Odmítám bojovat!

Bylo to už dva roky? Nebo jen jeden? Či snad deset?
Nikdo z Třinácté jednotky nevěděl. Jen to, že to trvá zatraceně dlouho.
Už takovou dobu byli tady, v té hnusné Třetí válce ninjů. Bojovali za… za svůj život.
Dávno pochopili, že vesnice za to nestojí. Dávno s ní ztratili pouta – většina z nich. Proč také ne? Byla tak strašně daleko. A oni byli tady.
Jenom… byli.
Byli a bolelo je to. Byli a bojovali. Byli a dýchali… a doufali, že budou žít i zítra.
Proč?
Pro život.

Další den skončil. Další den.
Kolik jich ještě bude?
„Mám toho dost,“ zabručel Namida, když večer leželi v jednom jediném, velkém stanu. Nenáviděli ten malý prostor… a ještě víc se báli, že se zvětší. Že další kamarádi zemřou. Další lůžka se uvolní.
Kamarádi, které nenáviděli, protože byli spojeni s válkou. Kamarádi, které pro ten samý důvod milovali.
„Co to plácáš? Radši zavři kušnu a spi… zejtra máme spicha s Písečnou.“
„Občas uvažuju nad tím, že se nechám propíchnout těma jejich slavnýma kopíma. Jaký to asi je?“ zazněla slova jiného do tmy. Ostatní tiše sledovali jejich rozhovor. Nebo vzpomínali na svou rodinu. Těšili se… ne, netěšili. Těšit se znamená očekávat. A očekávat mohli jedině zklamání.
„Smrtelný, ty debile. A drž už hubu!“ usadil ho jiný. Brzy bude pršet, usoudil ještě před usnutím. Koleno ho bolelo jako čert. Zatnul zuby.
„Nic jinýho nás stejně nečeká,“ nedal se Namida.
„To nemůžeš vědět.“
„Jako to nevěděli naši padlí?“
„Zmlkni!“ vykřikl jiný. O co mu jde? Pokyn k sebevraždám? Jsou snad blázni?
„V něčem pravdu ale má,“ bránil ho další. Sumaru. Plechovka zasvištěla vzduchem. Ozvalo se bolestné zasyknutí. Nadávka.
A pak jen… další noc. Jedna z mnoha.

Dny šly dál. Těm nevadí, jak se cítíte. Jdou dál, vždycky jdou dál. Z třiceti mužů jich zbylo jen osmadvacet. Kolik jich vlastně bylo původně? Když ještě byli velkou, pyšnou jednotkou? Nikdo si nevzpomínal.
Jednoho dne došla nová zásoba potravin. A saké. Všichni toho náležitě využili. Jeden krátký okamžik světla v dlouhé temnotě… proč ne? Rozjela se také nová debata. A vyhrál ji…
„Tak si to vezmi. Namáháš se, a co z toho máš? Leda tak smrt. Dost už!“ vykřikl Sumaru. „Konec bojů! Jako vrchní velitel vyhlašuji mír!“ zaburácel na celou místnost. „Kdo ještě vezme do ruky katanu, bude potrestán!“
Odpovědí mu byl nadšený pískot, potlesk a řev. Desítky opilých bláznů se chytily stébla. Nehledali logiku. Hledali… co hledali?
„Konec války!“ ozývalo se ze všech koutů.
„Už bylo na čase!“
„Mír! Můžeme se vrátit domů!“
Velitel se neusmál. Dávno zapomněl, jak se to vlastně dělá. Ale přesto, přesto pocítil hřejivý pocit u srdce a krátké, šílené štěstí. Jeho ruce už nezabijí, jeho ústa už nevykřiknou název žádného jutsu. Jeho nohy ho neponesou ke smrti.
Byl rád, že splnil svou povinnost. Byl na sebe pyšný, byl šťastný za ostatní. Obyčejná, lidská radost z přežití. Je to snad hřích?
„Seš snad magor?! Léta tady trčíme a ty ses nic nenaučil?!“ vyjel na něj ten, který po něm kdysi hodil plechovkou. Byl to jeho zástupce, Asuka.
Náhle čelil desítkám očí, zaplněných nadějí. Nebezpečnou.
„Jsi snad proti tomu?“ zeptal se Sumaru.
„Je to šílenství!“
„Šílený je leda bojovat!“ přimhouřil oči. „Nebo snad… ty to jako chceš?“
„Slyšíte? Všichni?! On chce bojovat!“ zahulákal.
Asuka nejistě sevřel svou katanu. Ale v tom mu ji jeden jeho přítel vytrhnul.
„Porušil zákaz!“ zahalekal s podivným leskem v očích. „Co s tím uděláme?“
Asuka by nikdy nevěřil, kdyby mu někdo řekl, že ho zabijí nejbližší lidé, které má. Ale… už to vlastně ani oni nebyli. Ne, teď to byla banda… bláznů.
„Vzpa… vzpamatujte se,“ zašeptal vyděšeně. Ale v tom se na něj vrhli jako divoká zvěř. Jako orel na králíka.
Holýma rukama mu rvali oblečení. Prázdné láhve rozbili a řezali ho střepy. Dopadaly na něj poslední kapičky saké, které v nich nejprve bylo.
Z toho pachu se mi vždycky dělalo špatně, proletělo mu hlavou. A pak jen… další bolest. Další ruka kamaráda. Další pěst blázna. Nakonec byl mrtvý. Roztrhaný, domlácený… jejich cena míru, tak to vnímali. Zničit nepřítele, který chce válku!
Ani přicházející slunce je neprobudilo. Šílenství pokračovalo a mělo pokračovat navždy.
Spokojeně jedli, pili… vykřikovali, jak se dostanou domů. Za svými ženami, za děvkami v barech. Za dětmi! Za štěstím!

Minul jen jeden jediný den opilého štěstí. Neradostné veselosti.
Kovové zbraně zakopali. Svitky s jutsu a dřevěné zbytky nástrojů k vraždění spálili.
A ten kouř…
Ten kouř…
Možná to byl on, který jednotku nepřátel dovedl až k nim. Možná taky ne… na tom stejně nikdy nezáleželo. Nikdy.
„Tady někdo je!“ zvolal zvesela Namida, když se potácel ze záchodu.
Byl. Byl a ten někdo mu katanou rozřízl břicho. Jeho poslední myšlenkou bylo, že porušil pravidlo…
Ostatní, beze zbraní, skončili stejně jako on. Někteří na konci prozřeli. Jiní v těch vteřinách ztratili i poslední kousíčky zdravého rozumu. Nakonec, nezáleželo na tom. Bylo to rychlé. Kruté, ale… rychlé.
Velitel třinácté jednotky, Sumaru pohlédl na své ruce. Byla na nich krev. Jeho? Cizí? Nevěděl. Klesl na kolena. Vytřeštěně se rozhlédl kolem. Všude byla jen smrt. Sem tam ještě poslední povzdech či zaúpění, ale jinak… ticho. Děsivé, příšerné ticho. Asukova krev, napadlo ho. Hrůza ho vzala do svého objetí.
Ticho… znamená mír?
Prohrál bitvu. Válku také. Ale to bylo jedno.
Prohrál totiž… je. přátele. Jejich životy. Nechtěl, aby už museli bojovat… a to se mu splnilo. Už nebojovali. Už nebylo s kým.
Už nemuseli.
Válka skončila.
Byli totiž mrtví. Jak prosté.

Co je těžší? Bojovat, nebo se jen dívat?
Tahle otázka nemá žádný smysl. Protože když jen stojíte, zemřete. A když bojujete, nepřemýšlíte, jak je to těžké – protože je to prostě nutnost. Přemýšlení je zbytečný přepych, protože… stejně nikdy nic nezmění. Klidně můžete dojít k závěru, že je to těžší, než bojovat… a? No a?
To… přece nikoho nezajímá.

Sumaru poklekl před těly. Sám nebyl zraněn dost na to, aby zemřel.
Pozvedl katanu.
A pak ji nechal klesnout.
Neměl ani dost síly, aby se zabil.
Jen…
Zoufalství.
Zoufalství z toho, že chtěl, na co neměl právo. Zoufalství z toho, kterej kretén rozhodl, že nemá. Vina. Ta hnusná vina.
Vina… nechci ji!
Obyčejné lidské štěstí. Svobodu. Asuko…
Sakra!
„Sakra!“