Lattices

Pár loučí plápolajících v temném šerosvitu, v hlubokém útrobí sírou zapáchajících cel. Dlouhá řada desítek místností, které měly místo honosných dveří neosobní a velmi dobře zabezbečené ocelové mříže, které každou vteřinu nasávaly životní sílu a chakru ze všech vězňů.

Z nejtemnějších částí Konožského žaláře se ozývaly zkroušené vzlyky a zlomené výkřiky – některé z nich zněly jako kletby, zaklínadla a výhružky. Cestičku k vašim uším si také mohl najít histerický a bez okolků děsivý šepot těch nejnebezpečnějších bláznů, kteří zabili i vlastní děti a ženy.

Snažila se všechny ty zvuky nevnímat a namísto toho zkoušela skrz svou trpělivost zahřívat každý kousek svého těla zvlášť. Nejdříve chodidla, poté ruce a nakonec břicho – to aby se soustředila na něco jiného, než na utrpení všech okolo.
Věděla, že tam na těch kamenných dlažbách plných splašků leží samí vrazi a šílenci, ale kdyby byla ona ta, která by rozhodovala o jejich budoucnosti, dala by jim příležitost, aby všechno odčinili. Dala by jim druhou šanci.

Nesnášela slzy. Nenáviděla odpuštění. Všeho tohodle svinstva měla po krk. Měla po krk sama sebe. Na kratičkou chvíli zalitovala toho, že se vydala zrovna na tohle místo, které bylo přeplněné takovým shlukem lítosti, pochybností, ale zároveň také agresivity a vzteku.

Procházela okolo cel a ignorovala ušťepačné a morbidní poznámky od zdrogovaných nukenninů na její typicky ženské tělo, které neviděli přinejmenším jeden rok. Přivřela oči a pravou rukou si promnula kořen nosu. Ještě kousek, svitlo jí v mysli. Ještě kousek jí dělil od cely, ke které, i přes všechny své pochybnosti, měla namířeno.

47. Za celý svůj život nepochopila, jak někdo může člověka označit číslem, jako nějaký kus dobytka. 49. Cedulka s číslem byla pověšená na pravo od mříží. Vězni nebyli oslovováni svým jménem, jen a pouze tím číslem, které jim viselo u dveří.

53. Konečně.
Zastavila se a znova přejela očima přes dřevěnou tabulku, na které bylo rudým inkoustem napsáno kostrbaté číslo. Našla to. Odpoutala se od čísla a zahleděla se do temné cely, která byla loučí osvětlena jen do poloviny.
„Přišla si, abys mě viděla trpět?“ s těmtito slovy vyšel vychrtlý mladík z hlubinného stínu zapáchající kobky a přešel blíž k mřížím.

Zalapala po dechu. Vypadal tak jinak. Tak moc se změnil. Jeho oči zpřísněly a rysy v obličeji měl tak hrubé a bez citu, jak nikdy předtím. V žádném případě nevypadal na to, že by svých činů litoval tak, jako všichni odsouzení v okolních celách. Zdál se být v pořádku, nehledě na těch tisícero šrámů a modřin, kterými měl poseté celé tělo.
Zahnala všechny své nedůtklivé myšlenky a teorie, a zpříma se zahleděla do jeho zastíněných očí. „Jsem tu, abych ti pomohla,“ ta věta se jí k uším vrátila nejméně pětkrát. V duchu se za svou větu zastyděla – zněla tak slabě. Jeho dech narážel do ocelových mříží, suše se zasmál. „Naruto semnou souhlasí a-“
"Nepotřebuju vaší pomoc," přerušil ji, zlostně si odplivl a odstoupil dál od tyčí, které ho oddělovaly od drobnější růžovlásky.

Cítila zlost, zoufalství a agresivitu, která vyzařovala z jeho vyhublého těla. Všechny tyhle pocity se táhly přes špinavé mříže až k ní. O krok ustoupila.

"Tohle není žádnej dobročinnej skutek, Sasuke. Přišla jsem s nabídkou - kvůli sobě a z velké části i kvůli Narutovi, protože ty.. nezasloužíš si tu být," řekla klidně a očima přejela po jeho zkrvavených zádech.

Zarazil se v pohybu a otočil se na ní. Na jeho pohmožděných rtech se rozlil pobavený úšklebek.

Vytrvale zírala přímo na něj. Odmítla se dívat jinam. Bylo to jako za dob, před skládáním chuuninských zkoušek – ten kdo sklopí pohled jako první, prohrál.

Čekal, že se vzdá, bezeslov se otočí a zase odkráčí pryč, ale to se spletl. Slíbila si, že ho z těch kobek dostane na čerstvý vzduch, ať jí to bude stát cokoliv. Slíbila to sobě i Narutovi a to i přes to, že věděla, že se nic nezmění a on se nikdy nevrátí zpět. Žádný tým sedm. Žádný dobrý konec. Prostě nic.

"Neodejdu, dokud si neposlechneš můj návrh."

Hlas měla silný, renozující naprostou jistotou a odhodláním. Ovšem její duše na tom byla úplně jinak – rozpadala se na několik tisíc kousků, které se rozlétly do všech světových stran.
Překvapila ho.
Svůj úšklebek změnil na protáheljší úsměv. ..Úsměv?
Zamrkala.

"Dobře tedy, mluv,"

Vítr si hrál s jejími vlasy a cuchal je do možných i nemožných uzlů. Stála s hlavou vztyčenou, na kraji jednoho z vyšších fjordů a pozorovala mořský příboj narážející do skal pod jejíma nohama.

Uplynuly tři roky od události, kdy vysvobodila Uchihu z cely smrti. Vyléčila mu všechna zranění, dodala mu zbytek své chakry a poskytla mu pár pilulek s vyžadující výživou, aby přežil útěk, který mohl trvat i týdny.

„Nesmíš se vrátit, jinak zase skončíš tam, odkud jsem tě právě dostala..“

Ta věta jí zněla v uších ještě teď. Hned jak se dostali na dosah slunečních paprsků a ucítili čerstvý severní vítr.. hned v ten moment vyřkla něco, co v hloubi duše zakopávala do země. Pohřbila tak všechny naděje na to, aby ho kdy v životě ještě spatřila.

Usmála se a rukou si zastínila oči, sledujíc západ ohnivého slunce, které se potápělo do modravého moře.

Slyšela o něm zvěsti. Slyšela, že kdekoliv se objevil, tam odstranil nepotřebné a nebezpečné blázny, kteří vraždili jen tak, pro nic za nic. Všímala si, jak si o něm lidé začínají šeptat, jak se podivují nad tím, že pomáhá zbavovat se nebezpečných ninjů – za kterého považovali doposavad i jeho. Lidé ho začínali mít rádi. Byl pro ně zastíněný hrdina a ne muž, který si vybral špatnou cestu.

A aby toho nebylo málo, před týdnem se stal Naruto hokagem.

„Jestli o tom slyšel, určitě se vrátí.“

Naruto tomu věřil. Teď už neměl důvod se skrývat. Už mu nic nehrozilo – žádný žalář, žádná smrt a žádné výčitky. Sakura se snažila potlačit nutkání doufat v to, že se doopravdy vrátí. Nedařilo se jí to, a tak každý den netrpělivě sledovala západ slunce na útesu – kde dala Sasukemu své poslední sbohem, a vyčkávala na jeho obrys, který se vynoří spoza stromu.

„Oj, Sakura-chan!“ zavolal pestrý, pobavený hlas někde dvacet metrů za ní. Normálně by neměla problém ho slyšet, ale teď, přes tříštivé a dunivé ozvěny vln, které se rozbíjely o kameny, sotva slyšela tep vlastního srdce. Pootočila si anbu masku víc na bok a letmo se otočila za hlasem.

Jakmile pohledem zachytila Naruta, protočila očima, dál se nenamáhala vykrucovat si krk a svůj pohled opět zaryla do lávových červánků, které se vyhouply těsně nad horizont klidné hladiny daleko od pobřeží. „Co potřebuješ?“
„Zamluvil jsem čtyři místa v Ichiraku Ramen, na dnešek, na desátou!“ zavolal na ní. Odfrkla si.
„Nejdu. Nehodlám celej večer pozorovat jak se s Hinatou cicmáte před mýma očima..“ zívla si a protáhla se.
„V tom případě nejdu ani já, dobe. Nejsem zvědavej na vaše nechutnosti..“ přidal se do hovoru třetí o poznání hlubší a chladnější hlas.
„Jak říkám..“ přitakala Sakura k neznámému. „Konečně někdo kdo-“ nedokončila větu. Ztuhla. Zamrzla. Nenadechla se. Srdce jí vynechalo jeden úder.

Uvědomění toho, že jí ten hlas byl tak důvěrně známý, bylo natolik silné, že jí to málem roztrhalo srdce na kusy. Doširoka se usmála a otočila se zpět na Naruta. Až ted si všimla, že tam nestojí sám. Vedle něj byl vysoký, svalnatý mladík – spíš muž. Vlasy měl na jedné straně sčesané do spony a na druhé volně rozevláté. Bílá košile mu přiléhala na široká ramena a odhalovala jeho vypracovanou hruď. Za opaskem měl katanu.

Byl to on.
Usmál se.
Pak ještě jednou – s pobaveným úšklebkem na účet Sakury, která stála v taprostém tranzu a sledovala každý kousek jeho těla.

"Můžu ti, protentokrát, říct já svůj návrh?" černé vlasy se mu jemně zvlnily pod náporem prudkého větru vanoucího od moře. Mluvil jen a pouze k Sakuře, která se pomalým krokem přibližovala směrem k němu.
„Dobře, mluv,“ pravý koutek úst se jí zvedl nepatrně výš, než byl doposavad.
„Co kdyby sme, výjmečně, dneska přežili Narutovo cicmání se s Hinatou?“
„Ale jen pro dnešek.“ Odpověděla pobaveně a přešla až k němu. Mírně zaklonila hlavu tak, aby mu viděla do očí. Zasmála se. „Vítej zpět.“ Samozřejmě že pár těch slz si našlo cestu skrz její hladké tváře.

Objala ho. Naruto se k nim přidal.
Tým sedm. Pospolu. V rudé záři západu slunce s úsměvech na rtech.

„Oj.. ještě jedno slovo o cicmání se s Hinatou a zabiju vás. Oba.“ zahuhlal Naruto. Dva zmínění se rozesmáli. „Dattebayooo!“