Ubývající měsíc / Kagen | 2. |

Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!

Příjemnou zábavu!

Kapitola 2

Nový tým

„Tohle neplatí! Podváděl jste!” ozývalo se z vnitřku restaurace.
„Ale platí, nemůžu za to, že jsem dnes snědl víc ramenu než ty. Tak hezky zaplať.” byl slyšet jiný hlas.
Ichiro a Yuri vstoupili dovnitř. U pultu seděly dvě postavy v jouninských vestách. Jedna z nich měla střapaté blonďaté vlasy a před sebou obrovskou horu prázdných misek od nudlí. Druhá postava měla podobně střapaté vlasy, jen byly hnědé a i ta hromada misek vypadala stejně.
„Teda Yamato-senpai, vy máte snad bezedný žaludek.” pravil blonďák zatímco se přehraboval ve své žabí peněžence.
„Kolikrát jsem ti už říkal, abys mě neoslovoval senpai. Máme už oba přeci stejnou hodnost, Naruto.” odpověděl mu oslovený.
„No jo, no jo. Stejně vám tak budu říkat.” zašklebil se Naruto.
V tu chvíli si všim opodál stojící dvojice.
„Nazdárek, Ichiro. Kohopak to s sebou vedeš?” zajímal se.
„Ech, Naruto-san, Yamato-san, tohle je Yuri. Mám vám vyřídit od Hokage-sama, že jste naši senseiové.”
„Oba dva?” divil se Yamato.
Ichiro přikývl.
Yuri poklonila tělem a tím tak odhalila čelenku zavázanou kolem boků pod pláštěm.
„Těší mě,“ nesmála se ale její oči ano. Zablýsklo se jí v nich. Vydávala takový podivný … energický pocit.
„Yuri říkáš? Nikdy dřív jsem tě tu neviděl.” prohlížel si dívku se zájmem Naruto.
„Není odtud. Přišla sem splnit misi.”
„Přesně tak … nějaký čas tu pobudu a pak se vrátím zpátky, do naší vesnice…“
„Tvoje vesnice, Vesnice Ubývajícího měsíce, že? Jak to tam teď vypadá, dlouho jsem tam nebyl.” překvapil všechny svou otázkou Yamato.
Yuri se na muže překvapivě podívala.
„Ano, vy jí znáte???“ zapomněla na jeho otázku.
„Jako mladší jsem v jejím okolí působil na pár misích a několikrát se dostal i do jejícho centra.” odpověděl Yamato zdvořile.
„Přesto bych byl rád kdybys mi teď odpověděla na mou otázku.”
„Ach omlouvám se,“ usmála se provinile a spustila:
„Hlavou naší vesnice je Jomei-sama. Nevím, jestli ho znáte, ale už je celkem starý. Situace … no jak se to vezme,“ rozhlédla se kolem.
„Je tu pár …menších problému …“ ztišila hlas.
Zbývající tři shinobi se přiblížili hlavami k sobě, aby zachytili každé její slovo.
„Jaké jsou ty problémy?” šeptl vyděšeně Naruto.
„Slyšela jsem, že věci zde jsou zatím klidnější … Akatsuki se tu nějak výrazně neobjevují …“
Ostatní přikývli.
„Je ticho před bouří …“ zašeptala.
„V temných koutech se vytvořila hrozící skupina … my v Zemi Ubývajícího měsíce jí říkáme
十三幽冥 Juu-san Yuumei ( 13. záhrobí )…hlavně kvůli tomu jsem zde.“
„Takže tvým úkolem je zničit tu organizaci? Jestli ano, pak je to i náš úkol, přeci jen jsme vaši senseiové.” vyzvídal blonďák.
„Ne … ráda bych, ale mojí prácí je zjistit co nejvíce o nich. Nemůžeme je zastavit. To vím 100%. Obáváme se jich daleko víc než Akatsuki možná i víc než Orochimara,“ řekla se zatajeným dechem.
„Je to úplně jiná úroveň… nevím přesně, co je jejich cílem. Vím jen, že si podle něčeho vybírají vesnice zatím za hranicemi naší Země. Vždy když odchází, vesnice buď zmizí dočista z povrchu zemského či je naprosto v troskách. Nedopouštějí se chyb. Nezanechávají stopy. Nezanechávají žádné živé. Jsou naprosto bez slitování a jejich moc … nikdo neví, jak je velká. Však ti co se jim postavili, zmizeli …“ hluboce vydechla.
„Mám pár informací zapsaných a na mapách znázorněných. Až bude čas, chtělo by se to sejít a seznámím vás s plány a bližší situací.“
„Dobře, pak se tedy domluvíme, že zítra ve tři hodiny bude sraz v mém bytě. Domluvíme se o všem ohledně organizace a jiných věcí.” navrhl Yamato.
Ichiro mlčel a přemýšlel. Po chvíli se naklonil k Yuri a zašeptal jí do ucha:
„Nevíš, kde je Hikaru?”
„Netuším, znám ho teprve den …“ odpověděla mu zpátky šeptem.
„Dobrá … jestli mě omluvíte, půjdu se projít,“ usmála se na ně dívka.
Vyšla ven z Ichiraku a přemítala, co mohlo stát v prvním svitku. Podle toho, jak se Tsunade tvářila tam nebylo nic příjemného.
Ušla sotva pár metrů, když zahlédla Hikaru jak sedí na lavičce a naštvaně před sebe hází kamínky. Pomalu přistoupila k němu.
Opřela se o strom a tak stanula ve stínu. Za tu dobu se setmělo a tak její oči rudě zářili ve tmě.
/Co ho štve?/ hádala v mysli.
/Kruci, po Ichirovi holky vždycky jely a to i přes to, že je slepý. Ale já vždycky stál v jeho stínu. Ichiro sem, Ichiro tam. Hikaru podej Ichirovi židli. Je mi z toho zle!/ Hikaru se zvedl a vydal se směrem pryč z Konohy. Yuri se rozhodla ho sledovat.
Ve stopování byla dost dobrá. Vesnice, ve které byla vychována, se na to především specializovala. Vycvičili jí v dobrou stopařku.
Našlapovala tak lehce, že nic nebylo slyšet. Když měl Hikaru podivný pocit a ohlédl se, nebyla tam. Uměla jedno rychlé přemisťovací jutsu v nejhorším případě, ale ani to, nebylo potřeba. Zatáčel uličkami a ona ho dál tiše sledovala.
Po chvíli se již dostali ven z Konohy. Hikaru se na chvíli zastavil, otočil se a pohlédl na svou vesnici, ale nakonec pokračoval dál. Došel až na okraj lesa, po chvilce váhání vstoupil dovnitř.
Yuri se zarazila. Nemá přece nikam chodit bez dozoru. Ále, co oči nevidí, srdce nebolí, řekla si a dál sledovala Hikaru.
/Kam to proboha jde?/ honilo se jí hlavou. Měla štěstí, že les byl skoro jejím domovem. Vždy v něm trávila čas nejdéle. Navíc její podstatou chakry je země. Neměla tudíž žádný problém se skrýváním a tichým sledováním. Dokonce se cítila lépe než ve vesnici. Nespustila Hikara ani na minutu z očí. Zvědavost v ní hlodala.
Po nějaké době se Hikaru zastavil a sedl si na zem. Yuri se skryla do stínu stromů a potichu ho pozorovala. Hikaru se natáhl a pozoroval hvězdy, které k němu prosvítaly skrze větve stromů.
V tom sebou trhnul. Ze snění ho vyrušil nepříjemný, vrčivý hlas.
Yuri zaostřila zrak víc a zpozorněla. Rozhlížela se po okolí.
Ve stínu stromů naproti ní se blýskal pár kovově modrých očí.
„Copak ty tady tak sám?” ozval se onen hlas.
Hikaru se prudce posadil a hledal původce toho vrčení. Ten se nenechal dlouho pobízet a vystoupil ze stínů.
Yuri všechno pozorně poslouchala a sledovala.
/Někdo další?/ podivila se když viděla přicházet další postavu. Lehce se zamračila a co nejtišeji se posadila na větev v koruně stromu.
Postava oděná do stříbřitého pláště, měla přes rameno přehozenou hůl na jejímž konci zářil krystal modré barvy.
Hikaru si ji důkladně prohlédl a usoudil, že jde zřejmě o muže. Byl poměrně vysoký, hlavu mu zdobily dlouhé bílé vlasy splývající až po ramena.
Několikrát ještě přelétl muže pohledem a zeptal se:
„Kdo jste a co ode mě chcete?”
Muž se usmál a odpověděl:
„Kdo jsem, není důležité, ale na druhou otázku ti rád odpovím.”
Hikaru si poposedl a zaposlouchal se.
„Jsem členem organizace, kterou možná znáš pod názvem Juu-san Yuumei.”
V Yuri to trhlo. Rozklepali se jí ruce zlostí. Měla takovou chuť šáhnout po zbrani … ale neudělala to. Ruce zatnula v pěst. Chtěla slyšet, co má ten člen té zpropadené organizace na jazyku.
„Co je naším cílem je pro tebe teď nepodstatné. Jediné co je důležité, je moje nabídka. Před nedávnem nás opustil jeden z členů. Podlehl jistým svodům a nemohl již být dále naším společníkem. Já tobě teď nabízím nahrazení jeho místa.”
Hikaru jen zíral: „Mně? Proč zrovna mně?”
„Cítím z tebe zlobu, která teď ovládá tvé činy. V naší práci je důležité potlačit emoce, které oslabují na úkor pocitům jako je zloba a nenávist.”
„A co bych měl dát já vám, kdybych přijal vaši nabídku?”
„Nic, chlapče Jen slíbit doživotní věrnost řádu. Na oplátku dostaneš velkou moc a schopnost ovládat perfektně, tebou zvolený element.”
Hikarovi v očích zaplál plamínek chtíče.
„Přijímám vaši nabídku!” zvolal.
„Dobrá,” zachechtal se muž a podal mu jeden bezbarvý krystal.
„Vlož tenhle krystal mezi své dlaně, nech jím procházet chakru a vyber si jeden element.”
Chlapec přijal krystal, sevřel jej a nechal svou chakru proudit rukama do krystalu.
„KATON!” vykřikl a rozevřel dlaně, uvnitř zářil rudý krystal. Jeho záře osvětlovala okolní stromy Yuri na maličký okamžik nedávala pozor a to se jí vymstilo.
Muž se zachechtal.
„Tvůj přijímací úkol do řádu, bude odstranění svědků.” zvolal podávajíc chlapci novou hůl a ukázal směrem, kde se skrývala Yuri.
Hikaru se otočil a v plamenech v očích se rozběhl na to místo.
Yuri otevřela oči a zjistila, že se na ní řítí Hikaru. Na místo, kde ona byla. Okamžitě se probrala a odskočila od tamtu. Dopadla na mýtinu a zpříma se postavila.
„Cos to udělal Hikaru!!!“ rozčílila se dívka. Najednou to v ní vřelo ten vztek.
/Ne nesmím se nechat ovládnout !!!/ chytla se za hlavu. Chakra v ní prudce vibrovala. Nedalo se to přehlédnout.
V rudých očích jí plála nenávist.
Hikaru zaslepený novou mocí zuřivě máchl holí a vykřikl:
„Katon: Housenka no Jutsu!”
Obrovská ohnivá koule se s nezastavitelnou rychlostí řítila přímo na Yuri.