Naruto Akkipuden - 14) Osud v rukou mocných

Kapitola 14.
Osud v rukou mocných

Záblesk okamžiku, téměř nepostřehnutelný. Samuraj náhle stojí v přikrčení před Konohamarem a ostří katany se blíží k jeho nechráněnému pravému boku i ruce. Avšak není považován jedním z nejlepších ninjů jen proto, že dokáže porazit spoustu slabých nepřátel. V posledním okamžiku z pravého rukávu nechá vyklouznout kunai, jehož ostří zastaví smrtící útok samuraje.
Místností zazní hlasité třesknutí kovů a v místě střetu padá k zemi sprška žlutých jisker, jejichž žár zmizí ještě chvíli před dopadem. V okamžiku, kdy uhasne poslední se zbraně obou bojujících znovu zkříží. Modrá katana protne první, již poškozený kunai a kousek nad Konohamarouvou je zastaven dalším kunaiem v ruce shinobiho. Rovněž modře září a tím částečně vyrovnává sílu katany a samuraje. Pár okamžiků oba soupeři stojí v zaklesnutí a přetlačují své zbraně o život. Až konečně Konohamaru rozhodne onu situaci a prudkým kopem kolenem do břicha samuraje dokáže povolit sílu v kataně. Rázem druhým a ještě silnějším kopem si dokáže samuraje odstrčit dostatečně daleko od těla. Využije protivníkovy slabé chvíle, vyskočí do vzduchu a provede svůj nejsilnější kop. Kopem snožmo, přímo do hrudi. Samuraj ztratí pevnou zemi pod nohama, jak ho síla nárazu odhodí a cítí, že hrudní brnění kompletně prasklo na několika místech. Rovněž cítí ostrou bodavou bolest v pravém rameni. Krátkým pohledem odhalí zabodnutý kunai a poté už se zastaví tvrdým nárazem do zdi svého domu.
Místnost už v tu chvíli ozařuje modrá záře chakry, koncentrované do rotující koule, jenž se vznáší nad pravou dlaní ninji Konohamara. Rasengan mžikem překoná celou místnost a za zvuku drcení dopadne na samurajův hrudník. Avšak ten muž chrání svůj lid, nemůže se nechat zabít ani porazit. Postaví rasenganu do cesty nejen popraskané brnění, které na sobě nese, ale i odznak moci a síly, kterým je katana. Samurajova chakra zformuje v místě doteku rasenganu štít. Chakra proti chakře a stěna za ním se začíná bortit a praskat. Zatíná zuby bolestí, musí vydržet nápor v rameni, na hrudi i v zádech.
"Nedokážeš mi vzdorovat!" křikne Konohamaru zlostně. Mnohem více zatlačí a vloží do rasenganu mnohem více chakry i síly. Samuraj je drcen mezi svým štítem a stěnou domu, až nakonec stěna povolí. Samuraj je prohozen stěnou a stejně jako kameny, z nichž byl dům postaven, i on dopadne zcela nekontrolovaně na dvůr a mezi mrtvolami vojáků se dovalí až k bráně do dvora. Samurajská zbroj mu již není téměř k ničemu. Hrudní část je zcela zničená a roztrhaná, to proto ji ze sebe shodí. *Je příliš silný. Dokážu mu ještě chvíli vzdorovat, ale co pak? Zničí město?* pomyslí si s obavami ve tváři samuraj a shodí z hlavy i přilbu s maskou. Momentálně ho příliš tíží. Za pomoci svého meče jako hole se znovu postaví na nohy a připraví se k boji. Katana znovu zaplane modrým světlem a je namířena k otvoru ve zdi, jimž vychází na světlo Konohamaru.
"Jsi poražen samuraji! Už nemáš sílu bojovat... Nemusíš se bát, nehodlám tě mučit jako ty jeho! Zemřeš rychle!" vykřikne Konohamaru přes dvůr ony věty, které nemohl vlastně nikdo popřít. Až na samuraje samotného. *Takže má role přichází tak rychle? Tvrdil, že to bude nějaký čas trvat... Ale pokud zradím jeho, vše se dozví a město nechá vypařit v záři bílého světla... Tenhle je pouze rozčílený... Třeba město ušetří... Ale nehodlám ho nechat me zabít sak snadno!* zauvažuje samuraj a dojde jasného závěru. Vyžaduje se od něho, jakožto vůdce a samuraje, aby padl ve statečném boji proti nepříteli, protože tak to má být.
"Řekl jsem ti, že to nebude snadné ninjo... Své slovo hodlám dodržet," odpoví samuraj jehož nově odhalená tvář je poněkud... mladá na to, že má být správcem celého města. Modrooký blonďák s čistou tváří bez vrásek, poměrně pohledný obličej se skrýval za maskou démona. Chvíli na sebe upírají zrak, než se Konohmaru rozhodne zaútočit a konečně to s ním skoncovat.
"Kage Bunshin no Jutsu," přivolá Konohamaru tři klony ze stínů a vyšle je před sebou ve formaci uzavřeného trojúhelníku. *Zbytečně se bráníš, brzy tě porazím,* ušklíbne se Konohamaru a v pravé ruce začíná formovat další rasengan, tentokrát o něco větší a ne obyčejný. Koule stvořená z hořící chakry.
*Jestli máš zemřít, tak v boji! Nakonec...* zašeptá samurajovi v hlavě hlas, jenž mu dodá odvahy postavit se ohromně silnému protivníkovi, který je zde navíc čtyřikrát. Katane jenž svírá v rukou zaplane modrým plamenem, plamenem chakry. S prvním švihem opustí plamen chakry ostří katany a v podobě čepele vyletí proti klonům, ale nezůstane pouze u jednoho. Mocnými švihy tvoří několik dalších čepelí. Snaží se zabít jeden klon za druhým, avšak ty jsou mrštné a většině rychlých čepelí se dokážou vyhnout. Až nakonec ta poslední utne prostřednímu klonu ruku, tudíž zmizí v oblaku kouře. Další dva klony proti samuraji mrští každý po třech shurikenech. "Shuriken Kage Bunshin no Jutsu!" z šesti shurikenů se rázem stane třicet šest a všechny směřují k samurajovi.
"Kso!" vykřikne samuraj a meč zažehnutý plamenem zabodne do země. Všemi směry od místa bodnutí doslova exploduje silný poryv větru. Síla větru prakticky vyprázdní široký okruh kolem samuraje. Odhodí mrtvá těla bokem, odvane hlínu i zbraně. Je dostatečně prudký, aby téměř zastavil shurikeny a dostatečně silný, aby dokázal zničit klony.
Prásk! Ohnivý rasengan udeří. Prolomí mocnou katanu a zatlačí na samurajův nechráněný hrudník. Oblečení v místě nárazu se roztrhá a zaplane, kůže se okamžitě seškvaří a žebra uvnitř těla roztříští. Rotace chakry je natolik velká, že tělo samuraje roztočí a až poté odstřelí k bráně. *Porazil mě tak snadno... Zatraceně! Nakonec za vámi nepůjdu tak dlouho, jak jsem si myslel... Je to smutné, ačkoli...* proud myšlenek přeruší náraz, jenž opravdu urychlí odchod ze světa. Bezvládný let prostorem zastaví dřevěné dveře a stěna kůlny, kam je samuraj opravdu efektivně uklizen.
"A teď skoncuji s tímto městem. Pro Udona a pro životy vojáků revoluce!" pronese Konohamaru tiše, jen tak pro sebe. Odrazí se a vyskočí nejprve na střechu kůlny a z ní na vršek vysoké zdi, která ohraničuje radnici i dvůr. Shlédne na bezbranné město pod nohama.
Z výšky jasně vidí, že ulicemi města už k radnici běží další zbytečné posily. *Pravděpodobně by mě časem udolali, avšak zemřelo by jich v souboji tolik... Nakonec by zemřeli stejně, až zítra armáda revoluce zaútočí,* pomyslí si Konohmaru při pohledu na to město. A už skládá pečetě, započíná techniku, kterou se hodlá přístavu pomstít. *Už nebude o co bojovat, zítra bitva nenastane,* obhájí si, snad sám před sebou. Jako by se mu zdálo, že pomsta je pro takové jednání příliš málo. A přece cítí, že to touží udělat. Ví, že nemůže, ale cítí, že musí!
"Budu velkorysý a ti co shoří, tak shoří rychle!" překoná Konohamaru nakonec všechny zábrany a poskládá pečetě zkázy. *Katon, pro větší žár. Fuuton, pro sílu a moc.* Zhluboka se nadechne, stvoří peklo v plicích. V tu chvíli vyběhne Ino z podzemí a hned za ní jde člověk, na něhož sedí podoba na fotografii od velitele.
"Konohamaru! Dost už, tohle stačí!" křikne Ino z plných plic, ale vidí, že její přítel je téměř všeho smyslu zbavený. *Omlouvám se, Shintenshin no Jutsu!* Ino na krátký okamžik pronikne Konohamarovi do hlavy pomocí snadné techniky, tím ho donutí doslova spolknout ničivou sílu v sobě a shodí ho z hradby dolů. Avšak Konohamarova vůle je natolik silná, že v něm nedokáže zůstat dost dlouho. Z hradby na zem doskočí již neovládaný Konohamaru.
"Řekl jsem, ať se mi nestavíš do cesty, Ino! Je čas pomsty!" zavrčí Konohamaru a je rozčílený. *Použila na mě ovládnutí mysli... Ta mrcha, přece nemůže chránit nepřítele!*
"Copak ti tohle nestačí?!" rozpřáhne Ino ruce a ukáže tak na množství mrtvých těl na zemi, "zabil jsi už tolik lidí. Tvá touha po krvi musí být ukojena! Zabil jsi i starostu, který za vše nese největší odpovědnost! A chceš zabíjet dál? Přitom mi chceš tvrdit, že nejsi stejný jako ten démon? Prober se zatraceně a podívej se na své ruce!" rozohní se Ino, avšak ke konci již mluví docela těžce. Do očí se jí derou slzy nad tou zkázou.
Cukne sebou, jako by se Konohamaru probral, pohlédne na ruce, na niž se mísí krev desítek lidí a najednou si uvědomí, že Ino nelže. *Zabil jsem jich tolik a chtěl jsem zabít všechny... Přitom smrt toho samuraje by byla dostatečným vykoupením za tvoji smrt, Udone... Jsem stejný jako Naruto? Ne, ne to není pravda! .... M-možná ne lidé ve městě, ale ti strážní zde... Bylo správné, že je po nich!* Konohamaru doslova zápasí sám se sebou, polovina chce skončit profackovat se, ale druhá polovina chce víc mrtvých.
"Konohamaru, zítra začne bitva, které můžeme zabránit. A už nemusí zemřít další lidé. Revoluční armáda obsadí město bez odporu a ztráty budou minimální," dodá Ino, ale necítí, že by se Konohamaru výrazným způsobem vracel. *Slovy s ním nic nezmůžu... Zatracený Konohamaru!*
Vtom se ozve hlasité bolestivé zasténání. Přijde přímo z kůlny, do které byl po nárazu odmrštěn samuraj. Bolest trvá jen chvíli a poté sténání utichne. Ale Konohamaru to snad ani nezaznamenal, náhle vrhne na Ino temný pohled a vykročí k ní.
"C-co máš v úmyslu?" zeptá se Ino docela nejistě a rozpolceně. Není si jistá jak by měla reagovat a proto se snaží zachovat klid. Konohamaru se stále přibližuje a mračí se.
"Blíž už ne!" varuje ho Ino nejistě, on se však stále přibližuje. Ino jedná, vystřelí rukou přímo k jeho spánkům, kterým pronikne do mysli podivného Konohamara.
Přijde krátký záblesk nahlédnutí do mysli v němž ho spatří. Úzké zornice v krvavém oku, tesáky a drápy, okamžitě ji vyžene z hlavy Konohamara, který využije té chvíle a stiskne ji rukou pod krkem. Ino nevěří vlastním smyslům.
"T-to jsi ty! Naruto?" vysouká ze sebe Ino při pohledu do očí Konohamara, které se zcela změnily. Oproti známému světlu v nich je nyní pouze tma a zlý úmysl.
"Má chakra zde byla celou dobu a díky tobě byl Konohamaru natolik slabý, aby jsem ho plně ovládl. Chvíle rozpolcenosti, nejslabší okamžik lidského vědomí!" odpoví démon hlasem i ústy Konohamara a Ino s hrůzou v očích pochopí. *Tak je to pravda... Narutova démonická chakra ovládla Konohamarovu mysl! Ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější... Ve chvíli, kdy stál na rozcestí... A ve chvíli, kdy zemřel muž uvnitř kůlny... Je tady, drží mě pod krkem... Přímo přede mnou,* uvědomí si Ino a zorničky se ji zúží. Bezmocně se zmítá v sevření a lapá po každém doušku vzduchu.
"Co to zatraceně děláš? Okamžitě ji pusť!" vykřikne chlapec zachráněný z vězení. Démon po něm šlehne pohledem a donutí ho setrvat na místě. Náhle se cítí, jako by mu nohy zdřevěněly. Konohmaru - nebo teď už spíš Naruto - vytáhne poslední kunai, roztočí ho na prstu a jako rotující ostří ho hodí přímo na osobu "zachráněnou" z vězení. Kunai pronikne hluboko do hrudníku chlapce a ostří pronikne až do srdce.
"To ne! K-Konohamaru, bojuj s ním! Musíš ho ze svého těla vyhnat! Nemůžeš se přece nechat tak snadno ovládat!" snaží se hulákat Ino, ale z úst vychází pouze přidušený chrapot. A Naruto je donucen se hlasitě zachechtat: "Hahahaha, on tě neslyší! Nemůže tě slyšet, je plně pod mojí nadvládou! A až opustí moje chakra jeho tělo, nebude si pamatovat nic. Uvidí toho kluka a tebe, oba mrtvé. Ještě více v něm vzroste nenávist a nakonec mi pomůže vyhrát tuhle válku a uklidit ten bordel... A ve finální fázi se sám přidá na moji stranu!" prorokuje Naruto budoucnost skrze ústa Konohamara. V očích se mu zrcadlí šílenství a neukojitelný chtíč po něčem, čeho nemůže nikdy dosáhnout, "to vše bude cesta k trvalé spáse tohoto světa!" zakončí Naruto a pustí přiškrcenou Ino. Ta se nedokáže udržet na nohou a tak se sveze do pokleku. *Měli jsme pravdu a věděli, že je totálně šílený. Měli jsme udělat víc a zabít ho! ... He, ale jak? Když je tolik mocný? Dokáže ovládnout ty, do kterých pronikne jeho chakra... On přece kdysi daroval část chakry všem... Proč tedy dělá všechno tohle? Proč prostě všechny nespoutá a neovládne? Možná se samotná podstata jeho chakry během té doby změnila?* přemýšlí Ino jak by vlastně chtěl Naruto v konečném důsledku tento svět ovládnout a provést to, čemu říká spása. A Naruto během jejího rozjímání zvedá ze země ohořelý meč jednoho z mrtvých vojáků. Přichází k Ino a zároveň si cosi šeptá sám pro sebe. Ino s ním nehodlá bojovat. Pocit naprosté marnosti ji naplní ve chvíli, kdy uviděla ty krvavé oči. Konohamaru se zastaví kousek před ní, Naruto pozvedne katanu do výše a věnuje poslední pohled Ino, která k němu z pokleku vzhlíží: "Možná ho podvedeš, ale nikdy se nestane tvým spojencem!" zašeptá Ino a zavře oči, jediná slza se jí skutálí po tváři. Pomyšlení na blízkou smrt ji těžkou hlavu nedělá...
"Uvidíme, už poznal pravou bolest!" utne Naruto a prudkým pohybem rukou provede bleskový sek. Ostří rozetne všechny důležité orgány a za doprovodu několika zbrklých kapek krve, opustí její tuhnoucí tělo. Ino se sveze na zem jako hadrová panenka. Další život zhasl jako svíce ve větru. Bez boje, bez dlouhých průtahů. Smrt je vždy otázkou několika okamžiků, které nikdy nejsou tolik honosné, jak o nich rádi lidé přemýšlejí.
"Prozatím sbohem, Konohamaru," poví šeptem Naruto tělu svého hostitele, zavře oči a klidně ulehne na zem. Zavře oči a pomalu ustoupí do pozadí, nic netušící Konohamaru znovu získává plnou kontrolu nad vědomím i celým zbytkem těla. *Stalo se něco... Ahh, bolí mě hlava! Pamatuju si nějaký boj a pak ... asi mě někdo pořádně praštil a poslal k zemi,* nabude Konohamaru opravdu již plného vědomí a otevře oči. Kouká do nočního nebe a je zmatený. Nedokáže si vybavit co se vlastně stalo, ale pach kouře a smrti mu rychle paměť osvěžuje. Vystřelí z leže do sedu, jako když ho píchne vosa. Kouká kolem tak dlouho, až pohled padne na známou tvář. *Ino!*

Moegi a velitel zrovna sedí ukryti ve velkém stanu. Pěkně v pohodlí, na židli u stolu. Velitelova dcera odpočívá na slaměné loži, přikrytá dekou. Velitel sám zrovna zaujatě vypráví Moegi o minulosti Země Sněhu. Hlavně tedy o minulosti občanské války, a že on sám býval důstojníkem ve vládní armádě. Docela zajímavý a trochu děsivý příběh o životě.
"Veliteli! veliteli!" přeruší vyprávění hlasy dvojice mužů, kteří vpadnou do stanu. Celý udýchaní s důležitou zprávou na jazyku.
"Co má znamenat ta nekázeň?!" rozkřikne se velitel a prudce vstane od stolu.
"Omlouváme se veliteli, ale ... město! Tomu by jste nevěřil, celé hoří," oznámí vojáci, přičemž každý si vezme jednu větu oznámení.
*Hoří? Co se to zatraceně...* zamyslí se Moegi a vychází jí jediná možnost. *Ale proč by to dělal ... Proč celé město!?* Nikdo na nic nečeká a okamžitě se jdou všichni přesvědčit o pravosti hlášení. Venku už je mnoho vojáků, lékařů i důstojníků na nohou a seřazeni na hranici lesa a holé pláně hledí na rudý obzor.
"Bitva nebude! Nepřítel shoří! Hahá, to je skvělé! Jen hoř!" překřikují rozradostnění vojáci jeden druhého a pochmurné zamyšlené tváře před bitvou vystřídají výrazy vítězství a radosti. Nezajímá je jak, důležité je, že jejich nepřátelé shoří na popel a oni nebudou muset do další krvavé bitvy.
"Co jste zatraceně zač?" zeptá se velitel uchváceně, když hledí na hořící město v dáli. Plamenů je v něm tolik, že tvoří iluzi jakési louče.
"A-asi se něco stalo. Konohamaru musel mít důvod pro takový čin... Nikdy by neodsoudil celé město k zániku, kvůli něčemu nepodstatnému," odpoví Moegi zklamaně. Ona nemá radost, tíží jí to. *Tolik mrtvých... Proč, Konohamaru?* zeptá se v duchu a sklopí zrak.
"Zatraceně ještě, že jste s náma. Pokud ten ... Konohamaru ... dokáže spálit celé město na prach... To by byl průšvih proti němu bojovat! S takovou mocí by se dalo dělat věcí!" zasní se velitel ve válečné touze.
"Muselo se stát něco strašného. Nikdy by nejednal tak bezohledně... On má tu sílu, ale nikdy by ji nepoužil na město. Ne kvůli přání nějakého vojáčka," vyvrátí Moegi tvrzení i sny velitele, ten snad chvíli doufal, že by se mohl Konohamaru stát poslušným vojákem, který by pálil města a vesnice na požádání.

"Raiton: Suppaku!" provolá shinobi a vyšle proti Konohamrovi několik neřízených blesků. Konohamaru několikrát prudce uhne a odskočí. A najednou stojí před shinobim, který bojoval za ochranu tohoto města. Úderem pěsti přirazí shinobiho ke stěně brány a v levé ruce stvoří nástroj k jeho zničení.
"Proč tolik ničení nukenine? J-já jsem shinobi ze Země Trav! Naši si tě najdou!" vyhrožuje poražený ninja bez čelenky.
"Umučili jste Udona, mého nejlepšího přítele! Zavraždili Ino, moji kamarádku a učitelku v mnoha směrech! Zabili jste muže, které já měl zachránit! A za to... Za to já Konohamaru, ninja ze Skryté Listové, dovedu povstání ke konečnému vítězství!" zařve Konohamaru, aby jeho slova byla slyšet. Musí přehlušit hučení plamenů, praskání dřeva i smrtelný řev pálených mužů, žen i dětí. Shinobi si ani nestihne uvědomit, jaká absolutní chvíle nestává a rasengan už drtí jeho lebku. Modrá koule chakry rozdrtí a urve shinobimu hlavu. Má štěstí, zemřel mnohem rychleji než většina obyvatel města. *Možná jsem kdy přemýšlel od ušetření tohoto semeniště vší, ale s tím je konec! Ino byla vichřice, která převrhla pomalu přetékající pohár... Teď už nelze této zemi odpustit! Nebudu se držet zpátky... Protože... tohle je válka!* rozhodne se Konohamaru konečně. Pokud byl v případě umučení Udona jen lehce na pochybách, tak teď už ne. Už ví za čím půjde v této zemi a smířil se s tím, že ho nebudou nepřátelé milovat či ctít. Pro tohoto mocného muže přichází nejtemnější část života. Temné dny, jenž se ukrývají v minulosti každého zkušeného shinobi.

"Někdo přichází od města!" varuje hlídka usazená v koruně stromu své soukmenovce na zemi, "je sám!" upřesní za okamžik. Všichni okamžitě zpozorní a ze všech nejvíce Moegi a Velitel. Proderou se mezi vojáky do předních řad. *Je sám? Jak to, že je sám?!* ptají se v duchu oba. Velitel myslí na syna a Moegi na přátele. Oba už asi vědí, kdo by se mohl z města vracet a hned se o tom také přesvědčí. Z noci vstoupí do světel loučí a ohnišť Konohamaru. Špinavý od kouře i krve, potrhaný a docela unavený. *Zničit město dá zabrat, ale... Už je hotovo, dokázali jsme to a můžu si odpočinout,* usměje se Konohamaru spokojeně a znovu si promasíruje bolestivé zápěstí.
"Hrdina z města, nechte ho projít!" oznámí Velitel vojákům a ti se hned znovu naladí do bezstarostné nálady vítězné noci.
Moegi mu okamžitě vyběhne naproti, podepře ho pod ramenem a starostlivě si ho prohlíží. *Tohle mi bude muset vysvětlit. Prošel si snad nějakým soubojem... nebo je unavený protože zabil moc... Ne tak to nebude,* zastaví Moegi myšlenky a zatím nemluví. Nejdřív pomůže příteli někam, kde bude moci nabrat síly.
Velitel ovšem tak trpělivý není. Když dvojice prochází kolem, položí dvě jasné otázky: "Kde jsou ostatní? Kde je můj syn?"
Konohamaru se na chvíli zastaví, osvobodí se od pomocí Moegi a podívá se mu do očí: "Zemřel dřív, než jsme dorazili... Oklamali nás," odpoví stroze. Na další otázky nečeká, pouze pomalu vejde do tábora. Moegi mu okamžitě připraví místo u ohniště, na úkor jednoho z vojáků, který se samozřejmě hned ozve: "Hej, to je moje místo!"
Avšak starší voják vedle ho hned umírní: "Pitomče. On právě sám dobyl celé město. Projev trochu úcty!"
"Díky Moegi," přikývne Konohamaru a lehne si na docela pohodlnou kožešinu.
"Konohamaru... Co se stalo ve městě? Kde je Ino a Udon?" ptá se Moegi hned potichu a šeptající hlas se jí třese. I ruce má najednou roztřesené, protože se bojí přicházející pravdy.
"Udona ... zradily, zajali a pověsili na žebřík v mučírně. Tam ho utýrali k smrti," vypoví Konohamaru a ta slova jsou těžká jako kámen. Moegi se hned zalesknou oči od slz a pod dlaní si skryje ústa. *Hrůza... naprostá hrůza!*
"Ino ... nevím přesně co se stalo ... ale je mrtvá. Zabili ji, když jsme se chtěli probojovat z obklíčení..." pokračuje Konohamaru a tím zakončí výčet dvou mrtvých přátel, velice dobrých přátel. Moegi mlčí, z očí se jí kutálejí slzy při tom pomyšlení, ale Konohamaru ji náhle velice pevně chytí za ruku.
"Všechno tam shořelo! Každá ta sv**ě, která mohla mít co dočinění s jejich smrtí... Všichni, do jednoho," řekne Konohamaru se spokojeným výrazem na tváři a cítí, jako by zahájil první kroky ke spravedlnosti. *Zasloužili si to!* utvrdí se v přesvědčení. Moegi však stále nic neříká a ani neopětuje chycení za ruku. Se zavřenýma očima přemýšlí. *Tohle se tedy stalo... Proto Konohamaru spálil celé město na popel a společně s městem nechal shořet i stovky lidí... A-ale to se přece nemělo stát! Ino i Udon, oba musí nesmírně trpět za to co jsi udělal...* Moegi lituje oběti v tom městě v duchu a Konohamaru vidí, že se opravdu pozastavila nad tím co se stalo.
"Život každého nepřítele za naše přátele!" prohlásí Konohamaru pevně.
Moegi chvíli mlčí a kouká do ohniště, poté částečně připustí, že Konohamaru mohl jednat správně: "Tohle je válka?" zeptá se tiše a přitom už zná správnou odpověď.
"Ano... Tahle válka se pro nás dva stala osobní," rozhodne Konohamaru a znovu si všimne dalšího zaváhání Moegi, "jsi v tom se mnou? záleželo ti na nich? proto zničíme systém, který je zabil!" dá ji další podněty, na které už Moegi musí zareagovat.
"Dobře Konohamaru! Porazíme Shoguna... Pro Udona, Ino a všechny tady!" prohlásí Moegi najednou odhodlaně a konečně opětuje stisknutí za ruku svému příteli. Konohamaru si spokojeně a úlevně oddechne, posléze už zavře oči neboť zničení celého města opravdu hodně unaví i studnici chakry, jakou Konohamaru je.
"Přísahám... Pomsta, sice není správná, ale je spravedlivá... A my chceme spravedlnost, Konohamaru-kun," dodá Moegi tak potichu, že to vlastně ani sama neslyší.

Po celou noc Konohamaru špatně spal. Hned jak překoná prvotní únavu, tak se mu do spánku neustále pletou nějaké divné výkřiky. Vždy se probudí, posadí se a zkontroluje klidné okolí tábora a posléze se znovu pokusí usnout. Tak tomu je asi pětkrát za celou noc. Není tedy divu, že se ráno probouzí poněkud rozlámaný. Okamžitě vstává a relativně dobrou náladu mu okamžitě zkazí rozvzpomenutí se na všechny události minulé noci. *Dnes se armáda pravděpodobně přesune do města... Už pouze doutná,* řekne si.
Trochu si vypráší oblečení od všeho možného a lehce se opláchne v sudě se studenou vodou, aby se probral, osvěžil se a vlastně i umyl ušpiněný obličej. A to už se opět setkává s Moegi. Přichází z ženské části tábora, aby zkontrolovala, jestli Konohamaru náhodou nezabírá cizí místo zbytečně dlouho.
"Dobré ráno, jak ses vyspal?" zeptá se tak, jak to dělá vždy, když se ráno potkají. *Podle unavených očí to za moc nestálo,* odpoví si sama.
"Já jsem ... docela v pohodě, ale co Velitel? Jak to vzal?" zajímá se Konohamaru hned.
"Reagoval... vlastně úplně stejně jako my dva. Slíbil si, že ty parchanty porazí a zničí," řekne Moegi a tím poněkud nepřímo vytáhne na světlo jejich včerejší přísahu.
"Aha," zareaguje krátce Konohamaru a podívá se znovu směrem k doutnajícímu městu, "dneska ho armáda obsadí. Bude tam spousta mrtvých sviní a mezi nimi leží i naši přátelé... Měli bychom jít napřed... Pochovat je dřív, než je objeví mrchožrouti," navrhne Konohamaru a tím naladí na poněkud morbidnější notu.
"Máš pravdu... Neskončí přece na hromadě odplouvající na oceán," přitaká Moegi a tímto stvrzením jsou tedy dohodnuti. Mohlo by se možná zdát, že se ti dva o smrti baví poněkud lehkovážně a to už pár hodin po ní. Ve skutečnosti je rozhovor veden opravdu pochmurným a klidným tónem. A stejně takové posmutnělé tempo nabírá i jejich chůze. Kráčí klidně, tiše vedle sebe a oba se připravují na spálenou pustinu. Už kus od obloukové brány jejich nosy vítá štiplavý zápach kouře a spáleniny, ale žádné známky po rozkladu. Přece jen nejsou mrtví tak dlouho a ke všemu zase pěkně mrzne. Hned u brány odvrátí Moegi znechucený pohled od mrtvoly jejíž hlava je totálně na padrť. A za bránou to konečně spatří. Mohou prohlédnout od brány až k moři, v cestě jim totiž nestojí žádné dřevěné domy. Pouze ohořelé a většinou zřícené trosky města. Zpod trosek vyčuhují zuhelnatělé končetiny a někdy i celé poloviny lidských těl. Mnoho ohořelých siluet leží i na místech, kde dřív bývaly ulice. Jsou to naprostá jatka a Moegi to nesnáší dvakrát dobře. Ne že by nebyla zvyklá na mrtvoly, je přeci lékařka a navíc shinobi. Se smrtí se setkávala často, ale nikdy v takovém měřítku a nikdy se nemusela prát s pocitem, že za vyhlazením města stojí její kamarád a ... člověk na němž jí velice záleží. Nechce vidět smrt ohněm kolem sebe, proto raději kouká na toho, který to vše způsobil.
*To se mu to ani trochu neprotiví? Je tak odolný vůči takovému zvěrstvu? ... Ne, je si toho vědom. Proto na ně nekouká. Upíná zrak k tomu malému prstenci hradeb na kopci,* promlouvá k sobě Moegi v duchu. *Takže taková je skutečná válka? Jsme nuceni osudem setkávat se se smrtí našich nejbližších. Takovou smrt poté musíme ... oplatit ... Ach bože, oni jsou v tom prstenci hradeb. Konohamaru mě vede přímo k nim... Už je uvidím, chladná těla mých přátel... Proč to zatraceně cítím? Proč mi přestává ta smrt zdejších lidí vadit?*
"Cítíš to taky Moegi. Cítíš, že oni slitování nezasloužili... Přijmi to tedy jako fakt... Tvůj instinkt ti neumí lhát," promluví Konohamaru. Jako by snad věděl co si Moegi myslí. A on to opravdu ví, prošel si tím v noci a nyní tím prochází znovu.

"Výborné výsledky Podero-san. Za poslední dny se váš stav velice zlepšil a Vy, Fidoro-san už rovněž vypadáte lépe. Konečně budete moci začít normálně fungovat, ale zatím se moc nenamáhejte..." sdělí spokojená Sakura pacientům při pohledu na celkovou stavbu těla i zjištění funkce celého organismu. Už stačili pár kilo nabrat a celkově získaly jejich tváře i postavy zdravější vzhled. Stále však nemají daleko ke kostlivci. Sakura má jedinou starost. *Jejich tělo se zotaví rychle, ale co psychika? Podle všeho je někdo mučil a díky kvůli tomu prožívají každou noc záchvaty hrůzy... Navíc nemluví, vůbec nemluví,* přemýšlí Sakura ustaraně a přitom sleduje oba bratry, jak se oblékají do vybledlých černých plášťů, ve kterých je přinesli. Vyznívají, jako by jim její slova byla absolutně lhostejná. Podera opustí mlčky místnost jako první a Fidora bratra následuje, avšak zastaví se ve dveřích a obrátí se k osobě v nenáviděném oblečení.
"D-děkujeme vám paní ... Sakuro," promluví Fidora poprvé po docela dlouhé době mlčení. Hned se chce dát na odchod.
"Stát!" řekne Sakura více velitelsky a prudce, než měla původně v záměru. Fidora zadrží snahy o otevření dveří, zavře je a zůstane v místnosti.
"Konečně jste promluvil, jinak než ze spánku! Teď se nemůžete jen tak zdekovat," pokračuje Sakura poněkud nadšeně a kývnutím na židli naznačí, že se Fidora v ordinaci ještě zdrží. On podezřívavě přimhouří oči, ale přes nedůvěru se posadí.
"Potřebujete něco ... Sakuro-san?" zeptá se zdvořile.
"Proč jste nemluvili? Proč jste celou dobu mlčeli? Myslela jsem, že je to ze šoku a Vy mi teď jen tak mimochodem poděkujete? Proč?" položí Sakura několik rychlých otázek, avšak stačila by pouze ta první.
Fidora pokrčí rameny: "Já ani bratr nejsme žádní blázni ani slaboši... Ale Vy jste se ptala na věci, které neznáme... Museli jsme vzpomínat a díky tomu jsem si vzpomněli a pak... už jste se neptala na to co jsem věděli a tak jsme přemýšleli dál... Oni nám vzali vše," vypráví nezaujatě. Zdá se, že je nad věcí a věčné mlčení mu nepřipadá jako něco podivného.
"Tak takhle to je..." pochopí Sakura a hned přeskočí zpět k sobě, "Myslela jsem ... ale to je jedno," chce vysvětlit domněnky, ale mávne nad tím rukou: "Důležité je, že mluvíte a k tomu dobře. Potřebujete otázky, aby jste si vzpomněli... Pravdou je, že vaše jména jsem slyšela, když jste mluvili ze spaní... Jsou to ona? Podera a Fidora?" pokládá Sakura další dotazy.
"Pravděpodobně jsou to jména projektu našich ... doktorů," pokrčí Fidora znovu rameny, "copak se může někdo jmenovat tak divně? Fidora, Podera ... poslechněte si jak to zní. Jako jméno sušenky nebo zubní pasty," utrousí Fidora lehký vtip nad jmény a vyvolá tak nenucený úsměv na obou stranách.
"Takže nevíte nic o vašich rodinách?" ujistí se Sakura.
*Ano ... podle Takashiho-sama jsem Uchiha ... ale varoval mě. Nikomu to neříkat! Ona je hodná ... ale Takashi-sama je silný a důležitý pro náš život. Poslechnu Takashiho-sama!* zamlčí se Fidora na několik sekund, vypadá jako by vzpomínal, tedy momentálně to příliš nápadné není. Nakonec výrazně zavrtí hlavou: "Ne... to tam není. Rodina a jména zmizela víc než cokoli ostatního," ujasní situaci.
"Nevíte proč vás ti mučitelé dopadli?" zeptá se Sakura na další téma.
Fidora souhlasně přikývne: "To už jste se ptala a my si vzpomněli. To kvůli tomu, že jsme jednovaječná dvojčata... Výjimeční ... chtěli nás klonovat. Pro armádu.... Asi naše geny byly lepší než geny jiného člověka," řekne Fidora nepatrnou lež, ale zní jako by tomu opravdu věřil. *Své oči utajím... Lidé je nenávidí... I ona by nakonec chtěla zabít mě i bratra, kdyby viděla naše mocné oči.*
"Odpornost. Nechápu, které zvíře může takhle experimentovat s lidmi. Tomu bych zakroutila krkem," naštve se Sakura poněkud víc než by vlastně měla. *Doktor, který své znalosti zneužije k takovým... ohavnostem. Fuj!* pomyslí si a z rozčílení přejde znovu do normálu.
"Dobře, tak běžte a pokud bude někdo v čekárně, vyřiďte mu, že může dál. Budu na vás oba ještě dohlížet... Pokud chcete, tak zde můžete zatím přespávat... Mám tu sice jen ona dvě lůžka, ale moc vážně zraněných pacientů zde ročně stejně není," propustí Sakura pacienta konečně ven. Je nakonec ještě mnohem spokojenější než před chvílí. Demonstruje to tím, že se ve velké židli naplno opře a uleví trochu bolavým zádům. *Musí se přiznat sama sobě, že jsem za ně ráda. Ale taky s nimi částečně trpím... Prošli si peklem... Oba na mě působí zvláštním dojmem, hlavně ten pohled, jako by mi přišel dobře známý... Asi jsem s nimi strávila až moc času,* přemýšlí Sakura ještě chvíli a snaží se ty oči přiřadit k člověku z minulosti. Ať se snaží sebe víc, nedokáže ne to přijít. Jako by už byla na pokraji odhalení, ale o vlásek to uniká... Nedokáže si vzpomenout a to už ji vyruší nový marodící pacient s obvázaným krkem. *To bude angína... Výborně, už nám začínají přicházet ... ty nemoci, na něž mám uložená ta očkování ... měla bych je začít rozdávat. Nechci další mrtvé... Minulou zimu zemřeli tři lidé a všichni onemocněli chřipkou, která se komplikovala.*

"Co ti chtěla?" zeptá se zamračený Podera. *Neměli jsme s ní mluvit ... Nevíme jak s nimi můžeme mluvit. Co když se něco dozví?*
"Jenom se ptala na náš stav, jména a ... rodinu," odpoví bezstarostně Fidora. Podera není tak klidný, rychle popadne bratra za límec a zuřivě se zeptá: "Co jsi prozradil?!"
Fidorovi se takové chování absolutně nezamlouvá, stiskne ruce slabšího bratra a trhnutím se osvobodí, rozčíleným šeptem vše urovná: "Možná jsem přišel o paměť, ale rozum mi zůstal! Věřím mu a stojím na naší straně!"
Oba chvíli hledí tomu druhému zpříma do očí. Nakonec se jako první hne Podera, otočí se a kráčí dál po cestě. Fidora se nehodlá příliš vzdálit, raději se drží s bratrem pěkně pohromadě. Společně jsou silnější, i když čumilové mezi obyvateli vesnice by ani pro ně nepředstavovali žádné riziko.
"Kde vlastně teď jsme bratře?" zeptá se Fidora a tím jako první prolomí ticho.
"Myslím... že je se to zde jmenuje Kyoha. Neznámý muž při vstupu do domu doktorky říkal, že ona je prý jediná v celé Kyoze... Mluvil se svým synovcem," vysvětlí potichu a pomalu Podera, koukne na bratra a trochu se pochlubí: "Já bez mluvení zjistil víc než ty... Víš, že je lepší dívat se a poslouchat?"
"Tse, měl jsi štěstí," znehodnotí Fidora pro jistotu zásluhu bratra, "ale Kyoha nebyla místem, kam nás Takashi-sama poslal, musíme brzy odejít," přehodí hned na poněkud vážnější tón.
"Takashi-sama na nás bude spoléhat," stvrdí Podera přikývnutím, "ale já nehodlám riskovat náš život. Dřív než odejdeme, musíme znásobit naši sílu," rozhodne rázně.
"A-ale co když nás bude Takashi-sama potřebovat a my nebudeme na místě?" obává se Fidora.
"Pak má špatný odhad... Slabá těla, jako jsou ta naše, nedokáží nic velkého... Musí nám dát čas na nabrání síly, aby měla naše role smysl!" vychrlí Podera poněkud rychleji než má ve zvyku, prudce se otočí a zaútočí na bratra úderem shora. Fidora není připraven, ale zvedne ruku dostatečně rychle a úder zablokuje dopadem zápěstí na zápěstí.
"Začneme hned!" řekne Podera.
"Hned, ale doktorka přece říkala..." protiví se rozhodnutí Fidora, ale je přerušen uprostřed věty.
"Neví o nás nic. A ty se řídíš slovy těch, které poslouchat nemáš!" řekne důrazně Podera a udeří bratra do břicha plnou silou pěsti. Fidora hekne bolestí a držíc se za břicho, trochu přikrčený, odstoupí dozadu.
"Jo... Překvapil jsi mě Pode," uzná Fidora a nyní již s úsměvem na tváři se postaví do bojového postoje.
"Konečně správný přístup, dobře Fido," ušklíbne se Pode a rozeběhne se přímo proti bratru. Poprvé po dlouhé době opět běží a je to znát. Při třetím kroku ho totiž neexistující svaly na noze zradí a on padne do hlíny, jako podťatý.
"Co je s tebou?" zavrtí hlavou Fido a hned se vrhá Poderovi pomoc vstát.
"Dobře... uznávám, že tohle není nejlepší začátek. Nejdřív se najíme a pak... budeme cvičit," změní Pode plán velice rychle, když se snaží rozhýbat křeč v noze.
"Taky si myslím," přizná Fido, ale přitom zatne pěst a pěkně tvrdě ho praští, rovněž do břicha.
"Gehu... Co děláš idiote?!" ohne se Podera bolestí i překvapením a přitom vyjádří rozčílení.
"Nechci čekat, zapomněl bych..." vysvětlí Fidora.
Pode se tím pádem uklidní: "Aha... Dobrá, pomoz mi na nohy."

Prosklené dveře se otevřou, zvonek zazvoní a do restaurace vstoupí z deštivé a chladné ulice Muku. *Docela pěkné... hlavně ty úsporné žárovky v lampionech, tse... Hmm, ale pěkně to tu voní... Tak kam asi?* rozhlédne se po částečně zaplněné restauraci. Pátrá po volném místě. Náhle mu padne do oka zcela prázdné místo v rohu, akorát pro čtyři lidi. Mlčky se usadí a čeká. Během čekání na ostatní se baví tím, že si pročítá menu. *Možná to pěkně vodí, ale ta jídla... Nic vhodného pro mě ... a vlastně by něco takového neměl jíst vůbec nikdo,* zkritizuje Muku ve chvilce zápalu pro zdravou výživu. Povzdechne si a opře se o zamlžené okno. Kouká ven a vyhlíží ostatní.
Zvonek u dveří ještě několikrát zazvoní než se v nich objeví očekávaná osoba. Shiori, ukrytý v pláštěnce, kterou si hned odkládá na věšák do kouta. K deštníkům a ostatním pláštěnkám. Muku mávnutím upozorní na svoji pozici. Shiori kývne z dálky na pozdrav a v tu ránu si sedá naproti.
"Ahoj Muku-kun... To počasí je dneska příšerný," pozdraví tentokrát již řádně a hned započne konverzaci na velice profláknuté téma.
"No já nevím... Déšť mě uklidňuje," projeví Muku názor stroze a zadívá se Shiori do očí. V tu chvíli se Shiori přistihne, že zírá. Takže rychle trhne pohledem bokem, zase se v těch hlubokých očí začínala topit. Je z toho trochu nesvá. *Co to dělám? Takhle se zírat? ... No ale když ony jsou tak zajímavé, hluboké a ... krásné. Ne, ne... Jak to o něm přemýšlíš?* diskutuje Shiori v duchu sama se sebou, ale nemůže se ubránit pocitu, že Muku je velice pohledný ... kamarád.
"No... A jaký byl volný den. Musím uznat, že mě sensei včera ráno překvapil, když s vážnou tváří rozhodl, že máme den osobního volna" protne několika sekundové ticho Muku.
"Rozhodně jsem nezahálela. Mám... rodinného učitele, jmenuje se Zen a dává skvělé rady. Mám dojem, že se má Vznešená pěst zlepšila za včerejšek víc než za dosavadní trénink," přizná se Shiori a trochu se zastydí, "je to hloupé..."
"Zen-sama musí být tedy skvělý učitel," uzná Muku. *A nebezpečný Hyuuga k tomu.*
"No... vlastně to byla taková hloupost. Po celou dobu jsem měla špatně palec... Snažila jsem se ho vždy držet rovně... Tak jak je to logické, ale on měl být skrčený a mírně nahnutý před dlaň..." povzdechne si Shiori a názorně ukazuje postavení palce. *Takhle křivě... Co je na tom vznešeného... Spíš by se to mělo jmenovat Hloupě pojmenovaná pěst,* zamyslí se Shiori zamračená při pohledu na nepříliš hezky postavený palec oproti ostatním prstům.
"Občas rozhodují maličkosti," pronese filozoficky Muku.
Znovu nastane ticho. Oba koukají skrze zamlžené okno ven a vyčkávají příchodu dalších členů týmu.
Třetím kdo vstoupí je Minato, hned si všimne svítivých blonďatých vlasů Shiori a až teprve poté znuděného výrazu Muka. *Jsme tu všichni... To se mi nelíbí,* pomyslí si Minato a prohrábne si mokrou ježatou kštici. Svižně projde restaurací a ještě ani nepozdraví a už má otázku na rtech: "Co se děje? Našel jsem lístek od senseie u dveří... Nechápu, že mi nic neřekl," sdělí Minato a posadí se vedle Shiori.
"Ty taky? Myslela jsem, že mě nezastihl doma... Co ty Muku?" podiví se Shiori a hned se obrací na posledního člena.
"Stejně jako vy... Nemluvil jsem s ním... Je to divné," řekne Muku a poněkud znervózní, stejně tak i Minato a Shiori. *Proč takové tajnosti, sensei?* zeptá se v duchu Muku a i ostatní si kladou podobné otázky. A na odpověď nemusejí čekat příliš dlouho. Sensei přichází, překládá si plášť přes paži a okamžitě se nasměruje ke stolu.
"Dobré dopoledne, Shiori, Minato, Muku..." pozdraví Sarn každého zvlášť a posadí se na poslední volné místo, vedle Muka. Přiložením prstu ke rtům naznačí, že mají mlčet, i když se všichni chtějí zeptat na to stejné.
"Mám pro vás velice dobrou zprávu. Hokage-sama se rozhodl, že jste poslední týdny pracovali dobře. Plnily mise E a D, okopávali zahrádku a hlídali psy," řekne šeptem a udělá dramatickou pomlku, vsune pravou ruku pod kimono na hrudi a vytáhne žlutou obálku, "mise kategorie C," prozradí Sarn-sensei konečně a všem se doslova rozzáří oči nadšením. Minatovi nejvíc a Mukovi nejméně, i když v těch temných studnách jeho zraky se stejně většina radosti schová.
*Výborně, konečně to začne být zajímavé...*
*Konečně! Konečně! Pořádná mise! Yosh!*
*Mise C...bude výzva, ale nemůžeme si dovolit selhání. Dattebayo!*
Sensei však stále trvá na tom, aby mlčeli a neprojevovali nadšení nahlas. Některým to dělá trochu problém, avšak mlčí a na gesto Sarna se nakloní blíž, ne moc nápadně, ale je třeba mluvit ještě tišeji.
"Mise spadá do kategorie tajná, kvůli vzniku paniky. Proto oba týmy platí, že podrobné informace se dozvíte zítra v jednu hodinu ráno u západní brány," sdělí Sarn tajemně a Minato se Shiori se zatváří jako, že to je hodně hustý. *Ouuu, tajná mise... to je tak cool!* raduje se Minato v duchu, skoro jako malé dítě z nové hračky. Shiori se culí od ucha k uchu. *Mise C a k tomu tajná. Konečně bude důvod, aby na měl byli Zen-san i Hanabi hrdí,* pomyslí si Shiori. Zatím co se ti dva zbrklouni vyrovnávají s nadšením, Muku se chce ujistit, že slyšel dobře: "Oba týmy? Bude nás tedy osm?" zeptá se Muku a připadá mu to podezřelé. *Zbytečně moc... Pravděpodobně nás čeká náročná noc, ale kvůli eskortě šest geninů? Možná bude našim cíle hlídka... Ale proč by hlídku tajili? Možná test naší schopnosti držet jazyk za zuby?* uvažuje a pokouší se rozřešit hádanku.
"Ano, tým sedm a tým tři spojí své síly," potvrdí Sarn a ostrým, ale krátkým mávnutím ruky ukončí konverzaci na téma Tajná mise. Misto toho raději přehodí na poněkud jinou notu a dokonce mluví už zase nahlas.
"Tak to máme vyřízeno a teď," sensei prolétne jídelní lístek a pokrčí nos, "teď vás zvu na čaj," řekne a mávnutím k sobě přivolá obsluhu. Objedná celou konvici čaje a čtyři šálky a než se vše připraví, tak si trochu promluví s týmem.
"Včera jste sice měli volno, ale doufám, že jste na sobě alespoň trochu pracovali. Mohu vědět, co jste dělali?" vyzvídá sensei.
"Hehe, no já moc... ne. Trochu víc jsem spal a ... ouu," Minato se pokusí brát to s humorem, ale zamračený sensei mu úsměv na tváři trochu ovlaží.
"Kruci Minato! Ber svůj trénink vážně!" řekne prudce a přísně, "na druhou stranu, měl jsi volno. Ale nemusím ti doufám říkat, že tvůj otec trénoval každý den. Nechceš snad být lepší?" doplní Sarn už trochu klidněji.
"No... jo" přizná Minato. *Takže musím dřít i když mám volno? To není vůbec zábava, ale pokud chci uspět... Sakra, má pravdu,* uvědomí si Minato a velice rychle splaskne z předchozího nafučení.
*Stále trochu spoléhá, že mu jeho jméno v něčem pomůže... Ale opak si musí uvědomit sám. Já ho můžu jenom navést,* řekne si Sarn.
"Navíc ani nevíš, jestli dokážeš vyšplhat na kluzkou stěnu... Já už ano... Ty jsi pravděpodobně uspěl jenom proto, že máš Shiori rád," doplní Muku slova senseie.
"Hej! Nemachruj a... sklapni," ohradí se Minato okamžitě. *Měl bych zajít na cvičiště a ověřit si to... Snad se ten ... kruci na něho nejde žádná přezdívka ... černovlásek! Snad se plete,* pomyslí si Minato a přitom se podívá na nohy.
"Skvěle Muku, takže jsi na sobě pracoval zrovna tak, jak jsi slíbil. Tvůj přístup se mi líbí, ale i přes to... Měl jsi to zvládnout rychleji a volný čas využít lépe nemyslíš?" pochválí sensei svého studenta, ale pro jistotu zase ne moc. *Některým stačí jedna pochvala a hned jim rostou křídla... Raději nepřechválit,* pomyslí si Sarn.
"Asi ano, chtěl jsme se zdokonalit v jedné technice katonu... Bohužel Váš domácí úkol mě zaměstnal docela dlouho. Ale začátky jsou občas komplikované," odpoví Muku bez jakékoli formy protestu. Zodpovědně a přímo. *Především mi dělá problém stále zjisti, jak moc mám být slabší než ostatní... Ale myslím, že začínám mít konečně jasno... Budu pracovat na čtyřicet procent... To asi souhlasí se schopnostmi Minata,* dodá Muku v duchu.
"Prosím, zde je váš čaj. Přeji dobrou chuť," položí servírka tác s čajovou konvicí a čtyřmi šálky do prostředka stolu. V onu chvíli jejich konverzace samozřejmě neustane. Ještě je na čase poněkud podrobný výslech Shiori, v němž se Sarn-sensei celkem dost rozpovídá o velkém významu maličkostí pro práci a poslání shinobi. A taky zabrousí do pouček o nedokonalosti většiny světa. Takže v konečném měřítku Shiori schytá větší napomenutí za špatný přístup, než-li musel snést líný Minato.
"No a já už budu muset jít... Zde máte peníze. Bude vám to stačit na zaplacení čaje a možná něco zbyde... To si třeba rozdělte. Dnes se věnujte především práci s chakrou, ale déšť vám taky neublíží... Takže pokud budete mít chuť, takový trénink taijutsu v dešti a zimě je pěkný test vaší vůle," předá Sarn poslední dnešní radu a odejde pryč z restaurace, celý se schová do svého pláště a zmizí mezi domy.
"Déšť mi sice nevadí pozorovat a poslouchat, ale když můžu, tak počkám, až se trochu zmírní... Vy jdete nebo?" prohodí Muku a dopije poslední doušek čaje.
"Já musím dohánět včerejšek... Zdar Muku," rozloučí se Minato nakvašeně.
"A se mnou se nerozloučíš?" ozve se Shiori.
Minato se překvapeně zastaví: "Ty nejdeš se mnou?" zeptá se celkem překvapeně, protože Shiori s ním často chodívá stejnou cestou.
"Já tady ještě chvilku zůstanu... Opravdu se mi tam nechce, ale ty klidně běž," vymluví se Shiori a tak trochu popožene Minata. *Teď mám šanci Muka trochu poznat. Je pro mě záhadou tak přece nepůjdu zase s Minatem ... když o sobě víme dokonce i to, jaké máme sny,* pomyslí si Shiori a s úsměvem se otočí zpět dopředu.
"Aha, tak ahoj," přijme Minato, stále trochu překvapeně, ale vlastně mu to je jedno. Do Shiori už není takový blázen jako před měsícem. Od té doby se stalo docela dost věcí, které ho přesvědčili, že Shiori je dobrá kamarádka. *Zatracenej déšť, proč zrovna dneska?! Fakt jsem měl trénovat včera ... kso. Ale co... Budoucí Hokage přece neuteče pod střechu při první kapce,* rozhodne se Minato a přidá do kroku. V tu ránu je celý mokrý před stěnou, jejíž tenká ledová pokrývka stále drží, i když rozhodně není pod nulou.
"Dobře... asi to není normální led, ale to je fuk. Teď se konečně přesvědčím, jestli měl Muku pravdu. A jestli ano, tak ho doženu a v noci pak budeme oba na stejné úrovni!" řekne Minato motivačně, jako by mluvil k své vlastní armádě před bitvou. *Dobře... Jak to bylo? Vlnit chakru... Není tady nikdo, aby mě jistil... Musím poznat, jak my vystačí síly a nevypustit ani kousek, jinak si namlátím... Tak jo,* uvolní Minato lehké napětí hlubokým oddechnutím a sprintem se rozeběhne přímo proti stěně...