uvnitř sídla Uchihů, aby mu mohl zajistit bezpečí před hrozícími útoky. A kdykoliv bylo potřeba, aby vyšel ven, musel okolo sebe mít minimálně jednoho silného Uchihu, většinou Itachiho, který se s Narutem znal nejlíp a neměl z něho strach.
Naruto už sice začal zase mluvit, ale zatím pouze s Itachim, což byla další věc, která mu dělala starosti. Doufal, že když už válka skončila, Naruto by se mohl pomalu zase stát obyčejným devítiletým dítětem, ale zatím to na to bohužel nevypadalo.
Jedna věc se ale přesto vážně změnila k lepšímu.

Sasuke se zhluboka nadechl a vykročil přes chodbu. Během pár vteřin stanul přede dveřmi, které hlídali dva členové ANBU.
„Můžu s ním mluvit?“ zeptal se sebejistým hlasem, přestože uvnitř byl pořád nervózní. ANBU si vyměnili rychlý pohled, ale pak přikývli a otevřeli dveře.
Sasuke pomalu vstoupil a dveře za sebou zase zavřel, aby jeho další slova nemohl slyšet nikdo nepovolaný.
Naruto seděl na posteli, v ruce misku ramenu a pusu plnou nudlí.
„Ahoj,“ pozdravil ho Sasuke tlumeně, ale Naruto ani nezvedl pohled. Sasuke se zamračil a potlačil nutkání na něho zakřičet. Nesnášel, když ho lidé ignorovali, to byla jeho práce.
„Neměl bys jíst pořád ramen, ničí to zdraví.“
Naruto spolknul nudle, které měl zrovna v puse a podíval se na Sasukeho. „Nechápu, proč by ses zrovna ty měl starat o moje zdraví,“ řekl chladně a Sasuke cítil, jak se v něm pomalu začíná vařit krev a propálil blonďáka pohledem. Vážně nesnášel, když se k němu lidé chovali arogantně. Tohle mu vždycky dělal Itachi.
„Co tu chceš?“ zeptal se Naruto a jeho hlas zněl téměř lhostejně.
Sasuke sevřel ruce do pěstí. Ten kluk ho začínal doopravdy vytáčet. Původně se sem přišel omluvit. Přiznat se, že se mýlil, když věřil Orochimarovi. Za tu dobu, co o tom přemýšlel, začal k tomuhle chlapci cítit jisté sympatie, nebo možná porozumění. Sám tomu příliš nerozuměl, ale oba dva byli podvedeni a postaveni na bitevní pole. Sasuke si myslel, že by si mohli být podobní.
Ovšem teď měl pocit, že se zmýlil znovu.
„Nemysli si, že přestaneš být nulou jenom proto, že jsi Jinchuuriki,“ odvětil Sasuke chladně a vztekem mu zacukalo v oku, když se Naruto na jeho slova usmál. „Pořád jsem lepší než ty.,“ zasyčel.
„A já s tebou pořád neprohraju,“ odpověděl Naruto a zašklebil se.
Sasuke zavrčel vzteky a otočil se k odchodu. Už měl ruku na klice, když se zarazil. Nemohl odsud jen tak odejít. Šel sem hlavně proto, že ho užíral pocit, že tomuhle chlapci něco dluží. Naruto mu pomohl otevřít oči, ale i tak nebyl Sasuke schopný mu poděkovat, nebo se alespoň omluvit.
Musel říct alespoň něco, cokoliv, čím by aspoň zčásti splatil svůj dluh.
„Slíbil mi, že budu silnější než Itachi,“ řekl tak tiše, že si ani nemohl být jistý, jestli ho Naruto slyšel, ale o to už se nestaral. Otevřel dveře a odešel.
Naruto seděl nehybně na posteli a zíral na místo, kde ještě před chvílí stál jeho odvěký rival. Po tváři mu přejel stín smutku, ale pak se usmál. Věděl, moc dobře, proč mu Sasuke nakonec odpověděl na jeho otázku.

O 9 měsíců později:

Jiraiya se proplížil po střeše k oknu do Hokageho pracovny a neslyšně se nasoukal dovnitř. Fugaku seděl poklidně ve svém křesle s pohledem upřeným na bělovlasého Sannina.
Jiraiya se zamračil. „Doufal jsem, že si mě nevšimneš,“ ucedil otráveně a seskočil z parapetu na podlahu.
„Neměl bys mě tolik podceňovat.“ Při těch slovech Fugaku přimhouřil oči do nebezpečného pohledu a Jiraiya si nemohl pomoct ale zasmát se jeho výrazu.
„Asi už tušíš, proč jsem tady. Vím, že se nás Itachi pokoušel sledovat.“ Fugaku přikývl.
„Hodně mu na Narutovi záleží,“ vysvětlil Fugaku, „dnes ráno se u mě stavil a řekl mi, že včera večer se Naruto vyplížil z domu, aby mohl jít za tebou. Ovšem nezjistil, o čem s tebou mluvil, Předpokládám, že jsi mi to přišel prozradit.“
Jiraiya se sebejistě pousmál a pohodlně se opřel o stěnu. „Je to docela k neuvěření,“ uchechtl se. Fugaku mlčky vyčkával, co dalšího ze senseie jeho rivala vypadne, „vypadá to, že se Naruto rozhodl opustit Konohu.“ Fugaku nakrčil obočí.
„Chce odejít s tebou? Ale proč?“
„Řekl, že se chce stát silným shinobim a že se já musím stát jeho mistrem,“ Jiraiya už nedokázal dál potlačovat pobavený úsměv. „Ve vyjednávání byl dost nekompromisní.“
„A ty jsi na to přistoupil?“ Nadzvednul Hokage jedno obočí v nevíře.
„Je těžké ho odmítnout, když je tolik podobný Čtvrtému.“ Pokrčil Sannin rameny a Fugaku si povzdychl.
„Musím uznat, že to není úplně špatný nápad. Mimo vesnici mu možná nebude hrozit takové nebezpečí, obzvlášť pokud bude s tebou.“ V očích starého Sannina zahrála pobavená jiskřička.
„Budu to brát jako souhlas.“
„Pět let,“ upřesnil Fugaku rychle, „Naruto dospěje a vesnice se bez jeho přítomnosti trochu uklidní a vzpamatuje. Po pěti letech se ale musí vrátit.“
Nastalo krátké ticho, kdy Jiraiya vyčkával na Hokageho další slova. Věděl, že tmavovlasý muž má na jazyku ještě nějakou otázku.
„Řekl ti nějaký důvod?“ zeptal se nakonec pomalu a Jiraiyova tvář zvážněla.
„Ne, mlčí jako hrob.“ S tím na sebe oba kývli a Jiraiya zmizel z místnosti. Věděl, že Hokage proti tomu nebude nic namítat, takže už měl domluvený sraz s Narutem. Touhle dobou už nejspíš čekal u brány.
Tak nakonec jsem přece jen musel zalhat, pomyslel si a v hlavě mu opět zazněla slova jeho nového učně.
„Odejdu z Listové a už nikdy se tam nevrátím. Nechci patřit mezi Listové ninjy, ale i tak se stanu tím nejsilnějším shinobim…a tím si získám svobodu, pro sebe i pro Kyuubiho. Pak už mě nikdy nikdo nebude moct ovládat!“

Pokračování příště…