Dokonalý plán

Byl na cestě skoro čtyři hodiny a už ho to štvalo. Počasí vládlo naštěstí dobré, ani horko ani zima. Lesy mu ubíhaly rychle, až se z lesů staly louky a z luk pusté traviny s všudypřítomným kamením. Utábořil se kousek od jeskyně, ovšem se však stačil ještě přesvědčit, že nikdo není doma. Klika pro něj. Nebyl. Oheň se neopovážil založit, pojedl jen skromně. Studené sendviče se salámem a proteinovou tyčinku pro energii. Zadíval se na mraky a kochal se jimi.
To je otrava, proč se tam musím plahočit? Jaký to má smysl? Už snad po kolikáté vůbec se ptal sám sebe. Lezlo mu na nervy, že musel odejít od rozdělané práce, to nesnášel. Vypadalo to docela snadno a lehce, ale pořád mu nešlo do hlavy proč právě on. Tak se vydal z rodinné vísky do neznámých končin a ještě do blízkosti země, ve které vládnul jeden z nepřátel Konohy…
A začalo to tak nevinně. Ovšem se zatím nemohl konejšit myšlenkou, že není sám. Na podobnou cestu se vydalo více lidí a začalo to stejně.

Jakmile si mladý ninja vyzvedl poštu, nemohl přestat zírat na svitek, který mu přišel. Stálo na něm.

Až po malé chvíli přišel na to, co to je. Jeho jméno a Doporučeně. Už vůbec nechápal. Přesto rozlomil pečeť a četl.

Zabralo mu další minuty než pochopil. Co to je. Za dva dny, skála u hranic země Zvuku, přijď jen ty, Tvé slovo je: Chytrolín. SA.
To asi značilo jakýsi podpis. Nebylo zbytí, vydal se na cestu. Sbalil si jen to nejnutnější. Nikomu nic neřekl. Vypadalo to jen na pár dní. U brány naštěstí problém neměl. Věděli o jeho rozmanitých povinnostech…

Nakonec zjistil, že cesta bude klidná a tu skálu našel kupodivu rychle. Také, když byla označená menším znakem pro šestku. Tomu nedávalo smysl. Jeho jindy bystrá mysl, nyní tápala v temnotách. Také neměl v hádance indicie potřebné k vyluštění. Toto si myslel. Opak byl pravdou. Vše měl pod nosem. Něco mu říkalo, že něco nesedí. I tak pokračoval v cestě do jeskyně. Byl tu o celý den dřív. Bylo to blíž než si myslel.
Na temnotu si zvykl poměrně brzo, ani ne po pěti metrech spatřil na konci tunelu pověstně světlo. Vydal se za ním, když také nebyla jiná cesta kam by se hnul. Došel k louči, která visela na kameni a tam pod ní byla cedulka s nápisem: Vstupuješ ze své vlastní svobodné vůle.
Divné, tohle mi něco připomíná, zamyslel se na vteřinku Shikamaru než po pár krocích došel do větší „místnosti“ vnitřní jeskyně. Našel tam uprostřed stůl, kolem rozestavěné židle… aby tam bylo světlo, tak každého půl metru visela louč, na strop nešlo dohlédnout, kvůli ohni. Ovšem moc dlouho se oním stropem nekochal, kdosi zakašlal a on si teď uvědomil, že všechny židle jsou obsazené, tedy až na jednu… tu jeho.

Tentýž den, ale jiná vesnice. Jeho den začal krásně, vyspal se do růžova, sen neměl žádný.
Provedl ranní hygienu, nasnídal se bohatě. Párky obalené ve slanině s vejci, chléb a pomerančový džus. Chvilku si početl v jedné knize. Poté ji zaklapl, dovyzbrojil se, nazul si obuv, usmál se povzbudivě na sebe, otevřel dveře a pod nimi se skvěl svitek s tímto nápisem:

Trvalo mu podstatnou chvíli než přišel, na to kouká. Darui. Doporučeně.
Stejně jako Shikamaru, o kterém zatím nevěděl, rozlomil pečeť. Moc textu na takový velký svitek to tedy nebylo.

Tak s tímhle si už nevěděl rady. Stál v otevřených dveřích, koukal bezradně na ten nebohý svitek, jednu nohu s vykročením ven… zavrávoral, dal nohu na zem, přezul se, sedl si ke stolu a bezradně koukal, po pěti minutách si vzal svitek do ruky, na chvilku svitkový papír osvítilo slunce a Darui to konečně spatřil! Jakmile měl jedno slovo, dokázal to číst. Darui netušil, co by ty písmena na konci měly znamenat. Nechal je být.
„Možná se to dozvím na místě,“ napadlo ho.
Sbalil si jen ten svitek, něco málo jídla na cestu a podruhé za půl hodinu se obul, tentokrát bez úsměvu pro štěstí, otevřel dveře a vydal se na cestu. Zavřel dveře, přišlo mu to rychlé a automatické, ale pro nějakého diváka by to mohlo působit zpomaleně. Ani ho nenapadlo se naposledy podívat na svůj byt. Přece se vrátí za den za dva…

Poté už nebylo nic těžkého dostat se na místo určení. Měl s touto cestou své zkušenosti. Takže na místě byl jako první. Vstoupil do jeskyně, došel k louči a k nápisu. Dostal se do „místnosti“. Zaujal ho stůl a židle, co nesly jména jak jeho, tak i ostatních, některé znal, jiné ne, sotva se usadil, už se nemohl pohnout. Nohy a ruce objal tlustý kovový plát, jen hlava byla volná.
„To jsem tedy dopadl!“ nadával si.
Nečekal ani hodinu, když dorazily tři ženy, jedna ověšená svitky, druhá jen v bílém oblečení sestry a třetí jen obyčejně, jako občan Konohy… až po další hodině dorazil Shikamaru.

Shikamaru udělal jeden krok a jeskyně se zavřela! Mohutné „skalní dveře“ se daly do pohybu. Usedly lehce na své místo. Zadunělo to a odkudsi z nějakých neviditelných reproduktorů se ozval hlas.
„Až se Nara posadí, můžeme začít.“
Shikamaru poslechl a posadil se. Pláty ho objaly jako dychtivá milenka. Byl v pasti jako zbytek. Až teď se podíval na své spolusedící. Výběr osob ho zarazil. Taková nesourodá skupina…
„Ano, jak někteří uhodli. Jste tu za jistým účelem. Přišli jste umřít, ale aby to bylo fér, přežít může jen jeden, pokud budete odpovídat správné, klidně i všichni. To záleží jen na vás. nemusím vás představovat, že ne? Kaori, Ayame, TenTen, Daruii a Shikamaru?“
Všichni se rozkřičeli zároveň, proč právě oni a jaký to má smysl a podobně, až na Shikamara a Kaori těm už to šrotovalo v hlavě. I oči se daly do práce. Zaměstnal mozek naplno. Za pár minut uviděl menší stíny, kolem židlí a stolu. Jak je to vůbec hluboký?
„DOST! Když nejste schopni si dát dohromady jedna a jedna, nic vysvětlovat nebudu!“ hlas zněl hodně podrážděně.
Shikamaru tušil, kdo to bude, pomalu mu to dávalo smysl. Věděl, že ON ví, že to VÍ! Víc času ani nepotřeboval. Tenhle mu stačil.
První kolo mohlo začít.
„Řeknu vám pravidla. Vyslovím otázku a vy na ní do půl minuty odpovíte, pokud špatně, umřete, pokud správně, přežijete do dalšího kola. A nechci od nikoho slyšet věty typu: ‚Pusť nás! My nic neudělali!‘ Ani žádné kňourání, jste přeci ninjové, sakra! A netoleruji napovídání! Jinak umřete!“ Hlas se odmlčel, všichni doufali ve zlý sen. Bohužel, sen to nebyl. „První otázka: Který klan prolil nejvíc krve za poslední válku?“
„Aburame,“ křikl Shikamaru.
„Aburame,“ ozvala se TenTen.
„Aburame,“ následoval Darui.
„Nara,“ odpověděla Ayame. Chyba.
„Aburame,“ Kaori si dala na čas.
Čas vypršel. Nikomu se nelíbilo to zlověstné ticho. Než někdo stačil postřehnout ten okamžik, zatajil se jim dech. V jednu chvíli tu Ayame byla, v druhou ne. Propadla se podlahou, její zoufalý řev brzy utichl. Dopadla na dno.
„Druhá otázka: Proč klan Aburame je tolik přehlížen?“
„Kvůli broukům,“ řekl Shikamaru.
„Brouci,“ pronesla Kaori.
„Brouci,“ odpověděl Darui.
„Jde z nic strach,“ na poslední vteřinu zazněla odpověď TenTen. Chyba.
Opět ta minuta ticha, za které zmizela druhá dívka, TenTen, ani nestihla křičet, jak ji to šokovalo!
Nesměli mluvit, ani se nijak projevovat! Aby se nepřišlo na to, že onen muž je… Shikamaru stále nechápal, proč si vybral jeho, když ví, že odpovědi zná… poté mu to došlo. Klanová rivalita. Jak jednoduché. Odfrknul si pro sebe. Takový podraz od něho nečekal. Vždyť měl doma papíry na…
Podobné myšlenky se honily, překvapivě, hlavou Daruiovi. Spojil si totiž ty velká písmena s majitelem. UR I. Vycházelo mu to pořád stejně. Ovšem až poté, co vyslechl první dvě odpovědi. Teď se musel modlit, aby znal podrobnosti o něm, které si přečetl v tajných svitcích.
I Kaori myslela podobně. Pracovala jako sestra, musela být cvičená na rychlá rozhodnutí… Moc na výběr už nebyl.
Tentokrát byla odmlka delší, tak si Shikamaru dovolil zašeptat ke Kaori, byla blíž.
„Chápeš to?“
„Ano, trochu.“ Víc si nemohli dopřát. Hlas byl zpět.
„Třetí otázka: Koho byste chtěli aby vedl jakýkoli útok?“
„Shino,“ vyhrkl Shimakaru.
„Shino, zopakovala Kaori.
„Shino,“ odpověděl jako poslední Darui.
Minuta ticha, nikdo nezmizel. Ostatní cítili tu úlevu. Tím se potvrdilo všechno. Jen se čekalo, co přinese další otázka.
„Čtvrtá otázka: Pomohli byste svému kamarádovi v nouzi?“
„Ano,“ spustil Shikamaru.
„Ano,“ dodal Darui.
„Jistě,“ tentokrát Kaori byla poslední. Chyba.
Další minuta, oba dva ninjové vytřeštili oči, když jim zmizela Kaori z dohledu! Darui si vtiskl do hlavy, její hrůzný pohled pochopení. Nikdy ho nedostane z hlavy.
„Odpověděla správně!“ odvážil se promluvit Nara.
„Pouze jiným slovem, to se nepočítá! Musíte odpovídat stejným slovem!“ řekl nesmlouvavě hlas. „Jelikož jste dva, položím vám poslední otázku, máte na ni dvě minuty. Chci slyšet pravdu! Lež poznám, takže nemá cenu lhát.“ Hlas se odmlčel na další dvě minuty. Toho využil Shikamaru.
„Víš co se děje?“ znovu zašeptal Shikamaru.
„Proč pořád šeptáš?“ zajímalo polohlasně Daruie.
„Kvůli akustice, aby nás nebylo tolik slyšet!“ odpověděl zoufale Shikamaru. Teď by si klidně dal i cigaretu, škoda, že zapalovač a krabičku má v kapse u zadku… smůla. Tím vysvětlením vyčerpal čas.
„Pátá otázka: Zašli jste za svým přítelem jen, když byla nouze, nebo i jen tak?“
Oba dva se zamysleli, i když ne na dlouho.
„Ano,“ zaznělo z úst Daruie po necelé minutě. Chyba. Zalhal.
„Ne,“ pronesl těžce to slovo Shikamaru po minutě a půl.
Teď nevěděli, jak jsou na tom. Bylo to nerozhodně. Shikamaru zůstal. Darui nestačil ani pokrčit rameny, zrovna byl uprostřed pohybu, když zmizel…
„Proč? K čemu ta šaráda? Co, Shino?“ hulákal Shikamaru na celou jeskyni, která se zázračně otevřela a vešel Shino.
„Ty chceš vědět proč?“ rozesmál se na plné kolo Shino. Zněl šíleně. „Rozumíš, proč to dělám? Chápeš to vůbec? Náš pán Chytrolín chce znát pravdu! Tak já ti ji řeknu! Protože to chci někam dotáhnout a ty mě jen brzdíš! To já jsem stratég, ne ty. Už mě unavuje být na druhé koleji a bolí mě, když se umírá zbytečně!“
„A co ostatní?“ zeptal se s obavou v hlase Nara.
„Kdo ví, můžná žijí, možná jsou mrtví. To se už nedozvíš. Umřeš tady, tedy pokud se vymaníš z pout, což pochybuji. Navíc tuto oblast jsem dokonale zajistil, takže minimálně šest let sem nikdo nepřijde. Možná já a učiním ten děsivý objev zmizelých ninjů.“ usmál se Shino nad svým plánem.
„Ninjů? Ayame není ninja a Kao-!“ zarazil se Shikamaru uprostřed věty.
„Je to tak. Kaori byla čistě náhoda. Ayame je můj komplic. Viď, lásko.“ Mrkl na přicházející dívku, oblečenou do noblesního kimona z pravého hedvábí. Takové kimono stojí celé jmění…
„Jistě, copak sis nevšiml, že moje židle není stejná jako vaše? A to máš být génius, jaké zklamání.“
„Já ti to říkal, že to neuvidí. Možná, kdyby měl po ruce všechny indicie…“ zašklebil se na svého rivala.
„Teď to chápu, nechtěl si, abych na vše přišel, tak si dal takové podmínky. Nemluvit, jen sedět a hlavně se nehýbat! Jinak bych přišel na další věci, je to tak?“ až to vyslovil, mozek nyní dal skládanku k sobě, pasovala jako ulitá.
„Přesně, ale zbytek víš, zbavil jsem se konkurence a nyní mám volnou ruku a Oblačnou k tomu.“ Jeho šílená radost neznala hranic. Byl u cíle.
„Tohle ti nevyjde, ostatní to zjis-.“
„A co? Budu šílený strachem, co se všem stalo, budu vás nejvíc hledat a postupně zájem o vás opadne, namluvím si Ayame a chopím se moci. Oblačná mě vyhlásí přítelem vesnice, jejím čestným občanem a stanu se Vůdcem… ne jak ten pablb Darui! Vždyť na to nemá buňky!“
„Dostanu se ods-!“ znovu byl hrubě přerušen.
„Ne, kov ti žere chakru, a tyto dveře jsou protihlukové, odsud se nemáš jak dostat! A oni?“ ukázal prstem na prázdná místa. „Ti nepomůžou, ledaby uměli chodit a lézt s židlí, která jim také jí chakru. Řečí bylo dost, šťastné a dlouhé umírání…“ utrousil Shino a „dveře“ se opět zavíraly. Až na ty dva, nikdo neslyšel Shikamarův zoufalý řev o pomoc…