Hate, revenge and love – Není to moje dcera, část 18.

Zvíře okamžitě zaregistrovalo jejich přítomnost, těšil se, až se zahryzne do své oběti. Vycítil, že je to ten chlapec, kterého potkal.
Počkal si, dokud nepocítí pocit bezpečí a pak na ně zaútočí a jednoho z nich zabije a splní tím svoji úlohu. Zabije posledního potomka prokletého klanu Uzumaki. Podvědomě vytušil, že Kushina do té rodiny nepatří, že je adoptovaná. Neměla krev Uzumaki…
Proto neměl důvod ji zabíjet.

„Půjdeme je najít,“ rozhodl Obito.
„Ale nerozdělíme se, že ne?“ Harumi nechtěla zůstat sama.
„Ne, přece vás mám chránit.“ Ujistil ji mladý Uchiha.
„Ale, kde začneme?“ Harumi měla pocit, že je někdo sleduje, úplně cítila na sobě jeho oči.
„Od místa, kde jsme se měli sejít.“ Harumi kývla a vydali se tím směrem. Nikoho nenašli, jen staré pozůstatky něčeho, co připomínalo hada, tedy spíše jeho kůži. Obito neměl tušení, že tohle patří Orochimarovi.
„Když jsem vcházel, tak to tady vypadlo úplně jinak, ne tak zpustle.“ Vysvětlil ji.
„Chápu tě, ale není možné, že tady plyne čas jinak než v tom podzemí?“
„To by nebylo možné, ale jak jsem zjistil od strýce, tak my máme jednu techniku, voláme ji Tsukuyomi a když někoho do této techniky uvrhneme, jsme pány tohoto světa a sami určujeme čas, tak je klidně možné, že to bylo jen jakési transdimenzionální jutsu. Ovšem na jiné úrovni, tipl bych si to na tu nejvyšší, myslím, že by to překonalo i úroveň „S“. Jistý si tím nejsem.“ Zauvažoval Obito, kdyby jen věděl, že byl blízko pravdě.
„Páni, tvůj sensei na tebe musí být hrdý.“ Poznamenala Harumi.
„Díky, ale spíš než hrdý je na mě naštvaný, že neplním svoje úkoly, tak jak bych měl. Všude chodím pozdě a i moji týmoví kolegové mě nesnášejí.“ Přiznal se Obito.
„To tak nemůže být, jsem si jistá, že tě uznávají, jen si moc aktivnější než oni.“ To byl jeden důvod.
„Děkuji, to si musím vyřešit jen s nimi.“ Pookřál Obito, tím polevil v ostražitosti a než se nadál objevilo se vedle nich to zvíře.
Zavrčel, Harumi mu rozuměla.
„Přišel jsem si pro tebe.“

Minato si pořád nemohl odpustit, že nechal Obita samotného a pak kvůli němu zemřel. Sice to bylo půl roku, ale pro něj to bylo až moc čerstvé.
„Netrap se tím, ty za nic nemůžeš, Obito věděl, co je v sázce.“ Kushina nevěděla, jakými slovy má vysvětlit svému manželovi, že za to nenese vinu.
Celá vesnice byla měsíc pohroužena do smutku, nejvíc tím trpěl Fugaku, nechtěl mít již nic dočinění s Minatem. Itachi byl příliš malý, aby to chápal.
Kakashi s Rin byli také v šoku, nejdřív si mysleli, že ho Sarutobi poslal na nějakou misi, ale jakmile se vrátili Kushina a Minato. Ti dva se také zavázali, že nikomu neprozradí, že byl s nimi Orochimaru. Ten se rozhodl, že půjde opět o pokus dál.
„No co se dá dělat a takový pěkný pokus to mohl být.“ Řekl, když odcházel.
„Ten chlap je divný.“ Podotkla Kushina.
„To máš, pravdu, ale nic nemění na tom, že je to jeden ze Sanninů.“ Namítl Minato.
Ovšem kdyby tušili, že Obito právě teď svádí bitvu proti samotnému ďáblu. Přispěchali by mu na pomoc a nemuselo to tak dopadnout… Jenže osud je krutý, a ten si nevybírá…

Obito se musel vyhýbat všem jeho útokům, pomalu mu docházely síly a neustále si opakoval. Probuď se! Co budu muset vykonat, abych ho získal?
Dnešek neměl být ten, ve kterém probudí sílu Sharinganu, ale v blízké budoucnosti, ano. Ale to jiný příběh.
„Držte se blízko mě.“ Poradil ji Obito.
„Dobře, budu.“ Slíbila Harumi, ale věděla, že to nebude schopná dodržet. Přeci jenom chtěl ji. Nikoho jiného.
Zvíře zaútočilo a Obito nebyl dost rychlý, schytal škrábnutí jeho mocných tlap.
„Sakra, takhle to projedu.“ Utrousil Obito.
„Věřím ti.“ Řekla klidně Harumi.
„To mě těší.“ Usmál se Obito. Nebyl čas na podobné věci, musel se věnovat boji.
Pes opět zaútočil…

Fugaku se musel před Itachim přetvařovat, aby se nerozplakal. Obita si oblíbil, byl něco jako druhý sen.
„Tati? Kde je strejda Bito?“ zajímal se Itachi.
„Má misi.“ Odpověděl otec.
„Tak to jo,“ řekl Itachi a ponořil se do svých hraček.“
„Miláčku, je tu Minato-san.“ Ozvala se Mikoto.
„Vyřiď mu, že ním nechci mluvit. Své mi řekl.“ Fugaku ho takhle odmítl již několikrát.
„Zlato, alespoň ho vyslechni.“ Mikotin nesmlouvavý tón hlasu napomohl, aby Fugaku souhlasil…

„Nečekal jsem, že mě přijmeš.“ Řekl Minato.
„Také jsem nechtěl, ale co mám s tebou dělat.“ Povzdechl si Fugaku.
„Jen mě vyslechni, přemýšlel jsem nad tím, jak ti splatit Obita, a došel jsem k závěru, že bude pro nás nejlepší, abys mě zabil. Já vím, že to Obita nevrátí, ale jako ninja i jako velitel jsem selhal.“ Sotva to odřekl, tak praskla fotografie Obita a jeho týmu, následně spadla.
„Co to mělo být?“ zajímal se Fugaku.
„Nevím, ale asi znamení.“ Minato byl na takové věci pověrčivý.

Ve stejnou chvíli, kdy praskl a spadl obraz, tak Obito obdržel jednu z poslední ran.
„Obito, nepřepínej se.“ Domlouvala mu Harumi.
„Když ono to nejde.“ Zaskuhral Obito. Pomalu, ale jistě se blížil na hranici svých schopností. Chakru měl již na dně. Uměl ovládat Katon: Goukakyuu no Jutsu, ale to již nemohl použít.
„Obito, musím ti něco říct, to zvíře jde po mě, po posledním členu klanu Uzumaki.“ Rozhodla se, že než zemře, poví někomu pravdu, aby mohla zemřít s pocitem, že to někomu řekla.
„Co to povídáte? Vždyť máte ještě Kushinu, tak by ji měl taky pronásledovat nebo ne?“ Obito se musel s tímto nějak vyrovnat.
„Je to pravda, když jsem nemohla otěhotnět, tak jsme s manželem adoptovali roční Kushinu, které zemřela matka, paradoxně to byla taky Crusedka a měla ještě jednu dceru, jmenovala se Yuki, znáš jí je to ta, co obvinila Minata, že ji chtěl znásilnit.“ Velké tajemství bylo odhaleno!
„To, ale nedává smysl!“ Obito tomu prostě nemohl uvěřit.
„Mě ano a žiju s tím, tak dlouho a nikdy jsem nenašla odvahu povědět jí pravdu, nenávidím se za to, a proto chci ukončit tohle mé utrpení. Nechci, aby Kushina někdy zjistila pravdu, slib mi to, že jí to nepovíš.“ Naléhala Harumi.
Pes jim nedal čas, aby jí to mohl Obito slíbit, znovu zaútočil na Obita, ale do rány se postavila rozhodně Harumi a nechala se zasáhnout. Obito byl v šoku, nemohl se pohnout. Díval se jen, jak se jeho velká tlapa noří do jejího těla a vytrhává z něho kousky masa…
„Proč?“ Obito se rozplakal, že jí nedokázal zachránit.
„Neplakej, muži nepláčou,“ usmála se Harumi a padla na břicho. Život z ní rychle unikal, až z ní vyprchal úplně. Jakmile se to stalo, pes náhle zmizel, protože splnil svoji povinnost, zabil posledního člena klanu Uzumaki…
„Slibuji a nebudu plakat.“ Řekl slova na rozloučenou. Se slzami, které prostě nešly zastavit, jí pohřbil se všemi motlitbami a zaříkáním.
„Odpočívejte v pokoji.“ Poslední pohled na hrob a vydal se zpátky domů, kde ho již oplakávali…

O několik dní později

Obito se doploužil k vesnici, byl tak unaven, že se zmohl jen na: „Nedokázal jsem to.“ A omdlel.
Pak se strhl poprask…