Nic nového II, díl 8: Nezvaná návštěva

Po jídle se skupinka vrátila k opravování plotů. Bára se k nim opět vetřela, protože dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby zůstala doma. Pomstychtivá maminka totiž do seznamu zahrnula všechny ty práce, které se rok od roku odkládají a nakonec jsou tak nechutné, až to hezké není. Jako třeba vyčistit ty tmavé prostory za těžkým nábytkem, odstranit plíseň z kachliček v koupelně, vysmýčit sklep, vyprat a přebrat všechno prádlo na půdě a tak dále. K nejnepříjemnějším patřila smrdutá řasa pod vanou. Prostě takové ty věci, kterých si na první pohled nevšimnete.
Zůstaly na to samotné Hinata a Káťa, které sice obě moc dobře věděly, co seznam obnáší, ale byly moc poctivé na to, aby se tomu vyhýbaly.
„Opravdu ti to nebude vadit, Hinato? Je mi trochu trapné, zatahovat do takovýchhle věcí hosty... Jestli nechceš, tak...“
„Ne, to je dobré, Katuško-san. Mě takovéhle práce těší,“ ujistila ji Hinata.
„Tak dobře. Ale bordel za nábytkem obsloužím sama. Ty si vem sklep a takové ty klasické práce, jako třeba mytí těch věcí na půdě a úklid domu, ano? Já se postarám o ty nechuťárny v koupelně.“ Káťa byla takový gentleman v sukních. Nerada nechávala někoho dělat tvrdou práci. Tak se vybavila gumovými rukavicemi, koštětem, smetáčkem a vysavačem a vrhla se do práce. Po tolika letech tréninku pro ni posunovat těžký nábytek nebyl problém. To za ním už bylo horší. Letité nánosy bordelu všeho druhu, ztracené věci, celé obalené pavučinami a mrtvolky všeho možného. Ble.
Možná se zajímáte, co se stalo s Tenten. Inu, pořád jí nebylo dobře, nebo to alespoň tvrdila, tak si zalezla i se všemi díly Icha Icha do postele a pomalu získávala větší a větší náklonnost jak k Jiraiyovi, tak ke Kakashimu.
Hinata se zatím vrhla na úklid sklepa. Takhle kolem poledne tam byl příjemný chládek, ale stejně to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Nejdříve naházela všechny spadlé police na hromádku, pak opatrně přemístila všechny střepy z popadaných sklenic do velkého pytle a nakonec se vrhla na ten zbylý svinčík. Staré plesnivějící zbytky špatně uzavřených kompotů se mísily se sladkou šťávou těch povedených, všude bylo plno mravenců a taky nesmíme zapomínat na spousty a spousty pavučin. Hinata ovšem nebyla žádné omdlívací tintítko, tedy když kolem nebyl Naruto. Vyhrnula si rukávy, vypůjčila si od Káti rukavice a na všechno se vrhla, ozbrojená velkým kýblem a mopem. Celou dobu ji ovšem znervózňoval temný stín v odlehlé části malého sklepa. Tam prý byla ta věc... Nakonec to nevydržela.
„Byakugan!“ vydechla téměř bezhlesně. To co uviděla, ji málem oslepilo. Koncentrace čakry kolem té věci byla... neuvěřitelná. Viděla jasně malou bedýnku, asi tak velikou jako lidská hlava. Dokonce rozeznala i důmyslné ztvárnění všech přírodních živlů na jejím víku. A taky lidský obličej. A kolem...
Opravdu tady asi žili mocní ninjové. Rozeznávala několik rozlišných zabezpečovacích technik. A tady... někdo se očividně pokusil vyhodit zámek do vzduchu. Kolem kování, neprodyšně bednu uzavírajícího, bylo vidět zbytky jílu. A ta exploze spustila další a další... Hinatě z toho šla hlava kolem. Zavrtěla hlavou, oči nastavila na smrtelnickou úroveň a rychle dokončila úklid. U té věci chtěla strávit co nejméně času.

Lee jako jediný dokončoval trhání broskví a švestek. Už jich bylo jenom málo, tak všechny ujistil, že na to stačí. Navíc když tam nikdo nebyl, tak si mohl prozpěvovat, co hrdlo ráčí, a nikdo z toho neměl újmu na zdraví (ani nechtění posluchači ani on). Právě teď byla jeho nejoblíbenější písnička Tři chuuníci, tak ji spokojeně vyřvával z vršku švestky. Byl tak hrozně hodný, že když měl všechno posbíráno, vybral tu nejkrásnější, nejmodřejší a nejsladší švestičku a utíkal ji dát Tenten, aby se brzo uzdravila! Když ji předal a ujistil se, že Tenten už je líp, zase odhopkal nechat se zaúkolovat. Chudák, nevěděl, že na něj Káťa hodí „to“ pod vanou...
„Tornádo z Listové, již jsi dotornádovalo...“ zachrochtla si Tenten hlášku moudrého postaršího hrdiny Flirtu se smrtí, kterou pronesl, když se zhýralá hlavní hrdinka rozešla s „nespoutaným zeleným fešákem“, jelikož „lotos z Listové kvetl jen dvakrát“ a on se z žalu předávkoval k smrti lentilkama. A pak se dala dohromady s hipízáckým zkérovaným drogovým dílerem. Jo, tenhle díl už nebyla žádná limča. Tenten se s chutí zakousla do švestky a obrátila stránku. Ano… podobnost s jejími kolegy byla nesporná, a to ji na tom právě bavilo. Události tehdy v Listové, kdy k nim poprvé zavítaly Bára s Káťou, zavdaly Zvrhlému poustevníkovi tedy pěknou inspiraci…!

„Jáááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!“ rozneslo se pastvinami.
„Jejda, pardon...“ podrbal se Kiba volnou rukou na hlavě, když se ohlédl po zdroji onoho jeku a uviděl, že to byla Bára, kterou vzal omylem po hlavě pěkným kmínkem spočívajícím na jeho rameni. Nesl ho na opravu ohrady a asi se měl líp rozhlédnout, než udělal tu akční otočku... Takhle si nevšiml, že tam Bára zrovna rozmotává zrezivělý ostnatý drát.
„Sakra, už ti někdo řekl, že jsi hrozně násilnickej a taky levej? Co na tobě ta Káťa vidí...“ nadávala Bára sedíc na zemi.
„Já nerad, fakt! Jsi v pohodě?“ omlouval se Kiba, i když s jejím výrokem rozhodně nesouhlasil! Ale když člověka něco bolí, dělá ukvapené závěry, že ano...
„S tebou se budu bavit, až přestanu vidět hvězdičky...“
„Co se stalo?“ přispěchal Neji. Jak jinak.
„Ale nic...“ odpověděla Bára a koukla se na ruku, kterou si mnula postižené místo na hlavě. „A hele, ani mi neteče krev, notak to je v pohodě...“
„Sakra, příště tak neřvi, já myslel, že je s tebou ámen!“ pokáral ji Kiba, který by si nerad nesl následky... no a samozřejmě by asi neposílilo Kátinu náklonnost, kdyby jí zabil sestru.
„Já taky! Si tu normálně sedím na plotě a najednou taková šlupka... jau...“ zvedala se Bára konečně ze země. Kiba odtáhl kmínek k ohradě, kde ho začal s Shinem přibíjet.
„Určitě jsi v pořádku?“ nenechal se tak snadno uchlácholit Neji.
„Ale jo... akorát pořád vidím takové divné mžitky...“ mrkala Bára.
„Radši si na chvíli odpočiň, Barunko-san!“
„Neji, hele, já fakt nejsem z cukru, tak klid,“ poplácala ho po rameni Bára a vrátila se ke svému rozmotávání. Neji nerad cokoli podceňoval, ale přece jen šel pokračovat ve škubání ošklivých ostnatých keřů, které na něj vyšlo při rozdělování práce.

„KIBOBACHA! Tak... tos nemusel.“ Bára zvedla pobolívající hlavu od drátu a zaostřila na dvojici stloukající novou ohradu. Kiba se rozpačitě drbal na hlavě, v ruce kladivo, a Shino si cucal palec. Vydala se k nim.
„Kiblíku, ty máš teda dneska den, viď?“ poznamenala. „Chceš náplast, Shino?“ Shino zavrtěl zachmuřeně (možná) hlavou.
„Já se fakt omlouvám, to nedělám schválně!“
„Nepodplatili tě náhodou ti Akacosi, abys nás všechny do večera odrovnal?“
„Ne! Jak si něco takovýho můžeš o mně myslet?“ rozhořčil se Kiba.
„Dělám si srandu, klídek... no dobře, doufám, že Shino už je dneska tvoje poslední oběť...“
Shino odešel s vrčením do lesa pro nějaké další příhodné dříví.
Kiba už si radši dával pozor, hlavně když byl v blízkosti Neji, který byl na řadě s nějakým zraněním. Naštěstí se už nikomu nic nestalo a k večeru byla ohrada téměř jako nová. I Haksně se líbila. Pochvalně zafrkala a šťouchla čumákem do Shina, že už je čas se vrátit.
„Co to je?“ zeptala se Bára při pohledu na špičatý a zrezivělý kus železa, který si Neji přinesl druhé strany louky.
„To je pro Tenten, našel jsem to napůl zahrabané v křoví... Ona sbírá historické zbraně, tak třeba se jí to bude líbit...“
„Hele, já nevim, mně to přijde jako kus krumpáče...“ připojil se k nim Kiba.
„Hm,“ podrbal se Neji na bradě při pohledu na díru uprostřed té železné věci, do které rozhodně pasovala násada. Pak si našel příhodně velký kámen a chvíli s ním do svého nálezu třískal. „Tak,“ řekl, když zahazoval tupější polovinu železa do lesíka, „A už to není krumpáč.“ Potom se vydali na cestu k farmě. Byl překrásný večer, ptáci na obloze na sebe volali, cvrčci vrzali ze všech stran, červenající slunce je hřálo do zad... nebýt Shina, Kiby, Haksny a party vrahounů poschovávaných někde v okolí, byla by to dokonale romantická procházka, pomyslela si Bára a sledovala Nejiho, který si vyklepával z rukávu nějaké zapadlé pichlavé větvičky.

Na dvorku je přivítal Lee v zástěře, rukavicích a s hadrem na hlavě. No, přivítal... spíš tam jen tak seděl a tvářil se dosti zničeně.
„Dokázal jsem to... mládí opět zazářilo... hlavně už ne žádnou plíseň...“ zamumlal tenkým hlasem na jejich dotazy, co se tady fláká, kde jsou Káťa s Hinatou a co bude k večeři.
„Leečko, už je ti lépe?“ vykoukla jako na zavolanou Káťa.
Leečko?
„Co to s nim je?“ nechápal Kiba.
„Jo tak, vy už jste zpátky... Neptej se tak blbě, Kibo. On se tu pro nás obětoval. Je to hrdina.“ Podívala se obdivně na Leeho.
„Mně spíš připadá jako blábolící troska,“ zavrčel Kiba, kterému se to ani za mák nelíbilo. Káťa pokrčila rameny a poslala je dovnitř. Jak odcházeli, ještě zaslechli, jak Leemu tiše domlouvá.
„No tak, sundáme ty ošklivé rukavice, ne? Tak, tak je to správně...“
Vevnitř zastihli Hinatu, jak něco kuchtí u plotny, kde jí asistovala Tenten.
„Á, Tenten, už se cítíš lépe?“ zajímal se Neji.
„No, nic moc to není, ale hýbat se můžu...“ simulovala Tenten. Neji se na ni starostlivě podíval.
„Něco jsme ti přinesli. Našel jsem to nahoře na polích. Asi se tam kdysi strhla nějaká bitva, či co...“ a podával jí amputovaný krumpáč. Tenten zasvítily oči.
„Ty jsi tak hodný Neji. Ach.. Prosím, pomohl by jsi mi se posadit? Nějak se mi zatočila hlava...“
„Jistě.“
Tenten přes Nejiho rameno mrkla na Báru. Takhle se to dělá. Bára jen protočila panenky. Jeden lepší než druhý. Ještě že věděla, že Neji nemá o Tenten VŮBEC zájem. Dokonce jí to sám řekl. Takže mohla být klidná. Tep se jí zrychlil, ale na infarkt to nebylo.
„Hele, a co se teda stalo Leemu?“ obrátila se na Hinatu, která kamarádčino simulování okázale ignorovala.
„No, víš, Barunko-san, on odpoledne přišel, abychom mu dali tu nejtěžší práci, co vymyslíme, no a Katuška-san ho poslala na tu... věc pod vanou.“ Vypadalo to, že nedokáže vymyslet přiléhavější pojmenování. Ale její výraz naznačoval, že obyčejná věc to asi nebyla. Báře hned všechno cvaklo.
„Ježiš, chudák malej...“ vytřeštila oči na Leeho, kterého Káťa právě napůl vedla, napůl vlekla přes práh.
„Ně, kočka...“ blábolil Lee.
„Kočka? No vidíš. Přišla, aby tě pozdravila. Že jo, číčo? Pomozte mi s nim někdo...“ funěla Káťa.
Neji jenom posadil Tenten a hned začal pomáhat Leemu. Bára zavrtěla hlavou. Ten má teda štěstí. Nejdřív Kiba odrovná všechny, mimo jeho, pak se ukáže, že i celý jeho tým je invalidní mimo jeho... jak to ten Neji dělá?
Lee spokojeně seděl, na klíně si mu hověla kočka, a on slintal bublinky.
„Myslím, že ho to do dvou hodin přejde...“ ujišťovala všechny Káťa starostlivě.
Ale to už nikoho nezajímalo, protože Hinata začala servírovat jídlo. Byla výborná kuchařka a vařila ráda, což je prvotřídní kombinace. Děvčata Hývlova jí vaření ráda přenechala. Hlavní výmluvou jim bylo, že by takovou náhlou změnu stravy nemuseli křehké ninjovské organismy vydýchat. Ta pečená kachna pro začátek stačila.
„Tak jak to bude dneska s hlídkama?“ zahuhlala s plnou pusou Káťa. Chvíli nikdo neodpovídal.
„Báro?“
„Hm? No? To bylo na mě?“ vzhlédla Bára.
„No... Jo. Jsi hlavní hlídko-určovací osoba, ne?“
„Teda... asi jo.“
„Myslíte, že dneska zaútočí?“ přerušila je Tenten.
„Je to dost dobře možné, Tenten-san.“ promluvil Shino.
„Týbrďo, jestli na nás vyběhnou s kunaiema a se všim, tak myslim, že nemáme šanci...“ vykulila oči Tenten.
„Nepodceňuj sílu mládí,“ řekl...Neji? No, asi na něm ty roky tréninku nějaké stopy zanechaly... A někdo to říct musel...
„Jsem si jistý, že v případě přímého útoku budeme schopni se ubránit. Za prvé je nás víc a za druhé máme výhodu bytelného úkrytu. A oni se chtějí dostat dovnitř,“ snažil se to zamluvit. Jó, jasně Neji. Ale my už jsme to slyšeli a jen tak na to nezapomeneme.
„Měli bychom týmy sestavit tak, aby byly co nejsilnější,“ soudil Kiba. Bára přikývla.
„Takže, kdo je tu nejslabší?“ začala přemýšlet nahlas. Když nikdo nic neříkal, odpověděla si sama.
„No... Lee a Tenten jsou oslabení, pak samozřejmě já a Káťa, protože jsme pořád pozadu s tréninkem no... a to je asi všechno, ne?“
„Já si beru Káťu!“ vyhrkl Kiba. Znělo to trochu divně a Bára po něm vrhla takový pohled, až chudák celý zčervenal, ale nikdo nic nenamítal. Káťa se spokojeně uculila.
„Jestli to nikomu nevadí, tak já budu s Leem-san. Abych na něj mohla dávat pozor...“ kuňkla nesměle Hinata.
„Dobře. Takže já budu s Nejim a Shino s Tenten. Má někdo něco proti?“ všichni pozorně mlčeli. Bára spokojeně kývla.
„Tak teď zbývá jenom vylosovat od kdy do kdy.“
„Počkat!“ vzbudil se najednou Lee. „Já a slabší? Nikdy! Já tě ochráním, Barunko-san!“
„Co? Ale já už mám hlídku s Nejim!“ vyděsila se Bára.
„To nejni fér, že to máte dvě noci stejný!“ začala protestovat Káťa.
„Jó, to je pravda! To jste to rovnou mohli nechat!“ podporovala ji Tenten.
„Já budu klidně hlídat s Hinatou-san, pokud jí to nevadí,“ ustoupil moudře Neji.
„To je v pořádku, Neji-kun...“ začervenala se Hinata.
„Tak teda Neji s Hinatou a já s Leem,“ souhlasila Bára.
Po rozlosování to dopadlo tak, že první budou hlídat Shino s Tenten, pak Bára a Lee, po nich Kiblíček a Katuška a poslední půjdou Neji a Hinata.
„Ale žádný prasečárny,“ loučila se Bára před spaním se svou sestrou.
„Nápodobně.“
„Ale jako fakt, vidělas, co dneska všechno způsobil, obávám se o tvoje zdraví!“
„Neboj, budem dávat bacha...“
„Co?!“
„No já to myslela jako...“
„Ne, nechci to vědět, fakt že radši ne.“ Ovšem že si Káťa s Kibou opět lehli spolu na gauč Báru moc neuklidnilo. Měla na ně dávat pozor! Ale do háje s tím, sice jsou nezletilí a nezodpovědní, ale to byl jejich boj. Když se takto Bára usnesla, spokojeně nakráčela do koupelny, kde omylem vyrušila Nejiho smutně sledujícího v zrcadle škvorku na svém čele. Byl už převlečený na spaní, smůla... no nevadí, ten Lee ráno byl taky dobrý!
„Jéé, promiň!“ vypískla Bára a rychle chtěla vycouvat.
„To nic, já už jsem stejně na odchodu,“ usmál se trochu smutně Neji.
„Neříkej, že tě pořád trápí ta věc s vedlejší rodinou,“ zatahala ho Bára za vlasy, když se kolem ní protahoval z koupelny.
„No... nedělá to ze mě zrovna nejlepší partii...“ Bára na něj vrhla pohled, který říkal, že to je fakt ta poslední věc, podle které by posuzovala, jaká je Neji partie, a zavřela za ním dveře.
Když se konečně uráčila vylézt ven, Lee, Neji, Shino a Tenten čajovali u stolu. Jindy by se k nim určitě připojila, ale jelikož měla být v noci bdělá na hlídce, radši bez meškání zamířila do postele. Silou vůle prošla kolem Kiby a Káti na gauči bez komentáře (náhodou byli děsně hodní, Káťa ležela ke Kibovi zády, on ji objímal kolem bříška a vyprávěl jí asi nějakou pohádku na dobrou noc) a spokojeně se zavrtala pod peřinu. Už byla v limbu, když ji vyrušilo vrzání podlahy a pak nějaké škrabkání vedle ní. S námahou rozlepila oči a pak se i otočila, aby zjistila zdroj toho všeho. Uviděla, že vedle ní na stole sedí Neji a kouká na ni. Jestli jí rozsedl brýle, tak ho asi bude muset zakousnout...
„Hm?“ udělala inteligentně. Vážně už usínala!
„Jen jsem ti chtěl popřát dobrou noc, Barunko-san,“ uslyšela tichý hlas.
„Hm...“ usmála se Bára, které se znovu klížila víčka. Když ucítila jemný dotek prstů na tváři, přece jen ji to trochu probralo. „Hm?!“ Neji si však na nic víc netroufl, popřál Báře dobrou noc a šel si lehnout na zem do spacáku. Bára se převrátila na druhý bok a vzpomněla si na to, že Kiba se teď k její vykutálené sestřičce určitě pěkně tulí – to byla nějaká spravedlnost? Ještě by mohla vylézt z postele a skočit vedle něj na zem... ale to bylo moc namáhavý... chrrr...

Kromě toho, že dvě lahve kvalitního vína vzaly za své, se na hlídce Shina a Tenten nic nestalo. Dobře, ještě proběhlo pár filozofických debat o tom, jak je svět nefér, ale rozhodně se nekonal žádný útok či nějaké nadpřirozené úkazy.
Báru probudil mírný alkoholový závan.
„Báro, vstáváme, nehostinná noc tě čeká...“ básnila Tenten, když ji budila.
„Děje se tam něco?“ zeptala se Bára trochu roztřeseným hlasem. Teď v noci, když ji čekaly dvě hodiny tam venku, se jí zase zmocnil strach z toho, co by se mohlo stát.
„Kdepak, klid jako v hrobě... Tak a já si jdu pěkně hajnout...“
„Nešlápni na Nejiho, prosímtě...“ Pozdě.
„Jéje, pardón, pane Hyuugo, chichichi,“ podroušeně se uchechtla Tenten, která to možná udělala schválně, a svalila se vedle něj. Bára se zamračila. Ale ne! Nesmí se nechat ovládnout takovou ošklivou věcí, jako je žárlivost! Hodila na sebe kalhoty a svetr a dopotácela se do kuchyně. Po cestě sebrala i Leeho, který se zrovna vykutálel z dolní palandy.
„Tak jdem na to, Lee...“
„Ano, Barunko-san!“

Na střeše opravdu bylo docela nevlídno. Zvedl se vítr a hučel v korunách stromů a v komíně. Z kurníku se ozývalo neklidné popípávání a vrtění. Tajemná půlnoc... Bára a Lee se vybavili termoskou s čajem, aby je aspoň něco hřálo u srdce. Bára si nemohla pomoct, ale noční atmosféra jí připadala velmi napjatá. Jakoby klid před bouří... Lee nalil čaj a podal Báře hrnek.
„Doufám, že se nic nestane...“ povzdechla si Bára.
„To já taky, Barunko-san... ale kdyby něco, tak se nemusíš bát, jsem tu s tebou!“
„Díky, Lee, ty se taky nemusíš bát.“
„Já se nebojím!“
„No však já taky ne!“
Ano, byli v háji.
„Lee, nechceš namasírovat?“
„Cože, teď?“ podivil se Lee.
„Ale né, třeba někdy, až bude čas...“
„No nevím... teda rád bych, ale bojím se, že by se to Nejimu nemuselo líbit,“ pokýval hlavou vědoucně Lee.
„Myslíš?“
„Ano, on už je od přírody takový, i když to nedává znát, ale už jsem s ním dlouho v týmu, tak jsem ho prokouknul.“
„No neříkej... a co ještě víš zajímavého o Nejim?“ jala se vyzvídat Bára. Sice pochybovala, že takový hodný člověk, jako Lee, by vyzradil na svého kamaráda nějakou špínu, no ale naděje umírá poslední...
„Em...“ Nojo... ale za pokus to stálo. „Neji je takový citlivý, Barunko-san, i když se to snaží skrývat, musíš na něj být opatrná, protože v některých věcech snadno ztratí sebedůvěru.“
„Lee...“
„Barunko-san?“ Leeho zarazilo, jak se jí náhle třásl hlas.
„Hele... nechci panikařit... ale já asi vidím strašidlo...“ Lee rychle otočil hlavu směrem, kam se dívala, a zajíkl se leknutím. Napravo od nich na střeše se rýsovala temná postava asi tak poloviční velikosti normálního člověka. Jediné, co na ní bylo k rozeznání, byly oči jakoby zářící do tmy s červenými duhovkami.
„Ale to je přece...“ slyšela Bára Leeho, ale přerušil ho náhlý pohyb okolí. Zvedl se vítr a zahalil je zvuk tisíců mávajících křídel. Zdálo se, že ze všech stran je obklopily temné létající postavy, které kroužily kolem nich a nad nimi.
Ne, to přece...
Bára dobře rozeznala symptomy. Tohle bylo genjutsu. A ne jen tak ledajaké!
Zdálo se, jako by plynula s větrem, už nebyla víc než šepot. Pomalu se začínala vytrácet a jediné, co jí smysly sdělovaly, byla bodavá bolest na všech frontách. No tohle... Z toho se přece vymotá, ne? Není žádné máčo! Káťa to na ni zkoušela pořád!
S vypětím všech sil se dokázala trochu vyvléknout. Bolest ustoupila, ale pocit rozplizlosti přetrvával. Tak znova... Bára se považovala za člověka se silnou vůlí. Teď nastal čas to prokázat. Všechno kolem ní vířilo, barvy, tvary, pocity, tváře... Byl to ten nejelementárnější druh genjutsu. Co si o ní ten hnusák myslí? Z toho by se vyvlíkl i genin! No, Bára teoreticky nebyla ani to, ale stejně!
Pevně stiskla víčka a soustředila se. Još!
Když oči znova otevřela, ležela na studené střeše a nemohla se hnout. Co to sakra... Au! Překulila se, připravená zlikvidovat nepřítele, ale byl to jenom Lee, pořád pohroužený v iluzích. Bára s ním zatřásla a začala ho fackovat. Ječet se neodvažovala, protože ten divnej týpek mohl být někde poblíž.
To je divné... Vypadalo to, že na Leeho bylo použito genjutsu mnohem vyššího stupně. Hlavně to není fér! Báru to opravdu rozčílilo. Nechala Leeho tedy zase klesnout na studený plech a tiše se vydala k okraji střechy. Opatrně vykoukla přes okraj.
„To je teda zabezpečení... Vždyť mají dokonce odemčeno!“ rozčilovala se tam jedna zakuklená postava s kloboukem. Celkem tam byly tři. I ve tmě rozeznala Bára červené mraky na jejich pláštích. Támhle je ten polovičatý hnusák! Akorát teď nebyl polovičatý a svoje podivné oči upíral do oken pokoje. Dlouhé černé vlasy, to bylo asi jediné, čím Báře nepřipomínal toho zloducha Štosku Hósenkomástra, neboli Sasukeho. No, v každé záporácké organizaci asi musí být někdo takový.
„Asi šli všichni do cirkusu,“ zahuhlala nakonec ironicky mluvčí.
„Tobi chce taky do cirkusu, senpai!“ ozvala se nadšeně zbývající postava. Hlas byl na první poslech mužský. Trochu se pootočil a Bára uviděla, že má na obličeji nějakou podivnou zakroucenou masku. Barva se ve světle hvězd nedala rozeznat.
„Já si dělal srandu, ty pitomče, un!“
„Ne, vidím je vevnitř. Spinkají jako ovce před porážkou,“ uchechtl se ten černovlasý.
„Hele, nikdo se zabíjet nebude, pokud nepoklade odpor! Tak to šéf řekl. Jsou to pravděpodobně jenom nějací zavšivení civilisti. Fuj!“ Kloboučník si odplivl.
Bára se zamračila. Ten hlas zněl i přes tu nechutnou jedovatost podivně sladce. Jo, to známe. Navrch huj a vevnitř fuj, to tady neplatilo. Spíš hezkej hlas a potom navrch fuj a vevnitř fuj. To bylo pravděpodobnější. K takovýmhle hlasům patřily odporné zjizvené tváře, plné neštovic a bradavic. Není divu, že si ten chlápek zakrýval obličej kloboukem.
„Pst, Barunko-san!“ objevil se vedle ní Lee.
Bára měla co dělat, aby nezařvala. Podklouzla pod ní ruka a ona se už už řítila doprostřed toho nevítaného shromáždění. Naštěstí ji Lee na poslední chvíli zachytil.
„Hm? Co to bylo?“ Nejzáhadnější postava vzhlédla, ale její tvář zůstávala pořád ve stínu.
„Itachi, měli by sebou takhle cukat?“
„Co já vím, na každého to působí jinak. Ti mě ale nezastaví. Už mi konečně ukažte tu věc! Proč bychom sem jinak chodili?“ Itachi zněl fakt rozčileně. Měsíc se zaleskl na jeho ninja čelence, když uhýbal tomu zakuklenému.
Takhle by to neměli nechat! Měli přece všechny hlídat! Byli hlídka! Báře začala stoupat hladina adrenalinu. Jak si tohle můžou dovolit? Prostě jen tak přijít a přepadnout je u nich doma? Muž s kloboukem přistoupil ke dveřím vedoucím do domu a stiskl kliku.
Bára se po Leem podívala právě včas, aby po něm stihla skočit, chytit ho pod krkem a zacpat mu pusu.
„Co blázníš? Nemůžeš se na ně jenom tak vrhnout!“ Leeho překažení jeho dynamického nástupu moc nepotěšilo.
„Neměj o mě nízké mínění, Barunko-san! Tyhle tři bych zvládl!“ ohradil se, když ho pustila.
„Já o tobě mám cokoli jen ne nízké mínění, ale na tři ninji, kteří zradili své vesnice, používají zakázané techniky a nezabíjejí pouze pokud nebudeme klást odpor, tě prostě nepustím!“
„Ty máš o mě starost, Barunko-san!“ dojalo to Leeho.
„Jo, přesně tak.“
„Ale nemůžeme tady jen tak sedět a nechat je dělat, cokoli se jim zachce!“
„Máš pravdu. Navrhuju, abychom se proplížili opatrně dovnitř a zjistili, co tam dělají. Kde je vůbec Akamaru a spol? To nás teda moc nehlídají!“ Oba seskočili co nejtišeji ze střechy a jali se plížit podél zdi ke dveřím, které nechali ti tři otevřené. Lee nedal jinak, a tak ho Bára nechala jít prvního. Nakonec to bylo podle etikety, aby muž vstupoval první, pro případ, že by se uvnitř házely židle! A nebo že by se tam něco rozdávalo... Ale to už sem nepatří. Bára se za ním kradla kolem dveří na půdu a pořád se ohlížela. Najednou do něj narazila, protože se prudce zastavil. Na její tázavý pohled pokynul směrem za roh a pak ukázal jeden vztyčený prst.
„To jakože tam někdo je?“ zašeptala Bára. Lee vykulil oči a přiložil si prst na ústa, jako aby sakra byla potichu. Bára omluvně rozhodila rukama. Pokud to chápala dobře, jednoho nechali hlídat na chodbě a ostatní šli do sklepa. Bára pokynula Leemu, aby se k ní sklonil a úplně potichu zašeptala.
„Lee, já ho zabavím a ty probudíš ostatní, jo?“
„Ne, Barunko-san, nech ho na mně a ty jdi vzbudit ostatní,“ odpověděl stejně Lee.
„Ty jsi moc hlasitý, ti ve sklepě by si toho všimli!“
„Náhodou, taky dokážu být nenápadný! Připlížím se zezadu a...“
„Jak se k němu chceš plížit zezadu, když se sem dívá? Zato já, když se proměním třeba v páru nebo ve vodu, tak si mě nevšimne!“
„Ale je to moc nebezpečné, Barunko-san, jakožto muž -“
„Sakra, Lee, nenuť mě přesvědčit tě násilím!“ Jak se tam tak dohadovali, ozvaly se najednou ze sklepa podivné skřípavé zvuky, různé výkřiky a potom dupání po schodech.
„Co se děje, senpai?“
„Čas vyklidit prostor, un!“
„Zajímavé, ani já nedokážu ten uzavírací mechanismus prohlédnout...“
„Hlavně že jsem ti říkal, abys na to nešahal, un!“
„Kdy naposled se mi vyplatilo ti věřit?“ Potom se směrem k nim rozběhly tři páry kročejí. Nebýt Leeho, který si zachoval duchapřítomnost, popadl Báru a zmizel s ní bleskurychle v nejbližším stínu vedle kůlen na dvoře, nejspíš by tam Bára zůstala stát jako přimrazená. Hned na to se ven vyřítily tři mráčkované postavy, z nichž jedné hořel plášť.
„Heršvec, historie se opakuje, un!“
Pár sekund po té ven vyběhli i Neji, Kiba a Káťa – ten kravál ve sklepě je samozřejmě probudil.
„Báro, co se stalo?“ přiběhla Káťa, která si svítila petrolejkou, takže si jich všimla.
„Byli to tři vetřelci, Káťo-san!“ odpověděl místo Báry Lee. „Ale zřejmě se jim nepovedlo to, oč usilovali.“
„A fakt šli po té věci ve sklepě!“ doplnila Bára. Proč se ten Neji tak divně koukal? Aha, nejspíš proto, že ji Lee pořád ještě držel v náruči a ona svírala jeho paži. Lee si to asi taky uvědomil, tak ji rychle pustil.
„Proč jste nás neprobudili, když se blížili?“ vyjel na ně Kiba.
„Použili na nás genjutsu, abys věděl, navíc jsem tak trochu čekala, že Akamaru aspoň zaštěká nebo tak něco...“ To už ven přiběhla i Hinata.
„Akamaru...!“ vyděsil se Kiba. „Museli mu něco provést! Hinato, dobře že jdeš, rychle mi ho pojď pomoct najít!“ Kiba, Hinata a Káťa zmizeli nedbajíc Nejiho námitek, že by ještě mohl být nějaký nepřítel na blízku.
„Je to k vzteku!“ zavrčela Bára, „Ať děláme cokoli, stejně si sem přijdou, kdy se jim zachce!“
„Možná to bylo tím, že jsme nedávali dost pozor!“ padla na Leeho deprese, že je to vlastně všechno jeho chyba. Neji ho poplácal po rameni.
„Lee, tím to určitě není, spíš je to tak, že oni jsou vážně hodně silní... člověk bez nějaké zvláštní schopnosti, jako je třeba Kibův čich a nebo byakugan, si jich může všimnout jen stěží, tím jsem si teď jistý!“
„Díky, Neji!“ řekl Lee, ale stejně nevypadal, že by ho to moc utěšilo.
„Jelikož utekli, řekl bych, že zase nepochodili,“ ozval se najednou Shino, který se zjevil z okolní temnoty (Káťa vzala petrolejku s sebou).
„Měli bychom se jít pro jistotu kouknout do sklepa,“ navrhla Bára. Všichni souhlasili. Chudák Hinata. Ve sklepě to vypadalo, jako by tam nikdy neuklízela. Pravda, už tam nebylo skoro nic, co by se dalo roztřískat, ale stejně to tam zase bylo celé vzhůru nohama. Neji pomocí byakuganu potvrdil, že tam skříňka pořád ještě je.
„Zajímalo by mě, co je uvnitř... když to chtějí získat Akatsuki...“ zamyslel se.
„Určitě něco moc nebezpečného, řekl bych, že je to takhle zapečetěno z dobrého důvodu.“
„Tak v tom s tebou souhlasím, Lee.“
„Ale proč je to sakra u nás ve sklepě?“ chytila se Bára za hlavu. Všichni jen pokrčili rameny.
Shino se odešel radit se svými broučky a i Nejiho nakonec přemluvili, aby si šel lehnout, než bude s hlídkováním řada na něm. Po krátké debatě se totiž rozhodli s hlídkami pokračovat. Sice jim to zatím na nic nebylo, ale pořád se cítili jistěji (tedy aspoň Bára ano), když byl někdo vzhůru. Lee s Bárou se potom vrátili na střechu a čekali, až se vrátí skupinka hledající jejich psí smečku.
No, moc dlouho to netrvalo. Brzo přidusala Káťa s Frodem v náruči.
„Je mu něco?“ strachovala se Bára ze střechy.
„Ne. Asi je potkal, ale bylo to pro něj takové vypětí, že omdlel. No, prostě, co naděláš.“
„No a co ti ostatní?“
„No, Sam a Akamaru našli někde na polích mrtvýho králíka. Těžko říct, jestli ho tam někdo nastražil, ale spíš ne. Nic jim není, jenom smrděj až na lesy...“
„No to jsou teda hlídači... Kdyby aspoň štěkali,“ protočila Bára panenky.
Chvíli po Kátě přišli Kiba s Hinatou. Sam a Akamaru byli s nimi, uši sklopené a ocasy mezi nohama. Kiba se tvářil fakt naštvaně.
„Kibo-kun, nemusel jsi na ně tak nepěkně vrčet...“ děsila se tiše Hinata.
„Musel,“ zavrčel Kiba a rychle se schoval v domě. Na Akamaru se ani nepodíval. Věrný pes si se srdceryvným zakňučením lehl na dvorek, odhodlaný hlídat až do rána. Sam následoval jeho příkladu a Bára s Leem zase osaměli.
„Jak dlouho ještě?“ otočila se na něj Bára.
„Až se támhleta hvězda posune tam.“ Ukázal Lee na oblohu.
Aha.
„A to bude kdy?“
„Asi za dvacet minut, Barunko-san.“
„Díky.“