Několik zimních dnů Akatsuki 17

Poznámka autorky

Tak jo, další díl. Omlouvám se, že tak pozdě, jsem ale opravdu hrozný lenoch. Vím, pouhá výmluva, zkuste ji ale vzít na vědomí .
Tahle kapitola je možná trochu temnější, než ostatní, ale v další kap. se vše vysvětlí :-)

„Ty, Kakuzu.“ zastavil se Hidan. Křupání větviček pod trojím párem bot rázem ustalo.
„Co?“ ozval se tázaný.
„Nedlužíš mi náhodou něco?“ podíval se bělovlasý na společníka.
Vzpomněl si? „Chceš snad vyrovnat účet?“ přimhouřil oči maskovaný.
Hidan překvapeně zamrkal očima.
„Jasně že chci. Uf,“ oddechl si, „nečekal jsem, že to půjde takhle lehce.“ a viditelně se uvolnil.
„Počkej. Co to děláš?“ znejistěl, když si všiml, že Kakuzu si vyhrnuje rukávy u pláště.
„Kakuzu?“ Do očí nesmrtelného se vkradl strach.
Na levé ruce Kakuzu se začaly odmotávat nitky.
Hidanovi oči se doširoka otevřely.
„Kakuzu!“ zařval, když ruka rychlostí blesku zamířila na jeho hlavu.

„Tak co?“ sešla po schodech Konan s jakousi dekou do vstupní haly. „Zetsu?“ podivila se, když u Itachiho spatřila stát masožravou kytku, která má podobu, byť vzdálenou, muže.
Jmenovaný jí kývl na pozdrav.
„Zatím nic.“ odpověděl Itachi na otázku, která byla určena jemu.
„Hah.“ zamručela Konan unaveně. Asi jsem měla jít nahoru sama.
„Na.“ hodila po Itachim deku a aniž by jednomu nebo druhému věnovala jediný pohled, zmizela v obýváku.
„Co s ní je?“ zeptal se udiveně Zetsu.
„S Konan?“ zahleděl se Itachi do krbu na pár polínek, která čekala, až je někdo podpálí. „Ale nic. Ženská, no…“
Zetsu chápavě přikývl.
„Půjdu do svého pokoje.“ oznámil a nechal Itachiho dál zničeně civět do chladného krbu.

„Víš co tím myslel?“ zeptala se světlá část tmavé.
„Tou ženskou?“ upřesnila si černá půlka.
„Co jiného asi?“ odsekla světlá.
„Netuším.“
Nastalo ticho. Zetsu se přesunul k oknu a pohlédl ven. Husté, ocelově šedé mraky, na pohled těžké se líně převalovaly po obloze, jen začít sněžit.
„A ty?“ dodala černá otázku.
„Také ne.“
Na louku, která byla z jeho okna vidět, se snesla vrána. Cestou sem jich viděl spoustu. Směrem k sídlu ale jejich počet slábl. Usmál se, když si vzpomněl na důvod tohoto jevu.
„Orá! Orá!“ Křik vrány byl tak pronikavý, že lehce pronikl zdmi a zavřeným oknem.
„Přijdem na to?“ navrhla světlá polovina tmavé.
„Určitě.“
Vrána vzlétla, párkrát zakroužila a zmizela mu z dohledu.

Itachi seděl před krbem, který na něj výsměšně zíval. Aspoň jemu to tak připadalo. To ho ale nyní netrápilo. Smutným pohledem se díval na místo asi čtyři metry od něj. Na místo, kde se povalovala teplá, měkoučká a kupodivu čistá deka.
Pohled stočil na dveře, za kterými zmizela -
„Konan…“ zašeptal.
Čtyři metry… Zachvěl se zimou.

„Eeeehhhh.“ vydal ze sebe muž ležící na zemi jakési zaúpění. V hlavě mu bušilo jako po proflámované noci a dokonce se tak i cítil.
„Huuuuhhhh.“ vydal další zvuk. Hlava s blonďatou hřívou se trochu pohnula. Kde to vlastně jsem?
Do těla se mu opřel ledový vítr a on se bezděčně zachvěl. Proč je tu taková zima? Chvíli tak přemýšlel, zatímco jím začala třást zima. Že bych zapomněl zavřít okno?
Kolem něj se na zem sneslo pár posledních suchých listů. Dva ještě udělali poslední piruety vzhůru, jakoby na vzdor zemské přitažlivosti. Gravitace ale zvítězila.
To okno bych měl zavřít. usoudil. Pravou ruku přesunu do výše ramene a dlaní se zapřel ne do měkké postele, jak předpokládal, ale do –
Hlína? Kde by se tady vzala hlína? Zašátral rukou kolem sebe a nahmatal jeden suchý list. Hlína. Všude kolem hlína… A ta zatracená zima… Zima?! Hlína?! Ne, to ne! To není pravda. honilo se mu zoufale hlavou. To se nemohlo stát. Nemohl jsem… Nebo ano? Nebylo by to poprvé… Zatřásl se zimou. Všechno to do sebe zapadá… Uslyšel nad sebou zašumění křídel.
„Orá! Orá!“
Vrána?! Co tady dělá?! projelo mu hlavou v narůstající panice. Ty idiote. napomenul se v duchu. To je nad slunce jasné. Vrána je taky takovej mrchožrout co nepohrdne mrtvolou…
„Orá! Orá!“
To ale znamená – Že jsem vyhodil sídlo do povětří!

Hidan zíral s vytřeštěnýma očima na Kakuzu. Kolem nich vál ledový vítr, který zmítal téměř holými větvemi stromů a vzdouval černé Akatsuki pláště s červenými mraky. Kromě toho se nikde nic nepohnulo. I těch pár ojedinělých lístečku, které se na podzim zapomnělo, zůstalo tvrdošíjně přilepených k větvím stromů. Snad se jim chtělo na tom světě zůstat ještě o chvilku déle, snad se bály sletět dolů…
Hidanovi na čele a skráních vyvstanul chladný pot. V břiše měl pocit, jakoby se mu tam převalovalo desítky obrovských kamenů a tepová frekvence dosahovala tepu sprintera po jeho nejlepším výkonu v běhu na dvě stě metrů.
Jedna kapka potu mu začala pomalu stékat po straně tváře až k bradě. Tam se chvíli přelévala ze strany na stranu v nerozhodnosti, zda pokračovat dál, či spadnout. Matička země to vyřešila za ni a svou mocnou silou si ji přitáhla k sobě. Kapička začala svůj krátký, asi metr devadesát vysoký volný pád.
Buch-buch. Buch-buch.
Jeden ze zbývajících lístečků se neudržel a hnán větrem se vydal na svou poslední a zároveň jedinou cestu.
Buch-buch. Buch-buch.
Na jedné z větví stromu se usadila vrána.
„Orá! Orá!“ rozneslo se lesem.
Buch-buch. Buch-buch.
Kapička dokončila svůj let a roztříštila se o ledovou lesní zem.
„Mám tě.“ přerušil ticho hluboký bas.
„Orá! Orá!“