Bílý písek 01

Kapitola I - Rada

„Temari? Gaaro? Rada nás volá,“ řekl Kankuro hlasem zastřeným starostmi a obavami. Tušil, co jim asi předloží.
Tušila to i jeho sestra i bratr. Mlčky vstali z křesel a společně s Kankuroem opustili čekací místnost. Kráčeli ztemnělou chodbou a jediné, co rušilo hrobové ticho, byly pravidelné zvuky kroků.
Ani jindy, když šli na schůzi Rady vyslechnout si jejich rozhodnutí, jim nebylo příliš do smíchu. Dnes bylo mlčení o tolik tíživější kvůli včerejší události.
To si sakra za těch šestnáct let nezvykli, že Gaara nesnáší, když mu nadávají do zrůd, vztekal se v duchu Kankuro a sám nevěděl, na koho je víc naštvaný. Jestli na nyní už mrtvého obyvatele Suny, který porušil nepsaný zákon o dekoru, nebo na sebe, že nestačil popadnout bratra a odvést ho pryč, než se rozzuřil...
Gaara si tolikrát přísahal, že se naučí ovládat Shukaku v sobě. Kankuro se zachmuřil a utkvěl pohledem na rudovlasého mladíka po svém boku.
Gaaro, bratře...
A přece se Gaara opravdu snažil změnit se. Po souboji s Narutem mu svitla naděje, že i pro něj, pro schránku nenáviděného démona, je možné žít. Stát se někomu potřebným. Vidět svět aspoň chvíli nevinnýma očima a nezalykat se přitom záští a žárlivostí.
A on a Temari nabídli Gaarovi pomocnou ruku. Snad to byl pocitem viny, že tehdy nechali vlastního bratra propadnout takové sebezkáze. Snad i záchvěvem sourozenecké lásky.
Ne, poté, co se jim Gaara se slzami v očích omlouval, se ho nedokázali bát. Jakmile strach pominul, viděli v bratrovi i cosi víc než jen běsnícího Shukaku.
Ale...
Vesničané neviděli. Nedokázali odpustit Zrůdě, že z ní udělali to, čím je. Že Gaaru nechali jako novorozeně posednout démonem pro jejich vlastní ochranu a bezpečí, je už nezajímalo.
Podruhé ho uvrhli v osamění. O to horším, že mu brali naději.
Míjeli ho mlčky, jako kdyby byl nakažený morem. Báli se na něj byť jen promluvit, jako by je chtěl uřknout.
Proč se pořád tak snaží? Ptal se sám sebe Kankuro snad už posté.
Kdyby ho před dvěma lety kdokoliv nazval zrůdou, Gaara by ho zabil. Nemilosrdně. Bez výčitek by překročil jeho mrtvolu a nevšímal by si výkřiků svědků vraždy. A teď?
Zatíná zuby, snaží se ignorovat vyděšený šepot lidí kolem. Shukaku je tady.
Ani on se svojí vycepovanou vůlí nedokázal snášet urážky věčně.
Bylo to po dlouhé době poprvé, ale o to děsivější.
Vrátí se snad starý Gaara?
Nenechám ho upadnout do deprese znovu. Tentokrát ne. Už nechci vidět, jak jediný smysl svého života nachází v zabíjení, jak ničí sám sebe, jak ztrácí svou lidskost.
„Jsme tu,“ ozvala se Temari a dvoukřídlé dveře se rozlétly dokořán.
Jednací místnost Rady Starších zaplňoval velký stůl, v jehož čele seděl nejstarší a nejváženější člen, pan Akira, dočasný zástupce Kazekageho. Po Akirově pravici seděl Baki, jounin, který měl kdysi na starosti výcvik Temari a jejích bratří. Nalevo se hrbil Yura. Byli tu samozřejmě i další, jejichž jména si Kankuro ani Temari nevybavovali.
„Posaďte se,“ vyzval je Akira a gestem ruky ukázal na tři volná místa u protilehlé strany stolu. Poslechli.
„Hádám, že asi víte, proč tu dnes jste,“ promluvil Akira po chvíli. Všichni tři přikývli.
„Týká se to především tebe, Gaaro.“
„Ano, já vím,“ řekl Gaara bezbarvým hlasem.
„Tvé chování je nepřípustné,“ pronesl Starší ledovým hlasem. Chtěl pokračovat, ale Temari mu skočila do řeči.
„Chování toho zmetka bylo nepřijatelné, Akira-san! Sprostě ho urážel! To ho měl Gaara nechat prostě být?!“
„Pokud vím, Temari, mluvil jsem s Gaarou a ne s tebou,“ odsekla Akira a plynule navázal, kde ho dívka přerušila.
„Jako budoucí Kazekage bys měl v první řadě přestat vraždit své potencionální podřízené. To by ti mělo být jasné, nemám pravdu?“
Gaara tiše naslouchal, na tváři naprosto zdvořilý výraz. Ne kajícný, ne rozčilený, ne drzý. Snad právě Gaarův ledový klid Akiru tak rozčiloval.
„A měl si to snad nechat líbit?“ mumlala Temari spíše pro sebe.
„Proti potrestání drzosti nic nenamítáme,“ řekl Yura. „Potrestat opovážlivce je v naprostém pořádku. To, co už v pořádku není, je rozdrcení jednoho z chuuninů na kaši přímo před očima celé vesnice.“
Gaara mlčel.
Kdyby Hide Gaaru neprovokoval, nic by se mu nestalo, souhlasil v duchu Kankuro se sesrrou. Ten chlap musel postrádat pud sebezáchovy. Postavit se před Gaaru, plivnout mu k nohám a říct mu, že je „jenom kontejner na Shukaku a jako takový by vůbec neměl lézt mezi normální lidi,“ vyžadovalo slušnou dávku imbecility. Většina přítomných si to očividně myslela taky.
„Nevím, jestli má smysl pověřit tě dalším úkolem, svěřit ti něco tak důležitého po tom, jak jsi se předvedl,“ řekl Akira a ztěžka se postavil. Přešel k jednomu z kulatých oken a zahleděl se kamsi do pouště.
„Máš problém s ovládáním... té věci?“ zeptal se.
„Myslím, že ne.“
„Bylo tedy zabití Hideho Wasabi z tvé vlastní vůle?“
„Pokud afekt nazýváte vůlí, pak ano.“ Gaara mluvil tiše, jako by si nebyl jistý tím, co řekl.
„O to je to horší. Tvá výbušnost spojená se silou, jakou jsi obdařen, ohrožuje tvé okolí.“
„Nebude se to opakovat.“
„Věřím, že nechceš, aby se to opakovalo. Nikdo, ani ty, mi však bezpečně nezaručí, že se tak opravdu nestane.“
„Máte mé slovo.“
„A můžu se na ně spolehnout?“ opáčil Akira a znovu se posadil do křesla. „Vážně spolehnout? Uvědom si, Gaaro, že po Radě žádáš svěření té největší zodpovědnosti, jaká může být a přitom, jak se zdá, děláš vše pro to, abys neuspěl.
Ano, jsi nejsilnějším ninjou ve vesnici. Jenom síla však pro titul Kazekageho nestačí. Musíš zcela odsunout své osobní zájmy, touhy a cíle, vlastní čest pro dobro celé vesnice. Je jedno, jak moc někoho ctíš, pokud na tom bude záviset existence Suny, budeš to právě ty, kdo zabodne dýku do jeho těla.“
Udělením titulu se vzdáš části vlastního já.
Všem bylo jasné, na co tím Akira naráží.
Čtvrtý Kazekage.
„Je jedno, jak moc někoho ctíš...“
Jak ho miluješ...
Pokud si to žádá přežití vesnice, obětuješ vlastní ženu a osud ještě nenarozeného dítěte...
Řekl to samé před šestnácti lety i mému otci?
Ta myšlenka Gaaru drásala. Bolela.
Zpět na zem ho strhl Akirův nakřáplý, stařecký hlas.
„Jsi ochoten tu oběť podstoupit?“
„A nepodstoupil jsem ji, když jsem se narodil?“ odpověděl otázkou.
„Konečně chápeš,“ pousmál se Akira. „Abych ti odpověděl- být Jinchuuriki je jen zlomek toho, co se po tobě žádá.
Řekněme, že ti včerejší událost protentokrát promineme. Po výslechu svědků jsme dospěli k závěru, že Hide si za svůj osud mohl sám. Zároveň tě varujeme před dalšími... afekty.“
Znovu přešel k oknu. Odmlčel se déle, než bylo považováno za vhodné.
„Akira-san?“ ozval se Baki.
„Ach ano... Je tu ještě něco,“ zašeptal stařec. Vrátil se zpět na své místo u stolu a odkašlal si. Když si pročistil hrdlo, promluvil.
„Vy tři pocházíte ze vznešeného klanu zakladatelů Suny.“
„Neoznamujete nám nic, co bychom už dávno sami nevěděli,“ ušklíbla se Temari.
„Jsem si toho vědom,“ usadil ji Starší nevrle.
„Nuže, sami také jistě dobře víte,“ neodpustil si kousavou ironii, „že se Akatsuki dávají do pohybu, jako by jedna teroristická organizace nestačila, blíží se doba, kdy se do už tak velkého množství potíží přidá i Orochimaru.“
Temari ani nehlesla. Stále si živě vybavovala obraz otcova těla pohozeného pod hradbami Konohy...
Viděla už mnoho mrtvých. Přátelé, známí...
Ale nikdo jim neukradl obličej.
Otče...
Zamrkala, aby zahnala slzy. Přece se tu nerozbrečí jak nějaká malá holka.
„Od koho máte informace o Akatsuki?“ zeptal se Kankuro.
„Od sanina Jirayi,“ odpověděl Akira. „Nemusím snad zdůrazňovat, jak nutně potřebujeme v těchto časem upevnit své alianční svazky s okolními skrytými vesnicemi.“
„A vzhledem k tomu, jak se Suna zachovala minule v oné záležitosti s Orochimaru, žádá po nás Konoha záruku našeho spojenectví,“ řekl Yura.
Proč jednoduše neřekne, že jsme minule porušili všechny smlouvy a sprostě jsme je podrazili, odfrkl si v duchu Kankuro.
Tentokrát se zradit nenechají. Snad chtějí rukojmí, napadlo Temari.
„V takových případech se zpravidla přistupuje k jistému druhu řešení,“ řekl Akira a upřeně zíral na Gaaru.
„Jakému druhu?“ zeptal se Gaara.
„Alianční sňatek.“
„Cože?!“ vyhrkli všichni tři současně.
„Je to jednoduché. Vůdce vesnice si vezme za manžela či manželku někoho z významného rodu ze spojenecké vesnice. Výhody plnou oběma stranám. Naše vesnice by získala možnost rychlé pomoci od klanu spřízněné osoby. Listová by na oplátku dostala záruku, že z naší strany ohrožena nebude,“ vysvětlil prostě Yura.
Temari věděla s jistotou, koho vybrali, aby se vzdal svobodné volby, aby si možná zkazil život po boku nenáviděné ženy, které se nebude moci v žádném případě zbavit.
Jak ho k tomu můžou nutit?
„Gaara má jedinečnou příležitost ukázat, kolik je ochoten pro Sunu učinit,“ řekl Akira.
Na Gaarově tváři se nepohnul jediný sval.
„Pokud dobře rozumím, Konoha si není jistá naším postojem, třebaže jsme ho už několikrát potvrzovali naší pomocí?“ ujišťoval se.
„Z příkazu Rady se tak stalo jen jednou a Konoha se nemůže spoléhat na dobré vztahy mezi svými a našimi ninji. Vaše přátelství není podkladné ani závazné.“
„Tak jak se rozhodneš, Gaaro?“ Akira provrtával chlapce vyzývavým pohledem.
Ten na okamžik sklopil oči,
A když pak vzhlédl, řekl jen čtyři slova.
„Pro dobro Suny... cokoliv.“