Sedm minut v ráji - Genma

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„Hm... sedm,“ řekla jsi trochu zdrženlivě, protože ses trochu děsila, kdo to bude.
„Tak! Jdeme na to,“ řekl někdo sebevědomým hlasem skrz slámku mezi zubama. Připadalo ti, jako by ses zasekla, až na to, že se ti třásly ruce a kolena. Cože, Genma?? Máš se jít do temného kumbálu líbat s Genmou? Íííííííííííííí! Dobře, dobře, tak klídek. Pokusila ses uvolněně usmát, ale radši jsi nic neříkala, protože by to určitě špatně dopadlo. Nevšímala sis Ino, která se ti škodolibě chechtala, a vydala ses do kumbálu následována samolibě se tvářícím Genmou. Když za vámi Tenten zavřela dveře, ocitli jste se téměř v naprosté tmě v dosti stísněném kumbálu. Možná ne až tak stísněném, ale bohužel byl pořád menší než rozsah Genmova sexepílu.
„Tááááákže,“ otočil se na tebe Genma, „Fakt mám na něco chuť!“ začal se nebezpečně přibližovat. Aniž sis to uvědomila, mimoděk jsi před ním ustupovala. „Na něco sladkýho! Hmmmm....“ pokračoval Genma a i když nebylo moc vidět, přísahala bys, že se oblízl! V tu chvíli jsi narazila zády na zeď, myslela jsi, že ti srdce vyskočí z hrudi, jak rychle bilo! Genma se opřel jednou rukou o zeď vedle tvojí hlavy a vyplivnul slámku tak, že se zarazila do dřevěných dveří. Teď už ani ona nebránila, aby se k tobě naklonil nebezpečně blízko. „Co řikáš, dáme si něco?“ řekl svůdným hlubokým hlasem. Zmohla ses jedině na polknutí a něco jako pokrčení ramen. „Tak jo!“ Zašátral někde ve svém oblečení a potom zvedl ruku, ve které držel bílou krabičku. „Tadááá!“ Byla plná Feréro Rošé. Oči se ti rozšířily.
„Mňááááám!“ Ovšem Genma, když si všiml, co drží v ruce, se pohoršil.
„Fuj, to je svinstvo,“ a zahodil krabičku nenávratně do tmy, „Ale... tohle!“ vytáhl další krabici a v ní byly dva kousky hříšně dobrého novoročního čokoládovo-třešňového dortu, který byl dostupný pouze vybrané elitě, ke které jsi ty bohužel nepatřila (a Genma podle všeho taky ne, ale asi mu to nevadilo), takže jsi o něm slyšela celý večer pouze vyprávět, jak je ďábelsky výtečný a kalorický.
„Mmmmmm!“ udělalas obdivně. Trochu se ti ulevilo, že celou dobu Genma mluvil o jídle, ale nemohlo ti ujít, že to dělal záměrně ve dvojsmyslech! Chvíli jsi sledovala pochoutku v posvátném obdivu.
„Tak dělej, vem si! Nebo poruším bonton a sežeru je oba, už mám na ně chuť já nevim jak dlouho, ale venku jsem je vybalit nemoch, protože to by mi po nich hned někdo skočil!“ začal Genma netrpělivě klepat s krabicí.
„No já nevím, musím si hlídat linii...“ namítla jsi.
„Pfff,“ odfrknul si Genma pohrdavě.
„Hej! Vsadím se, že se ti ta správná linie na ženských taky líbí!“ ohradila ses.
„Když je hlídaná, tak se ji ani nepokouším překročit, jestli mi rozumíš, na takový typy já nejsem. Tak mám si vzít oba nebo co?“ zněl Genma dost rozmrzele. Asi ho naštvalo, že zrovna dívka, se kterou se podělil o své největší tajemství, není jeho typ.
„Ani na to nemysli,“ řekla jsi rychle a pro jistotu jsi popadla ten větší kousek dortu. Nechtěla jsi vypadat před Genmou nenasytně, ale když to vidí takhle... Genma se zaradoval, vzal si svůj kousek, krabici zahodil a hned se do něj zakousl. Vydal neidentifikovatelný zvuk spokojenosti a jako v extázi se podél stěny svezl na podlahu.
„Jo! Tohle jsem celou dobu chtěl! Ještě, ještě!“ Zachrochtala jsi smíchem a sedla sis vedle něho.
Když jste vyšli po sedmi minutách ven, vypadali jste velmi spokojeně, Genma měl zrak ještě zastřený růžovým obláčkem, jak se snažil ty chvíle uchovat v paměti navždy.
„______, to bylo fakt úžasný!“
„To bylo... ale řeknu ti, jak jsi ho vytáhl, to mě docela překvapilo!“
„Já vím... ale prostě... věděl jsem, že ty jsi ta pravá!“
„Hihihi!“
„Tak co, dáme si ještě něco?“
„Hmm, tak jo!“ A bok po boku jste odešli dál do zahrady provázeni šokovanými (a někdy dokonce pohoršenými) výrazy téměř všech přítomných.