Naruto Akkipuden - 13) Krev, smrt a oheň!
Kapitola 13.
Krev, smrt a oheň!
Krev, smrt a oheň!
Konohamaru a ostatní vystoupí z lodi na dřevěné molo. Poměrně rozlehlý přístav hostící množství plachetnic, námořníků a obchodníků panuje v něm čilý ruch, i když většina hluku vychází z vyhřátých hospod a obchodů. Všichni cestující z plachetnice, která přivezla tajný tým shinobi, se rovněž vylodí a rovněž zamíří z chladných ulic do míst, kde se dá najít práce, pití i docela dobré jídlo.
"Kam teď Konohamaru?" zeptá se Ino, zatím co se lehce třese zimou. *V Konoze bylo takové teplo a tady...* zjišťuje, že ani plášť ji nezahřeje.
"Našim cílem je získat informace o válce... Nejvíc by toho měl vědět místní velitel stráže, zeptáme se jeho," rozhodne Konohamaru a vykročí po zasněžené cestě. Ino, Udon i Moegi ho následují a zachovávají ticho. Už jsou to profesionálové, ne děti, které nevydrží chvíli potichu a musí neustále mlet pantem.
Blízko u pobřeží je velká koncentrace hospod a různých obchůdků, ale až nepříjemně málo stráží nebo jakéhokoli dozoru. Nikdo, kdo by vypadal jako ruka zákona. *Muži ve městě už jsou jen starci a děcka, ti ostatní se skrývají v hospodách a nejspíš zde ani nebydlí... Válka si všechny mladé vytáhla,* pomyslí si Konohamaru a zamračeně pozoruje stále pustší ulice bez stráží. Až konečně někdo, kdo by mohl vědět co se děje. Vrásčitý, šedivý a starý pán. Vyzbrojený pouze obuškem a oblečený v zimním oblečení, jenž překrývá kus látky se znakem města. Prostou bílou kotvu na modrém pozadí.
*Takže takhle dnes chrání své lidi samurajové?* zavrtí Konohamaru hlavou a kývne na Udona, aby navázal s postarším strážným rozhovor. Udon rozumí a odpojí se od skupiny.
"Přeji dobré poledne pane," pozdraví Udon v úkloně a strážného hned zaujme.
"Potřebuješ něco?" zeptá se nedůvěřivě, vidí že jde o cizince.
"Já a mí přátelé jsme dnes vystoupili z lodi a hned nás okradli... Vlastně nám zmizela taška s důležitým majetkem hned pod nohama. Potřeboval bych nasměrovat na stanici městské stráže, chci zločin nahlásit," vysvětlí podrobně Udon a tváří se docela smutně, ostatně tak, jako člověk, kterého před chvílí okradli. Strážný pokýve chápavě hlavou.
"Od začátku války sem směřuje pořád víc cizinců a hodně jich jsou pěkné sv**ě, vaše věci už asi nedostanete, ale pokud to chcete přece jenom ten zločin nahlásit, tak to vezměte tudy rovně a u třetí zatáčky vpravo odbočte. Je támhle na kopci," postěžuje si a natáhne ruku za sebe.
"Děkuji vám, alespoň se pokusíme," odpoví Udon v úkloně a tím se rozloučí. Odebere se zpět ke skupině, čekající za rohem. Vylíčí jim co se během krátké chvíle dozvěděl. Všichni tedy opíšou cestu popsanou strážným. Na konci ulice se tyčí jediný kamenný dům v přístavu. Před dveřmi stojí mladík, pravděpodobně nemá víc než patnáct let a výzbroj na něm doslova visí. Skupina dospělých a cizích lidí ho uvede do stavu pohotovosti.
"Nazdar hochu, viď že můžeme dál?" promluví medovým hlasem Moegi a věnuje chlapci milý úsměv. Moegi sice už není dvacet, ale přes to nebo právě proto, je z ní ten kluk docela vedle. Svůdný pohled, milý úsměv a přitažlivé křivky se zkombinují do koktejlu, jenž donutí kluka pouze tiše pokývat hlavou a ani ho nenapadne, že by této skupince měl dělat problémy.
"Díky," odpoví Moegi a dá mu letmou pusu na čelo. Otočí se na své parťáky a dočká se rozpačitého přijetí tohoto manévru. Ino kroutí hlavou a Udon s takovým postupem prostě souhlasit nemůže. Ovšem Konohamaru kývnutím uzná, že je to v pořádku a jeho názor je minimálně pro Moegi ten nejdůležitější.
Projdou tedy kolem červenajícího mladíka. Velkými dřevěnými dveřmi vstoupí do budovy.
*Z venku se zdá být rozsáhlá, ale moc místa tu není. Nejspíš mají tlusté stěny,* zhodnotí Konohamaru a rozhlédne se po nepříliš rozlehlé chodbě. Zrovna prochází úředník se štosem dokumentů pod paží, udržuje si přísný pohled a příchozí čtveřici pozdraví pouze kývnutím. Ani nepromluví, evidentně spěchá.
"Moment pane!" upozorní na sebe Konohamaru hlasitým oslovením úředníka. Přísný muž strne na místě a pomalu se otočí. Znovu nic neřekne.
*Je němý nebo jenom namyšlený?* ptá se Konohamaru sám sebe, ale na úředníka má jinou otázku: "Kde tady nejdu nějaké vedení?" zeptá se poměrně nezdvořile.
"Neumíte číst? Tam rovně a vlevo, tse!" štěkne přísný muž jako protivný pes, znovu se otočí čelem ke schodům a pokračuje ve výstupu.
"Co má za problém? Koleduje si o pořádný pohlavek," řekne uražená Moegi, chování kancelářského úředníka se nelíbilo ani jí a moc by nevonělo vůbec nikomu.
"Válka zde klepe na dveře, nečekejme pohostinnost. Dá se to pochopit ne?" zastane se Udon místního defakto kolegy. Moegi nad tím mávne rukou a ostatní k tématu nepřidají nic. Prostě tedy podle navedení nacházejí dveře velitele stráže.
"Nechte to na mě, vy počkejte zde," řekne Ino, sotva přijdou ke dveřím.
"Možná by tam měl jít Udon, v jednání s lidmi je sběhl..." chce nejprve navrhnout Moegi. Ino založí ruce na prsou a Udon odmítavě zavrtí hlavou. Moegi konečně dojde proč zrovna Ino, dlouhým přikývnutím dá pochopení najevo. Ino tedy zaklepe na dveře.
"Moment... No, jo dále, dále!" ozve se chraptivý hlasem patřící pravděpodobně silnému kuřákovi. Jenom Ino vstoupí do kanceláře, ucítí smrad kouře a kouřový opar tetelící se u stropu jí trochu komplikuje výhled. *Ten musí pálit jednu za druhou... Hrozný zlozvyk,* zavrtí Ino hlavou a až tehdy najde muže, který ji pustil dovnitř. Je slušně oplácaný, spíš docela tlustý. Oblečený v bílé košili kterou překrývá rozeplé sako. Zkrátka je neupravený až hanba, ale důležitě se tváří, to zase ano.
"Tak co je? Nezdržujte!" vyzve Ino netrpělivý velitel, stejně jako úředník i on zní neuctivě.
"Nebudu mluvit moc kolem... Popravdě, jsem tu za cílem zjistit co se vlastně v této zemi děje a jak se všechno děje, myslím tím válku samozřejmě," řekne Ino jasně a přímo. Udržuje si kamenný výraz a možná zrovna ten tlustého velitele rozčílí. Zrudne, vstane a napřáhne ruku ke dveřím: "Ven ty novinářská kryso!" křikne tak hlasitě, že se trochu zadusí.
Ino se nehodlá nechat raplem v kanceláři odradit. *Rozčílená mysl vzdoruje ze všech nejméně.* Nadále si udržuje vypočítavý klid. Tím velitele zaskočí a tak je nucen výzvu zopakovat: "Ven nebo ti pomůžu. Je mi jedno, že jsi ženská!" ubere na hlase, ale přidá výhružku.
"Myslím, že ne. Chci informace o válce a Vy mi je řeknete," odpoví Ino mírně a zcela neotřeseně. Jako by na ni hlasitý křik neměl absolutně žádný vliv.
"Tak to už přestává všechno," zaprská tlustý velitel, vysune se zpoza stolu a odhodlán vystrnadit tu drzou ženskou z kanceláře, jde přímo k ní. Ino se nehýbe, vnitřně se připravuje na rychlou reakci. Muž ji stiskne rameno. Pravá ruka v ten okamžik vystřelí zpod pláště a dva prsty se dotknou spánku rozčíleného člověka. Tímto okamžikem jako by se svět zastavil. Ino i tlustý velitel se oba ocitají v absolutní tmě. Muž již není rozčílený, tváří se spíš jako nesvéprávný. Oči stočené k sobě a otevřená ústa. Civí to na Ino jako nechápající troll.
"Které frakce válčí?" položí Ino první otázku.
"Shogun-sama válčí proti povstalcům," zamumlá muž první odpověď.
"Kdo má převahu?" ptá se Ino dál.
"Nemám dostatek informací, ale síly jsou údajně vyrovnané," zamumlá muž znovu, mluví strojově monotónně.
"Na které straně stojí přístav?" položí Ino třetí otázku.
"Jsme věrni Shogunovi-sama a bojujeme za něho, ale jsme odříznutí. Většina zdravých mužů a silných žen odešla na frontu před přístav. Povstalci však postupují. Ale naše obrana je dobrá, bude jim to trvat a možná to vzdají," informuje Ino velitel i o této pravdě.
"Proč povstalci válčí?" zeptá se Ino na poslední otázku.
"Jsou to tupci. Prý je Shogun-sama utlačuje, ale to je lež, Shogun-sama je dobrý panovník. Je to banda šílenců a strhla je touha po moci a falešné sliby jejich vůdců," velitel odpoví i na poslední otázku a Ino spojení myslí přeruší. Sundá citlivé prsty ze spánků nyní již klidného muže, který se okamžitě sveze k zemi a začne odfukovat, jako by před chvílí spokojeně usnul.
"Děkuji za příjemný rozhovor pane, dobrý spánek," popřeje Ino s letmým úsměvem a nasadí si černé rukavice. *Ta přílišná citlivost je někdy až otravná... Kyuubiho chakra mi za války pomohla, ale teď mi akorát komplikuje život,* povzdechne si Ino při pohledu na své až přecitlivělé prsty.
Před kanceláří již čeká její tým na odpovědi, okamžitě rychle a tiše opustí budovu, dřív než někdo najde spícího velitele. Hned venku jim Ino prozradí co se dověděla: "Není toho moc. Jedná se o povstání, zdá se, že ti lidé byli utlačováni. Velitel však tvrdil, že přístavním se dařilo. Rovněž se nedaleko od města nachází bojiště... Takže je šance hned zde pozorovat i druhou stranu. Celý konflikt je údajně zatím vyrovnaný," popíše Ino v shrnutí všechny odpovědi.
A znovu stojí na tom samém rozcestí. Starý hlídač ani nikdo jiný zde není.
"Tak dobře," začne Konohamaru, "Já, Moegi a Ino půjdeme na frontu a zjistíme, jak to vidí přímo vládní vojáci... no a vlastně i povstalci. Pokusíme se získat zakalený názor obou skupin a z něj vyvodit závěr," kývne a Ino i Moegi mu kývnutím potvrdí, "ty zůstaneš zde Udone. Budeš pozorovat žoldnéřské skupiny a pokusíš se zjistit, jak se vede obyčejným lidem," předá úkol i poslednímu členovi rozdělující se skupiny. *Udonova síla je spíš v jazyku a taktice... Není stejně dobrý v boji jako Ino nebo Moegi... Snad se nepřiplete do žádných potíží.*
"Jak myslíš Konohamaru," přijme Udon bez řečí. Je smíření s nejslabším bojovníkem skupiny, taková pozice zrovna jemu těžkou hlavu nedělá.
"Dobrá, hodně štěstí... Do práce," rozhodne Konohamaru a tak za sebou trio Moegi, Ino a Konohamaru nechá Udona. Je samotné čeká cesta ven a před hradbu, válka je jim momentálně blíž než vůbec mohli ze začátku cesty doufat. V každém z nich blížící se čára smrti vyvolává smíšené pocity. Ino si pamatuje víc smrti než Konohamaru nebo Moegi, v ní blížící se fronta vyvolává nepříjemné vzpomínky na dávnou minulost. *Moegi vlastně neví co čekat od války... Ani Konohamaru žádný velký konflikt nepodstoupil... Vše je trochu jiné, než v shinobi souboji... té smrti a utrpení je najednou tolik,* zamyslí se Ino na chvíli. Musí zatřást hlavou, aby vzpomínky vypudila.
A zatím co zbytek týmu šlape ve sněhu, Udon vchází do jedné z přístavních hospod. Nic si neobjedná, prostě se posadí ke stolu a kouká, pozoruje, poslouchá a naslouchá. Slyší hluk a křik, vidí spoustu lidí, kteří se baví a falešně se opíjejí. *Opíjejí se, aby zapomněli, že se k nim blíží válka... Většinou asi nejsou odtud, žoldáci a podobné krysy, které vydělávají na válkách,* hodnotí Udon lidi kolem sebe a létá zkoumavým zrakem z jedné tváře a postavy na druhou. V oné hospodě stráví asi dvacet minut, pak vstane a najde další blízký podnik. *Zde není tak veselo... Ještě aby bylo, zde sedí místní. Těm se válka vkrádá do domu,* chvíli stojí ve dveřích a kouká po částečně zaplněném lokále. Většinou zde sedí samí staříci. Udon se rozhodne něco zjistit.
"Mohu přisednout pane?" zeptá se slušně a tváří se přátelsky.
"Ale jo," odpoví děda tónem, jako by si povzdechl.
"Trápíte se?" naznačí Udon zájem o staříkovi starosti.
"Mám syna i vnuka ve válce," povzdechne si děda znovu.
"Chápu, bojíte se o ně," kývne Udon chápavě, ale děda s tím zdá se nesouhlasí.
"Bojím?" vzpřímí se a přísně na Udona pohlédne, "zatraceně to ne. Ti dva se o sebe postarají. Mě spíš štve, že už mě s nima nepustili!" řekne důrazně.
"Vám se chce do války?!" zeptá se Udon trochu vykuleně, zaskočilo ho to.
"Bojujeme pro Shoguna-sama a ten o obchodní přístav stará dobře. Nechci si nechat poroučet bandou farmářů, sedláků a kopáčů, co mám dělat. Musíte uznat, že jsou to naprostí kreténi... Bojují prý za lepší život a proti utlačovateli... Pche, když dělám podřadnou práci, tak musím očekávat podřadné zacházení od lepších lidí," rozpovídá se děda a hned se odhaluje, jaký má přístup k povstalcům. Udon reaguje chápavým přikyvováním. *Něco se mi nad tím od začátku nezdálo. Velitel tvrdí, že vzbouřenci se mají špatně, ale on dobře. Dědek říká zase trochu něco jiného... Že by Shogun dlouhodobě vykořisťoval nižší vrstvy a nadměrně zvýhodňoval obchodní části země, jako je třeba přístav? Je to možné, ale v takovém případě jsou přece v právu vykořisťovaní a utlačovaní... Žádná práce přece není podřadná a nelze okrádat chudší, aby byli jiný zbytečně bohatí. Samozřejmě, že obchodník má víc než rolník, ale ne díky státem řízené krádeži. Lidé byli rozčílení a poté stačila už jen jiskra a vše začalo... Nyní záleží na jiskře, ovšem zatím stojím spíše na straně rebelů,* zamyslí se Udon.
"Tak takhle to je," odpoví nakonec, "dám si čaj, děkuji!" zavolá poté Udon na obsluhu za pultem. Objednávka čaje není zrovna častá, ovšem sloužit mohou. Udon si tedy v klidu vypije šálek horkého čaje. Konečně se trochu zahřeje. Posléze se pustí s dědou do trochu podrobnějšího povídání. Nechá si převyprávět pár příběhů ze staříkova mládí a taky něco, co se říká o válce. Pár desítek minut celý rozhovor zabere. Nic moc nového se nedozví, pouze fakt, že místní si opravdu žijí dobře na úkor jiných. *Měl docela zajímavý život a zní sympaticky, ale z celkového hlediska je tento muž zatím nepřítelem toho, co uznávám já a čím se i částečně řídí Konoha i Země Ohně,* řekne si nakonec a vstane.
"Děkuji za vyprávění, měl jste zajímavý život," uzná Udon a rozloučí se se staříkem i celou hospodou. A zase stojí venku na mrazu. *Ještě se zde porozhlédnu, možná přece jen přijdu na další informace.* Začne tedy znovu šlapat sníh, kouká kolem sebe, ale vlastně není nic zvláštního co by mohl vidět. Ulice jsou stále prázdné a pouze na molech se překládá zboží z lodí na souš a na opak. Brzy však prázdnota pomine a za Udonem si najdou cestu dva městští stráže. Ne to by nebylo nic divného, ale když zatočili stejným směrem jako on, tak už nabyl jistého podezření. *Co tá zatraceně...* krátce se ohlédne a přidá do kroku. Slyší i okované boty, které zrychlují. *Jdou snad po mě? Proč?!* lekne se Udon a prudce zatočí do uličky, kudy by stráže nikdy nešly. Taková tmavá ulička v mezeře mezi domy. Stráže procházejí rychlým krokem kolem a Udona nechávají být. *Co to mělo znamenat? Asi vážně jen náhoda... Pocit nepřátelství k tomuto městu... Pravděpodobně jsem trochu paranoidní,* oddechne si, že po něm místní stráž nejde. Projde skrze uličku, až se znovu ocitne na obyčejné ulici.
*Nebezpečí!* šestý smysl ho varuje, smysl který si většina shinobi vypracuje téměř k dokonalosti. Zaznamená to. Ledové hroty, které míří přímo na něho. Bleskovým, shinobi pohybem uskočí do středu ulice. Nervózně sleduje, jak těžké rampouchy padnou na místo, kde ještě před chvílí sám stál. *To bylo vážně štěstí... Najednou dvě divné situace, jako by po mě snad osud šel. To asi není pravda,* znovu si oddechne a narovná se z přikrčení, opráší z oblečení sníh a nadechne se zhluboka, aby se zbavil zbytku nervozity. Trochu ho zaskočí náhlý poryv větru, jenž do tváře navane trochu sněhu. *Tfuj, hnusný sever,* zamručí v duchu.
Svist! Ucho mu cosi polechtá a zabodne se do sněhu. *Samurajský šíp?!* "Argh!" pocítí chlad a silné bodnutí v zádech. Náraz jim škubne a srazí ho na koleno. *Takže po mě jdou!* A rázem druhé škubnutí, bodnutí, chlad a krev na zádech. "Arrrr!" zařve Udon bolestí a tasí kunai, otočí se směrem odkud šípy přilétají, ale už má v sobě dva. Přilétá další. *Soustřeď se na cíle! Ignoruj bolest!*
Prudkým švihem odrazí první šíp a vzápětí druhý i třetí, létají rychle z sebou, ze střechy domu kousek od něho. *Tři střelci, tři kunaie!* Udon překoná bodavou bolest v zádech a mrští tři kunaie proti cílům stojící na střeše. Avšak zanedbá přitom obranu a poslední šíp, jenž je vypálen, ho zasáhne do hrudi. Pěkně to s ním škubne a shodí na zem, šíp se sice nedostane přes shinobi vestu, ale Udon se pod náporem sveze na záda. "Graaaa!" další příval bolesti jak se šípy v zádech zavrtají hlouběji do masa a zalomí se uvnitř. V ten samí okamžik tři přesně zamířené kunaie zasáhnou ve stejný moment své cíle. Čelo, oko, krk... tři smrtelná zachraptění a tři bouchnutí za sebou zanechají útočníci, jenž se kutálejí ze střechy domu. *Co-co byli zač. C-argh!* plazí se po čtyřech z ulice a zanechává za sebou krvavou lajnu. Zhluboka oddechuje a snaží se, aby mu šípy trčící ze zad způsobovaly co nejméně bolesti. Doplazí se až k tmavé ulici a vtom je zahlédne, další nebezpečí. Ti dva strážní, o nichž si myslel, že ho pronásledovali, nyní běží proti němu. Nechystají se na něho s obušky, ale se sekyrami. *Chtějí mě zabít... proč? Co se stalo? Někdo se mě rozhodl odstranit... nás všechny? Zvládnu se ubránit!*
Přichází útok, sekery dopadají na Udonovu hlavu, proříznou kůži na čele, ale dál se nehnou. Udon sbírá sílu a překonává bolest, tasí další dva kunaie a zasekne jeden do každého z topor seker: "Nebudeš to mít tak snadné!" řekne a zatne zuby, bolest v zádech ho přivádí pomalu k šílenství, ale musí přežít. *Dostat se pryč... Tým musí zjistit, že existuje jediná správná strana v konfliktu... Povstalci se nás nesnaží zabít, zatraceně!* zabere a přetlačí oba starší strážné, odžduchne je do sebe a protočí kunaie v prstech. Z ranky na čele vytékají další kapky Udonovy krve a dotvářejí tak docela strašidelný pohled, jenž zpod hranatých brýlí vrhá na dva strážné.
"Jsem shinobi a stále dýchám, neporazíte mě," řekne a sníh kolem jeho nohou se dá do pohybu. Kunaie, které drží v rukou se rudě rozzáří, jako by je nyní vytáhl z kovářské pece.
"Do háje! Útok, út...!" začne řvát vyděšeně jeden ze stráží před ním, kterým právě vyblokoval pokus o jeho zabití. Ale nedokončí větu. Udon je v tu ránu před ním a nechává projít rozžhavený kunai ústy obou útočníků. Okamžitě sahá po dalších, otáčí se a vidí kolem sebe další čtyři starší muže a dva mladíky, všichni patří k městské hlídce.
"Zabte ho! Zabte to monstrum!" křičí vysokým, vyděšeným hlasem jeden z nich a ukazuje.
"Proč? Proč mě zatraceně chcete zabít?" položí jim Udon jednoduchou otázku a natáhne ruce před sebe, proti nim. Na každém prstu visí jeden kunai a rudě žhne. V Udonových očích je bolest z rány, otázky a částečná lítost, že neví. Neví Proč? proč na něho útočí tito lidé a proč je tady musí zabíjet.
"Jsi špión!" vykřiknou všichni naráz a rozeběhnou se kolem. Udon si povzdechne, zavře oči, aby se mu v nich nezaleskla slza a šeptne: "Odpal."
Všech deset do ruda rozžhavených kunaiů se najednou rozletí na stovky žhnoucích střepin. Jsou od Udonových rukou vystřeleny jediným směrem. Proti starcům a dětem ve zbrani. Střepiny trhají, drásají a zapalují. Prořezávají maso a krev se na jich povrchu vypařuje. Jen pár z nich nalezne svůj cíl, ale tech pár způsobí zasaženým strašná muka. Padají k zemi a krev z nich teče odevšad. Děti i starci, odsouzení k smrti a utrpení. *Prosím... odpusťte!* věnuje jim myšlenku. Pocítí silné bodnutí v zádech, které ho donutí padnout na kolena. *Zatracené šípy... už ... už se odtud nedostanu,* zhluboka oddechuje. Cítí, jak přicházejí mdloby a vytrácí se sluch. Upadá do bezvědomí, z něhož se pravděpodobně už neprobere, ale upadá pomalu. Proto ho ten člověk zastihne ještě při smyslech.
Ten člověk. Udon nejprve spatří černé, vysoké boty a z nich vycházející černé nohavice. Přichází blíž, zastaví se před Udonem. Poslední pohled patří tváří toho člověka. Obličej má zahalený kuklou a na sobě šedou vestu. *Shinobi vesta... tajné kapsy... která země, kdo?* míhají se Udonovi v hlavě myšlenky. Kdo právě vyhlásí Zemi Ohně skrytou válku, který maskovaný shinobi ho právě zabije. Udon vidí, že se rty pod maskou pohnou. Maskovaný shinobi něco řekne, jenže Udon ho přes hlasitý tlukot svého srdce neslyší... A poté se napřáhne. Kladivo zasáhne Udonovu hlavu, poškodí lebku a otevře další krvavou ránu. Okamžitě ho pošle k zemi, zhasne všechno světlo.
Oheň praská, kolem je cítit horko a smrad kouře. Tlak a bolest v zádech dává znát, že je stále živý. Udon otevírá oči. Svět před ním je lehce rozmlžený, jelikož mu na nose nesedí brýle, ovšem i přes to vidí, kde je. *Mučírna!* probudí se v něm hrůza. Poznává mučící nástroje ve skříních. Palečnice, boty, pohrabáče, kleště, biče, řetězy a další odporné nástroje, pro než Udon jméno nezná. Sám je přivázaný provazem na nějakém žebříku a je polonahý, má jen kalhoty a kolem hlavy nějaký kus hadru. *Co se bude dít? Kde je kdo? ... Kso, jak se to mohlo stát! Proč jsem neumřel... Teď, teď to bude strašné ... projdu si peklem a poté mě zabijí... Ale nesmím zradit, nesmím zradit!* říká si Udon v duchu, ale ví, že v něm je momentálně malá dušička. Cítí opravdový strach.
Dveře zaskřípou a do místnosti vstoupí čtyři maskované osoby. Celé v černém a s kuklou na hlavě, pouze temně rudá shinobi vesta lehce narušuje černý ráz oblečení. Ale dveře nezavírají, za nimi přichází další osoba.
"To jsi ty? Zrádce!" Udon ho okamžitě pozná. *Co tady chce? Co tady chce a co chce po mě?!*
"Takže si mě pamatuješ, výborně." řekne spokojeně Naruto a začne si prohlížet nástroje určené pro způsobování bolesti. Téměř okamžitě si vybere. Dřevěná koule s hrboly přivázaná na řetězu, visící z rukojeti. Přejde k Udonovi.
"C-co chceš? O co ti jde... v Zemi Sněhu?" zeptá se Udon. *Nemohu čekat nic než bolest. Od něho už se nikdo nedočká ničeho dobrého... V očích vidím šílenství.*
"Jak se to vezme. Já nejsem na ničí straně, všichni jsou na mé straně a zbavuji se škodné," odpoví Naruto podivně," ale ty tu nejsi kvůli přátelskému popovídání," upozorní Udona.
"Takže můj milý, obrýlenče... Kde jsou? Nedaří se mi je vycítit," položí Naruto zdánlivě nejasnou otázku, ale Udon hned ví.
"Kdo kde je?" zeptá se nechápavě, hraje blbce.
"Ale no tak, přece oni," napoví Naruto.
"Nevím co tím myslíš," zavrtí Udon hlavou.
Naruto se uchechtne: "Je tohle vůbec možný?" napřáhne se a vší silou praští. Tvrdé dřevo udeří do Udonovy ledviny a způsobí odpornou bolest.
"Arg, J-jsem tu sám, přísahám!" odpoví Udon s bolestivou grimasou na tváři.
"Já se pravdu dozvím, proč podstupovat... BOLEST?!" vykřikne Naruto a napřáhne se znovu, dřevěná koule znovu udeří do stejného místa. A poté znovu a znovu, znovu a znovu. Bolest je stále silnější a nechráněná ledvina se trhá. Místo je fialové až krvavé, ale rány neustávají. Dopadne jich přesně dvacet jedna. Všechny na stejné místo, všechny způsobí bolest takovou, že Udon je ke konci bití, na pokraji zhroucení.
"Vodu!" poručí si Naruto a jeden z přítomných zakuklených mu podá kýbl plný vody. Vychrstne ji na Udona.
"Ještě není čas usnout... výslech pokračuje," ušklíbne se a odloží dřevěnou kouli bokem.
Udon částečně vydechuje a částečně křičí bolestí a zoufalstvím. Ledová voda ho znovu přivedla zpět, znovu je připraven na mučení. *Neprozradím je! I kdyby mě měl umučit k smrti!* utvrdí se v přesvědčení.
"Nebudeme nudní... Co trochu žhavého železa? To máš přece rád," využije Naruto chvíle pro odporný vtípek s odkazem na Udonův bojový styl. Sáhne pro rozžhavené železo v peci a namíří ho na Udona, až může cítit sálající žár.
"Takže?" dá Naruto poslední šanci. Ale Udon pouze zavrtí hlavou.
"Dobrá!" zavrčí a okamžitě začne. Rychle přitiskne žhavé železo Udonovi na prsa a začne jezdit sem a tam. Udon řve bolestí, maso se škvaří a trhá. Krev teče a vypařuje se. Rána uhelnatí a prohlubuje se. Bolest se stále stupňuje a když je Udon znovu na pokraji bezvědomí, tak Naruto znovu přestane a znovu ho polije ledovou vodou. Znovu ho tedy probere z osvobozujícího bezvědomí: "Nejdřív mi řekneš... Kdo a proč!?"
"Říkám ti... Jsem tu sám... Měl jsme zjistit... Situaci místních," dostává ze sebe Udon přes odpornou bolest na hrudi, která přebíjí i bolest v boku.
"Ne... Je vás víc. To jste tu pouze kvůli tomu?" zeptá se Naruto.
"Táhni k čertu," zavrčí Udon.
"Jak myslíš... Ještě tě trochu upravím," zamračí se Naruto. Udonova odolnost ho začíná štvát. Počítal, že tohle obrýlené, intoušské pako se zlomí hned po prvních ranách a ono nic. Hodí pohrabáč zpět do ohně a převezme si: "Výborně... Devítiocasá liška... jak příhodné," pochvaluje si trefný název devítihlavého biče se zoubky na konci. Zoubky se vždy zaříznou a efektivně potrhají kůži i maso. S tímto ďáblovým nástrojem v ruce obejde mučeného, nyní je čas nechat pocítit odpornou bolest jeho záda.
Švihne poprvé, a hned poprvé jsou škody na zádech obrovské. Devět hlubokých seknutí a devět kousků masa ze zad pryč. Dal tedy Udonovi pocítit bolest, kterou mu každý jeden švih způsobí.
"Uvědom si, že nakonec stejně promluvíš... Jen k tomu povede stále bolestivější a bolestivější cesta!" upozorní ho Naruto a švihne znovu. Dalších devět hlubokých ran jako od nože, další maso ze zad je pryč.
"Raději zemřu," prohlásí Udon stále pevně. Odpovědí je mu další švihnutí a další bolest znásobená devětkrát. Naruto se znovu pustí do té odpornosti s vervou. Bič dopadá na záda tak dlouho, až z nich nevznikne cosi jako jakási kaše. Směsice krve, masa a potrhané kůže visící ze zad dolů. Bolest byla tak strašná, že Udon nakonec stejně upadl do bezvědomí. Prostě to nevydržel a Naruto se absolutně nedržel zpět. Však taky zrovna Udon mu ze všech tří přirostl k srdci nejméně. Takto umí být tedy Naruto krutý k lidem, které měl kdysi i docela rád, ale které nepovažoval přímo za dobré přátele. Sám a osobně, bez ostychu jim dobrovolně způsobuje tolik fyzické bolesti.
"Ledovou vodu, pane?" zeptá se jeden ze zakuklených.
"Ne... nepomůže," odmítne nabízené vědro. Místo toho položí Udonovi pravou ruku na hrudník a zavře oči. Udona v momentě obalí démonická chakra, pronikne do jeho ran, které se začnou regenerovat a zacelovat. Brzy jsou všechny pryč a léčivá démonická chakra opouští Udonovo tělo. Probouzí se a nic ho nebolí, cítí se zcela v pořádku a docela silný.
"Zatraceně! Ty sv**ě..." zavrčí Udon hned, když si uvědomí, co se stalo *Nech mě konečně umřít... Nech mě umřít! Nemůžeš mě přece vždy vyléčit a pak zničit... To přece... Ale jistě, může... Má pravdu... Já nakonec promluvím,* uvědomí si zděšeně, že bude podstupovat hrozné mučení, dokud nepromluví. A ví moc dobře, že nakonec promluví, jelikož bude bolestí šílený.
"Teď už promluvíš... Přece jenom, jsi shinobi... Pokoušet se tě zlomit nástroji, by stálo moc času, který nemám," uzná Naruto a odhodí devítiocasý bič bokem.
Zavře oči, potřebuje se důkladně soustředit, poměrně pomalu začne skládat rozličné pečetě. Pečetí je spousta, dlouhá řada. Udon jen bezmocně vyčkává, pohlcuje ho pocit naprostého zoufalství. *Nakonec promluvím, promluvím a zradím. Nakonec ano... má tedy cenu podstoupit to utrpení... Nemá to cenu! Pokud budu na konci sil, on využije sílu, kterou získal a vyléčí má zranění... Nesutále bude začínat znovu a znovu, až nakonec budu tak bolestí a neustálým mučením šílený, že je prozradím... Ale ne! Musím získat čas... musím!*
Tímto série Narutových pečetí končí. Konečky prstů pravé ruky zahoří rudou démonickou chakrou. Naruto prsty přiloží Udonovi na čelo a tím na něm utvoří značky pečetě. Poté odstoupí a složí dalších pět různých prstových pečetí. Nevyzradí název používané techniky, pouze zaujatě sleduje, zda se vše daří. A když založí ruce na hrudi a už pouze pozoruje, Udon ví, že se brzy něco stane. Něco, čím ho bude chtít zlomit. Nejdřív se nic neděje. Tento stav trvá asi minutu. Poté pocítí Udon lehké šimrání a brnění v prstech. A poté přijde náhlý nával nesnesitelné bolesti a to z prstů na pravé ruce. Ale ten nával není krátkodobý, přetrvává a donutí Udona řvát, hlasitě a extrémně řvát. Bolest tím však neodeznívá, naopak je stále horší. V bolestném řevu a utrpení skloní Udon zrak k ruce, která mu náhle připadá lehká a chladná. Spatří to. Své vlastní kosti trčící z posledních zbytků masa na prstech. Maso se pomalu odlupuje a přináší strašlivou bolest. Odlupuje se všechno a zůstává pouze kost. Při pohledu na odpadávající maso z kostí na zápěstí a kostru své dlaně. Tehdy ho ten pohled a ta mučivá bolest, která ho však do bezvědomí nepřivádí, i když by měla. Tehdy ho ten pohled a ta mučivá bolest donutí zradit své přátele.
"Prosím! Prosím ne! Zastav to...!" zoufá si Udon a snaží se mluvit, i když je to složité.
"Promluv!" vyzve ho Naruto rázně.
"Jsou tu ještě tři... je zde i Konohamru... Prosím!" začne Udon, ale Naruto se nehodlá spokojit s málem. Maso stále odpadává a nyní už je odhalena kost až za zápěstí. Další příval bolesti přijde od prstů na levé noze... i z nich maso začne pomalu mizet a kosti se začínají odhalovat.
"Konoha nás vyslala! Měli jsme zjistit situaci v zemi a podle toho se měli rozhodnout, komu pomůžeme... Prosím už dost! To je vše, už dost!" prosí Udon dál a odvrací pohled od svých vlastních krvavých kostí v pravé ruce a levé noze.
Naruto mlčky přistoupí, tváří se spokojeně, znovu položí prsty na Udonovo čelo a značky zmizí. Bolest je náhle pryč, Udon je celý, živý a zdravý, nezraněný. Maso na kostech po celém těle. Vše v naprostém pořádku. Vyjeveně vše sleduje: "Co se... co se... stalo?!" ptá se nahlas, je kompletně vyřízený... psychicky na dně.
"Jediné genjutsu, které mi kdy přišlo užitečné," ušklíbne se Naruto sadisticky, "díky za informace. Samozřejmě je využiji ve svůj prospěch... Dobře se dívej z Čistého světa, jak vše dopadne," vyzve Naruto Udona, otočí se na patě a odejde z mučírny ven. Poslední jeho myšlenky patří právě Udonovi. *Čím jsi prošel, bylo odporné, ale už je konec. Tvá chakra i chakra Konohamarova ... obě jsou příliš silné a nebezpečné pro svět... Hinata byla taky příliš silná, věděla to a proto mě k tomu donutila... Je jich příliš, kteří jsou pro svět nebezpeční... Musí zmizet dřív, než kvůli nim vše zanikne... Udone, ani nevíš jak tvé utrpení pomůže... dívej se pozorně!* takové věnuje Naruto myšlenky člověku, kterého dohnal k šílenství.
*Genjutsu... Genjusu... Naruto mě donutil zradit pouhou iluzí mé bolesti... To je... přece ... k smíchu,* Udon je tak dokonale mimo, že pořádně přemýšlet nemůže. Je mu strašně z toho co provedl, ale defakto je mu vše jedno, pouze se pochechtává. Směje se i když shinobi v černé masce vytahuje nůž... a nepřítomný úsměv zůstává na Udonově tváři, i když ostří nože proniká do jeho krku, když ho maskovaný shinobi podřízne. Nedokázala ho zlomit přímá bolest... zlomil ho podvod a lež, kterou na něho byla připravena. Pravdivou bolest a mučení vydržel, ale divadlo ho donutilo zradit... Tento absolutní fakt stvořil z Udona krátce před smrtí, pohyhňávajícího se blázna, který absolutně rezignoval na vše v co kdy věřil... A pro co? Pro podivnou Narutovu vizi, že musí něco vykonat jinak zanikne svět? Možná jen pro plán šílence, jakým Naruto opravdu je?
"Pozor nahoře!" varuje Ino tým a přískokem se skryje za kmen smrku. Moegi a Konohamaru najdou okamžitě také úkryt za stromy. Roouuaarr...Groouur! zahučí to nebem a zahřmí při dopadu. Jen kousek od krčících se shinobi dopadl dělostřelecký granát, jenž výrazně přeletěl pozice obránců přístavu.
"Už musíme být blízko, to dunení v dálce budou rovněž děla," řekne nahlas Konohamaru, když všichni tři opouštějí šťastně zvolený úkryt. *Kráter a polámané i hořící stromy... Ta děla mají bezesporu sílu pokročilejších destruktivních technik,* zhodnotí destrukci, vzniklou jen pár metrů od týmu.
"Ino, nemůžeš nějak zjistit, co se děje přímo na bojišti?" zeptá se Moegi, zatím co udupává plamínek.
"Samozřejmě... moment strpení," přijme Ino otázku téměř jako rozkaz a vyhlédne si cíl na nebi. *Bitva bude brzy končit... Havrani už se slétají,* zamračí se na hejno černých vran a havranů, budou hodovat na mrtvolách.
"Postarejte se mi o tělo," řekne navyklou větu, vždy před provedením Shintensin no Jutsu.
Složí tedy tři pečetě, po utvoření poslední spojí ukazováčky a palce na rukou do podoby trojůhleníku a zaměří se na vedoucího havrana. Inino vědomí opustí svoji lidskou schránku a úspěšně zasáhne ptáka.
"Hej, Ino co je s tebou?!" poleká se Konohamaru, který se, ač je to podivné, setkává s takovou technikou vůbec poprvé. *Něco udělala a najednou odpadla, co se to...*
"Klid Konohamaru, její vědomí nám zrovna provádí špionáž. Přenesla se do hlavy jednoho z těch mrchožroutů," uklidní ho Moegi a ukáže na nebe.
Ino se mezi tím dostane daleko od těla, ale už to vidí. Spálenou zemi posetou krátery a vojáky prchající od barikád, na které se hrne za hlasitého křiku druhá strana. Rebelové nyní vítězí a ženou obránce z města pryč. Bitevní pole se nyní velice rychle posouvá. Takový obrázek Ino stačí, vrátí se zpět do pohodlného těla své maličkosti. Náhle procitne, jako by se probudila.
"Fronta se přesouvá k nám, jsou už jen pár kilometrů daleko. Povstalci právě prolomili obrané linie a pronásledují ustupující vojáky z přístavu," popíše Ino svižně, spatřené obrazy.
"A shinobi, jsou mezi nimi?" dodá Konohamaru otázku.
Ino pokrčí rameny: "Žádné techniky jsem nikoho provádět neviděla, ale chakra na bojišti je... Takže pravděpodobně mezi nimi jsou."
"Dobře, v tom případě se zatím klidíme z cesty. Najdeme si úkryt a počkáme, než bitevní vřav uklidní. Uvidíme, jestli se bojiště přenese až k městu," rozhodne Konohamaru. *Zdá se, že povstalci mají přece jenom převahu... Musíme zjistit, jestli to je dobře nebo ne,* pomyslí si a pomůže Ino zpět na nohy. Následně celý tým mění umístění. Přesunou se dál od města a snaží se dostat mimo pravděpodobné bojiště. Brzy nacházejí vhodné místo, vyvýšené místo. Částečně zhroucená a stará věž, pravděpodobně už dávno zapomenutá.
"Tak přece," řekne Konohamaru polohlasně a otočí se na parťačky, "věž patřila k nějakému starému pásu opevnění. Nevšimli jste si těch podivných skal v lese?" prozradí Konohamaru, proč obě vedl zrovna tímto směrem.
"Máš pravdu, ani nevím proč, přišlo mi to normální," přikývne Moegi. *Ani jsem si jich nevšimla... Konohamaru se zatraceně zlepšil v pozorování, je dost dobrej,* uzná a odrazem od země vyskočí až na pět metrů vysoký zbytek hradby.
"Ino, ty běž co nejvýš. Já to pohlídám dole," rozdá Konohamaru příkazy a určí pozice.
"Neplýtvej slovy, vím kde mám místo," napomene ho Ino a vyšplhá až na vrcholek věže, jenž si ještě zachoval část dřevěných podlah. Uvelebí se na okraji a pozoruje dění v dálce. Bitva ještě neutichá. Křik, řinčení zbraní i exploze se šíří lesem až k nim a mezi stromy šlehají záblesky ohně. *Blesky a plameny... Bojují tam i shinobi... Na obou stranách. Zdá se, že i ostatní národy poslaly průzkumné týmy... Nebo jsou to najatí nukeninové, lovci hlav a žoldáci,* pozoruje Ino tiše a v duchu měří vzdálenost mezi městem, skrytým za útesem a bojištěm, které se stále více a více pohybuje přes smrkový les, přímo směrem k městu. *Radši bych pomohla ochránit město, ale tím se nesmím nechat ovládnout. Nejdřív musíme určit, která strana si naši pomoc zaslouží, která je v právu... a která se hodí pro zájmy Země Ohně,* přemýšlí Ino o nehezkých faktech, na které ještě Konohamaru a Moegi nepřišli, i když už jsou dospělí, zdaleka nemají tolik zkušeností, kolik měla Ino, když jí nebylo ani dvacet. *Žili hlavně v dobách míru... I když oba ovládají mocné techniky a umění, nedovedou přemýšlet válečnou myslí... Moegi rozhodně ne. Konohamaru se pravděpodobně dost přiučil, při svém pátrání.*
A bitva na obzoru pokračuje, až do nočních hodin. Právě po setmění se bitva zastavuje. Z okraje lesa v dálce vybíhá mnoho černých teček a neorganizovaně běží k městu, které chrání. Povstalecká armáda se zastavuje na hranici lesa. *Prozatím nezaútočí, musí se zorganizovat, odpočinout si a celkově vzpamatovat. Obě strany. Navíc nadchází nejzásadnější okamžik celé zdejší bitvy. Město je na dohled, ale ještě dojde na jatka... Velitel obránců se bude snažit, aby jatka byla co největší. Velitel útočníků se bude snažit jatka omezit na minimum... Myslím, že za chvíli bude vhodná chvíle... Měla bych to sdělit Konohamarovi a Moegi.... Někdo přichází!* všimne si.
I Konohamaru a Moegi si blížících se lidí všimnou a skryjí se hlouběji do tmavých koutů trosek. *Hlídky... která strana?* Všichni tři shinobi se zájmem hledí do míst odkud přichází hluk. Sklupina ozbrojených lidí přichází k věži. Ne všichni jsou členy jedné armády, patří k oběma frakcím . *Šest vojáků z města se znakem sněhové vločky. A čtyři vojáci povstání... znak plamene... Ten se zlatými třásněmi bude pravděpodobně nějaký velitel... Jsou svázaní... Proč jsou tady?* přemýšlí Konohamaru a stejné otázky si klade i Ino nahoře a Moegi vedle Konohamara. Vojáci i velitel povstání jsou násilně donucení pokleknout na zem. A jeden z vojáků se sněhovou vločkou si vezme hlavní slovo: "Tvá armáda sice postoupila až k přístavu, ale my máme tebe... Ten největší trumf. Řekneš svým vojákům, aby se stáhli a nechali naše město být!" určí si vládní voják podmínky přičemž přiloží čepel katany veliteli na tvář.
"Moje armáda se nevzdá vašeho zničení jenom kvůli mě a já nic nepřikážu. To mě radši hned zabij," vysměje se velitel vojákovi přímo do tváře, až se při úsměvu řízne o přiložené ostří.
"Zeptám se tě ještě dvakrát," oznámí vládní voják a kývne na svého soukmenovce. Druhý muž se znakem vločky na hrudi neváhá, sáhne k opasku pro dýku a hbitě podřízne jednomu ze zajatců krk. Následně ještě několikrát bodne umírajícímu dýku do zad. Zajatý velitel smrt svého vojáka nese až podezřele těžce, má v očích strach a ten strach věnuje vojákovi vedle sebe. *Jsou si ... podobní, hodně podobní... To je pro velitele zatracený pech a pro nás... My se přece nemůžeme jen tak dívat na vraždění zajatců,* zamračí se Konohamaru a jeho ruka sklouzne pro kunai.
"Otoč své vojáky zády k městu... Propustíme tvého syna z vězení," upraví nabídku vládní voják a kývne znovu na podřízeného, který už chystá ostří dýky vrazit do druhého zajatce. Ten se tváří velice zoufale a už se smířil se smrtí.
"V-Vy jste ho nezabili... Žije?" zeptá se velitel povstalců.
"Přijmi to otče!" vyjekne náhle zajatec, jenž je veliteli podobný, vyjekne překvapivě vysokým a dívčím hlasem.
"Otče? No výborně... vojáku, tu holku!" změní vládní voják nařízení a ukáže na údajnou velitelovu dceru. Voják poslechne, ale tentokrát dýku pouze nepřiloží. Řízne a podřízne dívce hrdlo, krev se vyřine z tepny a bezvládné, svázané tělo se svalí na zem.
"Ne! Ty parchante! To... proč?!" vykřikne velitel a se slzami v očích sleduje svoji dceru, jak padá k zemi.
"Protože teď už máš jen jedno dítě!" vykřikne vládní voják a ve výkřiku prudce tne katanou. Ostrá čepel protne obličej posledního, již neužitečného zajatce a ten rovněž padne na zem, "odmítneš a přijdeš i o svého syna!" upřesní vládní voják.
*Moegi! Moegi, dokážeš tu dívku ještě vyléčit?* zazní Moegi v hlavě hlas Ino.
*Myslím, že ano... ale záleží na tom, kdy odejdou... krátí se jí čas,* odpoví Moegi v myšlenkách dřív, než si stihne uvědomit, jak moc ji Ino překvapila. Dalších myšlenek Ino se jí nedostane. Dostane se jí pohledu na čin. Nejstarší členka týmu najednou skočí mezi šest vládních vojáků, postaví se přímo nad umírající dceru velitele. *Nehodlám se dívat na bezbranné oběti a jejich smrt!* zazní všem vojákům v hlavě, ačkoli Ino nic neříká. *Utečte, utečte pryč a nechtě si ujít tu bolest!* vyzve Ino vojáky, které právě určila za nepřátele.
"Je jejich spojencem, zabijte ji!" přikáže ten, který rozhodoval o všem až do této chvíle.
Ino se posmutněle usměje a připraví se. První útočník. Vede útok kopím, jedno ladné otočení a vyhnutí se hrotu. Krátké přiložení prstů na spánek a podražení nohu. Druhý útočník. Ozbrojen krátkou katanou a dýkou. Rychlý útok a ještě rychlejší Inino vyhnutí, krátký dotek na čele a úder dlaní do brady. Třetí a čtvrtý útočník. Oba vyzbrojení katanou. Vedou křížící se boční sek, nemožné se vyhnout do strany. Ino tedy klesne na kolena a prohne se dozadu, tasí dva kunaie a prořízne oběma útočníkům šlachy pod kolenem. Pátý protivník. Ino přebírá iniciativu a provede otočku, hodí první kunai ... odražen. Provede druhou otočku a hodí druhý kunai, znovu odražen. Avšak, když voják spatří výbušný lístek namotaný na rukojeti, zpanikaří. Tehdy se ruka Ino dostane na vojákovo čelo a lístek ... obyčejný papír přece nebouchá. Ino dokončí akci. Vše trvalo jen pár sekund a připomínalo podivný tanec. Dva protivníci se nemohou postavit, jelikož jejich kolena prostě neslouží a tři, ti kterých se Ino dotkla na čele, leží v bezvědomí na zemi a křečovitě svírají své hlavy. *Nedokázali unést tlak rozrušených myšlenek, brzy se s tím buď vyrovnají a proberou se nebo nevyrovnají a zemřou, jejich mozek to nevydrží.*
"A teď ty," obrátí svůj potemnělý pohled na muže, který rozhodoval o smrti zajatců. Voják už vidí, že nemá proti této ženě šanci. Předtím mu to nedošlo, ale nyní už je mu jasné, s kým má tu čest.
"N-Ne! Jdi dál... nech mě!" heká zoufale, vyděšeně a z očí mu tečou slzy. Ino jeho strach ignoruje, vyzařuje chladně a bezcitně. *Chová se jako ten, který zabil Choujiho... Jako On! Rozhoduje o smrti příliš lehkomyslně,* zrovna takové myšlenky momentálně Ino cítí.
"Stůj... Přestaň... Ne..." bojí se stále víc a víc, už ani neudrží meč v ruce a pustí ho. Ustupuje dál, až zády narazí na stěnu. Ino přistoupí na půl metru k němu a začne natahovat ruku k jeho čelu.
"Ty mě v hlavě týrat nebudeš! Nezemřu jako šílenec!" zařve voják a sáhne po poslední zbrani, která mu zbyla. Vytáhne dýku, ale nepoužije ji na Ino. Totální strach ze smrti odporným způsobem, strach nasměroval ostří dýky na vojákovo srdce. Ino ho pouze chladně pozoruje a nechá jeho umírající tělo, aby jí padlo pod nohy.
"Nenávidím lehkomyslné a zbabělé vrahy... Strach z vlastních myšlenek je u takových lidí velice silný," věnuje Ino sebevrahovi pár slov a pak se konečně otočí k těm, kvůli kterým se rozhodla tak, jak se rozhodla. Moegi už dávno opustila úkryt a pustila se do rychlého ošetřování zraněné dívky, zatím co zajatý velitel povstalců všemu překvapeně přihlíží, ale hlavně se zajímá o průběh léčby dcery. Konohamaru má však jiný zájem a to o Ino, jenž jednala zcela proti všem nařízením.
"Zatraceně Ino, co tě to napadlo?" zeptá se prudce.
"Co tím myslíš? Měla jsem snad nechat zavraždit jediného člověka, který nám může dát informaci o straně povstalců. Navíc... nehodlám přihlížet vraždění zajatců... nemohu podporovat stranu, která tohle dělá," odpoví Ino poněkud podrážděně, nelíbí se jí Konohamarovo jednání.
"S tím velitelem máš pravdu, ale nevíme proč to dělají... možná s tím začali povstalci a..." pokračuje Konohamaru znepokojeně. *Jednala naprosto neprofesionálně.*
"Konohamaru... málem zabil jeho dceru, aby ho donutil mluvit. To je nečestné a odporné... praktiky nukeninů, nemůžeš stát na jejich straně," pokusí se Ino znovu vysvětlit a odůvodnit své zbrklé rozhodnutí. *Možná jsem se nechala trochu unést, ale věřím, že mé rozhodnutí bylo správné,* pomyslí si Ino a tvrdým pohledem utvrzuje svůj postoj.
"Ale i přes to všechno, nevíme proč povstalci bojují... Třeba jsou to zločinci a..." začne Konohamaru znovu.
A tentokrát je znovu přerušen, nyní se však do rozhovoru připojí velitel: "To nemyslíte vážně, že ne?" vmísí se do rozhovoru muž hlasitě. Ino i Konohamaru obrátí pozornost: "Co tím chcete říci?" k muži v červené uniformě, s knírem pod nosem a dlouhými černými vlasy, celkově vyznívá jako přísný a trochu starší. Momentálně na něj Ino i Konohamaru hledí a čekají co z něho vypadne, s takovou pozorností od shinobi velitel nepočítal: "Ch-chci tím říci přesně to co říkám... Nemůžete myslet vážně... Naše armáda je složená z lidí a vojáků, kteří už měli dost krutosti a útlaku z hlavního města... Náš Shogun zešílel. Přikázal, že každé prvorozené dítě musí sloužit v armádě, uvalil na obyčejné lidi ohromné daně, aby mohl cpát bohatství obchodníkům a udržovat si své bohatství na udržení zbytečné armády... A když se rozhodl, že začne útočnou válku proti okolním národům a dal samurajům obrovská práva... Už to prostě nebylo únosné a proto jsme povstali. Bojujeme za svobodu a za svržení šílence, jenž nás všechny utlačoval... Bojujeme, abychom mohli žít v lepší zemi... To přece není zločin a mnoho lidí za námi stojí," vysvětlí muž a několikrát se ohlédne za sebe, aby zkontroloval jak je na tom jeho dcera.
"V takovém případě... musím uznat, že vaše strana je opravdu v právu," přizná Konohamaru nakonec, ale stále musí přidat poslední otázku, "kdo celé povstání vede? Nevypadá náhodou jako malý blonďák s modrýma očima a čárkami na tváři?" *Pokud by za nimi stál Naruto nebo jiná sv**ě, tak by nebylo možné se přidat na jejich stranu.*
"Rozhodně to není blonďák... Vlastně je to rudovlasá kunoichi ze Země Vody. Říká si Inshi Atsui, je velice inteligentní a charismatická. Mnoho nerozvážných lidí strhla na naši stranu jen pomocí slov," popíše muž ženu, která vede celé povstání.
*Naruto už tu jednou byl... Podmanil si celou vesnici, ale to pomocí činu a ne pomocí slov. Není zrovna dobrý řečník... Tedy co si pamatuji. Že by za válkou nestál? Pokud nestojí přímo, tak může tahat za nitky z úkrytu... Ale to by na něho taky příliš nesedělo. Hmm, na druhou stranu je to skvělá příležitost... Dobře, je rozhodnuto,* uvažuje Konohamaru o různých možných problémech, *v nejhorším případě bude třeba změnit stranu... avšak momentálně se mi mnohem více zamlouvá strana rebelů... Konec konců, Naruto může být ve skutečnosti tím šíleným Shogunem!* napadne ho konečně a souhlasně přikývne.
"Zamyslel jsem se a musím uznat, že se musíme z každého hlediska přidat na vaši stranu... Počítejte s naší pomocí. A nemyslete si. Umění, jenž Ino předvedla není nic v porovnání s tím, co opravdu dokáže každý z nás... Získáváte silné spojence," rozhodne Konohamaru a ukloní se svému novému veliteli. Ino spokojeně rovněž úklonou vstoupí pod velení tohoto muže.
"Hotovo pane, už jí nic nehrozí... Přežije, ale musí si odpočinout," oznámí najednou Moegi a přeruší tak formální chvilku. Velitel neváhá a okamžitě přiklekne ke své dceři, šťastný a se slzami v očích, které jeho pozici nepřisluší, hledí na svoji spící dcerušku. Ještě před chvílí byla krok od smrti a nyní krk "zdobí" pouze červená jizva.
"Děkuji," zašeptá Velitel nejprve, ale poté se ukloní tak hluboko jak jen může, přitiskne čelo k zemi a zvolá hlasitěji, "děkuji vám mnohokrát!"
Všichni tři však takové jednání nevidí rádi, hlavně Moegi se teď cítí poněkud trapně: "Ale no tak, no tak... To je přece moje práce... Vstaňte prosím," řekne rozpačitě. Velitel nechce své zachránce a pomocníky úmyslně dostávat do takových situací a proto raději vstane. Avšak poděkuje ještě jednou: "Díky vám cítím novou sílu... Určitě zítra zvítězíme a osvobodíme mého syna a jejího bratra z vězení, cítím to v kostech!" prohlásí velitel.
"Ale... My se teď přece musíme vrátit do města... Pro našeho přítele... Možná bychom mohli vašeho syna dostat z vězení... Jak vypadá?" řekne trochu váhavě Konohamaru a jako by před každou větou hledal povolení pokračovat u Moegi nebo Ino.
"Do města? Proč?" podívá se na ně velitel poněkud podezíravě a to se Ino vůbec nelíbí.
*Dělá si ze mě srandu? Chce nás podezřívat?* "Právě jsme vám zachránili život a nabízíme pomoc. Sami máme ve městě přítele, který zjišťuje informace od místních... Tak nám laskavě věřte!" řekne Ino dopáleně.
"A-ano, jistě... Omlouvám se za nedůvěru... Takže vy chcete vytáhnout Kouena z vězení?" ujistí se velitel naposledy, "dobrá. Měl bych zde mít jeho fotku, je na ní trochu mladší... tak o pět let ... ale mělo by to stačit," vytáhne z kapsy plechovou krabičku a z ní fotografii svého znuděného syna, jenž byl ve svých sedmnácti donucen se fotit s mladší dcerou a otcem.
"To bude stačit. Vy se teď vraťte do tábora... Moegi vás doprovodí, kdyby vás náhodou zaskočila nějaká zpožděná skupinka," rozhodně Konohamaru a schová fotku Velitelova syna do vnitřní kapsy zimního pláště. Poté kývne na Ino a oba odejdou směrem k městu. Moegi a Velitel jenž v náruči nese svoji dceru odchází směrem k táborům rebelu.
Ino a Konohamaru proklouznou nepozorováni kolem hlídek na pokraji města. Zde bylo třeba se proplížit, jelikož dvojice přicházející směrem od nepřátel by nevzbudila příliš velkou důvěru. Ovšem díky zkušenostem a schopnostem ninjů pro ně byla taková menší skrývačka naprosto nepodstatná výzva. Na ulici už se ukrývat nemusejí, nikdo je tam přece nezná a kolik pozornosti může vzbudit dvojice obyčejných lidí. *Je tu strašný rozruch a zmatek... Na okraji města se staví barikády a bunkry... Celé město se pravděpodobně bude snažit zadržet tu hordu rozčílených lidí mimo bohatý přístav... Ale to je teď vedlejší.*
"Udon pravděpodobně sedí někde v teple... Až bude Kouen venku z vězení, tak se po něm poohlédneme. Teď není v mém dosahu," oznámí tiše Ino a přestane se usilovně soustředit na okolí. Nedokáže chakru Udona vycítit.
"Dobře... Ale kde má být vězení?" zeptá se Konohamaru nejistě, rozhoduje se mezi dvojicí budov.
"To zjistíme jednoduše, Henge!" odpoví Ino a provede přeměnu. Najednou je z ní členka vládní armády s poddůstojnickou hodností. Dřív než Konohamarovi dojde co se děje, tak mu Ino páčí ruce za zády: "Nebraň se zatraceně, takhle to zjistíme nejlíp!" oboří se Ino na lehce se vrtícího parťáka. Konohamaru konečně pochopí o co Ino půjde.
"Hej vy dva! Ke mě!" křikne Ino velitelsky na dva mladíky ve zbrani.
"Ano pane...totiž madam...totiž paní?!" zpozorní oba a trefí se až napotřetí.
"Odveďte ho do vězení!" přikáže.
"K velitelství nebo pod radnici?" zeptá se jeden z mladíků.
"To mi povězte... Kam by jste zavřeli zrádnou krysu?" zeptá se Ino tónem, jako by snad pokládala kontrolní otázku svým podřízeným.
"No... Pod radnicí?" odpoví strážný tak trochu tázavě.
"Protože proč?" pokračuje Ino v testu.
"Protože jsou tam lepší cely než na velitelství," odpoví mladík, který doposud mlčel.
"Výborně! Už je odzbrojený... Tak padejte!" pochválí Ino oba prudce a odežene je pryč. Trochu využila taktiky ze školních tříd, protože na taková děcka ještě platí. *Zatraceně, vždyť ti ještě ani nesmí pít alkohol a má je potkat bitva a smrt... To je holt osud,* povzdechne si trochu soucitně, když pozoruje dvě mladé duše, které pravděpodobně za pár hodin skončí svoji pouť životem. Konohamaru je tedy veden k radnici dvojicí kluků a Ino je následuje, stále přeměněná do podoby náhodného poddůstojníka. Radnice není obyčejná budova, vlastně tvoří opevněné centrum města. Honosný dům s věží a hodinami obklopují zdi a dovnitř vede oblouková brána, prozatím ještě otevřená. Za zdmi se nachází docela rozlehlý dvůr a všude je spousta stráží. Spousta stráží a všichni salutují Ino, nikdo z nich nepozná, že není pravá. A takhle jednoduše a bez problémů se dostávají až k okovaným dveřím. Hned za dveřmi stojí další hlídka a střídmě osvětlené schody vedou snad desítky metrů hluboko. A Konohamaru se stále nechává vést bez odporu. Chlapci ho pod schody předají stráží ve vězení a vrátí se zpět na povrch.
Žalářník vede Konohamara dál několik desítek metrů dlouhou chodbou, kde po stranách jsou dveře do vězení. Klasické cely. Až na konci chodby jsou zajímavé dveře. *Široké a izolované proti hluku... že by to byla... Snad tam neskončil Kouen,* Ino se obává, že má pravdu.
Konohamaru se zatím nechá dovést k cele, kam má být zavřen. A jen co klíč několikrát cvakne v zámku a žalářník dveře cely otevře, už se setkává s nečekaně velkým odporem vězně. Konohamaru se silném chlapovi náhle vysmekne ze sevření, vyhoupne se muži na záda. Uchytí hlavu na těch správných místech a křup, žalářník má zlomený vaz v krku a padá. Konohamaru se nezdržuje, vtáhne ho do otevřené cely a zabouchne za ním dveře. Ino se už může proměnit zpět.
"Tak kterou?" zeptá se Ino.
"No vidíš, to jsem se mohl optat toho žalářníka... Hmm, teď už je po něm. Co zkusit ty na konci chodby?" navrhne Konohamaru. Ino okamžitě souhlasí, má pocit jako by ten, kterého hledají, měl být za těmi dveřmi. A tak začne série neúspěšných pokusů o tipnutí správného klíče. Z dvanácti kůčů patřil k potřebným dveřím až ten sedmý. Ale zámek nakonec cvakne a dveře se otevřou. Za nimi leží krátké schodiště na jehož konci je vstup do místnosti, z niž vychází záře ohně a táhne se známý zápach. *Krev!* naskočí automaticky oběma. Bez přílišné rozvahy sestoupí pár schodů a vejdou do místnosti. *Mučírna... Tohle nesnáším,* zkřiví Konohamaru nos nad všemi těmi nástroji bolesti.
"Konohamaru!" vyjekne Ino najednou zoufale a zděšeně. Stojí bokem od pece, přes niž není vidět na druhý konec mučírny. Konohamaru okamžitě stojí vedle Ino a směruje pohled tím samým směrem co ona. Na utýrané, chladné a mrtvé tělo. Na Udona z jehož podříznutého krku už krev neteče, místo toho pomalu schne v prachu pod ním. Visí tam v okovech, jako by snad mohl ještě utéct.
"To snad... To není možné... Proč? Jak mohli?" Konohamaru nedokáže dokončit jedinou větu, náhle se cítí zcela poražen a zničen. Při pohledu na svého mrtvého přítele nedokáže stát na nohou. Kolena se mu podlomí a padne do prachu mučírny. Zlostí a vztekem zatíná zuby, slzy se zrcadlí v očích, které naplňuje temnota a touha po odplatě. *Tohle... Tohle přehnali! Přehnali! Za to shoří! Tohle město se promění v prach! Tohle město zanikne a jeho obyvatelé pochcípají jako zvěř!* Konohamaru náhle ví co musí udělat. Jeho oči přestanou slzet a zaplní se ještě větší bolestí a temnotou, opře se o koleno a pomalu vstane.
"Konohamaru... musíme Udona..." začne ze sebe páčit Ino, tato chvíle je těžká pro oba. Ale Ino si přece jenom zachová chladnější úsudek.
"Hej co tam děláte, poplach!" zařve náhle nějaký strážný v chodbě a sáhne na sirénu. Začne točit klikou a jekot zburcuje stráže venku. Siréna ječí nějakou chvíli, než tři shurikeny od Konohamara strážného neprobodají. Konohamaru poté zabouchne těžké dveře a zamkne.
"Dnes pro nás začíná válka Ino... Začnu tím, že tohle město vypálím do základu!" vysloví Konohamaru nejprve tiše a poté důrazně prozradí svůj cíl, přičemž zatne pěst jako by v ní něco drtil. Ino se téměř vyděsí, když spatří Konohamarovi oči i gesto. *"Začnu tím, že zničím nepřátele a zrádce v Konoze!" to jsou ty oči. Ten samý výraz i tón hlasu,* vzpomene si na den, kdy zmizel klan Akimichi.
"Konohamaru... to přece nemůžeš! Žijí zde i nevinní lidé, kteří nikomu nic neudělali!" snaží se Ino bránit Konohmarovi v cestě, ten však nehodlá její slova brát v úvahu.
"Udon zemřel na mučidlech, kde ho nechali vykrvácet. Podepsali si rozsudek!" řekne Konohamaru zlostně a projde kolem Ino přičemž ji ramenem odstrčí bokem. *Jsou jako zvířata... A já je pozabíjím jako zvířata!*
"Přece nemůžeš odsoudit celé město! Víš koho mi připomínáš?! Jeho!" křine na něho Ino ještě a je zoufalá a vnitřně nerozvážná. *Taky nenávidím tohle město za... Udona, ale přece nejsou všichni zapletení v jeho vraždě.* Konohamaru se zastaví a chvíli mlčí. Poté otočí pohled přes rameno a stále plný vzteku, promluví: "Nikdy nebudu stejný jako On, Ino. Nikdy! Ale dnes tohle město shoří do samotných základů... Protože nezradím a nezavrhnu Udona!" řekne rozčíleně a poté dodá otázku, "Takže mi nepomůžeš?"
"Já to nedokážu... Nemůžu ani uvěřit, že to opravdu uděláš..." zavrtí Ino nevěřícně hlavou.
"Pak to udělám sám. Myslel jsem, že si Udona vážíš víc!" řekne Konohamaru a už se nehodlá s Ino dál bavit. U těžkých dveří se totiž nahromadilo množství stráží, kteří se je snaží ze všech sil vyrazit: "Otevřete! Otevřete a vzdejte se! ... Nemáte šanci utéct!"
"Chcípněte!" šeptne Konohamaru a otevře dlaň. Nad ní se zformuje rasengan, obyčejný rasengan. Poté se napřáhne a udeří do dveří. Kov na nich se začne kroutit do tvaru spirály a dřevo pukat. Konohamaru tedy víc zatlačí a dveře se rozletí na kusy. Ostré kovové i dřevěné třísky zasáhnou vojáky za nimi. Proto je křik, bolest a utrpění prvním zvukem, který protne rachot trosek narážejících na zem. Ovšem třísky zasáhly pouze ty, kteří stáli nejblíže ke dveřím.
"Je vás tu dost," ušklíbne se Konohamaru a začne skládat pečetě.
"Je to shinobi... utíkejte nahoru, potřebujeme posily!" ozve se ze skupiny vojáků, která se okamžitě obrátí a všichni se začnou tlačit pryč z chodby a na povrch.
"Katon: Ryuuendan!" z Konohamrových úst vyšlehnou žhavé "dračí" plameny a rychle zaplní celou chodbu. Šíří se úzkým prostorem rychle dál a dál, až dostihne prchající skupinku vojáků. Zasáhne je a sežehne. Řev se rozléhá vězením, ale Konohamaru pokračuje dál a neprojevuje soucit. Bez zájmu překračuje plazící se ohořelé mrtvoly. Vystoupá po schodech a chce otevřít okované dveře. *Zamčeno? O co jim jde?*
"Rasengan!" další dveře se rozletí na kusy i se zdí kolem. Konohamaru vystoupí z prachu, který po sobě zanechal a rozhlédne se po dvoře. Nevidí jakoukoli nepřekonatelnou překážku.
"Čím víc vás bude, tím víc vás shoří... Sebevětší počet ubožáků nemá proti shinobimu mé úrovně šanci," oznámí čtyřicítce vojáků a promne si prsty. Vojáci však nevěří jeho slovům, neviděli hořící těla ve vězení a věří si. S křikem se proti němu vrhnou, neváhají. První, útočící ruka je chycena, zkroucením zlomena a následně je útočník proboden svojí vlastní zbraní. Další dva, kunaie se zabodnou do jejich prsou. Další tři, prvního bleskově probodá kunaim, druhému zachytí ruku a úderem dlaní zlomí vaz, třetího probodne katanou druhého, kterou poté mrští po dalším z útočníků jemuž se zabodne přímo do hrudník. Následně vyskočí do vzduchu a v několika prudkých otočkách vyhodí několik salv kunaiů a shurikenů, osm zbraní nalezne svůj cíl a zabije nebo vážně zraní osm bojovníků. Ještě ve vzduchu Konohamaru složí pečetě a při dopadnu na zem vychrlí plameny pod nohy dalším deseti bojovníkům a dravý oheň je okamžitě všechny začne stravovat. To už vojáci vědí s jakým monstrem se dostali do křížku, ale neustupují, spíše se ještě šíleněji vrhají do boje. Před několika útoky uhne a ustoupí, ovšem neustupuje dlouho. Jednoho z vojáků probodne od brady až po temeno, následně zbraň bleskově vytáhne a použije zakrvácené ostří k rychlému vyblokování útoku na záda. V momentě zaklesnutí zbraní udeří Konohamaru dlaní do vojáka, čímž ho od sebe odhodí o několik metrů, přímo do hloučku dalších pěti. *Výbuch!* Prásk! Výbušný lístek přilepený na hrudi roztrhá vojáka na kusy a těch dalších pět zraní nebo rovněž zabije.
"T-to je démon! Nemáme šanci, prchejte!" vykřikne vyděšeně jeden z posledních deseti přeživších. Jejich morálka extrémně poklesla poté, co třicet z nich bylo zmasakrováno v průběhu několika krvavých minut... Možná k tomu všemu stačila jediná minuta? To je vojákům nyní jedno, chtějí utéct pryč a zachránit se před smrtonošem v těle Konohamara.
"Nemůžete odejít," zarazí všechny náhle hlas Konohamara za jejich zády.
"C-cože? Jsou dva? Co se to ztraceně...!" ptají se zoufalí chlapci i starci v poslední skupince vojáků. Ale Konohamru nehodlá odpovídat, ani klon a ani originál nehodlá odpovídat. Nyní začíná totální masakr. Z jedné strany pravý Konohamru a z druhé strany jeho stínový klon. Kunaie bleskově bodají do jednoho těla za druhým, není možné se proti tak rychlým a silným útokům bránit. Ne s mizerným výcvikem přístavní stráže. Proto v zoufalých pokusech o obranu padá k zemi jeden chlapec a stařec za druhým. Až nakonec zůstane poslední. Kunaie proniknou do srdce skrze záda i skrze hruď. Ocelové hroty zbraní se setkají v těle mladíka a po vytrhnutí zbraně z těla se stínový klon rozplyne.
"Tímhle to nekončí!" zavrčí Konohamaru v jehož srdci stále není místo pro slitování a zdaleka se neblíží stavu uklidnění a uspokojení pomsty. Bolest v srdci a vzpomínka na Udona visícího v mučírně, ho udržuje ve stálém stavu nepříčetnosti. Pokrytý krví nepřátel, ale stále touží ty sv**ě zabíjet. Snad si ani neuvědomuje co právě udělal, povraždil čtyřicet starců a kluků. Většina z nich pravděpodobně o nějakém Udonovi nikdy neslyšela. Ale to ho nezajímá, nyní má jediný cíl, starostu, jenž na celá ta jatka hledí z okna.
Přejde přes dvůr pokrytý mrtvolami a vkročí do starostova domu. Očekával nějakého vypaseného chlapa, který se sotva hýbe, ale dostalo se mu zcela něčeho jiného.
"Mé muže jsi možná přemohl ninjo, ale já vládnu uměním samurajů... Neporazíš mě a už vůbec ne snadno!" prohlásí vysoký, statný muž oděný v černé samurajské zbroji, kterou zdobí modré obrazce. Rohatá helma na niž maska démona překrývá celý obličej a dává jeho hlasu i zjevu na hrozivosti. V jedné ruce svírá zdobenou katanu jejíž ostří modře září a stoupá z něj modrý dým, jak chakra obtéká ostří. V druhé ruce drží kryt od své zbraně, který zrovna odhodí bokem a pevně chytí katanu do obou rukou.
"Konec řečí, jsem tu kvůli tvé smrti!" prohlásí Konohamaru, nadechne se a vychrlí samurajovým směrem stěnu ohně. Plameny pohltí samuraje a pohltí i většinu místnosti v niž mnoho věcí zapálí. Ovšem samuraj a starosta v jedné osobně není mrtvý nebo raněný. *Dokázal svojí chakrou utvořit štít proti plamenům... Zajímavé,* pomyslí si Konohamaru.
"Řekl jsem ti ninjo... Nebude to snadné!" prohlásí samuraj a zaútočí. Přímo kupředu, mžik...
Tak je tu 13. díl do kterého vkládám docela velké naděje. Mám dojem, že po oddechovém díle je tohle díl, který vám znovu připomene, jak je Naruto universum vlastně odporné Tak si tu odpornost užijte vy sadisti
A mimochodem díky všem, kteří mě podporují. Od Fanclubu až po prosté hodnocení.
Jednoducho skvelá seria, urcite lepsia ako to co sa momentalne odohrava v mange! Netrpezlivo čakam na dalsie diel, tak kedy uz vyjde?
Asi až tento týden. Poslal jsem ho sice už v sobotu odpoledne, ale z nějakého důvodu, který mi nebyl sdělen, ho nevdali. Takže bohužel si musíme chvilku počkat.
Ale pokud nemáš nic proti bezohlednému vraždění, tak se ti tam bude líbit jedna postava (to bylo hnusný a divný)
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.
no tak to sa už naozaj neviem dočkať inak taka jedna otázka, koľko dielov by si tak chcel vydať kým to cele skončí? dúfam, že aspoň 100
Hele na 100 dílů to asi nevyjde, ale uvidíme. Pravdou je, že mám v plánu posunout se za celý příběh o 5 let
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.
noooo ale aspoň třicetpět by jich bejt mohlo ne? ještě zhruba dvacet dílů to není tak moc i když se to nezdá bylo by to tak akorát na míru příběhu
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
no tak to sa potom tesim ...a uz dostavam nervy, ze este stale nevydali 14.cast !
Tak se uklidni, už je tam
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.
Ahoj, dneska sem si přečetl všechny tvoje díly a musím říct, že něco tak dobrýho sem už dlouho nečetl, takoví pokračování je opravdu dost zajímavý lepší než že Naruto je furt hrdni atd a strašně se těším na další díly a doufam že jich bude hodně
nic neobvyklého když jsem na to poprvé narazil taky jsem přelouskal všechno za den
PS: pokud chceš ješťe něco ke čtení doporučit tak zkus tohle https://konoha.cz/?q=node/57523 příjemné čtení
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
Mrknu na to díky
Hej, doufám, že stihnu tento týden vydat 14. kapitolu, ale pociťuji menší průser, že nevím jak se mám přehoupnout přes určitou část Mám tvůrčí krizi nebo tak něco ... snad to přejde, ale jsem tak kousek za 1/4 celého dílu.
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.
ty a krize?? S jakou částí panebože? S čím konkrétním je ten problém napiš třeba ti i poradím rozhodně se ale nemůžu dočkat pokráčka
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
No co dodat další dokonalý dílek už se těším na další, tahle FFka je prostě droga ani neuvažuji a dávám pět hvězd a koukej vydat další díl co nejdřív
moje skromná první série http://147.32.8.168/?q=node/113044
oblíbení autoři:
Alalka
Baruto
SakuraAngel95
Camelia
Mystia
Kondrakar
Gohan35
Gagar
NekdoKohoNeznas
Vlkoberan
Lefthandedpower
"Savior, conqueror, hero, villain. You are all things, Revan… and yet you are nothing. In the end, you belong to neither the light nor the darkness. You will forever stand alone."
―Darth Malak to Revan
"The Dark Lord Revan is dead. I am a servant of the light now."
zlý Naruto se mi líbí. Takhle vypadá jako že je všehoschopný, jde z něj strach a umí využívat pořádně techniky. Popravdě tohle je první co jsem přečetl takže souvislosti nechápu každopádně máš talent. Kdybys to spojil s obrázky jako Kishi tak by to byla lepší manga než ta oficiální. Jen Konohamaru mě s**e ale to mám z mangy a je to můj problém. Každopádně Skvělá práce
Umět alespoň držet tužku v ruce, tak kreslím mangu... bohužel jsem omezen svojí negramotností a talentem na kreslení, který jde do záporných hodnost
Konohamaru mě v anime taky séře, proto jsem se ho zde pokusil trochu... vyšperkovat? Určitě si přečti a ohodnoť i další části, ať víš o co jde. Díky ti za koment a přečtení.
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.
Naruto je tady prostě super, tak doufám že ho nezabiješ a necháš dokončit jeho plán který by vlastně mohl být dobrý.
Já tě jedním slovem zbožňuji! Tak takovou sadistickou kruťárnu jsem teda nečekala. Moc, moc je mi Udona líto, popravdě když jsi mi v minulém komentáři psal, že se děj bude týkat převážně jeho, myslela jsem, že nám předvede nějaké suprčupr boje, ale tohle...tohle jsem fakt nečekala. Opět jsi mi připomněl jak moc je Naruto krutý a zlý, je pravda, že po těch veselejších dílech jsem na to pozapomněla
Konohamarovo chování se mi tady moc nelíbilo, hlavně konec, chápu, že přijít o nejlepšího přítele je hodně těžké a bolestné, ale to co provedl je přesně ten typ chování, které nemám ráda - vybíjet si zlost a vztek na těch, kterých se to přímo netýká a kteří nemají o ničem ani ponětí. Tak trochu doufám, že bude mít pořádné výčitky jestli se vůbec dozví kdo za Udonovu smrt opravdu mohl.
Jinak už nemám co dodat, jak jsem již psala díl byl opravdu brutální, podrobné popisky týkající se mučení byly místy až hororové, skrývá se v tobě temná duše, to ber jako kompliment
Hlavně se mi líbí číslo kapitoliy třináctka, ta se k takovému ději perfektně hodí. Opravdu se už nemohu dočkat další kapitoly, na tvoji povídku se těším víc jak na samotnou mangu, jelikož nabízí více vzrušení a tajuplna, Kishi by se tebou měl nechat inspirovat
Ve čtení tvého příběhu mi mohou zabránit pouze tři věci - Kolaps počítače či netu, moje smrt a nebo zarach od mé mamky
Člověk nemůže jít kupředu ke své budoucnosti, pokud plně nezná svou minulost.
Jo, Konohamaru se možná chová snad i trochu přehnaně. Mě ještě nikdo přítele neumučil a nepověsil podříznutého na žebřík, tak nevím jaký to může být pocit Ale jsem toho názoru, že kdyby našel Udona prostě mrtvého, tak ho taková touha po pomstě na všem živém ve městě nepřepadne... Ovšem, jasný fakt je v tom, že Naruto má ve všem své ostré liščí drápy a ty se zarývají hluboko
Tvůrce, který pořádně neví, kdy přestat.