Nositel dědictví – část 12. Příběh za příběh

Kagome znala svého otce a proto se rychle spakovala, do večeře se nebude plést otcovy pod nohy.
„J-Já se o-omlou…“ chtěl to nějak ospravedlnit, ale byl dosti překvapen, když Sasuke promluvil: „Pojď ven.“
Seiya jen kývl, vydal se za svým hostitelem, rozhodnutý se bránit, pokud bude potřeba.

Shira si všimla, že ti dva jdou ven, slyšela ten řev. Ovšem tušila to, co Seiya ne, i když je její manžel tvrdý na venek, tak laskavý vevnitř. Úplně viděla v Seiyovy mladší verzi svého miláčka.
Usmála se a pro sebe si řekla: „Zdá se, že si budou rozumět.“ Dala se opět do vaření.

Posadili se na lavičku, která zde byla na zahradě. Seiya se divil, že za domem je tak krásná zahrada. Od domu vedla pískovaná cesta, kolem ní bylo vysázeno několik sezónních květin, jako byl hledík, begonie, netykavka, před těmito květinami se nacházel zelenec. Dále od cesty byl trávník, kde se mohlo v létě stanovat nebo slunit. Jak cesta pokračovala, sem tam se našla sakura, či keřová azalka. Důležitou roli zde hrála menší dominanta chrámu Uchihů.
Lavička byla na půli cesty a co bylo dále již Seiya neviděl, protože se cesta klikatila a nějak podvědomě vytušil, že dál se bude nacházet ještě skvostnější malebná podívaná.
„Ohromen?“ ptal se Sasuke, když viděl jeho reakci.
„Hai, kdo tuhle nádheru stvořil?“ zajímal se nesměle. Tohle tedy nečekal, čekal, že bude běsnit, ale zatím to bylo jaksi úplně opačně.
„To byla manželčina kamarádka, manželka Kankura, Kazemi, ona je sice medička, ale jako druhé povolání si vybrala vytvářet tyhle ,chrámy přírody‘, jak s oblibou říká.“ Vysvětlil Sasuke.
„Tak to potom ano, já už myslel, že vaše paní.“
„Ta? Ani neví, jak se co jmenuje.“ Rozesmál se od srdce Sasuke. Pak si uvědomil, co řekl. „Kdyby mě slyšela, ta by mě hnala, ani bych nevěděl jak.“ Další úsměv.
„Závidím vám.“ Šeptl Seiya.
„Copak si říkal?“ Sasuke to slyšel, ale pokud si Seiya uvědomí, že rodina je na prvním místě, bude se do pomsty hrnout méně. To už zjistil. Netušil však, že Seiya je jiné povahy, než je on sám.
„Ž-Že vám závidím.“ Seiya to vychrlil rychle, aby to měl za sebou.
„To je správný přístup. Něco ti povím, jistý příběh, který se odehrál velice dávno.“ Začal Sasuke, Seiya taktně nepřerušoval. „Jak jsem předtím naznačil, tento příběh je starý, ale pořád v některých chvílích neustále čerstvý. Byl kdysi chlapec, který měl všechno, rodinu, kamarády, ale hlavně staršího bratra, který byl pro něho velice důležitý. Jenže nastal zvrat, o kterém tento malý chlapec neměl tucha.“ Sasuke se zastavil a pohlédl na Seiyu, měl přesně ten typ pohledu, že si všechno začíná uvědomovat.
„Tak se také stalo,“ navázal na své povídání, „že toho staršího bratra musel nenávidět, aby ho zabil. Nebyl na to dostatečně silný. Tak se vydal po špatně stezce a život vložil do pomsty. Když jí vykonal, nestačilo mu to, chtěl se pomstít těm, co mu to utrpení způsobili.
Nepočítal s láskou k jedné výjimečně dívce, obrousila jeho nenávist a on pochopil, co je vlastně v životě důležité. Není to pomsta a nenávist, je to láska a teplo rodinného krbu. A tento mladík to poznal v době svého dospívání, že dříve nechápal nic a proto si toho nedokázal vážit a ocenit to. Ve své podstatě je to celý příběh. Obsahuje sice více, jako příklad to bohatě stačí.“
Seiya věděl, že je to jeho příběh, rozhodl se také pro to, aby mu vyjevil svůj příběh. Rovnocenná výměna. Příběh za příběh.
„To je náhoda, také jsem chlapce, který měl všechno a nejvíce obdivoval svého staršího bratra. Byl mu vzorem, napodoboval ho. Pak ovšem přišla tragédie a jemu se změnil celý svět. Neměl koho by obdivoval, jeho poslední příbuzný se o něj vůbec nestaral, i když by měl, protože byl poslední, kdo mu zbyl, to samozřejmě netušil, že tento poslední příbuzný bude hrát divadlo a přetvářku. Jenže on to nevěděl. Trénoval a sílil proto sám. Zatvrdil své srdce tak, že do něj nikoho nepustil.“ Také si Seiya udělal pauzu.
„Jeho život běžel dál,“ pokračoval. „Poslední příbuzný mu zemřel, ani nevěděl na co, prostě umřel. Z jejich místa, kde bydleli se odstěhoval. Navštěvoval doktora, který mu dával prášky na bolení hlavy a potlačení emocí. Nenechal tam po sobě žádnou stopu. Najímal se jako detektiv, či jako bodyguard, aby měl na jídlo. Dělal občas hodně podřadné práce. Nevadilo mu to, neměl city, neměl nic, taky když nic nemáte, nic neztrácíte. Srdce měl pořád jako z ledu. Okolo lidí si nevšímal, neexistovali pro něho. Byl jen on a jeho pomsta.
Až do dne, kdy potkal nádhernou dívku, učarovala mu, není si jistý, zdali ho miluje. Poprvé má pocit, že je opět tím malým dítětem, co přišel o všechno a nechápal nic.“ Seiya se přímo před Sasukem rozplakal, nenáviděl slzy, nemohl si zde pomoct.
„Pak se dozvěděl, že koho nenáviděl, byla nesprávná osoba, a že ten kdo si tu nenávist zasloužil, byl jeho poslední příbuzný. Za vraždu rodiny je zodpovědný právě tento poslední člen. Jenže se zamiloval a tento chlapec, co vyrostl, neví co má dělat, je zmaten. Co by měl podle vás udělat?“ obrátil se na Sasukeho.
„Měl by pomstu nechat pomstou a dvořit se dámě svého srdce. Je tu taky možnost, aby neprohloupil. Může se zamilovat do někoho jiného a pak už by bylo pozdě.“ Řekl Sasuke.
„To je dobrá rada, rozhodně jí zváží.“
„To by měl, navíc je čas večere a nechci, aby mě Shira nadala, kde jsme. Pojďme, trochu se dej do kupy, aby si moje dcera nemyslela, že jsem tě zbil.“
„Když, už jsme u vaší dcery… to, co jste viděl…“ náhle zčervenal, nevěděl kam s očima.
„To je minulost, co se stalo, stalo. Důležitá je večeře, pokud se rozhodneš randit s mojí dcerou, počítej tím, že časem bude svatba, jasné?“ mrkl na něho Sasuke.
„Jasné mi to je, akorát si nejsem jistý…“
„A kdo tady říkal, že zváží mojí radu, hm?“ Sasuke hned věděl, co má říct. Dostal tím Seiyu do celkem trapné situace, ale opět to zachránil Sasuke. „Jdeme, nebo to slíznu a pokud to slíznu, ty taky!“ Seiya se vydal za Sasukem, sledoval jeho záda, přemítal, zdali také jednou bude takový milý, optimistický a dobře naladěný otec. Tušil, že pokud tuto rodinu pozná, už se mu nebude chtít pomstít. Musel to vykonat, jinak by sám se sebou nedokázal žít…
K tomu přispěl fakt, že díky tomu zmetkovi bude doživotně znetvořen, ale Kagome, ani Sasukemu to evidentně nevadilo, dokonce ani Itachi se ho nebál. Naopak, chtěl o něm vědět všechno. Seiya si to neuvědomil, ale jeho pohled již nebyl chladný, byl plný citů a toho dělalo méně odtažitého. Dokázal se usmát, i jen tak, aniž by k tomu měl mít důvod…
Tu večeři stihli včas. Takže Sasuke a Seiya nebyli potrestáni a Kagome se divila, proč Seiya je tak klidný, když zažil konfrontaci s otcem. Něco jí nesedělo. I otec vypadal podezřele spokojeně.
Seiya se konečně rozhodl, jak si uspořádat svůj život. Jenže na to potřeboval dokonalou záminku, aby ho nechali jít a nevzbudil by podezření. Hodlal ze sebe udělat živý terč. Udělá to hned, aby si tuhle rodinu moc nezamiloval a hlavně, aby se nezamiloval příliš do Kagome a snad ona do něj. Pomstí se a tím se zbaví břemene a bude moci žit naplno.
Ano, tak to udělá.
Začne hned zítra, přes noc si vymyslí plán a uskuteční ho. Věděl, že Seshoumaru nebude daleko. Však ho nebude moct hledat, on si ho najde sám…
Navenek se tvářil, že je vše v pohodě a bavil se s nimi, jako by se nechumelilo. Proto nikdo nic nepoznal. Konec konců uměl ovládat své emoce. Byl v tom mistr.