V Osamění

„Pusťte mě!! Nic jsem neprovedl!"
„Zrůdo." ušklíbl kdosi.
„Ne! Nechte mě!" snažil se vyprostit ze sevření několika rukou malý,
černobílý chlapec.
Ze skupinky přihlížejících dětí se ozval smích.
„Nikdy tě nepřijmeme mezi sebe!" zavřeštěl posměšně jeden z chlapců a kopl
Zesua do břicha.
"Táhni, táhni pryč ty zrůdo!" uchechtl se další chlapec.
„Zrůdo! Zrůdo!!Zrůdo!!" znělo ze skupinky.
„Už dost...prosím už dost," šeptal potlučený chlapec. Po tvářích mu stékaly
slzy. Nějaké dítě zvedlo ze země kámen a vší silou ho na Zetsua hodilo.
Chlapec se stihl tak tak vyhnout, ale to už ho zaplavila vlna kamenů a
dalších nadávek...

„Proč? Proč se ke mě tak chovají? Já...kdo...ne, co jsem? A proč vlastně
jsem?"
„Jsi zrůda, co taky jiného? Oba jsme."
„Ale já, já nechci být zrůda!"
„Nechceš? A co tedy chceš?"
„Chci aby mě měl někdo konečně rád.C-chci mít rodinu a kamarády..."
„Chceš abych byl tvým kamarádem?"
„A-ano."
„Pak poslouchej. Teď se seber a ukaž jim, že se jich nebojíš. Vrať jim, co
ti darovali..."
„Pomstít se?"
„Ukaž jim jak to bolí, ukaž jim co dovedeš!"
„A-ale já..."
[b]„Udělěj to!!"

Krvavé slunce se vyhouplo nad obzor. Ticho v údolí bylo náhle přerušeno křikem a pláčem.
Na malém náměstí ležela na hromadě dětská, zkrvacená tělíčka. Pár kroků od nich klečela sténající žena. V náručí jí ležel malý chlapec.

„Co jsem to udělal?!”
„Ale no tak, byla to legrace.”
„Já..já je zabil…jsem zrůda…”
„Ano, zabil jsi je! A uděláš to znovu a znovu…”
„ Přestaň!! Jdi pryč!”
„Neříkej, že se ti to nelíbilo. Zaplatili za to, co ti udělali. Jednal jsi správně!”
„Ne…”
„Věř mi, já se o tebe postarám a pak už ti nikdo nikdy neublíží.“
„Vážně?“
„Pomstím se za tebe, budu tvoje silnější já.“

Slunce pomalu zapadalo za obzor, jeho paprsky se naposledy dotknuly korun stromů, až zanechaly vesnici v údolí napospas osudu. Malý chlapec jménem Zetsu se procházel ztemělými uličkami. Za ním zůstávaly jen kaluže plné krve a mrtvá těla.