Dědictví Bílé vlčice – Začít znova – část 22. Epilog

Kimm a Kiba; Kazemi a Kankurou

Kimm se nemohla dočkat, dokud se Kiba nevrátí, musela si počkat. Mezitím se seznámila s celou domácností Gaary a pomáhala se svatbou své sestře a její skoro švagrové Mari, Shira byla myšlenkami u Sasukeho, který pro ni nikdy nezemřel.
„Moc vám gratuluji,“ popřála Kimm šťastným párům.
„Doufám, že se ten pitomec Kiba objeví co nejdřív, aby si tě konečně vzal.“ Řekla Kazemi, která přála své sestře jen dobré.
„Cítím, že se objeví v tu nejneočekávanější chvíli. V to věřím.“ Sdělila Kimm, která byla plná optimismu a právem.
„Tak to má být a je mi líto, že jsem zmeškal vaši svatbu, přijmete, prosím, ode mě gratulaci,“ ozvalo se jim za zády.
Kimm se otočila a spatřila svého životního partnera.
„Kibo!“ zvolala vesele Kimm a vrhla se mu kolem krku.
„Jen klid, ještě mu uškrtíš, ale taky tě rád vidím, kde je naše sluníčko?“ zeptal se Kiba.
„Je u mé sestry, to mi ani nedáš pusu?“ zlobila se na oko Kimm.
„Teď jsem to chtěl udělat.“ Sdělil Kiba, naklonil se a dal ji takové políbení, že až oba ztráceli dech a nemohli se jeden druhého nabažit.
„Doufám, že už není nějaký úkol, který na tebe čeká.“ Zajímala se Kimm.
„Ne, ale ještě se musí vypomoci Neye, Akamarovi, Kyarovi a Nyarovi s povinnostmi okolo vedení.“ Řekl Kiba.
„Máš pravdu, ale den by to mohlo počkat, ne?“ pronesla Kimm laškovně.
„Tohle mi chybělo. Těším se, až budeme svoji. Jo, a málem bych zapomněl, že jsem ještě naposled viděl Byu a jejího manžela. Poslali mi krátký vzkaz, mám ti říct, že jsou na tebe pyšní a máš se držet toho, co tě Bya-sama, naučila.“ Svěřil se Kiba.
„Děkuji, neřekneš mi, cos musel vykonat, že?“ zkusila to naposledy.
„Ne, ale pojď, chci se podívat na naši dceru.“ Kiba odváděl Kimm, ke společnosti. Kazemi zrovna držela svoji neteř.
„No, to je naše zlatí, no… kuk, kuk…“ a pak Kazemi dělala různé obličeje, až se Sachiko Yukiko rozesmála.
„To jsem zvědavý, jak se bude kschtit na své dítě.“ Utrousil Kiba a dostal od Kimm šťouchanec do žeber. „Mlč!“
„Jasně.“ Slíbil Kiba.
„Opovaž se být zase kousavý, ano?“ varovala ho Kimm.
„Vždyť jsem řekl, že se budu chovat slušně, i když kdo ví…“ to další neřekl, ale jeho tvář se zkřivila do ďábelského úsměvu.
„To jsem ráda,“ řekla ke Kibovi a jinak se obrátila na váženou společnost a vynutila si klid. „Děkuji, chtěla bych jen říct, že se mi dnes vrátilo světlo do života a všem zde přítomným párům přeji vše nej, aby jim to klapalo ve všech směrech. Můžou být i sem tam nějaké ty hádky. Potom to usmiřování stojí za to, vím to.“ Začervenala se, směle pokračovala: „I když mě tyhle proslovy moc nejdou ještě jednu věc, zde bych chtěla vyřídit. Jestli bychom nemohli mít svatbu zítra, protože musíme s Kibou dořešit několik věcí.“
„Není problém, kněz co nás oddával má zítra volno a tudíž se můžete klidně vzít, že drahý?“ Mari rýpla do skoro spícího Gaaru.
„Co…? Ale jistě,“ pak zčervenal, protože se ten večer nevyspal. Kaname pořád plakala a on jako řádný otec se spolu s Mari o ni střídavě starali, ale na rozdíl od ní, byl nevyspalý.
„To je skvělé a mám další novinku, rozhodl jsem se, že se trvale přestěhuji sem do Suny, abych mohl být neustále se svou ženou a pokud bys chtěla, můžeme navštěvovat moji rodinu, která jistě uvítá, že jsem se konečně oženil.“ Informoval Kiba.
„To si zaslouží přípitek,“ vyhlásil Kankurou, který při pohledu na Kibu dostal nápad. Ten musel hned uskutečnit.
„Švagre, mohl bys na chvíli?“ k tomu bylo jasné gesto, aby přistoupil k němu.
„O co jde?“ zajímal se Kiba. Kankurou mu to vysvětlil.
„Jak se tahle baví, tak to nikdy nedopadne dobře,“ řekla Kazemi a měla pravdu.
„Máš pravdu, ale uznej, že jsou to naše zlatíčka, i když se někdy chovají jak malí.“ Dál se bavila Kimm.
„To je fakt.“ Potvrdila její slova.
„To zní jako skvělá soutěž,“ souhlasil Kiba.
„Že? Tak ať vyhraje ten lepší!“ vykřikl Kankurou. Posháněli si nějaké panáky a mohli jít na to. Někdo by čekal, že budou závodit s pitím, ale to by byl omyl. Oni soutěžili v tom, kdo postaví největší pyramidu z panáků!
Gaara, Mari, Kazemi a Kimm si této disciplíny nevšímali, dokud Kankurou nezvolal: „Já mám o dvě větší!“ ovšem to by Kiba nesměl být Kiba, aby mu ji nezbořil.
„Za to zplatíš!“ a na oplátku padla i Kibova pyramida.
„No počkej!“ a než mohla vypuknout rvačka, tak je zadržel Gaarův písek. „Copak tahle se chová na svatbě?“ káral je kazekage.
Kazemi a Kimm, jako sestry se vydali za svými protějšky a každá mu vlepila pořádnou facku.
„Tak a za trest budeš měsíc spát na gauči a bez odmlouvání!“ řekla Kazemi, která i přes svůj již pokročilý stav dokázala rozdávat rány.
„Néé, to mi nemůžeš udělat! Já už budu hodný!“ ani psí oči nedokázaly obměkčit Kazemi.
„Měsíc a basta!“ to bylo poslední slovo, Kazemi to považovala za ukončené.
„Nebudu přísná jak moje sestra, ale napařím ti měsíc a půl!“ byla nelítostná.
„A co je potom přísnost?“ Kiba zbledl jako Sai.
„Tak, abys nebyl pozadu, tak to snížím taky na měsíc a taky na gauči!“ odešla, protože to taktéž měla za uzavřené.
Gaara je pustil a oba si nic neřekli, sedli si vedle svých něžných poloviček.

O několik měsíců později – Kazemi a Kankurou

„Ještě trochu!“ povzbuzoval ji doktor.
„To zvládneš, miláčku,“ přidal se Kankurou, který obdivoval, jak ten porod zvládá.
„Tak si to zkus sám… rodit,“ cedila mezi zuby. Už byla na pokraji sil.
„Správně, ještě chvíli,“ a skutečně za pár chvil se jim narodil chlapeček, který byl zdravý a hlavně se hned ozval, že se mu, ale vůbec nezamlouvá, že se dostal na svět.
Po umytí a přestřihnutí šňůry se chlapeček dostal do rukou novopečené maminky a tatínka.
„Vítej, na světě, maličký,“ řekla Kazemi, která měla ještě síly, aby se rozplakala štěstím. I Kankurou byl naměkko. Můj syn, tohle je můj syn. Musel si neustále v duchu opakovat. Je to moje část. Nahlas již pronesl: „Jsem tak šťastný. Děkuji ti, lásko, že jsi mi dala syna.“ Políbil ji na čelo.
„Není zač, je ti podobný. A je tak maličký a bezbranný, ale jak se vlastně bude jmenovat?“ vzpomněla si Kazemi.
„Mám jedno jméno, které se mi líbí, ale nevím, jestli to bylo pro mého syna.“ Svěřil se následovník Sasoriho.
„Jéé, povídej,“ vyzvala ho Kazemi, která sice byla unavená, ale ještě než usne, chtěla slyšet jméno, které pro něho dávno vybral Kankurou…
„Bratře, nebude ti vadit, když svého syna pojmenuji po našem strýčkovi?“ zeptal se Kankurou svého sourozence.
„Ne, nebude, budu jen rád, když jméno Yashamaru zůstane v rodině,“ souhlasil Gaara, vzpomínka na strýčka mu pořád bodala v srdci, ale už ne tak silně, spíše tupě a vzdáleně.
„Arigatou a bál jsem se, jak budeš reagovat na moje rozhodnutí.“ Kankurou náhle znervózněl.
„Dříve bych tě možná zabil, ale dnes ne.“ Tím to pro něj skončilo.
„Je to… Yashamaru,“ vyřkl to jméno.
„To je krásné jméno,“ a v ten moment Kazemi zaspala s úsměvem na rtech.
„Také myslím,“ políbil ji ještě jednou na čele, hlídal její spánek, než usnul v křesle.

Kimm a Kiba; Neya a Akamaru

Po své svatbě se vydali za svými přáteli, aby jim pomohli sjednat ve vlčím království pořádek. Měli co dělat, nejprve museli všechny přesvědčit, že změny, které nastanou, jsou přínosem pro celou společnost.
Přivedli dokonce pár lidí, kteří se dobrovolně přihlásili, protože měli rádi vlky a toužili se s nimi sžít.
„Poslouchejte, mám pro vás novinku, zatímco se někteří jen seznamovali, tak my prozatím vůdci jsme pracovali, a tady vám můžeme ukázat výsledek své práce.“ Neya ukázala požadovaným směrem. Za dřevěnou hradbou, která byla postavena jen dočasně, rozprostírala široká pláň a na ní umístili vlčí příbytky a sem tam se vyskytoval dům pro lidi.
„Potřebujeme pár vlků, kteří by si zkusili s těmito lidmi žít a pokud se to osvědčí, tak se hradba zboří.“ Dál vysvětloval Nyar.
Protože se skoro nikdo nepřihlásil, tak se sourozenci společně s Akamarem dobrovolně přihlásili a Kyar si nemohl odpustit jedovatou poznámku. „Je mi smutno, myslel jsem, že všichni, zde se chcete naučit žít s lidmi, ale jak vidím je to pro vás marné.“
„Já se hlásím,“ vystoupilo teprve roční vlče, které své matce, která měla protesty, odsekl: „Matko, nech mě, pokud vy dospělí nemáte rozum, tak kdo ho potom má? Asi my mladí a kdo z vlčat se ke mně přidá?“ Svým proslovem zburcoval celou omladinu, která se vyhrnula a následovala svého mladého vůdce.
„Zdá se, že tady máme nadějného vůdce.“ Poznamenala Neya, která spatřila, jak se k nim blíží Kimm, Kiba a Sachiko Yukiko.
„Kimm!“ zvolala radostně Neya a rozeběhla se ke své přítelkyni, kterou spíše považovala za sestru.
„Neyo!“ Kimm ji objala a podrbala za ušima. Pak si ve zkratce řekly, co se událo.
Náhle jako by vlci zpozorněli a poklonili se příchozím. „Vítejte, Dědicové.“
„To není potřeba, slyšeli jsme, že se tady něco děje a prosím vás, abyste nám lidem dali šanci a obráceně. Nenávisti, hádek bylo dost, nemyslíte?“ ozval se náhle Kiba.
Náhle šli do sebe a uvědomili, že Kiba má pravdu. Od té doby to šlo vše jako na drátkách. Dále se pak vyhlásili společné pravidla, které se zavázali všichni dodržovat.
Jakmile se to ujalo, tak se muselo zákonitě rozšířit i do ostatních lokalit, kde pobývali vlci a lidé…
Platným vůdce se stala Neya, Nyar a Kyar se svého postu vzdali. „My na to nemáme,“ odpověděli, když se jich Kiba zeptal, proč odstoupili.
Pojala za svého druha Akamara. Ustanovila své bratry jako za své zástupce.
Kimm a Kiba podvědomě tušili, že zde nebudou potřeba a odešli do Suny do Kimmina domu, protože se Kazemi odstěhovala s manželem do jiného domu, v domě Gaary se vedení domu ujala Mari. Temari zůstala spolu s Maerem u Gaary.

Kazemi a Kankurou

Byla už z nemocnice doma a užívala si svého synka, který se čím dál podobal na tatíka.
„No kdo je to? To je náš tatíšek, ty jsi můj blouček,“ šišlala na Yashamara a ten se jen culil.
„Nebude z něho trouba? Když na něho budeš pořád šišlat?“ zajímal se Kankurou.
„Nech toho, dítě tohle ocení a navíc je to komunikace s ním,“ sdělila Kazemi, když mu dala facku. „Opět si koleduješ, že budeš spát na gauči?“ prohodila jako by nic.
Kankurou radši vyklidil bojové pole poražen, opět. Ale byl rád, že se ji skoro celá paměť vrátila. Jediné na co si nevzpomínala byl únos. Možná to bylo dobře, že se jí nevrátily ty hrůzy, které tehdy prožila, blesklo mu hlavou.

Jinak se chodili Kimm a Kazemi navštěvovat se svými ratolestmi. Manžílci se opět o něčem bavili a jako už tolikrát předtím to nedopadlo dobře. Byli z nich až moc dobří kamarádi.
„Ty lumpárny by se jim měli nějak zakázat nebo za chvíli budou špatnými vzory pro děti.“ Řekla Kazemi.
„Stejně by se stýkali nám za zády a pak by to vypadalo ještě hůř.“ Podotkla Kimm. „Alespoň je máme pěkně na očích a víš moc dobře jako já, že na ně platí měsíc na gauči,“ to řekla jakoby omylem nahlas.
Kiba a Kankurou se po nich podívali a sestry se jen podivně pousmály…
Dále k nim přibyla Mari a Temari se svými drahoušky. Maero uzavřel ústní dohodu s Gaarou, Kankurouem, že se budou snažit spolu vycházet.
Gaara se musel přidat, aby nezůstal pozadu a Maero se také nenápadně přidal a za chvíli se všichni hádali jako malí.
Stačilo: „Měsíc na gauči!“ a už se klidnili, ale za okamžik to tu bylo zas.
„Jako malí, to jsou teda vzory pro naše potomky.“ Samozřejmě se tu nečekaně objevili Shira se Sasukem, kteří přišli na krátkou návštěvu. Shira sem šla na kontrolu, protože byla ve druhém měsíci těhotenství.
„Co tam dělají?“ zeptal se Sasuke.
„Ále, zase zkouší, kdo je lepší v hraní pokeru.“ Řekla ledabyle Kimm.
„Tak to mě nezajímá,“ odpověděl nezúčastněně Sasuke.
„Jsi jedinej, který se řadí mezi ty dospělé muže.“ Odhodlala se to říct Temari.
„No…“ začala Shira.
„Sasuke, pojď taky, pokud jsi chlap, tak se nebudeš bát si s námi zahrát, ty máš pořád stejný výraz, pro tebe to bude hračka.“ Tímto posledním argumentem se Sasuke naštval a se slovy: „No počkejte!“ se vydal za nimi.
„To bylo chválení dne před večerem,“ neodpustila si Kimm.
„Alespoň jsou pěkně spolu a nevyvádí za našimi zády,“ utrousila Shira.
„Skoro stejnými slovy jsem to řekla, já,“ přihlásila se Kimm.
Ovšem objevil se zde Kyar, že ve vesnici vypukla ošklivá hádka, je tam za potřebí jejich přítomnosti.
„Kibo! Slyšels?“ zavolala na Kibu.
„Ano, pánové, omluvte mě, ale jakmile se vrátím, tak to dohrajeme.“ Omluvil se dámám a spolu s Kimm odešli. Kazemi dostala na starost Sachiko Yukiko.
„Pánové pokračujte, Dědicové si odskočili, ale nám nic nebrání hrát dál, že?“ řekl Kankurou, ostatní souhlasili.
„Tak a my se pustíme do nějaké činnosti?“ optala se Shira.
„Jo, co takhle napsat knihu o Dědicích Bílé vlčice?“ navrhla Kazemi.
„To zní dobře, jdeme na to?“ zbytek dam souhlasilo a rozhodly, se že to bude překvapení pro Kimm a Kibu. Plácly si.
„Naše polovičky jsou vážně skvělé,“ řekl Sasuke.
„To jsou a jaké to jsou báječné kamarádky, to je dobře,“ poznamenal Gaara.
„Měli bychom je napodobit,“ odvážil se promluvit Maero.
„Neudělali jsme to už?“ pronesl Kankurou.
„Máš pravdu,“ také si plácli, že se z nich stala, tak dobrá parta.