Svitek poctěn jménem Baka, dattebayo! 01
1.- A po roce zas...
Jemný, chladivý vánek s sebou přinese vůni lesa a nastávajícího soumraku a rozšumí listy v korunách stromů. Ptáci zaskřehotají a odletí z větví. Až na šumění stromů je les dokonale klidný a tichý, stejně jako postava skrčená v přítmí keřů.
Vánek sem nepřinesl jenom svěžest čistého vzduchu, ale také pach vítězství. Nedaleko zapraská pár větviček, ozve se zvuk, jako když padá něco těžkého a pak krajinu protne vyděšené vykřiknutí.
Vítězství! Vždy je ten pocit tak skvělý a polehčující. A teď je čas omrknout kořist…
Jako stín smrti se zvednu od keře a skrz koruny stromů na mě zasvítí oranžová záře slunce a červánků. S úsměvem obejdu několik stromů a vytáhnu kunai, děti, nekoukejte se, tohle bude brutální!…
„He?!“
V síti houpající se na větvi pět metrů nad zemí se zmítají dvě postavy. „Narumi, ty bushmane!“ vyjekne naštvaně jedna z nich, dle mého úsudku toho hloupějšího pohlaví.
„Ei?“
„Tenhle krám jsi sem dala ty? Předpokládám, že tu síť jsi ukradla mému otci, nemám pravdu? Okamžitě nás dej dolů!“ Vzteká se dál to něco v síti a začte to sebou mlátit ještě víc, čímž docílí toho, že se jen zbytečně zamotá.
„Zničili jste mi mou super geniální past na jeleny! Víte, jakej mám hlad, myslela jsem, že se konečně pořádně najím. Víte, jak těžké je přežít v téhle divočině?“ zamručím, rozhodím rukama, abych názorně ukázala tu nehostinnou krajinu, a začnu oplakávat úlovek, z kterého se moc nenajím.
„Jeleny?“ vyprskne smíchy druhá osoba, které do teď mlčela.
„Ty? Vždyť nejsi schopná zabít ani králíka,“ přisvědčí ten první a oba se začnou smát.
„Hahaha… Chtěla jsem se polepšit a konečně se stát pořádným lovcem-ttebayo,“ povzdychnu si a bez varování odseknu lano, které drží síť na stromě.
Síť se zřítí k zemi a ti dva si pořádně natlučou zadnice. Mám takový pocit, že jsem uslyšela i křupnout vaz…
„Takže, slečno!“ zamumlá ten aktivnější, a když se vymotá ze sítě, stoupne si přede mě s rukama v bok. Je to kluk o trochu vyšší než já, má oříškové vlasy rozházené do všech stran, zelené oči, prořízlou tlamu a právě vypadá vážně nebezpečně! „Jak si to představuješ, jen tak si odejít z osady a nechat tam všechnu tu práci? Čtrnáct dní ses neukázala! Byla bouřka! Víš, co to udělalo s táborem? A co tě to vůbec popadlo? Většina už si myslela, že tě někam odtáhli shinobi!“ Předvede mi přednášku a trochu mě vyděsí, že u toho celou dobu mluví klidně a jen mě vraždí pohledem. Zažili jste ten pocit už někdy? Je to vážně děsivý…
„Shinobi? Proč by se měli zahazovat s někým tak bezvýznamným jako jsem já?“ podivím se. „A neutekla jsem. Chtěla jsem jenom obstarat nějaké jídlo a ta bouřka mě… mrzí,“ odkašlu si a udělám kawaii no jutsu, který mi Yusuke, ta stíhačka, samozřejmě nespapá.
„Uhm… to jsou… hum… zvědavej, co bys… ech… ulovila!-“
Jedno obočí mi skepticky vyletí do mraků a já se nahnu, abych viděla na toho druhého, Kentu, který se ještě hrabe ze sítě. „O hodinu později…“ ušklíbnu se, když se do oček zamotá ještě více.
„Sakra! Pomož mi!“ vřískne a já kunaiem rozervu síť.
„Za tohle ti náš táta poděkuje,“ ušklíbne se zlomyslně Yusuke a ukáže na to, co dřív byla síť. Blbě se zašklebím, protože mě nenapadne žádná odpověď, která by byla mojí úrovně.
„Vraťme se, mám hlad,“ zakňučí Kenta, mladší bratr Yusukeho, který se ho snaží ve všem napodobit, takže se nedivte, když vás tenhle skrček setře řečmi, ze kterých později budete trpět pocity méněcennosti. Kývnu, on se zasměje a rozeběhne se pryč, až za ním zavlají čokoládové vlasy.
Pamatujete si ještě na můj super kousek, který jsem předvedla přibližně před rokem? Jak mě moje drahá, vzácná a milující rodinka se jménem Akatsuki poslala na misi do Konohy? A jak jsem tam našla svýho patnáct let ztracenýho bráchu? A jak to všechno prasklo a Sasán, mimochodem vážně pěknej emař, mě málem zabil? A jak jsem jim potom zdrhla a stal se ze mě bezdomovec? Pamatujete? To jsem vážně ráda, já bych na ten incident totiž nejradši zapomněla…
No a od té doby žiju jako dítě vychované tvrdou a nekompromisní Matkou ulice a se svými druhy – zhnusený pohled na sourozence – soupeřím o každý kousek potravy, který najdeme. Ale nemusíte mě litovat, možná si říkáte, že je to až moc tvrdé pro jemnou dívku jako jsem já, ale pravda je taková, že nemáte na vybranou a prostě si musíte zvyknout…
Hustý lesní porost před námi ustoupí a nám se poskytne pohled na malou mýtinu, kterou protéká průzračný potok. Dokola mýtiny jsou různá obydlí a stánky a je tu i celkem dost lidí. Se skvělou náladou vpochodujeme do osady a všichni lidé mě vítají zpět, někteří se ptají, kde jsem byla, ale Yusuke mě táhne pryč.
„Tati, jsme doma!“ zakřičí Kento a zaběhne za domeček, kde protéká potok.
„Narumi, kde jsi byla? Holka jedna nevděčná, co já se s tebou ještě nadřu?“ Uslyším přísný hlas a rozdrkotají se mi zuby. Zpoza domu vyjde vysoký pán s šedivějícími vlasy a vypracovanou postavou. Na sobě má kraťasy, špinavé tričko a pracovní zástěru a v jedné ruce svírá sekáček od krve. „Saru!“ vykřiknu vesele a vrhnu se mu okolo krku.
Poté, co jsem utekla z Konohy jsem se několik měsíců – cca šest týdnů – toulala lesy a nevěděla, kam jdu. Už po několika dnech mi připadalo, že chodím v kruzích, po měsíci už jsem byla vážně bezradná a celou dobu jsem přežívala jenom na kořínkách, protože jsem nebyla schopná chytit ani jednoho zajíce. Když už jsem myslela, že to vzdám, protože jsem byla vysílená, hladová, nemocná, špinavá a totálně zralá na blázinec – a kdo ví, co ještě se mnou bylo – tak mě našel tenhle Saru a vzal do téhle osady, kde žijí lidé bez jakýchkoli závazků, až na ty k přátelům, samozřejmě. Je tu celkem zajímavá sebranka, někteří jsou hledaní zločinci – třeba já – jiní uprchlíci – třeba já – potom jsem tu myslím viděla i zběhy – třeba já – a příživníky, kteří jinak nemají co dělat, protože byli normální společností absolutně odkopnuti – třeba já - a nakonec lidi, kteří se zde prostě usadili kvůli výhodné poloze – to jsou ti ostatní. Ale jinak jsou všichni vážně přátelští a vstřícní.
Všichni ti lidé tady jsou v podstatě kočovníci, někdy se někde usadí, někdo k nim přijde, někdo odejde a někdy zase odtáhnou do jiných krajů. O jídlo není nouze, protože s sebou táhnou i stádo ovcí a krom toho, zrovna sídlíme u řeky. Vlastně se zas až tak špatně nemám…
„Příště, až se zase rozhodneš zmizet, dej nám vědět,“ pronese Saru a trochu mě odstrčí. „měl jsem starosti.“ Usměje se a já ho napodobím. Za ten skoro rok jsem všem těm lidem tady dost přirostla k srdci a chovají se ke mně, jako bych tady vyrostla. Z mojí strany to nevidím jinak, všechny je beru jako svou rodinu a na předešlý život se snažím… nevzpomínat. Hlavně se snažím udržet tajemství, že jsem bývala shinobi; nemají je tu moc v lásce. Už několikrát se stalo, že sem ninjové prostě přišli, sebrali pár lidí a více už je nikdo neviděl. Ale to se stává vážně jen málo, spíš se tady vždy jen staví nějaký tým, který se vrací z mise a koupí si nějaké jídlo.
„Narumi, Yusuke, byl bych rád, kdybyste došli pro nějaké dříví. Vrátil se Kai, pamatuješ na něj, Yusuke? Po třech letech je zpět! Rád bych přichystal nějaké ryby, večer tu bude hostina,“ oznámí Saru a zamává ve vzduchu krvavým sekáčkem. S Yusukem se přejedeme sourozeneckým pohledem a potom přikývneme.
„Proč to děláš?“
„Co?“ Zvednu suchou větvičku a podívám se na Yusukeho, který už má plnou náruč.
„Že pořád utíkáš?“ zavrčí a hodí náruč klacků na hromadu.
„Neutíkám, jen si prostě musím čas od času provětrat hlavu…“ Pokrčím rameny a klacíček zlomím.
„Čas od času?“ ušklíbne se. „Spíš se mi zdá, že zmizíš pokaždé, když je na obzoru nějaká práce.“
„Tak proč se ptáš, když znáš odpověď-ttebayo?“ Zašklebím se a vypláznu na něho jazyk.
Yusuke se s odpovídáním nenamáhá a rovnou po mě hodí šišku. Vyhnu se a okamžitě vyšplhám na strom, kam na mě ten skrček nedosáhne. Já vím, asi se smějete a říkáte si, jaká jsem nature girl, ale on je někdy vážně nebezpečnej.
„Jak to děláš?“ houkne ze zdola
Jak mu mám vysvětlit, že jsem byla ninja a tohle je základ? „Nevím, asi sem měla rodiče opice.“
„Jistý podobnosti by byly“ Zakroutí hlavou a s poznámkami mířící na moji barvu vlasů se chopí sbírání dalších klacků.
„ Možná tě to někdy naučím.“ Seskočím ze stromu a několik minut se rozhoduju, jestli ten klacek na zemi zvednout nebo ne. Nakonec mě hnědovlasý odstrčí a sám ho sebere.
Do tábora se vrátíme během hodiny, Yusuke přes náklad ani nevidí a já se snažím dostat do neuzrálého kaštanu.
Oslava byla velkolepá a kromě zábavy a dobrého jídla tu samozřejmě nechybělo ani saké. Já zajisté nepila, protože jsem vzorné děvče. A když mě tedy Yusuke něco po půlnoci táhl na zádech do chatky, trochu se obávám toho, že jsem mu řekla něco ve smyslu, že ho mám vážně ráda.
Ráno se probudím něco málo před polední a zakleji, protože mě vážně hodně bolí hlava. Když do sebe hodím tak litr a půl mléka, do zorného pole mi vstoupí Yusuke, který na mě udělá znechucený obličej, ale v očích se mu odráží pobavení a možná i něco dalšího, co nestihnu postřehnout a zase zmizí za pultem našeho obchodu s rybami.
Malátně vyjdu za domeček a přisednu ke Kentovi, který sedí na břehu potoka a hlídá rozhozené sítě.
„Nevypadáš moc dobře,“ zaculí se.
„Nikdy jsem neřekla, že se tak cítím,“ zabručím.
Kento se jen tlumeně zasměje a potom řekne: „Je čas vytáhnout sítě!“ Jéééé, já si taky umím vybrat čas, kdy přijít.
Oba se zvedneme, já po kamenech přeskáču na druhou stranu potoka, kde je druhý konec sítě připevněn a opatrně s ním přeskáču zpět, čímž se síť uzavírá i s rybami uvnitř.
Když chci přeskákat pro druhou síť, opře se do mě nával tlakové vlny a já o několik kroků ucouvnu. Trochu se přikrčím, abych neztratila rovnováhu, a zůstanu strnule stát s pohledem zabodnutým do dálky. Takovýhle pocit jsem už dlouhou dobu nezažila, proto není divu, že mě tolik vyvedl z míry.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Kento a změří si mě nechápavým pohledem.
Jeho hlas mě navrátí do reality a já jenom pípnu: „Jo, jasně, všechno v pohodě-ttebayo. Jen jsem si na něco vzpomněla.“ a nuceně se usměji. Obezřetně se ale rozhlédnu do lesa mezi stromy. Ve skutečnosti jsem si ale na nic nevzpomněla. Někde hodně blízko cítím dva silné zdroje chakry…
„Narumi!“
„Jasně,“ zavrčím a přeskáču pro druhou síť, stále mnou však projíždí znepokojení z těch dvou chaker. Trochu mě to vyvádí z míry, protože dřív jsem tohle ani moc nevnímala, jak jsem byla obklopená ninji, ale teď, když ten pocit cítím po roce, to je vážně nepříjemné.
Kento nahází všechny ryby do kbelíku.
Náhle zaslechnu příjemný, melodický zvuk, který na mojí tváři podvědomě vykouzlí úsměv. Ten zvuk ve mně probudí pocit jakési nostalgie a já najednou zatoužím vrhnout se do nějaké válečné vřavy.
„Saru je v obchodě, dones mu to tam.“ To Kentův hlas mě zase vrátí do reality. Vezmu kýbl a odplahočím se k domku. Na zápach rybiny jsem si už zvykla, takže ho moc neřeším.
Otevřu zadní dveře do obchodu a ocitnu se v chladicím boxu, vejdu na chodbu a najednou uslyším znova ten zvuk zvonečku. Veselé cinkání mě naplní a já mám chuť zavýskat. Proč jen ten zvuk tolik znám? Přejdu chodbu, kde je hned za rohem vstup do krámku, jako za pult myslím, v tom ten zvuk ale zaslechnu znova a prudce se zastavím za rohem. A v ten moment mi cvakne, odkud to cinkání znám a proč ho tak zbožňuji. Není to zvoneček, ale rolnička!
Trochu se nakloním, abych viděla, jaké máme zákazníky, a ztuhnu. Před obchodem stojí dvě postavy se slamáky na hlavě a černými plášti s červenými mráčky zahalující celé jejich tělo…
Uh... eh... *zaleze do kouta, jak se stydí* Um... pamatujete na Bráchu? Vzpomněla jsem si na to, jak má pokračovat. No... Doufám, že se mi tu nějací čtenáři nachomýtnou a budou té odvahy si to přečíst, a když ne, tak to pochopím xD
No a jinak... Nevim, co víc dodat. Snad se vám to pokračování bude líbit, protože mě to baví psát a Narumi mám vážně ráda n.n
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Milovala jsem tu serii a budu milovat i tuto... určité
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Přísahala bych, že jsem tu měla koment! No, nci usí to napravit- ÚŽASNÝ!!!
Už to tak bude?
Return? Ouki douki, zatím jako čtenářka doháním zameškané čtení starých známých i nováčků
Kaori-cháááááááán!!! Já jsem tak děsně ráda,že sis vzpomněla na pokráčko,páč toto je bombový
Ani nevies ako som zacala výskať od radosti ze je pokracko brachy. mam tu poviedku velmi rada a narumi som si velmi oblubila. velmi sa mi paci jej humor. bola som smutna ze uz bracha skoncil a ze asi uz nebude pokracko tak som sa velmi potesila ze je, no proste je to super. A k tejto konkretnej casti- tesim sa na POKRACOVANIE!!!
Yatta!! Bezchybné xD V takovémhle stylu začít a navázat... Jsi prostě dobrá! A já mám taky Narumi ráda xD Moc jsem se pobavila, perfektní, jachů! *prostě ze sebe dnes nedokáže vypotit chytrou reakci xD*
Aneb: Když Já byla ve Vašem věku, Pluto bylo planeta.
Ó ano!!!! Je to tady!!! Ty jo...mě málem kleplo!!! Je to úžasný, úžasný, úžasný!!!!! Hlaveně pokračuj!!! Zaručuju ti sebe jako abnormálně nadšeného čtenáře-ttebayo!!!!!
Kaoríku, tohle je vážně úžasný ^^
Jak by taky ne, když to navazuje na bráchu, že? xD MYslím, že na konci opět můžeš čekat mega koment, tk doufám, že se toho posledního dílu dočkám až co nepojzději
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
tak, konečně je tu pokračování NBNP.D! xD a povedlo se. Sem zvědavý na pokračování