Nic nového II, díl 7: Aburameho příběh

Lee vyskočil polekaně na nohy a díval se na bizarní věc, která z ničeho nic levitovala nad dvorkem. Byla to veliká hlava se svítícíma očima, nosem a pusou!
„Lee-kun! Co to je?“ vyjekla Hinata. Jakoby to snad nebyla ona, kdo má všeodhalující oči! Lee vykoktal něco jako „nemám tušení“ a třeštil na podivnou hlavu oči. Začala se ve vzduchu otáčet a létat v různých kruzích a osmičkách. Hinata si konečně uvědomila, že by to možná měla očíhnout sama.
„Byakugan!“
„Co vidíš, Hinato-san?“ zajímal se Lee, kterého to poměrně děsilo.
„Zdá se mi, že to je dutá koule, ve které hoří oheň... Tuhle čakru už jsem někde viděla...“ zkoumala Hinata úkaz před sebou. Vzpomněla si na úlomky jílu, které našli v popelu stájí. Ale nebyla si jistá.
Hlava nejevila známky násilných úmyslů, jen si tak levitovala a šíleně se usmívala proříznutým otvorem. Lee s Hinatou na to s otevřenou pusou koukali a na nic se nezmohli. V okolním dešti to působilo opravdu přízračně. Najednou hlava vystartovala nahoru, vyletěla až k mrakům a tam se rozprskla v oslnivé explozi. Asi by to mělo větší efekt, kdyby zrovna nesjel někam do kopců za farmou blesk doprovázený ohlušujícím hromem. Lee s Hinatou i tak nadskočili leknutím. Chvíli čekali, co bude, ale hlava už se neobjevila.
„Musíme probudit ostatní!“ mínil Lee. Hinata ho ale zarazila.
„Lee-kun... nic se přece nestalo... A já si nejsem tak úplně jistá, jestli by nám tohle věřili, víš?“ Lee uznal, že na tom něco bylo. Zůstal tedy na střeše, ale neustále se rozhlížel na všechny strany, jestli se zase něco podivného neobjeví. Hinata se rozhodla odteď nerušit byakugan.

„Senpai, jsi si jistý, že je to vystrašilo?“
„To víš, že jo!“
„Mě to přišlo jako docela klišé...“
„Ale kuš! V tom byla právě ta umělecká rafinovanost! Ale to ty nemůžeš nikdy pochopit...“

Od té podivné levitující věci byli Lee a Hinata svědky několika dalších podivných jevů, ale nic se nezdálo kriticky nebezpečné. Déšť přešel zpátky v bodající liják, takže pyromanským kouskům nenechával moc velký prostor.
Za chvíli je přišel vystřídat Shino. Jestli si myslíte, že zmoklá slepice vypadá žalostně, ještě jste neviděli navlhlého brouka. Kapuci měl staženou jak nejdál to šlo, koukala mu jenom tmavá skla potápěčských brýlí a broučci se zimomřivě chvěli schovaní v jeho čakrových otvorech. Kontakt s deštěm takového stupně pro ně znamenal téměř jistou smrt. Shino byl prostě nahraný. Lee a Hinata mu s vytřeštěnýma očima (u Hinaty to nebylo projevem strachu) vypověděli, čeho byli svědky a ještě počkali, dokud se k nim nepřipojila Káťa, která se už stihla celá promočit a probrat. Pláštěnku nechala doma, protože prý otupovala smysly, a choulila se jen do obstarožního pršipláště.
„Dějí se tu divné věci,“ zahuhlal Shino zpod kapuce, když osaměli.
Káťa se na něj nechápavě zadívala, a tak jí s odstupem převyprávěl světelné triky, kterých byla dnes farma svědkem.
Na potvrzení jeho slov se najednou v lese nedaleko od nich objevilo jasné světlo. Poblikávalo, jako by je zvalo blíž. Káťa se na Shina zadívala, tentokrát zkoumavě.
„Jdu tam,“ řekla nakonec a pořádně si přihnula povzbuzovače. Shino nijak neprotestoval a s ledovou... kapucí zůstal sedět.
Káťa se tiše plížila lesem. Tuhle oblast znala mnohem líp než vlastní boty a dokázala se tu pohybovat téměř bezhlučně. Se smysly nastavenými i na ty nejjemnější vjemy byla připravená téměř na všechno. Dokradla se ke světýlku. A ochromilo ji, co viděla. Na plácku mezi stromy stála přízračná postava, končetiny podivně zkroucené. Nehýbala se, ale tiše světélkovala. Káťa na ni dlouho upírala pohled, než si uvědomila, že to není to, co hledá. Tahle věc nebyla živá. Světlo, které z ní vycházelo, bylo vyvolávané pouze zbytkovou čakrou. Srdce se jí zastavilo a ona začala pohledem pročesávat okolní les. Jako by někdo vypozoroval změnu, postava na mýtince se náhle vznesla a vyletěla do povětří, kde v oslepujícím záblesku vybuchla. Káťa leknutím kecla na zadek. Chvíli tak seděla a vyčkávala, ale v lese nic zlověstného nebo cizího nebylo. Teď už ne. Vypadalo to, že ať je to cokoli, teď se to na chvíli stáhlo sbírat síly. Pomalu se postavila na nohy a snažila se vymrkat poslední zbytky mžitek.
„Páni, to byl odpal!“ přiznala neochotně svoje uznání. Něco takového provést v hustém dešti bylo opravdu umění.
„No to bych řekl,“ uculil se spokojeně Deidara. Konečně někdo!

Káťa se vrátila k Shinovi na střechu.
„Někdo si z nás dělá kozy.“ Povzdechla si.
Shino by to tak sice nevyjádřil, ale v podstatě souhlasil.
„Dnes večer nejspíš nezaútočí.“ odvětil v odpověď. Ani jeden z nich nechtěl vyslovit to, co viselo ve vzduchu. To znamená, že nepřítel sbírá síly na něco mnohem horšího. Oba věděli, jak snadné by bylo dostat tu věc, co Káťa sledovala, dovnitř domu.
Naštěstí Shino už podnikl patřičné kroky. Po celém domě byla hezky v suchu rozmístěná celá legie malých bzučících vojáčků, kteří by spáče při sebemenším nebezpečí varovali. Pokud sebou ti oškliví záporáci nenosí repelent... To by mohl být problém. Kátě připadalo, že teď by bylo vyptávání nevhodné, a tak nechala zkoumavé otázky, aby se dál prohlodávaly nezodpovězené jejím mozkem.
„Čakrové otvory.“
„Cože?“ vyděsila se. Proč Shino teď začínal s tělesnými otvory?
„Brouci žijí v čakrových otvorech.“
„To jako všichni?“ vyvalila oči Káťa. Pořád nechápala, co se jí Shino snaží říct. Pak jí docvaklo, že odpovídá na nevyslovenou otázku. Aha, takže jenom ti jeho. Není to tak, že by mouchy a komáři v noci vyhledávali nevinné a nic netušící oběti, aby se jim mohli zavrtat hluboko do přívodů čakry.
Shino mlčky přikývl.
„Ale vždyť ty jsou podle všeho mikroskopické!“
„Brouci jsou malí. Navíc je na to naše rodina speciálně uzpůsobená. Váže se k tomu zvláštní příběh...“ Shino měl dnes mluvnickou náladu. Možná mu rozvázal jazyk pomalu vychládající patok z termosky. Další chvíli zase seděli mlčky. Čekali, jestli se ještě něčeho dočkají, ale les mlčel. Ať v něm předtím bylo cokoli, teď to mlčelo nebo vyčkávalo. Hlídkující ovšem neměli v úmyslu polevit na pozornosti. Káťa ještě několikrát odběhla, aby zkontrolovala, jestli se něco neskrývá v temných stínech a zákoutích a taky aby se podívala, jak se daří Haksně. Kobyla pořád ještě spokojeně chrupala na seně. Ani hromy ji neprobudily. Společnost jí dělalo několik tmavých broučků. Káťa se pousmála. Shino nic nenechával náhodě! Ve skutečnosti využíval soustavy chodeb a tunelů, kterou po sobě zanechaly tisíce generací mravenců žijících všude na pozemcích farmy, ale o tom se nehodlal nikomu zmiňovat.
Déšť neustával a stále sílil. Seděli vedle sebe jako párek zmoklých kdovíčeho. Káťa napodobila Shinův styl a teď od něj byla stěží rozpoznatelná. Snad až na to, že černé brýle v noci nosit nehodlala.
„Ještě předtím, než se země rozdělily a než moře dostalo jméno, žil v horách klan potulných pastevců,“ začal najednou Shino, čímž Káťu dost vyděsil. Hned si ale uvědomila, že se rozhodl vyprávět jí příběh své rodiny. Nejspíš ve stejné podobě, jako ho slýchával v dětství.
„Snažili se vyhnout všem konfliktům. Stáhli se z plání, na nichž zuřila válka, aby mohli se svými stády žít v poklidu. Ne všichni s tím ale souhlasili. Někteří mladí se bouřili proti rozhodnutím starších rodu a přáli si vrátit se zpět a bojovat. Mezi nimi vynikal Aburame. Nikdo neměl takovou sílu, nikdo nebyl tak mrštný a vychytralý, ničí stádo nepřesáhlo početnost a plodnost jeho stáda. Ovšem Aburame byl mladý a krev se mu v žilách bouřila, toužila po boji. I vydal se za radou starších a požádal je o dovolení opustit útočiště. Rada ho vyslechla, ale nikomu se nechtělo mu vyhovět. Na jejich rodinu přišli krušné časy a potřebovali každou pomocnou ruku. Pobočník hlavy rodu se mu vysmál. Byl to chamtivý starý muž, kterému se nikdo neodvážil vzdorovat a takto k němu pravil:´Dobrá, Aburame. Můžeš odejít. Pokud se ale nevrátíš do zimy, všechen tvůj majetek a tvoje krásná snoubenka připadnou mně!´ Aburame s tím souhlasil. Nedokázal si představit, co by se mohlo stát, aby mu to v návratu zabránilo. Starý muž si zamnul ruce. Snoubenku mladíkovi záviděl. Byla to nejkrásnější dívka z okolí a svého snoubence velmi milovala. Aburame tedy odešel. Toho roku se zúčastnil mnoha bitev, stal se slavným. Nepřátelé si s obavami šeptali jeho jméno. Když se už začínalo schylovat k zimnímu období, odehrála se rozhodující bitva. Aburameho strana vyhrála. Ovšem nezůstal nikdo, kdo by mohl oslavovat. Země byla zpustošená, nezbylo z ní nic než poušť. Přeživší bojovníci rychle podléhali zraněním, žízni, hladu. Aburame ovšem nechtěl zemřít. Vzpomněl si na svěží domov a na krásnou dívku, která očekávala jeho návrat. Plahočil se pustinou, každým okamžikem z něj unikalo víc a víc života. Nakonec už se jenom plazil po vyprahlé zemi, když náhle spatřil hejno much. Byli to první tvorové, které po mnoha dnech spatřil. I hejno bylo vyhládlé. Válka nezanechala nic. Jen kosti a písek. Aburame jim v zoufalství nabídl dohodu. Jestliže mu pomohou přežít, nechá je žít ve svém těle a živit se jeho silou. Nebude nic, co by jim odepřel a na oplátku neodepřou oni nic jemu. Hejno, zoufalé a vyhládlé, souhlasilo. Vrhli se na mladíkovo zubožené tělo. Aburame vykřikl. Takovou bolest nepoznal. Když opět nabyl vědomí, zjistil, že může vstát. Na nic tedy nečekal a vydal se k domovu. Když ale dorazil, nikdo ho nevítal. Všichni před ním v úděsu utíkali, schovávali se do bezpečí svých domovů. Aburame ničeho nedbal a mířil přímo k domu své snoubenky. I ona před ním nejprve utekla, ale když zaklepal na její dveře a oslovil ji jménem, prohlédla a poznala ho. Hořce zaplakala nad změnou, která se s ním udála. Aburame si až teď uvědomil, čím se stal, ale nelitoval. Skryl své tělo do oděvu, oči také zakryl. Ovšem lidé se ho nepřestávali bát. Jednoho dne za ním přišel starý lakomý pobočník doprovázen ozbrojenými muži. Chtěli ho zabít. Aburame zaplakal. Mezi těmi muži byli i jeho bratři. To bylo naposledy, co plakal. Hejno, žijící uvnitř jeho těla se vyhrnulo ven, aby ho ochránilo. Po boji Aburame věděl, že musí odejít. Sebral své stádo a to nejdůležitější ze svého majetku a odcestoval. Jeho snoubenka ho následovala. Nedbala už na změnu, která se stala s jeho tělem. Viděla totiž, že hejno je prospěšné a že se její snoubenec uvnitř jinak nezměnil. Odešli daleko za hory. O jejich klanu už nikdo nikdy neslyšel, ale oni došli do zelené nížiny, kde založili velkou a šťastnou rodinu. Hejno žilo s nimi a velmi prosperovalo. Povaha hmyzu i člověka se stále více a více přizpůsobovaly jedena druhé. Už nebyli spojeni pouze bolestí. Od té doby každý syn a každá dcera rodu uzavírá posvátné spojenectví se spřáteleným rojem.“ Shino skončil. Jeho brýle vypadaly nezměněně. Káťa na něj dojatě hleděla.
„To je krásný příběh...“ vydechla okouzleně. Shino mlčky přikývl. Do konce hlídky už seděli mlčky, ale dívce teď ta zakuklená postava připadala o něco bližší.

Když byly konečně čtyři hodiny, šla Káťa probudit Báru a Nejiho. Kdyby stále ještě nepršelo, nejspíš by obzor už touhle dobou bledl, přes těžké mraky se ale zatím neprodral ani paprsek. Aspoň že už přestala bouřka. Bára nebyla zrovna nadšená, když s ní Káťa zatřásla. Řekla něco jako „Eeeechchrrrrrr....“ a vykutálela se z postele dřív, než zase usne. Když zamžourala na počasí venku, usoudila, že se bude muset lépe vybavit, Neji ne-Neji – teplé ponožky a dlouhý hnědý svetr byly nutné! Taky ji napadlo, že do toho deště by možná bylo chytřejší vzít si kontaktní čočky místo brýlí.
„Tak jaká byla hlídka? Děje se něco?“ ptala se Káti, když se pokoušela narvat si čočky do ospalých očí. Káťa se zatím převlékala do věcí na spaní.
„No... jako něco jo, ale zatím to nevypadá nebezpečně... Svítící hlavy a loutky nebo co to bylo, které nakonec vybouchnou... a tak...“
„Cože?!“ Bára si málem vypíchla oko. „Si děláš srandu, že jo.“
„Ne, fakt, klidně se zeptej Shina nebo Hinaty, jestli jsou podle tebe důvěryhodnější...“
„Počkej... a to jakože tady někdo fakt je? Proč jste dávno všechny nevzbudili?!“
„Zatím to bylo neškodný, tak jsme usoudili, že to pořešíme ráno... Zatím to vypadá, že se dneska v noci nic nebezpečnýho dít nebude, aspoň to říkal Shino...“
„Sakra, to mě fakt uklidnilo...“ Bára vylezla náležitě nabalená z koupelny, popřála Kátě dobrou noc a chtěla si udělat aspoň topinku pro dobrou náladu, ale to už se v kuchyni objevil Neji a ptal se, jestli je připravená... Tak řekla, že jo, a doufala, že jí nebude moc kručet v břiše. Káťa se naopak už těšila, až se schoulí na teplém gauči, který Kiba určitě udržoval pěkně vyhřátý.
Vypadalo to, že déšť už trochu prořídl. Bára se rozhlédla po dvorku ve světle petrolejky, kterou si prozřetelně vzala s sebou. Uviděla pejsky schoulené na křesílkách a teprve teď si uvědomila, že při bouřce vůbec neštěkali. Vypadalo to, že na ně má Akamaru dobrý vliv. Neochotně petrolejku zhasla a vyskočila za Nejim na střechu. Proč sakra museli hlídkovat zrovna odtud? Proč nemohli být někde pod střechou? Třeba u stodoly, kde před tím spali? Tam byl docela dobrý výhled! Ach jo... Schoulila se vedle Nejiho zády opřená o komín.
„Říkali ti Káťa s Shinem, co se tu dělo?“
„Říkali. Zajímalo by mě, co tím kdo sleduje...“ zabručel Neji a „zapnul“ byakugan.
„Třeba tady prostě straší... Já bych se vůbec nedivila...“ otřásla se Bára. Po chvíli ticha se zavrtěla.
„Neji? Nechceš mi něco vyprávět?“ Cokoli, jen aby zapomněla, že na ni co chvíli z neochotně světlající tmy může vyskočit nějaký hořící přízrak.
„Ale co?“ zašklebil se Neji a ubránil se štiplavé poznámce o tom, jaký je Bára strašpytel.
„To je jedno... třeba to o těch pavoucích... jak jsi málem umřel...“
„Cože? Jak o tomhle víš?“ podivil se Neji. Bára pokrčila rameny.
„Tvoje mamka mi o tom řekla, když jste měli tenkrát nějaký trénink nebo co a já jí pomáhala uklízet...“
„No... není to zrovna historka do nepříznivého počasí... a abych řekl pravdu, nevzpomínám na to rád...“ Bára si povzdechla. To si mohla myslet. Ale za pokus to stálo.
„A bojíš se aspoň od tý doby pavouků?“
„To ani ne, jenom je mám v lásce ještě míň než před tím.“ Ech. Zdálo se, že Neji po ránu není moc sdílný. Kdyby ho aspoň napadlo trochu ji zahřát, protože ani komín ani povrch střechy nepatřily k nejpohodlnějším a nejvýhřevnějším. Možná bylo něco na těch řečech o kamenné sfinze...

Bára znuděně seděla přikrytá pláštěnkou. Odfrkla si a krhavým pohledem přejela po teď už viditelné linii lesa. Najednou ji do nosu uhodil nepříjemný a neznámý pach. Zamračila se a vstala, aby se mohla lépe rozhlédnout. Celou oblast si s Nejim rozdělili. On hlídal před domem, ona to za domem. Teď do něj šťouchla.
„Neji, co je to támhle? Slamák zašustil, jak se Neji otočil. Rentgenovým zrakem prozkoumal situaci.
Chvíli mlčel a tvářil se nedůvěřivě.
„Vypadá to jako další z těch výbuchů. Jenom nevidím nikoho, kdo by...“ zamračil se.
„Půjdu se tam podívat.“
„Ne, počkej!“ vyděsila se Bára, že zůstane sama. A aby to zakryla, pokračovala.
„Jestli odejdeš a něco se ti stane, já to nepoznám. Bude lepší, když se tam zajdu podívat já. Celou cestu mě můžeš sledovat a pomoct mi, kdyby na mě někdo vybafl...“ To znělo docela rozumně, ne?
Neji ji samozřejmě prokoukl, ale nic nenamítal. Sakra. Bára doufala, že jí to zakáže a pošle ji dovnitř do bezpečí nebo tak něco. S bušícím srdcem se přehoupla přes okraj střechy a vydala se k místu, které Neji označil.
Tiše se plížila podrostem, který byl za slabého ranního světla plný stínů. Tahle doba byla nejstrašidelnější. Kdyby si neviděla na špičku nosu, nějak by to přežila, ale jak se tak ohlížela za každým vyplašeným ptákem nebo kamenem, připadalo jí, že jí mozek napětím uteče ušima. Mezi stromy se najednou objevila oblaka hustého dýmu. Bára si zakryla ústa a nos mokrým rukávem a pokračovala dál. Kouř byl čím dál hustší a štiplavější. Nakonec dorazila na malý palouček. Kdyby nebylo toho deště, měli by co dělat s lesním požárem! Naštěstí se mech v okolí stihl přes noc důkladně nacucat vody, takže oheň neměl kam pokračovat. Okusoval několik spadlých kmenů a právě ze ztrouchnivělého dřeva vycházel ten dým.
Bára začala prozkoumávat oblast kolem. Všude kolem bylo křoví udupané a svědčilo o tom, že tu někdo přebýval. Celé místo bylo nejspíš opuštěno ve spěchu. Po chvíli hledání nalezla Bára další hromady podivné hlíny seskupené uprostřed mýtiny. Na nízkých větvích jedné z jedlí byl přichycen cár ohořelé látky. V tomhle světle se nedalo rozpoznat, co je zač, ale zdálo se, že ať tu byl kdokoli, situace se mu vymkla z rukou. Bára ještě chvíli procházela kolem, opsala několik širokých kruhů přilehlým lesem, a pak ji to přestalo bavit, tak se vrátila zpátky na bezpečnou střechu.
Neji tam na ni napjatě čekal a beze slova převzal zbytek látky.
Při bližším pohledu se dal na černém podkladu rozeznat rudý mrak.
„Takže jsou to oni...“ zahleděl se do dáli.
Bára ho s obavami pozorovala.
„Ať to byl kdokoli, vzal už nohy na ramena. Les je čistej.“
Neji přikývl a láskyplně se na ni usmál.
„Tak půjdem spát, ne?“
V té chvíli ho Bára měla nejradši.

„Vstávat! Vstávat! Kibo, ruce pryč od mojí sestry!“ zazněl domem budíček.
„Hé? Co jé?“ vyvalila se Tenten ze spacáku.
„No přece ráno! Jdete pracovat,“ ujistila ji se zářivým úsměvem Bára.
„Jak to jako myslíš, jdete?“ probudil se Kiba. Spokojeně mohl konstatovat, že je k němu Káťa těsně přitulená a očividně se jí nechce tuto pozici opustit.
„No, já jdu spát.“
„No to teda ne! Spala jsi stejně dlouho jako my! Jestli jdem pracovat, tak ty taky!“ rozčilovala se Tenten. Bára se zarazila, aby o tom mohla popřemýšlet.
„Tak teda zase dobrou noc...“ pokrčila rameny a vlezla si do postele. Tenten znechuceně zavrtěla hlavou.
„To jsou způsoby, tohleto...“ otočila se na druhý bok a zase usnula.
Škoda se už ale nedala napravit. Ne každý mohl usnout tak snadno. A někdo touhle dobou normálně vstával. Kiba Kátě něžně foukl do ucha a i přes její protesty ji odsunul.
„Čas vstávat...“ zašeptal.
„Hmm...“ zachrochtala, ale samotné se jí na gauči být nechtělo. Vyhrabala se z pelíšku a mnohem nemotorněji Kiblíčka následovala do kuchyně, kde dala na čaj. Připojila se k nim Hinata a vždy bdělý Shino. Neji ani nešel spát. Nakonec jediný, kdo zůstal v posteli, byly Tenten a Bára. Tenten pořád nebylo dobře, a tak jí Hinata eskortovala ze spacáku na prohřátý gauč a vybavila ji hrnkem silného bylinkového odvaru.
„Tak teda jo...“ zamumlala nevrle Bára, když se kolem ní pomalu rozproudil pracovní ruch. Když vám Lee pobíhá polonahý po dvorku, tak moc spát nemůžete...
Vyvalila se z peřin, které sotva stihla zmuchlat, a přidala se ke skupině v kuchyni.
„Tak co máme na seznamu?“ Nepřítel ne-nepřítel, práce na farmě se nedala zanedbat.

Bára, Káťa, Hinata a Tenten seděly na křesílkách na dvorku. Dobře, jenom Bára a Tenten seděly na křesílkách, Hinata s Káťou přišly později, tak se musely spokojit s mikinami položenými na zem. Jelikož sluníčko už zase začínalo pařit, přivlekla Bára odněkud modře proužkovaný slunečník. Všechny čtyři ucucávaly jahodovo-banánový koktejl, který Bára vyrobila. Jindy by se k tomu nedokopala, ale tato příležitost jí nedávala jinou možnost.
„Hej, tak co se bude dál dělat?“ vyrazil zevnitř Kiba, kterého tam zaúkolovaly, aby společně s Nejim a Shinem umyli nádobí. Asi už to měli.
„Ticho! Rušíš program!“ okřikla ho Bára, která byla nejblíž. Kiba se nechápavě rozhlédl po dvorku. Před dřevníkem už měl Lee pěknou hromádku rozštípaných polínek, právě se je chystal odnést dovnitř. Stále byl do půl těla nahý.
„Lee!“ snažil se ho na to upozornit Kiba, ale když viděl pohledy, kterými ho počastovaly dívky – dokonce i Káťa! – a dokonce i HINATA!! – rozmyslel si to a zase zašel dovnitř. Za chvíli přišel i s Shinem.
„Vidíš?“ ukazoval rozhořčeně.
„Barunko-san, Káťo-sama -“ začal Shino.
„Pššt! Nerušit!“
„Ale...“
„Mlč! Jesi se nejdete koukat, tak zmizte, nebo nám ho vyplašíte.“
Hoši tedy zase odešli. Za chvíli už byli zpátky i s Nejim.
„Koukni na to! A ty prej, ne ne ne, to by Barunka-san neudělala!“
„PŠŠT! Mlčet, nerušit!“ Chudák Lee si stále ničeho nevšiml (a nebo to aspoň předstíral) a právě se napřahoval sekerou na další várku polínek.
„Johihihiíí...“ zachichotaly se dívky. Ale trojice nespokojených obdivovatelů jim nedala pokoj.
„Hele, jesi se nemíníte teda koukat s náma, tak trika dolu a jděte mu pomoct!“ navrhla Tenten plně podporována svými společnicemi. Neji udělal něco jako „chm“ a strčil Báře pod nos papír se seznamem věcí, které se měly udělat. Zvláště významně ukazoval na opravování ohrad.
„Šmarjá, nojo furt, tak aspoň počkejte, než dodělá tuhle várku!“ Kiba už to nemínil trpět.
„LEE! Kdyby tě tak viděl Gai-sensei!“ zařval na něj vyčítavě. Lee se zastyděl a běžel si pro kombinézu.
„Vy jste...“ zamručela Bára, „nic člověku nedopřejete...“ Když si odešla obout boty, jal se Neji dopíjet koktejl, kterým praštila o stolek, když odcházela, a tvářil se velmi spokojeně.

„... takže teď byste se správně měly vy vysvléknout a my bysme se koukali, jak štípete dříví!“ rozvíjel Kiba své myšlenky na cestě na vzdálenější pastviny.
„Ne, Kibo, ve skutečnosti by to mělo být tak, že my bysme se vysvlékly a Lee by se koukal, jak štípeme dříví, to je snad fér!“ poučila ho Bára. Kiba něco zamrmlal a zdálo se, že už tím nápadem tak nadšený není.
Na dnešní práci vytvořili dvě skupiny. Opravy ohradníků se ujala Bára společně s Kibou a Shinem, zatímco Káťa, Neji a Lee dostali za úkol otrhat všechno, co se ještě ze stromů a keřů otrhat dalo. Tenten bylo stále nějak špatně, tak ji a Hinatu nechali doma, aby hlídaly, a kdyby něco ukuchtily, rozhodně by se taky nikdo nezlobil. Hinatě to docela vyhovovalo, byla užitečná ostatním a zároveň nemusela volat na pomoc své násilnické a krvelačné já, které neměla moc ráda. Tenten to moc nevyhovovalo, protože když už tu nebylo nic, co by odvracelo její pozornost od jejího žaludku, jen ležela v posteli a chtělo se jí blinkat. Chudák malá! A Akamaru se Samem a Frodem čmuchali kolem farmy připraveni zakousnout cokoli podezřelé – bylo jim jasné, že lidi jsou naprosto k ničemu, takže jestli nastane nějaká krize, bude zase všechno jen na nich.

Bára byla hrozně nevyspalá. Navíc skoro pořád se jí hlavou honily představy zlých, ošklivých a zjizvených chlápků v černých pláštích s červenými mráčky, kteří se skrývají někde v lese u farmy.
„Tož lidi, tak jsme tady...“ zastavila své společníky na jedné louce.
„Cože? A kde jsou ty ohradníky?“ podivil se Kiba.
„Támhle, jsi slepej?“ ukázala Bára na několik shnilých prken ležících v trávě.
„Sakra, takhle farma je v rozkladu!“
„Kuš...“
Naštěstí takhle bylo postiženo jen několik metrů plotu, zbytek byl celkem v pořádku, akorát byl docela zarostlý. Bára hodnotila situaci.
„No já nevim... já bych to nechala... živej plot je taky dobrej, ne?“
„To je pravda, ale zvířata, která se nechávají na pastvině, většinou žerou i živé ploty,“ poznamenal Shino, který klusal na Haksně. Přece ji tam nemohl nechat samotnou! Ta hned potvrdila jeho slova, když začala okusovat nějaký bodlinatý keř.
„Ech... dobře...“ povzdechla si Bára, „tak já to nechám na vás, tenhle kousek, a půjdu se kouknout po tom drátu...“
„Co že to?“ neudržel se Shino.
„Ostnatej drát! Moje nejmilejší část ohrady!“
Ještě že si s sebou vzali i sekerku (když ji Lee už nepotřeboval), protože bylo potřeba vyrobit pár nových kládek na postavení plotu. Když se však Kiba sekl do ruky, už jim to zas jako takový skvělý nápad nepřišlo.
„Ježiš ty jseš taková trubice, Kiblíčku, to svět neviděl,“ vyděsila se Bára, kterou přivolalo jeho bolestné zavytí.
„Jsem se jenom trochu zamyslel a najednou ruka v tahu!“
„Ale klídek, zas tak zlý to není...“
„Já vim, jenom jsem chtěl odlehčit atmosféru...“
„Tak se moc nesměj a pojď se mnou!“ dotáhla ho Bára k blízkému potoku, kam mu ruku vrazila. Když se odplavila krev a ona si mohla jeho zranění pořádně prohlédnout, docela se jí ulevilo, jelikož to nebylo vážné.
„Těš se, až se vrátíme, tak ti to budu muset zašít a to fakt nesnášim, protože u toho omdlívám! A zatím jsem to zkoušela jenom jednou a to na praseti!“ postrašila ho, i když si byla jistá, že to nebude nutné. Potom mu ruku se sadistickým potěšením vydezinfikovala, zalepila náplastí a pevně ofačovala (samozřejmě měla s sebou lékárničku, co si myslíte?) a poslala ho zase do práce. Ale sekeru tentokrát dostal pro jistotu Shino.

Všichni poklidně pracovali. Byla to pro ně jedinečná příležitost použít ostré nástroje k něčemu jinému než k boji. Když si tam Kiba tak seděl pod stromem a pozoroval, jak ostatní pracují, připadalo mu, jako by žádný noční útok nikdy nenastal.
„Kibo, neflákej se tam tak! To, že ses seknul do ruky, byla jen tvoje chyba!“ obořila se na něj hrubě Bára. Kiba se na ni mile usmál.
„Když mně se udělalo slabo...“
Jo jasně, slabo... protočila Bára významně panenky.
Práce jim šla od ruky. K polednímu už se mohli s čistým svědomím vrátit domů. Ne že by už měli všechno hotové, ale udělali toho dost.

Hinata v kuchyni nezahálela. Tenten jo. Seděla nad Icha Icha a vesele se pohihňávala.
„Jakto, že jsem tohle nezačala číst už dřív?“ ptala se nevěřícně éteru.