To jediné, co kdy vzdal

Byl unavený, unavený, unavený... příjemné teplo dohasínajícího ohně mu zahřívalo nohy, ležel zachumlaný pod dekou a toužil si jen tiše užívat překrásného brzkého rána, ničím nerušen, se zavřenýma očima, poslouchat tiché švitoření ptáků ve větvoví a praskání větviček, nehýbat se... Takhle by vydržel třeba celý den, a proč vlastně ne, není kam spěchat, je tak krásné ráno...

„Sensei, vstávejte!“
Ruka naslepo zašátrala ve vzduchu a pokusila se zakrýt alespoň jedno ucho, ovšem neúspěšně, neboť ji během letu cosi popadlo a zatřáslo s ní jako s pytlíkem bonbonů.
„Je ráno, senseii, ráno! Je přesně pět čtyřicet pět!“
To snad ne... Zasunul hlavu ještě hlouběji pod deku, ta mu však byla v následující vteřině nemilosrdně odebrána a do ucha mu společně s chladným ranním vánkem opětovně zaječel čísi hlas:
„Musíte vstát, Naruto-sensei, dokažte všem vaši sílu mládí!“
Hlava s rozčepýřenou blonďatou kšticí se lehce otřásla a záblesk jednoho modrého oka zamžoural směrem k tušenému narušiteli.
„Zmlkni, Michio,“ zachroptěl rezignovaně.
„Ale Michio má pravdu, Naruto-sensei,“ ozvalo se odkudsi. „Jsme přece na misi, tak nemůžeme celý den vyspávat... myslím, že je to náš osud!“
Jéžiš...
„Ty aby sis nepřisadil, Unmeii,“ zavrčel blonďák, opřel se o lokty a s vyřízeným výrazem přehlédl celý svůj tým.
Dvanáctiletý chlapec s impozantním obočím, který jako by otci z oka vypadl, ve svém příšerném zeleném oblečku hyperaktivně poskakoval okolo ohniště, zatímco abnormálně světlé oči jeho týmového kolegy probodávaly svého senseie nesmlouvavým pohledem. Dívka usazená mezi nimi jako obvykle s lehce arogantním výrazem absolutně ignorovala své okolí.

Proč zrovna on musel schytat tyhle tři... kolikrát si asi přesně tohle musel říkat Kakashi-sensei? Až se z téhle mise vrátí, musí se mu omluvit... teď vidí, jaké to je, mít na starost takovouhle nezkrotnou bandu...
Posadil se a promnul si oči.
„Ale ne, ještě jste měl chvilku zůstat ležet,“ okomentoval to zkroušeně Leeho syn. „Vsadili jsme se s Unmeiem, že když do pěti padesáti nevstanete, obskáču tenhle les stokrát po jedné noze!“
Blonďák vyvrátil oči v sloup.
„Tak já si klidně zase lehnu, jestli ti to udělá radost, a vzbuď mě, až si ten svůj nesmyslný úkol splníš, -ttebayo...“
Než si však stačil znova lehnout, zaregistroval oči své jediné žačky, v nichž se poněkud nebezpečně červeně zablýsklo.
„Už si nelehejte,“ doporučila mu vražedným tónem.
„No dobře, dobře,“ zamrkal a zamával rukama v obranném gestu, „dobře, vždyť už vstávám! Koukej ty svoje oči přepnout zase do normálního režimu, Akako.“

Zamračil se. Zatracenej Sasuke! Mít v týmu jeho dceru bylo to poslední, co si přál. Kdoví, za co se mu to Pátá vlastně pomstila, když mu tenhle tým přiřadila.
„Jestli se chceš stát Hokagem, tak tohle prostě musíš zvládnout!“ Prý že je to zkouška... samozřejmě, od někoho, kdo dokázal zajistit světový mír, se zřejmě očekávalo, že se dokáže i postarat o děti svých přátel, třebaže jsou ještě nezvladatelnější, než byli jejich rodiče. Zatímco jeho vlastní dceru dostala do výuky Sakura... Kde je, sakra, spravedlnost?!
„Prohrál´s,“ ušklíbl se mladý Hyuuga směrem ke svému parťákovi. „Vidíš, vždycky prohraješ... říkám, že je to tvůj os - “
„Tak se vsadím s Akako!“ povykovala vítězoslavně Třetí zelená šelma z Listové, nepřestávaje kmitat nohama, a otočila se k dívce, jejíž oči už zase nabyly obvyklou černou barvu. „Vsaď se, že neudělám dvě stě kliků za deset vteřin! Když se mi to nepovede, udělám jich tisíc za půl minuty!“
„To určitě... usuratonkachi,“ protáhla jediná ženská zástupkyně Týmu 3 znuděně.

... I to slovo po něm zdědila. A Sasuke žádný tým nedostal! To se tak někdo má... nejdřív dělá takové divadlo, uteče z domova, pokouší se zničit Listovou, pak najednou obrátí o sto osmdesát stupňů, zabije Kabuta, po válce se vrátí, zbouchne TenTen a přidá se k ANBU! A výsledkem je jeho geniální nesnesitelná dcera, ovládající Sharingan od svých devíti let. Není to k pláči?
Naštvaně vstal a vytáhl z batohu několik balíčků.
„My už snídali,“ odbyl ho Unmei, zatímco Michio zuřivě klikoval a nejmladší Uchiha mu počítala vteřiny.
„Třicet dva, třicet tři...“
„Stop, vypršel ti čas!
Baka.“
Zelený mladíček okamžitě vyskočil na nohy a vesele se rozesmál.
„Teď musím splnit, co jsem slíbil! Vidíte, senseii, jsem jako vy, nikdy se nevzdávám! To je moje cesta ninji! Akako, odpočítávej!“
Naruto to nekomentoval - jen v sobě utvrdil pocit, že si po návratu z mise bude muset s Leem vážně promluvit. A s Nejim koneckonců taky, o Sasukem ani nemluvě.

„Tak dost,“ prohlásil nejautoritativnějším hlasem, na jaký se zmohl.
„Máte pravdu, jsme na misi. Michio, uhas oheň, Akako a Unmei zatím zahladí stopy. Odcházíme.“
„Ale Naruto-sensei, ještě jste nesnídal a mně zbývá ještě devět set osmdesát dva kliků...“
„Řekl jsem dost, dattebayo!“
Všichni tři sebou trhli, neboť na takovýhle tón nebyli u svého mistra příliš zvyklí. Pustili se do práce, kterou jim uložil, a za chvíli už stál tříčlenný tým vzorně nastoupený před rozčileným blonďákem, připravený vyrazit vstříc poslední fázi primitivní mise typu C.
„Dobrá, můžeme vyrazit.“ Naruto pokrčil rameny. Jako by od něj ti tři ještě něco čekali...
„Ale mistře, musíte projevit trochu nadšení!“ vytkl mu Michio a udělal přemet ve vzduchu.
Akako blýskla směrem ke svému týmovému partnerovi podezřele načervenalým pohledem.
„Kdybys pořád nemlel, mohli jsme být dávno na cestě,“ ucedila chladně.
„Musíme se vrátit do Listové, než začne Chuuninská zkouška,“ připomněl jim Nejiho syn a Naruta udivilo, že zapomněl svou větu doplnit poznámkou o osudu. Ušklíbl se.
„Tak jdeme,“ a popohnal tři geniny kupředu.

...

Mise skončila úspěchem. Překvapivě. Ještě toho večera se obrátili na cestu zpět.
„Chuuninská zkouška začíná za tři dny,“ uvažoval nevzrušeně Unmei s aktivovaným Byakuganem, zatímco se ho mistr taijutsu Michio neúspěšně pokoušel zezadu zasáhnout jakýmsi „zakázaným chvatem“. Akako pochodovala vedle nich s elegantní důstojností a výrazem „jsem-ta-jež-zasadila-nepříteli-finální-úder-tak-mě-koukejte-obdivovat“. Co na tom, že nepřítelem jim nakonec byl jen notně opilý šedesátiletý děda před hospodou.
„Tak poběžíme desetkrát rychleji a budeme tam desetkrát dřív!“ navrhl nadšeně malý tlustoobočnatec. „Co říkáte, Naruto-sensei?“
Žlutovlasý shinobi mlčel. Uvažoval o slovech, jež mu od rána zněla v hlavě. Jsem jako vy, nikdy se nevzdávám! To je moje cesta ninji!
„Hej, mistře, dejte si se mnou závod! Kdo doběhne k bráně Konohy jako druhý, platí všem ramen v Ichiraku!“
„Jasně,“ zamumlal nepřítomně Naruto a odevzdaně provedl pečeť, načež se vedle něj zjevila jeho přesná kopie. Podíval se na ni. „Víš, co tě čeká,“ pronesl omluvným tónem a klon chmurně přikývl.

„Tak běžte... Tři, dva, jedna, teď!“

Michio a nebohý klon zmizeli jako dvě šmouhy a zanechali za sebou tým v oblaku prachu. Narutovi bylo už nyní jasné, kdo že to bude zítra večer platit nudle. Povzdechl si.
Nikdy se nevzdávám... nikdy... Ale tihle tři mě jednou zničí...

...

Klečel v kanceláři Hokage a upínal prosebný zrak k ženě, jež očividně měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Tsunade Obaa-chan, snažně tě prosím... dej mi nějaký jiný tým, nebo budu po smrti, než mi stihneš předat úřad, -ttebayo!“