Ovládán Temnotou – Smrtící hra „Kočka a myš“ – část 2.; 07

Jakmile Jakkuro skončil s ohledáním těla Ibikiho, i když by vůbec nebyl schopen identifikovat jeho tělo (Možná by mu pomohla roztrhaná na popel sežehnutá čelenka blízko rozdrcené lebky, ze které zbyl jen ohořelý, pokroucený kus kovu se znakem Konohy, taktéž skoro nečitelný. Žár to musel být neskutečný.), sundal si rukavice a pokynul dvěma ninjům, měli ho dovést na pitevnu, kde bude provedena neprodleně pitva… naštěstí dnes měl službu důvěryhodný doktor, jeho známý z Akademie, kde byli v jednom týmu, účastnit se jí měla i Tsunade-sama pro lepší výsledek.
Pomalu si dělal obrázek toho, kdož ho měl na svědomí. Vzal v úvahu rozsah poškození na lebce, jakým způsobem bylo odstraněno maso od kosti, úhel spálení a to, co zbylo z kůže na prstech, lebce, zadní části krku… a od toho se odpíchne.
Jak si rychle domyslel, oheň měl jen odvést pozornost a zahladit stopy, kdyby tělo nebylo spáleno a on by věřil na pověry, skoro jistě by to byla práce Vampýra, který se chtěl nakrmit a udělat si dalšího bezduchého sluhu. Ovšem realita byla jiná. Nečekal, že by Ibiki vstal z mrtvých a rozséval by dál upíří nákazu dál a dál… Svému nápadu se musel ušklíbnout.
Blbče, no jo, to je tou knihou, co mi dal na rozloučenou Kazekage-sama, běželo mu hlavou, když si stoupal a pootočil se na zbylé shinobi.
„Kdo přišel na to, čí… jsou to ostatky?“ zeptal se poměrně nahlas a lepší slovo než „ostatky“ ho prostě nenapadlo. V tomtéž okamžiku, kdy se přihlásil onen ninja, se Jakkuro zahleděl na tu jedinou kapku krve, proto neslyšel drmolení onoho muže. Teď by zaujat něčím jiným. Daleko důležitějším.
Podal si brašnu, vyňal z ní potřebné nástroje. Vzal vzorek do malé zkumavky, poté zcela zahladil přítomnost té kapky, nechtěl dát pachateli jeden jediný důvod, že po něm jde a už vůbec nechtěl roztroubit do světa tento důkaz. Dělal přesně to, co vrah, skrýval pravdu. Teď teprve začne hra, kdo z koho. Schoval zkumavku, doufal, že si nikdo nevšiml jeho činnosti. nestál o dotěrné otázky. Měl štěstí. Všichni byli pohrouženi do svých vlastních myšlenek a úvah, dokonce i ten mluvka se díval na zem.
Vrátil se do přítomnosti a uslyšel konec vyprávění.
„… a pak jediný, kdo nepřišel do práce byl Morino-sama. Ani doma nebyl. Tudíž logicky…“
„Ano, ano, děkuji za vyčerpávající vysvětlení, můžete si jít po své práci,“ přerušil řeč muže a pak ho následně propustil…
Musel si ještě zařídit spoustu věcí.
„Zabezpečte místo činu, vrátím se sem,“ houkl na Raida, který převzal povinnosti hlídkovat a sám odkráčel za někým, kdo by mu dal aspoň jednu odpověď na jeho stále se rozšiřující otázky. Doufal v to.

Kdesi jinde v Konoze se probouzel blonďatý mladík s menší bolestí hlavy. Zdál se mu hrozně divný a příšerný sen. Nevzpomínal si na něj, ale i tak byl z něho vyděšený, celý se třásl zimnicí.
Vstal z postele, roztáhl závěsy, vypil celé mléko jedním dechem, sice mu to moc nepomohlo, ale cítil se trochu klidnější. Uslyšel volání přírody, vrátil se do pokoje, sedl si na postel a vyvolal si obraz Kyuubiho.
„Hoj, ty plesnivino,“ neuctivě pozdravil, neměl chuť na zdvořilost.
„Co chceš? Neotravuj, mlíčňáku,“ odpálkoval ho Kyuubi. Nechtěl s ním trávit čas, navíc odpočíval a trávil, takže byl dost ospalý, tudíž i neurvalý.
„Mám jeden dotaz.“
„A pak mi dáš pokoj?“ zadoufal Kyuubi, čím dřív odpoví na jeho otázku, tím dřív mu dá pokoj.
„Jo, dám. Chci vědět, proč se mi zdají ty hloupé děsivé sny, nevíš náhodou o tom něco?“ položil zásadní otázku, ani si nedovedl představit jak moc důležitou. Jenže už nezjistí pravdu.
„Jak prosím? To mi chceš říct, že se ti zdá hrůzný sen a myslíš si, že v tom mám prsty? Holenku, udělal bych to jednou a už bys měl jeden útulný bílý pokoj a Sakura by ti chodila dávat medikace, aby ses z toho šílenství dostal. Podle tebe ti lezu do hlavy a způsobuju ti můry?“ Kyuubi se už neudržel a rozchechtal se na celé kolo, kdyby jen věděl…
„Takže nic? Opravdu?“ ujišťoval se Naruto.
„Ano, to jsou pouze tvoje sny a už mě nech!“ Tím Kyuubi zrušil „konverzaci“, znovu usnul.
Narutovi však ten pocit ze „snu“ nešel z hlavy. Kdyby se s tím někomu svěřil, řekli by jen, že je přetažený. Utěšoval se, že to nic není. Podobné pocity zažil přece v Edoki…
Moc toho nepojedl. Nějak neměl hlad, jindy byl schopen sníst pět rámenů na posezení a teď snědl sotva jeden. Asi je to těmi nervy a pocitem z rána. Ano, tak to bude, netušil, že tuhle myšlenku mu poslal Kyuubi, musel být před ním opatrnější než kdykoliv předtím. Jinak by mu hrozilo prozrazení.

Než se Jakkuro dostal za svým člověkem, zastihl ho Aoba právě včas.
„Tsunade-sama si žádá vaši přítomnost u pitvy, prý by vás to mělo zajímat,“ navnadil ho Aoba.
„Ach, ano, jdeme,“ moc se mu nezamlouval vývoj události, ale nešlo s tím nic dělat. Vzorek M1 musel počkat. Vždycky si od každé oběti vzal první písmeno a číslo bylo v jakém pořadí nacházel důkazy. V tomto případě kapka krve byla Morino 1, zkratka M1.
Chtěl M1 co nejdříve doručit, aby měl analýzu než se M1 znehodnotí.

Před pitevnou už stáli tři lidé. Tsunade, Sakura a Nishikido Ryo, avizovaný doktor.
Byl to drobný čtyřicátník, o dva roky starší než Jakkuro. Práce se na něm nekontrolovatelně podepsala, zakulatil se, bujné černé vlasy již skoro prošedivěly, stejně tak obočí, temně hnědé oči získaly vějíř vrásek a brýle, od neustálého mžourání na nepatrné detaily na obětech. Osvětlení zde bylo mírně řečeno mizerné. Již několikrát posílal žádost o silnější žárovky. Nevyhověno.
Rty semknuté nedaly tušit jak vlastně vypadají. Nos byl menší. Celkově působil dojmem podivína, dalo se to posoudit i podle jeho způsobu oblékání. Nosil všechno černé, podle něj lepší barvu nevynalezli. I v osobním životě neměl mnoho štěstí. Zůstal sám, vyhovovalo mu to, mohl se neomezeně věnovat práci.
S Jakkurem se potkali na Akademii, od té doby se z nich stali nejlepší přátelé. Také spolu zažili nejednu akci doplněné o dobrodružství.
Se všemi se pozdravil. Aoba si šel po své práci.
Převlékli se, umyli ruce a dveřmi se dostali do místnosti.
„Už víte, kdo by to mohl udělat?“ prohodila jen tak Tsunade, když si Ryo chystal nástroje.
„Ještě je brzy, abych vyvodil nějaké závěry, ale jistou představu bestiálního vraha bych měl. Vím jistě, že to byl muž. Žena je sice úskočnější než muž, ale nikdy se neuchyluje k utajování, chce, aby ostatní věděli, kdo to spáchal. Navíc má nervy ze železa a nemá srdce. Kdo jiný by se mohl promenádovat po vesnici, aniž by se nějak prozradil? Do toho je to kanibal, jak si jinak vysvětlit tu ohromnou ztrátu krve a nejlepších kusů masa? Vrah mu prokousl hrdlo, aby oběť nemohla křičet, vysál všechnu krev, tím ho ochromil a pak mu rozdrtil lebku kladivem, vyňal mozek, vyrval orgány a odřezal kusy masa na stehnech, rukách, lýtkách, povšimněte si, že oči nechal neporušené, jakoby si vychutnával pocit, že oběť ho může vidět, co provádí…“ Jakkurova teorie byla tak blízko pravdě, hodně by se tím vysvětlilo. „Uvidíte, že jsem pravdu.“
„Tak tohle by mě možná napadlo ve fantasy, tím chceš říct, že náš vrah si hraje na upíra?“ Ryo se tomu musel usmát. Rybka chytila návnadu.
„Někdo by to tak mohl vzít, už jen z principu jaké utrpěl zranění,“ oponoval mu Kirisaki. „Dovedeš si představit tu paniku? Vampýr mezi námi! Vždyť je to blábol a holý nesmysl. Ohněm si už prošel, jelikož je to jen odvedení pozornosti.“
„Fajn, přesvědčil si mě, dáme se do toho.“ Ryo spolu s Tsunade začal tam, kde jim poradil Kirisaki.
Na hrdle.
Pitva byla krátká a rychlá. Potvrdila Jakkurovy obavy. Někdo si tu hrál na Vampýra. Jelikož prokázali, i přes spáleniny, stopy po „drápech“. Načež podezřelá byla celá vesnice, kdokoli tohle mohl udělat, vzít si bojovou pilulku na zesílení, vytvořit si rukavici s drápy a jít zabít. Pročež vyvstala poslední otázka, proč zrovna Ibiki, kdo by měl z jeho smrti prospěch? Nebo to měla být jen zkouška, zdali porazí i tak nebezpečného shinobi?
Ani samotný Kyuubi si nemohl přát více, místo, aby se zaměřili na současné démony, budou se hrnout na ty fiktivní. Geniální.
Snad jen M1 mohlo vnést do případu jasnější světlo.

Byla už skoro jedna hodina po poledni, kdy se Jakkuro dostal ke svému zdroji.
„Prosím tě, potřebuju nutně a hned expertízu M1. Může jít o vteřiny.“ Z brašny vyndal zkumavku, shledal, že je ve stejném stavu v jakém si sebral, trochu si ulevil. Podal ji svému člověku, nebyl jím nikdo jiný než Yamato. Tajně se zabýval chemickými pokusy, chtěl tak přijít, proč skončil tak, jak skončil.
„Jasně, mám hledat něco konkrétního?“ převzal vzorek, zatřepal s ním, pokynul hlavou, zalezl do své „kanceláře“. Jakkuro šel za ním.
„Jo, jakoukoli stopu DNA, či něčeho, co tam zkrátka nemá patřit.“ Prostá odpověď, která Yamata zarazila.
„Kdes k tomu přišel?“
„Na místě činu, stejně by ti to došlo, je to Ibikiho krev. Nikdo o tom neví, jen ty a já! Jasné?“
„Spolehni se!“ Yamato se neprodleně dal do zkoumání, rozdělil si M1 na několik menších částí. „Výsledky budu mít nejpozději za tři dny, víc toho dělat nemůžu.“ Pronesl omluvně zkušený ninja. A v hlavě mu začal pracovat mozek na plné obrátky.
„To nic, ale záleží mi na tom, abys to nikde neříkal, jinak nám vrah začne vyšilovat a mrtvoly se budou kupit. Požaduji nejvyšší stupeň utajení. Jen ty a já!“ Na poslední slova si dal pořádně záležet.
Yamato moc věděl co by se stalo dál. Nasucho polkl, pokýval hlavou. Tím rozhovor skončil. Ovšem Yamato se nesvěřil o své obavě, kdo je tím vrahem. Nápadně mu to připomínalo situaci z Edoki. Ztracený starosta, nezvěstný stařík a nyní? Mrtvý Ibiki. Časem se svěří Jakkurovi, ale ne hned.
Musí si také něco prověřit… tím dal do pohybu události, které už nebude možné zastavit.
Válka mezi Narutem a zbytkem Konohy mohla začít. Nebo již začala? Nedokázal říct. Jen to mrazení v zádech přetrvalo do večera, nezbavil se ho i na druhý den.
Nastal jeho čas.