Plácnem si?

Au! To bolí. Co to je? Kde to jsem? Proč mě všechno bolí? Mám pocit, jako kdyby mě něco probodalo skrz na skrz. Cos to zase provedla? No co? Odpověz! Proč mi neodpovídáš? Kde jsi? KDE JSI?!

„Vstávej.“

Kdo to řekl? Kdo?!

„Vstávej.“

Proč mám vstát? A vůbec, já ležím?

„Vstávej!“

Áaa… Cože? Jak to, že moje tělo vstává samo od sebe. Vždyť já jsem se vůbec pohnout nechtěla. A vlastně proč zároveň stojím a zároveň ležím tam dole na zemi mrtvá?... MRTVÁ! Jak?! Kdy?! Proč?!...

„Uklidni se Nii.“

Jak se mám uklidnit?! Pode mnou leží moje mrtvé tělo a já se mám uklidnit. Jak asi?! A vůbec, kdo jsi? A co o tom všem víš?!

„Shinigami.“

Nechtěj mě rozesmát. Jak bys mohl být Shinigami. Bohové neexistují. To je fakt. Řekni mi pravdu. A rovnou k tomu taky přidej odkud znáš moje jméno a co se tu stalo. Plus jak to, že moje tělo leží na zemi mrtvá, zatímco já tu stojím živá.

„Pokud neexistuji, tak jak vysvětlíš mou přítomnost zde v tvé hlavě? Já jsem Shinigami, Nii Yugito, ženo, která byla Nekomatiným Jinchuuriki… Máš mnoho otázek. Poslouchej pozorně. Byla jsi zabita. A ti někdo vzali z tvého nitra Nekomatu a uvěznili ji. Nevím kde. Necítím ji. Necítím svou Nekomatu. Je až příliš daleko a pod pečetěmi, na které nedosáhnu. Dojdi pro ni, Nii Yugito. Dojdi pro ni a dostaneš zpět svůj život. To je férová nabídka není-liž pravda?“

Černé pláště, rudé mraky, potok krve a zoufalé kvílení Nibi. Vzpomínám si, ač teď už toho lituji. Nabízíš mi nabídku, která pro mě znamená buď život anebo smrt, kterou už jsem jednou prožila. Řekni mi ale, jak mohu věřit, že to co říkáš, je pravda? Jak ti můžu věřit?

„Nevěříš bohu?“

Nevěřím bohu, na kterého nevěřím.

„Co jsi za ženu? Copak existuje někdo v tomto světě, kdo nevěří na boha smrti?“

Možná jsem kdysi věřila. Ale v mém životě se objevil někdo, kdo tuto víru navždy zničil. A myslím, že víš o kom mluvím. Nibi… Svým způsobem se mi po ní i trochu stýská. Nechápu proč. Život s ní byl jen jeden velký masakr. Jak nenávidím ty její věčné hry. Hry s kořistí. Naučila mě ale, že život není spravedlivý a fér. Naučila mě, že život se jednou obrátí zády ke každému bez ohledu na to, u jakého boha se modlí za spasení.

„Nekomata… život bez ní je pro mě jako život bez vlastního srdce. Přiveď mi ji zpět a dostaneš svůj život. Pakliže nevěříš bohu, věř příteli.“

Až tak moc pro tebe znamenala? To jedno nevycválané kotě.

„Až tak. V tomhle světě je jen pár světel, které pro Shinigamiho něco znamenají. Ona je jedním z nich.“

Dobrá tedy. Řekněme, že přistoupím na tvůj návrh, ale na oplátku chci něco jiného než svůj život.

„Co? Přej si cokoli, co ti mohu splnit.“

Řekl jsi, že ti mám věřit jako příteli. Pak tedy žádám, aby ses mým přítelem i stal. Přeji si, abych ve tvé srdci, pokud nějaké Shinigami vůbec má, zaujímala pevné místo. To je vše. Nechci žít dál, když už jsem zemřela. Nechci slávu ani bohatství. Chci, abys vždy, když si na mě vzpomeneš, pocítil, že ti chybí, něco schází… že něčeho lituješ.

„Získat jedno a ztratit druhé. Víš co po mě žádáš?“

Vím. Protože není ztráty, na kterou by se dalo zapomenout. Není nic, co by dokázalo vrátit ten pocit zpět. I bůh se musí naučit, že všechno se platí. Člověk nebo bůh. Bez rozdílu.

„Bohové jsou všemocní!“

Proč tedy žádáš o pomoc mne?

„… Nenávidím tě, Nii Yugito…“

Nenávist nebo láska, copak na tom záleží? Cit jako cit. A cit z nás dělá to, co jsme. Chybující lidi.

„Přespříliš moudrá, nezdá se ti?“

Možná… Život člověka naučí mnoho. Démon ještě více a vlastní smrt pozmění priority.

„Pokud budu souhlasit s tvou nabídkou. Co tím získáš?“

Já?... Nic.

„Tak proč to chceš?“

Protože já teď už nemám, co ztratit. Proto získat něco nemá smysl. Kde nic neriskuješ… Ach tohle je jedna z těch myšlenek Nibi, které se mi uhnízdily v hlavě. Každopádně získáš tím ty. A to mi stačí. Naučím boha jak litovat. Copak to není málo?

„Tvůj smích zní až příliš živě. Připomíná mi smích Nekomatin.“

Smích mrtvého je smíchem šílenství duše, neb už nemá žádný smysl.

„Pravda… Dobrá tedy. Myslím, že si plácnem.“