Dluh vraha

Voda uměla smýt vše. Vinu, smrt, život i jiné nepříjemné emoce. Tohle byl jeho celý proces zapomnění. Chvíli pozoroval, jak tekutina cestuje svou obvyklou cestou přes umyvadlo, ale nakonec se v půli odvrátil. Slib se stal pouhou minulostí. To se bylo předtím byl jen matný závoj mlhy. Jeho tvář poznamenaly věky, vrásky zakryly kdysi půvabnou tvář a první šedivé vlasy se pokoušely obarvit dříve zlatavé vlasy. Stárl. Stal se nejlepším, ale nemohl přestat. Občas i chtěl. Jeho pravidla to však nepovolovala. Bez nich by se zbláznil, jako po čase všichni ostatní. Pamatoval si probdělé noci, obávání se dalších dnů. Naučil se to vše nechat odejít stejným potrubím.
Věděl, že svým obětem nesmí ukázat soucit. Byli odsouzeni k smrti. Proč to stěžovat? Tyhle slova si opakoval stále a stále do kola. Šeptem. Radila mu v těžkých okamžicích. Staly se mu průvodcem. Jak on je nenáviděl, ale slyšel je mockrát. Tolikrát až je přijal za svou nedílnou součást. Vykročil do středu prázdné místnosti, do bodu od nějž se vždy mohl – nebo spíše měl – odrazit. Na malém stolu ležela obálka, jediná věc, jež nebyla pokryta lehkou vrstvou vosku. Nemusel ji otevírat. Uvnitř se skrývala objednávka na další řezničinu.
Jedinou otázkou bylo kdy.

Slunce vysedávalo znuděně na obloze. Nemilosrdně ohřívalo písek a nedbalo ohledy na poutníky. Mezi ty i on chvílemi patřil. V podstatě procestoval všechny místa, o kterých mělo cenu se zmiňovat. Tentokrát však jeho cíl nebydlel daleko. Pár hodin cesty, nic víc. Zítra touhle dobou by měl být zase zpátky. I popis jeho úkolu většinou býval dvakrát tak dlouhý a to jenom popisem, čím vším by ho mohla jeho kořist zabít. Tedy, přesněji řečeno: nepříjemně překvapit. Podceňoval mnoho věcí, ale to už bývá riziko úspěchu.
Zbytek dne strávil procházením vesnice. Hledal jehlu v kupce seně. Kolik tady mohlo být ženských se zelenýma očima? Podstatně více než očekával. Ačkoliv náhodní kolemjdoucí, na které byl po čase nucen se obrátit, projevovali počáteční nedůvěřivost, tak všichni během chvíle uvěřili jeho srdcervoucí historce o ztracených sourozencích a jejich opětovném setkání zde po dvaceti letech. Přesnou adresu se nedozvěděl. Svou vyvolenou však mohl nalézt v místním putyku. Patřila mezi jejich pravidelné zákazníky. Podle pomluv za barem pracoval její přítel, ale kdo by tomu věřil? Rychle vyhnal z hlavy všechny zbytečné detaily. Místo dalších otázek se rovnou vydal směrem k onomu podniku. Vyčkat a pak zaútočit ze stínu.

Naučil se být trpělivý, ale tentokrát chtěl odejít už po pár hodinách. Počkat venku. Především kvůli pohledům od baru, jež vyčítavě sledovaly jeho popíjení stále stejné skleničky jakéhosi nealko nápoje. Ona však dorazila dříve než to stačil udělat. A teprve touhle chvíli začínala jeho práce. Potřeboval ji dostat ven, co možná nejdříve a bez všetečného doprovodu. Pokud by ten doprovod nebyl on sám samozřejmě.
„Co takhle si dát skleničku společně?“ broukl k ní, zatímco se usadila.
Jeho oběť byla dokonalou ukázkou někoho, kdo se zoufale snaží skrýt svou obyčejnost. Nutno podotknout, že vcelku úspěšně, pokud ji člověk nezačal zkoumat blíže. Nebyla ošklivá, jen krása ležela někde úplně jinde. Tmavě hnědé vlasy šahaly konečky až k lopatkám. Nedaly se nazvat zářivými, vlnitými ani nepřipomínaly barvu kaštanů. Zelenkavé oči barvy trávy přelétly k predátorovi.
„Uh? Prosím?“ zamrkala lehce zmateně.
„Zvu vás na skleničku. Přece byste mne neodmítla.“ Uchechtl se.
Nečekal na vyzvání, v druhém okamžiku už seděl naproti ní s nic neříkajícím úsměvem. Prsty letmo zabubnoval do stolu. Pozoroval ji. Zkoumal ji. Snažil se přijít na cokoliv, co se jí honí hlavou. Snažil se přijít na odpovědi. Proč se právě ona stala jeho kořistí? Ne, že by ho to zajímalo … Něco zvláštního v tom ale bylo. Jeho oběti bývaly vždycky poněkud jiné. Ostražité, ale nikdy ne překvapené. Nenápadné, ale nikdy ne falešné. Kdyby chtěl mohl zaútočit už v tomhle okamžiku. Risknout to, zabít ji na místě. V tomhle okamžiku by neutekla, nepodařilo by se jí to. On sám by sice měl poněkud více starostí, ale s trochou štěstí by byl venku než by e osazenstvo vzpamatovalo. Nechtěl si přidělávat starosti. Po takovém činu by totiž následovaly.
„Ah, jasně … Když vám to udělá radost …“

Na okamžik nastalo nepříjemné ticho. Žena bubnovala netrpělivě do stolu, nezdálo by se však, že by mu přirovnávala přehnanou pozornost. Vlastně si jej téměř nevšímala.
„Jak jste tady skončila?“
„Pár věcí se stalo a nějak jsem se tu rozhodla zůstat.“
„Takže jste se tady nenarodila.“
„To vyplývá z toho, co jsem řekla. Nepletu-li se.“
„Ne. Jen mne to lehce zarazilo. Bude moc troufalé se zeptat, co se stalo?“
„Žádost o ruku.“ odvětila, přičemž se konečně přestala věnovat stolu.
„Šťastná novina. Proč to nevyšlo?“
„Proč - “
„Nemáte doprovod.“ objasnil svou teorii.
„Tohle už moc troufalé je.“
„Omlouvám se. Chtěl jsem vás lépe poznat.“
„Vážně … Potřebujete vůbec něco?“
„Jak jste tady vlastně skončila?“
Její trpělivost vysela na vlásku, což ho donutilo se lehce zamyslet, zda-li si nezačínala uvědomovat do čeho se zapletla. Moc diskrétní nebyl. Oba dva si uvědomovali, že ztrácela půdu pod nohama. Ale … Kdo skutečně věděl víc?
„Chtěl jsem vám pouze koupit pití.“
„Jistě …“
Pomalinku přikývla. Smaragdové oči se do něj zabodly, snažíc se odhalit sebemenší náznak zaváhání. Na okamžik se zamyslela. Na tváři se jí rozběhl zdvořilý úsměv.
„Pak mne tedy omluvte. Neměla jsem v plánu se zde zdržovat.“
„Jistě, snad budu mít štěstí později.“
„S nějakou jinou?“
„Možná.“ přitakal pobaveně.

Místností chvílemi problikávalo světlo z lampy, žárovka pomalu ztrácela veškerou svou energii stejně jako poraněná srnka. Mladá žena se nad tímhle přirovnáním lehce pobaveně pousmála, namísto toho, aby věnovala pozornost mluvícímu postaršímu muži před ní, se však nechávala unést fascinací ve zlatavém odstínu svých vlasů. Pramínek omotávala kolem prstu. Ostatně, každou barvu, jež na ně nanesla, ze začátku milovala. Časem, vlastně brzy, ji však omrzely.
„Vaše poslední slovo?“ optala se.
Zelené oči. Oči, jež měly docela stejnou barvu jako trávy, se do něj zabodly. Vlastně to byla jediná věc, kterou změnit nemohla. Ne natrvalo, ani na několik týdnů. Na pár hodin možná. Její nový zákazník mlčky přikývl.
„Jsme domluveni.“
„Jedna věc … Pokud nedostanu svou platbu, budete další na řadě.“ pokývla hlavou.
Samozřejmě, levná skutečně nebyla. Vlastně byste její služby mohli nazvat téměř čímkoliv jiným. Představovala kvalitu. To nejlepší, co jste mohli sehnat, ale ne nejlepší z nejlepších. Její iluze jí však nikdo nesebral, vždy odvedla svou práci a vždy dostala zaplaceno. Jedním způsobem, nebo tím druhým …

Snažila se zůstat klidná, musela. Kdyby dala najevo sebemenší známku nervozity … Ani nechtěla domýšlet onu nebezpečnou situaci. S úsměvem vyšla z podniku. Dveře se zacvakly. Klid však zůstal za nimi. Nenávratně pryč. Doslova se rozběhla pryč. Bum. Bum. Nemohla ignorovat zrychlující se tep. Srdce se jí rozhodlo ztěžovat už tak obtížnou situaci. Nervozita narůstala. Každičký okamžik představoval nebezpečí.
„Zatraceně.“ zaklela.
Konečně zpomalila. Prudce se rozhlédla. Přece se musela mýlit. Ano, jistě. Tohle byl jenom špatný žert. Apríl. Zkousla dolní ret. Počkat. Potřebovala se uklidnit. Panikařila, nic víc. Musela být zkrátka paranoidní. Nešel za ní, nebo snad ano? Ne, toho by si všimla. Nemohl ji najít. Ne tady. Nikdo by ji tu nečekal. Kdekoliv jinde, ale tady určitě ne.

„Přestaň to překrucovat!“ rozkřikla se.
Dohnal ji k šílenství. Neslavná vražedkyně rozčílená a bez kontroly. Hodně lidí by se nejspíše bálo být s něčím takovým v jedné místnosti, ale on ne … Byl na domácí půdě, ona poprvé na cizí. Tady se nemohla nazvat nejlepší, tady jí ani nebyla. Musela si uvědomovat, že více než tuto scénku ztropit nemůže. Nikdo si ale ještě nikdy nedovolil něco takového.
„Naše dohoda zněla jinak! Zní jinak!“
„A jak tedy zněla?“
„Nezahrávej si se mnou. Já - …“
„Ano?“
Zalapala po dechu. Snad snažíc se uklidnit, než-li řekne nějakou hloupost.
„Tohle takhle nenechám. Dlužíš mi. Dlužíš mi sakra hodně.“ Rozhodila rukama.
„To si nemyslím.“
„Fajn. Tak tě zabiju.“
„Tohle začíná být zajímavé. Lepší by bylo připojit tě do mé sbírky.“
Tohle bylo příliš. Jednoduše moc.

Konečně se ocitla dostatečně daleko od oné ďáblovi jámy. Dovolila si vydechnout, doslova. Potřebovala celou svou situaci promyslet. Snad by měla opustit město. Možná se pletla, tohle byla hloupost. Nemohla se plést. Pohled, jenž na ní upíral, znala. Nesváděl ji, nesnažil se jí dostat do postele. Našel kořist.
Našel ji.

„Tohle začíná být trochu moc osobní, nemyslíš?“
Kunai, který po něm v záchvatu zuřivosti mrsknula, se zarazil do zdi nedaleko jeho hlavy. Zvláštní na tom bylo, že jej to nevzrušovalo. Touhle dobou všichni začínali křičet, že ty peníze seženou. Proč se tak nezachoval? Proč se nebál o svůj život jako všichni její ostatní klienti? Přeběhl jí mráz po zádech.
„Copak? Skončila jsi?“ povytáhl obočí.
„N-Ne … Samozřejmě, že ne. Ne, dokud - …“
Uchechtl se. Blábolila docela zmateně. Na rozdíl od něj se tahle žena ničím nelišila od všech, které nakonec získal mezi své řady.

„Copak? Už neutíkáš?“
Zabránila sama sobě vykřiknout. Nechybělo k tomu však mnoho, ale nemohla dopustit, aby ztratila i tu poslední důstojnost vraha. I když teď se nejspíše chovala spíše jako vystrašený králík, čekající na smrt. Vlastně dokonce hůře. Potřebovala více než kdykoliv jindy nabrat své síly, zabít ho … A co udělala? Bála se.
„No, je to škoda … Ušetřilo by mi to práci. I když to mi ušetřuje i fakt, že stojíš tak pěkně na ráně.“
V okamžiku mu zmizela z očí. Schovala se za zeď. No, lepší než nic.
„Až takhle?“ povytáhl obočí.
„Pes, který štěká – …“
„… Nekouše?“
„Ne, bývá utracen.“
„To je pak zajímavější dovětek.“
„Kdo tě poslal?“
„Lepší otázka by byla proč, nemyslíš?“
„Na to bych se měla zeptat já.“
„Pak tedy není o čem mluvit.“
Nevěděla, kde se ocitá. Ne přesně. Mohla se sice domnívat, ale útěk jí to neusnadňovalo. U sebe dokonce neměla ani zbraň, přičemž on měl už minimálně dvě příležitosti zabít. Třetí a mohla být poslední. Jednoduše se ocitla ve velmi špatné situaci, kdy měla být vydána na milost a nemilost.

Konečně. Příležitost ukončit vcelku zbytečný boj s předem určeným vítězem. Nemohl proti ní prohrát. Byl připraven, ozbrojen a vlastně i silnější. Několika hvězdicemi ji dostal na předem určené místo a dříve než se dotkla oběma nohama země, se jeho vražedný nástroj rozletěl vzduchem. Neletěl přesně, ale stačilo to. Už se výkřiku neubránila. V rychlosti seskočil z vyvýšené plošiny. Musel ji umlčet. Jinak se mohl potýkat s otravnými zachránci, to nepotřeboval. Bolest ji přišpendlila k zemi.
Lehce se zarazil. Zaváhal, ale nakonec ji položil o něco pohodlněji. Nemusela umírat v tak velkých křečích, to by nejspíše nepřál nikomu. On byl jenom nástrojem, plnící vůli uživatele. Nemohl za to, nebo snad ano? Nemohla mu ublížit. Zdálo se mu sice zbytečné to protahovat. Svého už dosáhl, přežít nemohla.
„Jsi spokojenej?“
Setkal už se s mnohými lidmi, ale málo kdo pokládal takovéhle otázky těsně před smrtí. Většinou to bývalo samé sténání, škemrání o slitování, o ukončení bolesti. No, alespoň nějaká rarita byla v takovýhle dnech vítána.
„Ne.“ Odpověděl ji tiše.
„Jsi hlupák.“
„Dobro, nebo zlo … Obojí je v pořádku.“ Pokrčil rameny, nevzrušeně, hledajíc jinou zbraň.
„Zvrácenej hlupák …“
„A ty odsouzená k smrti, co je horší?“ zasmál se nevesele.
Lehounce usykla bolestí, když sebrala zbylé síly, aby se pokusila posadit. Hloupý a beznadějný pokus, což by si nejspíše měla už dávno uvědomovat. Naději jí však vzít nemohl. Mohl ji probodat, ale tohle ne.
„Jen se snaž. Můžu ti zasadit ránu z milosti, nebo pozorovat, jak trpíš. Pro mne v tom není rozdíl.“
„Můžu začít … křičet.“
„Moc hrdá. Navíc, i tak bych tě mohl zabít a zmizet.“
„Proč vlastně … ?“
„Přál si to tak.“
„On? … jaký má smysl být silným, když se řídíš rozkazy někoho jiného?“ vypadlo z ní.
„Prodal jsem svou duši ďáblu … Ne kvůli tomu, co sliboval. Jiná cesta nebyla, tahle je stejně dobrá jako všechny ostatní. Možná to byla chyba, ale - …“
„Byla to chyba ... Jsi idiot.“
„Jaký má tohle smysl?“
„Ž-Žádný, ale … Mám pravdu … a ty ne.“
Docházel ji dech. Krvácela, onen kunai ji na radosti mnoho nepřidával. Přece jenom toho namluvila už i tak dost. Nepřiznával to rád, ale i on by jí nazval silnou osobou. Pomalu sevřel kunai.
„Říká se, že před smrtí ti projede celý život před očima …“
„Doufám, že ne …“ špitla.
„V tom jsme si podobní.“
Tentokrát už se odpovědi nedočkal, vlastně ji ani neočekával, protože za potřebí nebyla. Zbývala mu udělat jenom jedna jediná věc, dokončit to. Krvavá lázeň obarvila šedivý kámen. Postavil se. Tohle dělal běžně, nestávalo se to však lehčí. Spíše naopak. Možná se pro něj stala jakýmsi začátkem, kdy se měl pokusit udělat všechno správně. Zvedl pohled k obloze … Těch pár hodin se konečně stalo minulostí.