Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //1. část//

1. Seznamte se!
„Hehe....“ Proč jen mi ten chichot přijde tak jízlivej? Moje smysly bijí na poplach:DNESKA NEVSTÁVEJ!!!!
Uhm...Slyším, jak se zavřou, nebo snad otevřou, dveře a já pootevřu oči. Nic. Můj pokoj vypadá naprosto normálně, že by snad chichot pocházel z mého nedosněného snu? Blbost! Rozhodnu se neuposlechnout svůj vnitřní hlas, zvednu se a ospale svěsím své nohy z postele.
*ŘACH* Ospalý výraz nahradí takový ten výraz, když člověk utíká před krvelačným pudlem a já vylítnu na postel.
„Áíííí!!!!!“ Ne, že bych takhle mluvila ráda, ale tohle je většinou moje první slovo po probuzení. Samozřejmě jsem na postel vyskočila tak rychle, že jsem se zamotala do peřiny a teď už jen padám a moc dobře vím, co bude následovat. S heknutím se naplácnu na zem a řetězová reakce začíná.
U nohou mi exploduje malá věcička, díky ní exploduje druhá a takhle to pokračuje až k mé hlavě a mým, už tak dobře opelichaným vlasům.
*ŘACH!* *BLAF* Cítím, jak se něco škvaří, rychlostí blesku vyskočím a běžím do koupelny, kde si narvu celou hlavu pod kohoutek do umyvadla a pustím studenou vodu. „Já ho zabiju!“ řeknu nevěřícně, když si před zrcadlem pečlivě zkoumám své ohořelé hnízdo.
Áááá už to slyším! To škodolibé chechtání! Vylítnu z koupelny a prudce otevřu dveře do pokoje, za kterými se ta pofidérní blondýna svíjí v záchvatu smíchu.
„Deidaro!“ zařvu z plných plic, sáhnu na poličku za dveřmi a hodím po něm... něco.
„Au! To bolííí!“ zaskuhrá přecitlivěle, když ho do zad praští můj hřeben.
„Magore!“ vztekám se dál a začnu ho tahat za jeho ohon.
„Jááááu!“ zaječí a začne se sápat po mích vlasech, tedy, pokud se těm třem ohořelým chlupům na mí hlavě vlasy říkat dá.
Naprosto úžasná scéna, dvě ječící blondýny se na špinavý chodbě tahají za vlasy. Lidí? Kde jste kdo? Vyfoťte to a pošlete do Nejzábavnějších zvířat na světě na Animal planet!
„Jak malý...“ Oooo! můj vysněný prochází! Rychle pustím Deidaru a nahodím co nejzářivější úsměv.
„Dobré ráno, Sasori.“
„Ráno?“ Sasori kývne k hodinám na stěně. Nemohu tomu uvěřit! je jedenáct! Samozřejmě, já jsem ranní ptáče...
„Ok, takže znova.“ udělám dramatickou odmlku. „Dobré poledne, Sasori!“ a opět ten zářivý kukuč.
„Nenabaluj.“ slyším provokativní hlas Deidari. „Je na tebe starej.“ to už samozřejmě zašeptá, nikdy si nedovolí urážet ó velkého Sasoriho.
„Blondýno blbá!“ křiknu a zase ho zatahám za vlasy.
„Má pravdu.“ řekne klidně Sasori.
„To že seš starej?“ Deidara zaúpí.
„Ne, abys nenabalovala, jsi trapná.“ lehce se ušklíbne a já roztávám, ale mám nějakou hrdost, ne?
„Dřeváku!“ zasyčím naštvaně a odporučím se, s hřebenem v ruce, do svého pokoje, protože promenádovat se v noční košili po díře plný chlapů je velice nebezpečné.
V rychlosti na sebe hodím nějaké hadry, nemyslím ty modrý Akatsuki legíny, ale nějaký normální džíny alá velká díra na zadku. Aha, takže tyhle ne. Nakonec na sebe navlíknu klučičí trenky //vůbec nevím, kde se v mým pokoji vzali!// a vytahaný tričko, na kterým je ještě znatelný obrys medvídka Pú. Nevadí!
Vyřítím se z pokoje a na chodbě se zarazím. Začichám. Á koprovka, moje nejoblíbenější Bléé, jen cejtim tu vůni, chce se mi zvracet-ttebayo!
Sejdu dolů, do tý nesmírně hygienický kuchyně, kde se okolo sporáku točí Konan.
„Dobré poledne, Nar!“ pozdraví a velice ´zářivě´ se usměje.
„Dobrý.“ ty dilino jedna modrá...
„K obědu je koprovka.“ oznámí novinku.
„Mňamká, radši si dám ramen.“ řeknu a začnu se hrabat ve skříni. „Kde je ramen-ttebayo!“ zařvu, když po několika minutách horlivého přehrabování ve skříni nemohu najít svoje oblíbený jídlo.
„Včera jsi k večeři dojedla poslední.“ zašklebí se škodolibě Konan.
Jo, a proto jsi dneska udělala koprovku, abych to musela sníst, co, ty zmije jedna proradná?! „Sakra! Nebudu mít svou denní dávku ramenu! Umřu! A než umřu, chytne mě absťák a udělám něco hodně špatnýho!“ začala jsem vyhrožovat.
„Tak si dej koprovku.“ Konan dala na stůl talíř s tím ohavným pokrmem.
Udělám jeden krok ke stolu, potom druhý, opatrně nahlédnu do talíře... „Budu blejt!“ zahuhlám a dám mety pryč. Blééé koprovku mě nedonutíte nikdy sníst. Nikdy!
Vřítím se do pokoje a otevřu peněženku. „Áíííí!“ už zase tohle ´slovo´?! „Pavouk!“ odhodím peněženku, ze který se nechápavě vypotácí mega-mini pavouček. Fajn, takže peníze nejsou. „Hééj, ty mumie sešívaná! Nedal bys mi čtvrťák-ttebayo?!“ zaječím do ticha. „Ne? Nevadí...“ začínám na tom být špatně, tohle jsou počátky schizofrenie! „Zetsu? Nejdeš si pokecat?“ zase žádná odpověď. Sakra, potřebuju se dostat na čerstvý vzduch!
„Mám hlad-ttebayo!!!“ zaječím.
„Tak si ho hlaď a říkej mu malá!“
„Bloncko, vypadni!“ zavřeštím směrem ke dveřím, kde se gebí Deidara.
„Máš jít za Peinem.“ oznámí.
„Co? Proč?“ vykulím na něho oči a zapomenu na pavouka, kterej se zjevně chystá zabydlet v mí posteli.
„Nevím, asi tě chce bacit za to, že nepapáš výborný obědy naší milované Konan.“ zamyslel se Deidara.
„Fajn, jdu s nim hodit pokec-ttebayo!“ Kurážně si stoupnu a nasadím pohled toho největšího drsňáka.
„Držím ti palce!“ Vypláznu na něho jazyk a už si to kráčím tou nejdelší a nejtemnější chodbou, až na ten nejtemnější konec, kde se za temnými dveřmi schovává ten nejtemnější z nejtemnějších.... ok, nechám toho.
Užuž sahám na kliku, když se dveře otevřou a z nich vydupe Itachi, zjevně se skvělou náladou.
„Nevíš, co mi chce?“ zeptám se ho.
„Nejspíš mu konečně došlo, že si na nic a chce tě vykopnout.“ Jo, díky, tohle mi zvýšilo sebevědomí.
Itachi si odkluše a já stojím před temný...ehe... dveřmi. Super drsný výraz je ty tam, otevřu dveře a nakouknu do tý nejtemněj... místnosti.
„Kápo?“ pípnu.
„Pojď dál.“ ozve se super hluboký hlas, až se otřesu, zní tak temně!
Dveře nechám pro jistotu pootevřené, abych mohla kdykoli utéct. „Ano?“ dřepnu na židli a čekám.
„Čeká tě mise.“ Páni, jako by se moje prosba, že chci na čerstvý vzduch, vyplnila!
„Super!“ zajásám.
„Budeš pracovat v utajení.“
„Hooo... miluju práci v utajení! Doufám, že ke mně šoupnete někoho rozumnýho.“ Na okamžik se zasním nad Sasorim.
„Ne, budeš sama.“ Idylka se Sasorim se rozplynula.
„To dopadne špatně-ttebayo.“ ušklíbnu se, když pomyslím, jaký jsem střevo.
„Nebo chceš snad za parťáka Zetsua?“
Schizofrenik a schizofrenik pospolu? „Néé... to je dobrý, nechte to na mě-ttebayo!“ kurážně se bouchnu do hrudi a ó Temný se ušklíbne. „A kam že to půjdu? A co budu dělat?“
„Půjdeš do Konohy a způsobíš tam zmatek tak, aby nemohli poslat posily do Suny, kde se Deidara a Sasori pokusí zajmout Kazekageho...“