Ovládán Temnotou – Nález - „Pitva“ - Znovu… ; 10

Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.
Když se na místo požáru dostali povolané jednotky, půl tucet lidí s vodními technikami, dva zdravotníci a jeden nižší vyšetřovatel, aby poté předal Jakkurovi zprávu o místě tragédie, nebyla už skoro žádná práce, jen se prohledávalo v troskách, zdali tam někdo nezůstal a případně nahlásit škody. Nedokázali však strávit ten vznášející se puch ze spáleniště. Byl cítit po papíru, dřeva, omítce a ožehnutých cihlách… jenže to nebylo všechno. Když byste se zeptali kohokoliv, řekl by vám, že zde cítí spálené maso! Ale čí? Zvířete nebo snad… člověka?
Všem bylo jasné, že škody jsou nevyčíslitelné a nepředstavitelné. Práce několik desítek let byla v tahu. Existoval sice druhý záložní Archiv, ale ten měl jen kopie běžných a méně tajných misí. Zbytek zmizel. Nikdo si už nepřečte tajemství, která ukrývaly svitky. Dokonce byly navždy ztraceny vědomosti minulosti, vedly se tam záznamy o Feudálech té dané země.
Z celé budovy zbyly jen ohořelé zbytky se základy, a i ty se zlikvidují a na místo se postaví nový, záložní Archiv se přesune sem a stane se z něj Hlavní. A správce Kumaru povýší… poté se najme nový archivář do dalšího záložního. Začne se nanovo s čistým štítem.
Tohle běželo hlavou Hatakemu, když náhle při opatrném odklízení, na všudypřítomný zápach si již zvykl, skoro uhlí než cihel, spatřil děsivou masku z popela! Arata! Bezděčně vykřikl a o krok ustoupil. Po malé chvilce se otřepal, protože jím jeho nález dosti otřásl a to byl jeden z mála elitních zabijáků… ovšem to, co viděl by vyděsilo i toho nejchladnějšího muže či ženu. Po odhalení celého jeho těla, zůstal v šoku ještě víc! Hlava s černými prázdnými očními důlky bizarně až makabrózně ležela na kosti, které dříve bylo mužovým ramenem. Vypadalo to jakoby spal, jeho kůže byla zčernalá, nebyla takřka vidět. Ruce široce rozpažené a nohy klidně ležely. Lépe řečeno vše, co z něj zbylo, byla jen holá kostra, co nesnědl Kyuubi, odstranil oheň, dokonce i netknuté oči. Nebýt toho popílku, byly by kosti dokonale bílé.
„Přivolejte tým Nishikida!“ ohlásil Kakashi už pevnějším hlasem. „Mám pro něj práci.“ A ukázal všem svůj nález. Pořídila se dokumentace místa činu. Kým byla oběť nalezena, kde, v jaké poloze a jak celé místo vypadalo. Dva kreslíři, náhodou dvojčata, kteří tu byli zároveň s Kakashim, bydleli totiž dvě ulice od Archívu, měli plné ruce práce. Pořizovali jen hrubé náčrtky, aby bylo poznat jen to podstatné.
„Pravděpodobně jediná oběť, tedy pokud se Kirisaki dostal včas ven.“ Poukázal mladý vyšetřovatel na tento fakt z knihy návštěv, kterou objevil.
„Ukažte,“ Hatake si převzal od Nezumiho dokument a jal se ho studovat, velice jemně otáčel stránky plné různých zápisů. „Nemyslím si, že Kirisaki-san je jednou z obětí. Podle stupně ohoření a teploty trosek vznikl požár ještě o něco později. Jak vám jistě odborníci potvrdí.“
Měl pravdu. Později toho dne se opravdu potvrdilo, že Kirisaki žije a požár vznikl, až poté co tam zůstal jen nebohý Arata.
Tým zdravotníků pod vedením Nishikida se na místo dostavil asi o deset minut později, vzali si s sebou jen černý vak a nosítka. Více ani nebylo třeba.
„Ihned se dám do práce,“ pronesl trošku zadýchaně Ryo, vyšel hodně ze cviku. Co se pohybu po vesnici týče. Jen obyčejná chůze z Pitevny, až sem ho vyčerpala, pot se z něj jen lil. Utřel se kapesníkem, nosíc ho neustále u sebe. Pro tyto případy.
„Dobře, Tsunade-sama bude jistě chtít, aby byl přítomen i Kirisaki-san,“ naznačil Kakashi.
„Ach, ano! Ryuuto, doběhni pro Jakka. Mám pro něj asistenci,“ poručil svému mladšímu kolegovi.
„Jistě, už běžím.“
Kakashi nemusel ani nic nařizovat a kdosi už místo zabezpečil, označil, hlavně se vyhnali všichni zvědavci. Do pár hodin bude celá Konoha vědět. Tak ať! Tušil, jaká divoká spiknutí vymyslí zdejší lid.
Věděl, že se sem Kirisaki požene, aby se přesvědčil na vlastní oči, k jaké hrůze tady došlo. Navíc ho zajímala jedna věc. Co mohl, proboha, chtít v Archívu? Na tak dlouho!
Podíval se na čas příchodu a odchodu a odhadem zde byl několik hodin!
Z myšlenek byl vytržen podruhé, málem upustil jediný přeživší dokument, když na něj Nezumi naléhavě zakřičel. „Tohle musíte vidět!“
Taky viděl! Nemohl uvěřit svým očím! Kovová krabička cigaret s lebkou! Na tom by nebylo nic tak objevného, kdyby nepatřila Ibikimu!
Zcela hloupě a nemístně se zeptal: „Jak se to sem dostalo?“ Na to neměl nikdo kloudnou odpověď.

Jak Ryo slíbil, „pitva“ se odehrála tak nejdříve to bylo možné, byla u ní i Sakura, aby případně vyvrátila nějaké nesrovnalosti, Tsunade chyběla, ta měla moc práce se zařizováním nové budovy. Klela u toho jak špaček.
Ryo, Sakura už byli připraveni na pitvu, hygienické gumáky, zelené oblečení a bílé zástěry spolu s rukavicemi, stáli nad mrtvým a jen si dolaďovali postup, kde začnou a jak budou pokračovat.
Během toho čekání na Jakkura se Ryo zeptal Sakury: „Nejsou ti ty popáleniny nějak povědomé?“
„Jistě, přesně tyhle utržil Morino-san.“ Odpověděla bez váhání Sakura.
„To ano, máš pravdu, ale tohle mi nápadně připomíná smrt našich pánů Tokuga-!“ Plácl se přes pusu! Tohle neměl říkat a zrovna do toho vstoupil Jakkuro, už v úboru pro pitvu.
„Sakra, víš moc dobře, že tohle se nesměl nikdo dozvědět!“ Plísnil ho Jakkuro.
„Já vím, Jakku, ale zapomněl jsem se, promiň.“
„Budu dělat, že jsem to neslyšela.“ Řekla jim Sakura, ovšem nebyla to tak zcela pravda…
„Fajn, dáme se d-!“ Jakkuro se zastavil na místě v průběhu kroku a tupě se díval na oběť. Arata! Poznal ho hned podle těch kostí, má – míval – větší ruce… v ten moment mu proběhlo jejich setkání přímo před očima. Muselo se to stát těsně po mém odchodu, znělo mu hlavě. Kdo? To musel být jedině Naruto!
„Tohle si nezasloužil,“ zašeptal do ticha pitevního sálu č.5.
Pitva proběhla ve vší tichosti. Jakkuro skoro slova nepromluvil, jen kývnul nebo zavrtěl hlavou nad otázkami od Ryoa nebo Sakury. Ani jeden nepostřehl jak se Haruno zarazila, když viděla čtyři drápy na lebce. Zamrazilo ji a hned si vzpomněla na Naruta… Pak se za ním, později večer, stavím. Nic jiného na den neměla. Ihned se dala zpět do práce, aby ti dva nepojali jakékoli podezření.
Závěr? Stejně jako u Ibikiho. Našly se stopy drápů a tesáků na kostře, odebrali pár vzorků na testy. Nic nenajdou, pomyslel si Kirisaki smutně. Bylo mu ho líto. Strašně líto. Takový osud mu nenáležel. Jak jste musel trpět…
Znovu si vzpomněl na knihu, kterou četl, kdyby tak mohl mluvit s mrtvými. To by byla jinší práce. Bohužel takhle musel na všechno jít postaru a instinktivně. Jinak neměl šanci dopadnout Naruta při činu, během pitvy úplně zapomněl na Kakashiho, musel se věnovat dalším důležitým věcem. Měl vůbec rodinu?
„Jdu za Ryuutem, aby vyhotovil kopie pro vás a pro Tsunade.“ S tím Sakura odešla.
„Tak co?“ zapředl nervózně hovor Ryo, poté co osaměli.
„Nic, nemáme nic v ruce a nemáme tušení, zdali to nebyla nějaká obyčejná nehoda.“ mlžil skutečný detektiv, lhal záměrně, nechtěl někde udělat chybu… to byla také chyba!
„Ty chceš, abych ti tohle věřil? Vždyť jsme oba byli na místě činu, když…“ tentokrát to nedopověděl. Ještě dnes mu běhal mráz po zdech, kdykoli si na ty hrůzná jatka vzpomněl. Stále měl ta těla vrytá do paměti a už nikdy se toho nezbaví.
„Tak co mi radíš? Vždyť tohle se vymyká všemu, co jsem kdy vyšetřoval! Hrát si na Vampýra? Šířit kolem sebe tajemno se záhrobím?“ ušklíbl se Jakkuro na svého kamaráda.
„Nebuď směšný, Jakku, chceš mě opít rohlíkem? Moc dobře vím, že něco skrýváš, myslíš si přitom, že když mi nic neřekneš neohrozíš můj život. Ale já vím svoje! Nejsi jediný, kdo skrývá tajemství! Riskuje život! I já je mám! Tak nemachruj! Náhodou jsem asistoval při pitvách našich Pánů a podezřele se to podobalo stopám, které po sobě zanechal Kyuubi na Kushině-sama! Takže mi tady nelži, to nesnáším! Byla nehoda!? Dvojitá!?“ rozčílil se Ryo, ve vzteku toho řekl více než chtěl, ale bylo to venku. Dlouho ho trápilo, že nemohl své podezření nikomu říct. Vysmáli by se mu! Kdo by mu uvěřil, že vraždilo ani ne pětileté dítě? Nyní po tolika letech se jeho obavy draly ven. Frustrovalo ho to.
„Promiň, tohle jsem nevěděl. Proč si něco neřekl? Aspoň mě, mohl jsem s tím tenkrát udělat víc než jen to vzdát, chudák Iemasu. Celou dobu bydlel se zbabělcem!“ Až teprve se mu vše v hlavě spojilo. „Tak proto si trval na tom, že něco takového byla jen nehoda způsobená jeho otcem.“
„Ano,“ přikývl smutně Ryo. „Musel jsem něco napsat a nechtěl jsem před ostatními kolegy vypadat jako cvok! Navíc by mi pak nedali tu atestaci, o kterou jsem tehdy bojoval s dalšími adepty. Musel jsem být lepší než zbytek…“
„Chápu, důstojně se o něho postarej, musím se jít podívat na místo činu, to zas bude zaneřáděný jejich stopami od bot,“ povzdychl si detektiv.
„To víš, sloni v porcelánu,“ zažertoval Ryo. Jakkuro se lehce pousmál, pokynul hlavou, věnoval poslední omluvný pohled na Aratu a potichu se vydal ke dveřím. Trápily ho výčitky svědomí, kdyby zůstal o chvíli déle, mohl by Arata ještě žít. Neslyšně je otevřel a zase zavřel.
Ryo zase osaměl.
Sklidil nástroje, které neprodleně umyje jeho asistent Ryuuta. Opatrně zabalil kosti Araty do vaku, kovový plát z pitevního stolu přesunul na vozík malými kolečky umístěnými pod každým plátem, pro snadnější přepravu.
Otevřel mrazící box č.4, stejným postupem vložil plát do boxu, odstranil vozík, zavřel dvířka a na papír umístěný na nich napsal jméno, důvod smrti a zkratku PP. Po pitvě.
„Bůh buď milostiv tvé duši,“ pronesl teskně do ticha. Zhasl světla a také opustil místnost.

Sakura během dne neměla stání, pořád musela myslet na ty drápy, které ji tolik připomínaly zranění, které utrpěl Jiraiya-sama při jejich tréninku. Do nemocnice nešla, nemohla by se soustředit na práci.
Zalezla proto do svého pokoje, rodiče byli na návštěvě, takže byla doma sama. Jaká úleva. Samou starostí usnula na posteli. Zdála se jí noční můra.
… seděla na Narutově posteli a zrovna mu líčila své obavy. Najednou se na ni Naruto vrhl a začal ji škrtit! Jenže jeho oči svítily rudě! A on se chechtal na celé kolo jak na ni vyzrál!
Docházel ji vzduch v plicích! Nedokázala popadnou dech. Už to vypadalo, že je konec…
… tak náhle se probudila s řevem a celá zalitá potem. Plíce vdechovaly čerstvý vzduch, proudící z otevřeného okna. Jen ten pocit děsu zůstal. Náhle si nebyla jistá, zdali za ním má jít, ale pak se rozhodla, že půjde. Musí se svěřit.

Zatímco se Sakura chystala jít za Narutem, do vesnice před několika hodinami dorazila dvojice z Edoki. Netušíc, co se tady děje. Při cestě do kanceláře Hokage spatřili zničenou budovu a u ní stojícího Jakkura.
„Strýčku! Co se stalo?“ ptal se doběhnuvivší Iemasu.
Jakkuro jim to ve zkratce vylíčil, vynechal podstatné detaily. O smrti Ibikiho se nezmínil. Ihned poznal, jak se Iemasu začíná podvědomě třást, po spatření místa neštěstí. Prostě nenáviděl oheň a vše s ním spojené. Sice ho uměl ovládat, ale používal ho jen při nouzových situací, kdy jeho ostatní techniky selhaly.
Pak si řekli pár nutností a oba mladí odspěchali za Hokage. Jakkuro se znovu pustil do ohledání místa. Nic zajímavého nenašel, když v tom se mu za zády ozvalo až sebou škubl od úleku.
„Hledáš tohle?“

Den kupodivu uběhl rychle.
Bylo již půl sedmé a Sakura se rozhodla, že vyrazí za Narutem. Měla to jen deset minut chůze, proto už za několik minut zvonila.
Naruto se upřímně podivil, co tady dělá.
„Přišla jsem ti něco říct.“ Naruto ji gestem ruky pozval dál.
„Něco k pití?“ Naruto jak byl potěšen tak Kyuubi začal „stříhat“ ušima. To by mohlo být důležité.
„Ano, vodu. Díky.“ Jakmile si sedla na jeho postel, pojala ji stejná hrůza jako v tom snu, nemohoucí se nadechnout… proto si vůbec neprohlížela jeho byt. Neměla na to myšlenky.
Za chviličku přišel Naruto se džbánkem vody a dvěma sklenicemi. Postavil tác na stůl a oběma nalil plnou sklenku. Jednu podal dívce, druhou si vzal. Sakura se do té doby dala do pořádku. Ne však zcela.
„Děje se něco?“ v jeho hlase zazněla starost. Kyuubi si zase „přečetl“ strach v jejích očí. Oba se symbolicky napili, odložili prázdné sklenice zpátky na tác. Dívka se nadechla, aby mluvila.
A tak mu to řekla, počínaje Ibikiho pitvou, až po dnešek.
„… podobnou smrtí zemřeli i naši Feudálové z rodu Tokugawů, dokonce měl i stejná poranění od drápů, kdybych nevěděla, že máš Kyuubiho pod kontrolou, řekla bych, že to byl on. Směšné, že?“ zasmála se nejistě Sakura. Při monologu, Kyuubi uspal Naruta a sám se ujal vlády nad tělem.
Vládu nad tělem získával mnohem snáze a rychleji, jak jeho síly rostly a Narutovy slábly. Pro něj dobré znamení.
„To, ano. Horší je, že máš pravdu a nemohu tě nechat žít. Promiň, neber to osobně,“ a pak se vše odehrálo podivně zpomaleně, přestože to zabralo několik minut. Jí to přišlo jako hodiny. Můra se naplňovala! Sama sebe přivedla na smrt! Bylo to jakoby si ona sama vzala ruce a škrtila se!
Sotva Sakuře došla jeho slova, ďábelsky se usmál, odhalil tesáky, oči zčervenaly, ruce se vymrštily k jejímu hrdlu. Pevně stiskl a nepustil. Nekřičela! Takovou zažívala hrůzu z jeho proměny! Křik ji uvízl v hrdle.
S rozkoší sledoval jak se její tělo vzepjalo, bojovalo o život, tady ji nepomohla ani její brutální síla. Hrůza ji o ní připravila. Kopala kolem sebe, ruce se snažily rozevřít smrtelný stisk. Neúspěšně, čím více se snažila, tím rychleji ochabovala, protože mozku se nedostávalo tolik potřebného kyslíku. Jakoby z dálky slyšela jeho hlas. Už nebojovala, přijala svůj osud. Poslední myšlenka letěla za rodiči. Sbohem.
„Chtěl jsem tě jako nevěstu, ale tou se tedy nakonec stane Princezna z Hyuuga klanu…“ chechtal se Kyuubi. „Připomněla si mi, jaká chlípná rozkoš a slast byla zabít tu mocnou rodinku!“ Zavrněl Kyuubi, ani si přes vzpomínky nevšiml, že Sakura zemřela… Jal se vzpomínat. Ještě teď cítil sladkce opojnou chuť masa a krve toho dítěte, byl dokonce lepší než jeho stejně starý předek… stále držíc její krk, hrozilo, že ji tím oddělí hlavu od těla…
Vzpomínky ho zavedly na místo, ze kterého udělal krvavá jatka.