Nebýt loutkou 1/3

Ani nevím, jak to všechno začalo. Můj život byl jen samá výuka, každý den jsem slýchával, že jednou budu pýcha vesnice. Omyl. Tím hrdinou jsem se nestal já, ale můj mladší bratr.
Přiznám se, že jsem žárlil, ale tento pocit odešel s jiným. Konečně jsme všichni Gaaru viděli jako člověka. Ne jako monstrum, kterého je se třeba bát. To vše díky Uzumaki Narutovi. Dokonce i já s Temari jsme museli uznat, že jsme vůbec nebrali Gaaru jako brášku, ale jako jakési břímě.
Tohle je už dávno pryč. Máme s Gaarou opravdu dobrý vztah.
Jenže to jsem netušil jaké starosti přijdou s láskou. Ještě nikdy jsem neměl přítelkyni nebo nebyl zamilován. Tehdy se to stalo!
Opravdu jsem doufal v jedno. V zájem mých sourozenců o moji první lásku… nepředvídal jsem jaký rozruch tím způsobím.

„Bráško, máš chvilku?“ začal jsem zvesela, když jsem vstoupil do bratrovy kanceláře.
„Ano? Jistě, prosím stručně, dneska toho mám hodně,“ řekl mi na to Gaara, aniž by svůj pohled zvedl od papírů.
„Ále, to nic není. Jen jsem tě přišel pozdravit. Tady máš moji zprávu z poslední mise.“ Docela jsem posmutněl, dal jsem potřebné papíry na místo, které mi Gaara gestem ruky ukázal.
„Díky,“ nic víc dalšího.
„Měj se, ať ti to rychle uteče.“ Vůbec jsem nepostřehl bratrovu reakci. Odešel jsem ještě skleslejší než jsem před chvíli vcházel.

„Ahoj, Temari, můžu se na něco zeptat?“ zkusil jsem to u svého posledního sourozence.
„Ptej se. Máš na to patnáct minut, pak musím jít s Baki-senseiem a Matsuri-chan na misi,“ odbyla mě stejně jako před chvíli brácha.
„Jen jednu otázku. Bylas někdy doopravdy zamilovaná?“ Temari na chvíli ustala - se zamyšleným pohledem - se svým balením posledních věcí, potřebných na misi.
„Ani nevím. Možná. Proč?“ další zběsilé tempo balení.
„Jen tak.“ Zase ten divný pocit. Nechtěl jsem ho mít, ovšem bylo to neodbytné. Přesto, že jsme sourozenci, nyní už dospělí. Máme své životy, to ano. Nebylo by od věci, kdybyste se třeba jen někdy zajímali i o city těch druhých? S největší pravděpodobností to byl trest za chování ke Gaarovi. Tak jsem to vnímal.
„Aha.“ Soudě podle sestřina odchodu mých patnáct minut pominulo.
Dveře se zavřely. Zůstal jsem sám.
Zašel jsem tedy do svého kutlochu, kde jsem si opravoval a znovu čistil svoje loutky. Narychlo jsem si prošel své svitky. To bylo vše, co jsem mohl dělat.
Po třech hodinách, kdy jsem neustále přemýšlel nad tím, jak vylepšit loutku mého předchůdce. Štvalo mě všechno. Nezájem mých sourozenců, neschopnost vytvořit něco nového, samota. Takto se musel cítil Gaara. Bezmocný a zoufalý.
Vyšel jsem na vzduch.
Chodím si tak ulicemi zamyšlen nad vším, když přijdu k sobě koukám a jsem v odlehlé části vesnice.
Najednou slyším nářek. Nejdříve pomyslím na dítě. To v rychlosti zavrhnu. Co by tady dělalo dítě? Vzápětí přicházím na svůj omyl. Nebylo to dítě, byla to dívka, lépe řečeno mladá žena.
„Ahoj, copak se stalo?“ vypadlo ze mě.
„Co se staráš?“ vyjela na mě. Asi nevěděla, kdo jsem.
„To je mi vděk. Snažím se být milý a slečinka je drzá?“ začínalo mě to bavit, už jen z principu ničeho lepšího na práci.
„No a co? Co jsi vůbec zač?“ její otázka mi dokonale hrála do karet.
„Co tě to zajímá? Jak ty na mě, já na tebe, slečinko! Žádný rukavičky!“ považoval jsem to za zpestření dne.
Teprve až nyní mi dovolila se na ní podívat. To, co jsem viděl mě doslova šokovalo! Neznal jsem ji, přesto se ve mně něco hnulo. Byla to zuřivost a nenávist k tomu, kdo jí to udělal!
Když pominu jedno zdravé modré oko, vypadala příšerně, hrála všemi barvami. Nebyl jsem medik, dokázal jsem poznat zlomenou ruku. Nemluvě o jizvách, které jsem v rychlosti stačil zaznamenat. Vlasy měla ještě červenější než Gaara. Toužil jsem se jich dotknout, abych se přesvědčil, zdali by dokázaly spálit moji ruku.
Opět se rychle otočila, schoulila se do klubíčka. Její nářek znovu propukl.
„Promiň, už nebudu drzá! Napravím to teď hned.“ Začala se jako o překot svlékat. „Ještě chviličku, prosím, už to bude.“ Drmolila stále tyhle slova. Gestem ruky jsem ji zastavil.
„Nezlobím se. Jen jsem netušil, co plácám. Já bych se měl omlouvat. Rychle se obleč. Jde se do nemocnice.“ Pomohl jsem jí se obléci.
„Tam ne! Jen tam ne! Mám zakázáno tam chodit!“ pohled nabral téměř šíleného výrazu.
„Dobře, tam ne, tedy půjdeme… hmm… ke mně domů, ano?“ zkusil jsem to.
„Ano, ano, ano. Tam můžu. Ano,“ trochu se uklidnila. Sotva jsem ušel dva kroky, slyšel jsem dutý náraz. Nestačím už dívku zadržet. Jednoduše omdlela. Aniž bych to chtěl. Pozorněji jsem se podíval na její zranění. Někdo ji ustavičně mučil. Staré rány se znovu otevíraly. Nových tu bylo několik. Poznal jsem rány po kunaii. Pravda však vězela úplně jinde.
„Až ho najdu…“ nedomyslel jsem, už jsem se totiž nacházel u nemocnice.
„Jak vám m…“ sestřička se zarazila.
„Mám podezření na vnitřní zranění. Prosím, pomozte jí, je to moje kamarádka z dětství.“ Víc nebylo potřeba říkat. Tahle lež zněla ode mě věrohodně. Nikdo se nepozastavil nad touto jasnou lží. Všichni věděli o nás (tím jsem myslela Písečné sourozence - pozn. autorky) docela dost.

„Chcete vědět pravdu?“ zeptal se mě doktor po několika hodinách, kdy ji vyšetřovali.
„Ano, jen nemohu uvěřit, co se to s ní stalo.“
„Věřte nebo ne. Takže ta zlomená ruka a modřiny by nebyly nejhorší. I ty řezné rány se časem zahojí, ale s vnitřními zraněními je to zlé.“ Tady se doktor na mě podíval zvláštním způsobem. Zatím jsem nechápal.
„Pokračujte,“ vyzval jsem čekajíc vše, ale tohle byl horor.
„To nalomené žebro bude v pořádku. Její orgány jsou v pořádku. Víc budeme vědět z krevních testů. Jenže její schopnost mít děti se blíží nule. Má tak rozsáhle poškození. Ten, kdo jí to udělal byl sadista. I kdyby počala nemá záruku donošení. Na její věk je to tragédie. Chtěla mít velkou rodinu?“
„Ano, vždycky snila o pěti dětech,“ tady jsem lhal.
„Bude ráda sotva za jedno. O tom bych musel pohovořit s Tsunade-dono. Přece jen Hokage je v tomhle směru více informována. Tohle by byla jedna věc. Říkejme mu Sadista. Používal hodně kruté metody. Když se probudila, plakala, zuřila, prosila, ať ji pustíme. Dali jsme ji sedativa. Čím dřív toho Sadistu najdete tím snáze se uzdraví. Fyzicky možná, psychicky už to bude horší a delší. Má vůbec rodinu?“ tím mě úplně dostal.
„Ne, jediný koho zná jsem já.“ Opět lež, poznal jsem na doktorovi jeho pochopení. Věděl o mých lžích.
„Večer si ji můžete odvést. Mám dát zprávu kazekagemu?“
„Ne, nemusím ho zatěžovat mojí kamarádkou. Mám pár známostí, a ti se už o zbytek velmi rádi postarají.“ Dodal jsem pevně.
„Dobře, můžete za ní, pokud chcete.“
„Chci.“

S těmi obvazy vypadala lépe. Ohnivé vlasy byly skryty. Toužil jsem je vidět.
„Prosím, řekni jim, ať mě pustí. Nesmím tady být, pokud se to dozví. Zemřu.“ Chytila mě za ruku.
„Pšt, nikdo ti neublíží, jsem tady já. Nedovolím, aby ti bylo ublíženo.“ Uklidňoval jsem ji. Nepoužil jsem žádna velká slova. To vím jistě.
Dívka náhle změnila povahu.
„Proč se o mě vůbec staráš? Neznáš mě!“ její drzé já bylo rozhodně lepší. Pustila mi energicky ruku, jako bych byl horká věc.
„Protože nesnesu, když je pácháno zlo. Nejsem samaritán, jen mám zaslouženou dovolenou od mladšího bráchy.“ Pokusil jsem se zavtipkovat.
„Od mladšího bráchy? Tobě rozkazuje brácha? To jsi pěkná baba!“ pokus o vtip zřejmě zabral.
„Jsem, taky si zkus odporovat bráchovi, co je náhodou kazekage.“ Chtěl jsem pokračovat, ovšem dívka zase změnila povahu.
„Prosím, chci pryč! Nesmí mě tu najít!“ zase to chycení ruky.
„Půjdeme.“ Souhlasné kývání hlavou mi bylo znamení její úlevy a něčeho dalšího.

Potřebné dokumenty v nemocnici jsem vyplnil na falešné jméno. Pro mě to byla Minako.
Ten večer jsem vůbec nespal. Zabydlel jsem ji u sebe v pokoji. „Spal“ jsem na svém křesle. Úžasné pohodlné. Někdy se stávalo, že jsem na něm usnul. Tady to nešlo. Držel jsem Minako za ruku a uklidňoval ji jak jen to šlo. Mluvil jsem samé nepodstatné věci. Kupodivu zafungovaly i přes její trhané pohyby. Měla noční můry.
Tak to šlo celou noc.

Ráno bylo docela zvláštní. Sotva jsem ji znal už spala v mé posteli. Nový rekord. Spala jako nemluvně. Potřeboval jsem si dojít na onu místnost. Ledva jsem pustil její ruku, už ji hledala.
Také jsem musel udělat snídani a takové věci. Použil jsem tedy loutku Sasoriho, aby ji strážil.
Ranní úkony jsem měl do hodiny splněné. Hygiena, šat, snídaně a tajné půjčení sestřiných věcí.
Minako měla podobnou velikost jako měla Temari.

Minako mi ulehčila práci s buzením. Už jsem šel po schodech do svého pokoje se snídaní pro nás, když jsem zaslechl řev.
„Sakra!“ otevřel jsem dveře. Minako sedíc na posteli s vyděšeným pohledem. „V pořádku, to je moje loutka. Neublíží ti.“ Na to jsem Sasoriho odvolal. Ke svému úžasu snídaně zůstala neporušená mým překotným tempem. Raději jsem položil tác na svůj pracovní stůl.
„Kde to jsem?“
„U mě doma. Lépe řečeno u nás.“
„Musím jít, bude mě hledat. Pokud mě nenajde na smluveném místě zabije mě!“ rychle vstala, ale bolest v žebrech ji donutila opět si lehnout.
„Tak to ne. Nic nebude. Pěkně se uzdravíš. Pak najdu toho zmetka, co ti to udělal.“ Slíbil jsem.
„Já musím pryč! I kdyby mě to mělo stát život! Ty to nechápeš, bratře kazekageho. On je mocnější ninja, než tvůj bratr! Je to moje mise!“ teď se plácla přes pusu. Svoji neopatrností mi jasně řekla pravdu.
„Tak takhle to je. Jak dlouho si plánovala tohle divadélko na rozdvojené osobnosti?“
„Dokud bych se neuzdravila do bojového stavu.“ Nyní nemělo cenu nic předstírat.
„Jo, pak se nechat mučit, až by tě zabil, co?“
„Tak nějak.“ Její výraz mluvil za vše. Nebylo tam vidu ani slechu po strachu. Byla naučená ovládat své emoce. Patřila do ANBU. Jenže i ANBU mají city. Za tím bylo víc. Mnohem víc. Navrhl jsem tedy. „Pokud budeš chtít, povyprávět mi svůj příběh, já ti u snídaně řeknu ten svůj. Platí?“ tác s jídlem jsem přesunul k mé posteli.
„A musím?“