Několik zimních dnů Akatsuki 22

Kisame otevřel dveře od sídla a když je za sebou zavřel, spatřil na podlaze ležící bezvládné tělo.
„Itachi-san!“ vykřikl, když poznal majitele. Medika odhodil kamsi stranou a s nejčernějšími představami přiskočil k Uchihovi. Prstem na krku se snažil dopátrat známky života, přičemž ho šokovalo, jak je jeho kůže ledová. A když se podíval blíž, zjistil, že mladý muž má poněkud nafialovělý, namodralý nádech kůže.
Kisame zbleděmodral. Takto ledovou kůži s tímhle namodralofialovou barvou mají jenom…
Přinutil se na to nemyslet a raději se snažil najít Uchihův tep, což se mu nedařilo.
„Tak ksakru!“ klel potichu. „Kde ho máš?“
Pomalu už začínal být skutečně zoufalý a dokonce začal hledat tep na sobě.
Když najdu tep na svém krku, nebude těžké najít ho i na Itachi-san. Pokud…
Rychle to „pokud“ vyhnal z hlavy. Po chvilce marného hledání začalo jeho zoufalství hraničit s panikou. A konečně mu došlo, že tu vlastně není sám. Že je tu ještě jedna osoba, který mu může pomoci.

Sasorimu cosi tvrdého a bolestivého narazilo do pozadí. Nad ním se ozvalo nadšené zatleskání a smích. Vzápětí následovala další rána a zase nával smíchu.
„Tobi?!“
„Zásah, Sasori-sama!“ povykoval nadšeně mužík v komíně. Vzápětí poslal další sněhovou kouli na Sasoriho zadek a opět se trefil.
„Zase zásah!“ zavýskl.
„Tobi! Ty zmetku! Okamžitě toho nech nebo-“
„A už jsou na zemi!“
Sasori se zarazil.
„Kdo?“
„Hidan-san a Kakuzu-san.“
„A co?“ Proč mi tohle říká? To se při boji stává.
„Nehýbou se.“
Sasori úplně zapomněl, že chtěl Tobimu vynadat a říct opravdu cosi peprného. Plně ho zaujalo Tobiho hlášení.
„A teď?“
„Stále sněží.“
„Na to sem se neptal,“ zavrčel nedůtklivě loutkař. „Chci vědět, co ti dva?“
„Hidan-san a Kakuzu-san?“
„Kdo jiný?“
„Jestli se nezvednou nebo jestli je někdo neodnese, tak tam nastydnou.“
Sasori-donno mlčel. Jeho… Jejich poslední naděje na vysvobození se venku povaluje na zemi.
Jediní, kdo zbývá jsou jen Kisame-blb a Konan o které nevím, zda má dost síly mě vytáhnout.
„Třeba jen odpočívají,“ pokusil se ho povzbudit Tobi.
„Jo, třeba…“ zamumlal loutkař a v jeho hlase zaznívala rezignace.
Chvilku bylo ticho.
„Začíná více sněžit,“ poznamenal muž v komíně. „Jé! Sasori-sama! Co takhle postavit sněhuláka?!“ dodal nadšeně.
Sněhuláci budou spíše z nás dvou. pomyslel si Sasori. Nebo spíše rampouchy.
Loutkař si povzdechl a vzápětí se mu další sněhová koule rozpleskla o pozadí.
„Zase zásah!“

Když si Kisame uvědomil, že tu vlastně není sám, v mžiku vyskočil a hnal se ke dveřím od obývacího pokoje.
„Konan!“ zakřičel. „Konan!!“
Natahoval se po klice, když se dveře prudce otevřely.
„No co-“ nedořekla, protože dveře do něčeho narazily.
„Auuu!“ zaskučel žraločí muž a chytil se za čelo, kde mu už nabíhal boule.
„Jejda, promiň. To je mi líto,“ omluvila se bez stopy lítosti v hlase. „Přimáčkni si na to stříbrnou lžíci.“ Pokud je tedy už Kakuzu všechny neprodal. Mám takové tušení, že už tu jsou jenom ty dřevěné…
„A vůbec, co je?“
„Itachi-san,“ mával jednou rukou do míst, kde ležel Uchiha.
„Co s ním?“
„On… On asi…“ zakoktal se.
„No co on?“
„Je asi mrtvý.“
Poslední slovo mu Konan musela odečíst ze rtů.
„Kisame, na tyhle vtípky nemám momentálně náladu,“ oznámila mu a mumlajíc něco o malých dětech se chtěla zavřít v obýváku. Kisame ji ale zadržel. Naštvaně se otočila, žralok ale promluvil první.
„Konan, Itachi-san bezvládně leží na zemi. Kůži má namodralofialovělou, tep jsem mu nenašel a nevím, jestli dýchá.“
„Tak to je mi taky líto,“ ucedila a opět se pokusila zavřít dveře. Tady na chodbě je fakt strašná kosa. napadlo ji a zimomřivě se zachvěla.
„Konan.“
Kunoichi se otočila a v jeho tváři spatřila čisté zoufalství a prosbu.
„Fajn. Podívám se na něj, ale jestli je to jenom vtip…“ varovala ho a šla se podívat na údajně mrtvého Uchihu.
Už ve chvíli, kdy k němu došla s Kisamem v patách jí bylo jasné, že žralok nepřeháněl.
„Kisame,“ oslovila žraloka, který k ní přikročil. „Pomož mi ho otočit.“
Žraločí muž přikývl a jedním prudkým pohybem Itachiho otočil. Ozvalo se hlasité lupnutí, ze kterého se mu zježily vlasy v zátylku.
„Konan?“
„To teď neřeš,“ odbyla ho. Přiložil mu prst na krční tepnu a druhou ruku na hruď. Zjistila, že žije.
„Je to dobrý, akorát je silně podchlazený a…“
„CHrrrrrr!“ Uchiha silně zachrápal a na závěr zamlaskal.
„… já ho kopnu!“ dokončila větu.
„Nejspíš z tý zimy usnul,“ pokusil se ho omluvit Kisame.
Konan nebyla schopna slova.
„Jak si říkala, je podchlazený. Vezmu ho do tepla.“
Hodil si Itachiho přes rameno a odkráčel s ním do obývacího pokoje.
Modrovláska stále klečela na místě a užírala se vztekem. Po chvilce, když už si myslela, že je dostatečně klidná, se zvedla a otočila se ke dveřím, za kterými bylo teplo. Do jejího zorného pole se ale dostalo něco, co upoutalo její pozornost.

Kisame za sebou nohou zabouchl dveře a přemýšlel, kam s Uchihou. Jeho zrak padl na gauč u krbu, na kterém ležel polomrtvý, skutečně polomrtvý Vůdce. Zavrtěl hlavou. Konan by se asi nelíbilo, kdybych to místo uvolnil pro Itachi-san.
Rozhlížel se po místnosti a hlavou se mu honilo tisíce nápadů. Položit ho na stůl, na zem, na Leadera... Nic nepřicházelo v úvahu. Nakonec ho opřel z boku pohovky. Uchiha tak byl nejblíže ohně, jak jen mohl být. K tomu ho Kisame přikryl dekou, kupodivu víceméně čistou a pak s Itachim zatřásl. Mladý muž po chvilce otevřel své onyxové oči a zmateně se rozhlížel okolo.
„Uf,“ oddechl si žralok. „Už jsem se bál, že jsem tě ztratil.“
„J-j-j-j-j m-m-m-i s-s-s-s-t-t-t-rašn-n-n-á z-z-z-z-z-z-im-m-ma.“
„Není divu, když na sobě máš jen šortky a lehké tričko. Chvilku tu vydrž, dojdu ti do pokoje pro něco teplejšího a taky cestou najdu něco ostřejšího. To tě taky zahřeje.“
Itachi se vzmohl pouze na přikývnutí. V tu chvíli se dveře s prásknutím otevřely a v nich stála -
Bohyně pomsty. napadlo Kisameho.
„Kisame!“ zahřímala „bohyně“. „Můžeš mi vysvětlit-“ Na zem dopadl neforemný balíček.
„-co znamená tohle?!“ ukázala na balíček, ve kterém poznal medika.