Čtyři oči...Čtyři roční období...a tma II.

Oči. Ty moje jsou modré jako letní obloha. Někdo ale říká, že v sobě mají prázdnotu. Něco, co nemůže nic vyplnit. Nevěřím jim. Často se jen tak procházím ve zlatavém obilí a nasávám teplé sluneční paprsky. Letos ale bylo léto příliš horké. Nejprve se všichni z jeho příchodu radovali. Po pár týdnech však radost přešla v hrůzu a beznaděj. Moje vesnice je malá a brzy nám došla voda. Vidím, jak oči mých přátel postupně zhasínají a odcházejí do nenávratna. Je to šílený pocit poslouchat všechno to utrpení. I mé oči ztrácejí na jasu. Už nejsou šťastné a bezstarostné. Ta prázdnota, která byla přeci jen hluboko uvnitř ukrytá. Měli pravdu. Rozbíhám se pryč od všeho toho utrpení. Letím polem a nedbám na šrámy, které se mi dělají na lýtkách. Chci jenom pryč. Pryč od všeho. Zastavuji se až ve stínu stromů. Ty stíny zakryjí temnotu v mých očích. Schovají ji pod neprůhledný plášť. Nikdo už je nikdy nenajde. Je mi horko. Stírám si studený pot z čela a těžko se mi dýchá. Jsem sama. Není tu nikdo, kdo by mě zachránil. Všichni jsou pryč. Zmizeli v nenávratnu. Sedám si pod strom, únavou se mi podlamují nohy. Nemůžu s tím nic dělat. Smím jen čekat. Čekat na smrt, na tmu. Stále nepřichází, ale já potřebuji vysvobodit. Chci pryč od toho všeho. Trvá to už tolik dní.
"Prosím, prosím, zachraň mě!" šeptám do ticha. Chci křičet, ale má vyprahlá ústa mi to nedovolí. Už jen stěží dýchám. I přes pražící sluneční paprsky je mi stále větší zima. Mé přání se splnilo.
"Konečně..." naposledy vydechnu a s úsměvem na tváři zavírám oči. Cítím poslední doteky paprsků, těch, které jsem měla tak moc ráda. Cítím v nich své přátele. Upírají na mě své milující oči.
"Jdu za vámi, navždy." Je to krásný konec. Konečně přišel. A já si něco uvědomila. Něco hodně důležitého.

Po záblesku světla nastane vždy