Nebýt loutkou 2/3

„Ano, budeš muset, jinak tě k tomu donutím. K tomu všemu neznám tvoje jméno. Já jsem Kankurou,“ snažil jsem se o to, aby to vyznělo dost přesvědčivě.
„Ovšem nejdřív ten tvůj. Své jméno ti řeknu při vyprávění,“ pociťoval jsem dobrý začátek.
„Stejně jsem ti to říkal, můj a pak tvůj,“ nechal jsem jí snídat a přitom jsem vyprávěl o mém otci a matce, nastínil jsem i narození mého brášky. Rozhodl jsem se, že jí povím vše. I ty bolestné části, kde jsem měl pocit samoty, bezbřehé naděje na lepší život, až do chvíle příchodu Uzumaki Naruta do našich existencí.
„Opravdu? Tys byl takový šikanátor?“ podivila se Minako.
„Jo, kvůli chování Gaary jsem byl takový. Pak tu byl Naruto a vše se změnilo. Po těch osudných Chuunninských zkouškách si Gaara našel prvního opravdového přítele…“ nechala mě mluvit. Vůbec mi neskákala do řeči. Po jídle jen tiše seděla, naslouchajíc mému hlasu.
„… pak jsem potkal tebe.“ Zakončil jsem svůj život. „Je načase, abys mi řekla svůj. Mohu tě ubezpečit v jedné věci. Ať se stane cokoliv, od teď tě budu chránit. Přede mnou můžeš mluvit otevřeně, aniž by ses musela něčeho bát.“ Tím jsem jí předal slovo. Už mi začalo v břiše skučet, holt hlad je zlý nepřítel. Raději jsem se pustil do jídla.
„Nejdříve ti prozradím pár věcí. Jsem elitní ANBU, možná na to nevypadám. Mám toho za sebou hodně. Kazekage si mě vybral jen proto, že pocházím ze zchudlého klanu. Dal mi práci, jenže netušil, co tím způsobí…
Abys to pochopil. Narodila jsem se jako první dcera klanu, který již před těmi osmnácti lety žil na okraji společnosti. Nyní jsem sama. Pojmenovali mě Mirai, měla jsem obnovit naši slávu, už tehdy mi došla jedna věc. Zašlou slávu nejde vrátit. Rodiče se na mě naštvali, snažili se mě ovládat pomocí naší techniky. Stačilo, aby mě svázali, a svým genjutsu mi vtloukat do hlavy jejich ideály. Odolávala jsem. Jednoho rána se probudím, rodiče nikde nevidím. Pak mi jedna sousedka řekla, že byli zabiti, když se omylem připletli současnému Kazekagemu do cesty. Nebrečela jsem, jen je litovala.
O několik let později mi Gaara nabídl práci. Trénovala jsem a dřela, abych dosáhla tohohle postu.
Asi před dvěma roky mi byla přidělena mise. Měla jsem coby špiónka zjistit, kde jistý mocný muž tady v Suně bere peníze. Abych tuto roli přijala, musela jsem zvládnout těžký psychologický test na kontrolování osobnosti. Díky mé schopnosti v Genjutsu mi pomohly.
Byla jsem dívka na prodej, co nutně potřebuje peníze.
Vstupní test byl hodně ponižující,“ tady se na chvíli zarazila, nadechla se a pokračovala:
„Celková prohlídka. Byl to asi týden, kdy jsem tam pracovala. Nedala jsem si pozor na pusu a to, co dělám. Zmlátila jsem jednoho klienta. Pak mi ten muž ukázal plnohodnotný trest. Udělal mi z toho roku živoucí peklo. Neměla jsem chvíli pro sebe. Neustále mě posílal od čerta k ďáblu. Kdyby jen věděl, že jsem ANBU špeh, asi by mě zabil.
I přes žádný odpočinek jsem svoji roli hrála dokonale.
Vycítila jsem šanci utéct. Načasovala jsem si to s mým odchodem za jedním klientem. Tak úplně mi to nevyšlo. Bylo evidentní, že mám naspěch, do toho si na mě stěžoval jeden stálý klient. Zmlátil mě s výhružkou zabitím. Poslal se mnou tři chlapi. Za prvním rohem jsem je neslyšně eliminovala. Mám ještě dva dny. Gaarovi jsem už všechno ohlásila. Musím se tam vrátit, dokončit svou misi. Zabít ho v rámci nehody. Kazekage neví o té mé zdravotní příhodě. Chci to tak nechat.“
Počkal jsem, až mi její slova začnou dávat smysl. Nechápal jsem, jak z toho všeho vyklouzla s téměř nepoznamenanou myslí.
„Dobře, to nebude problém. Tak máme po snídani, co kdybychom se vydali na zahradu?“ první věc, která mě napadla.
„Vy máte i zahradu?“ podivila se Minako, pro mě bude vždycky Minako.
„Jo, odnesu nádobí, ty se ustroj a jdeme!“
„Do čeho?“ nevinný výraz.
„Tady máš věci od mé sestry. Té to vadit nebude. Je na misi.“ Mrkl jsem na ni.

Uběhla slabá půl hodinka, když jsem slyšel zavrzat náš sedmý schod. Pokaždé tento jediný schod zavrzal.
Zůstal jsem jako opařený, to sestřino fialkové tričko a modré tříčtvrteční kalhoty jí slušely. Upustil jsem díky tomu lžičku, kterou jsem dával do příborníku.
„To si po ránu stejně nešikovný?“ zeptala se mě s úsměvem! Zdá se, že to ze sebe dostala.
„Většinou ne, nikdy u nás nemáme pohled na tebe.“ Oplatil jsem jí úsměv přikořeněný vtipem.
„Ty jeden. Můžeme jít?“
„Jistě,“ zavěsil jsem její zdravou ruku do mé. Čímž jsem vytvořil pohodlné opěrátko, kdyby se jí udělalo špatně. Až teď jsem se podivil. Co její žebro?
„V pořádku, naučila jsem se tohle ovládat. Mám i kurz medika, dokážu si doléčit, případně zcela paralyzovat určité části těla.“ Dodala jako kdyby mi četla myšlenky.
„Zde ji máš.“ Otevřel jsem dveře do zahrady. Zavedl ji hlouběji na pozemek. Poznal jsem jak poskočila. Takovou nádheru jistě neviděla.
Malý ráj v zemi Větru.
„Vybudováno to bylo za vlády mého otce pro mou matku. Žel nebylo to dostavěno za jejího života, až Gaara to nedávno dokončil. Ten mini domek to má být náš domov. Jezírko jako moře. Také tam vidíš lávku. Nevím, jak se to bratrovi povedlo zakomponovat zde písek, představující poušť.“ Mlel jsem páté přes deváté.
„Nádhera. Jaký význam má těch pět cest?“ další otázka.
„To znamená jako život nás pět. Matky, otce, Temari, mě a Gaary. Matka věřila v to, že každý osud nás zavede zpět na místo, kde jsme se narodili a stali rodinou,“ dvě cesty už tam bohužel nikdy nepovedou.
„Krásná metafora. Asi nemá význam se ptát, na ty zmenšené stromy.“ Viděl jsem z profilu. Cítil jsem její ovládání se nerozplakat.
„Ano, má. To je zbytek vesnice. Dodávající tomuto domečku klid a mír. Nic nemůže žít samo. Vždycky minimálně ve dvou. Tuto filozofii jsem zdědil po Chiyo-sama. Takže ani ty nejsi. Máš mě.“ Zavzpomínal jsem si.
„Bude to znít šíleně. Ovšem nevím, zdali si odvyknu být sama. I když jsem měla rodiče. Vždycky jsem cítila, že jimi nejsou doopravdy. Jako by to byl můj přelud. Vytvořený mou vlastní myslí.“ Našla si výmluvu.
„Není pravda. Jsem vděčný tvým rodičům, že tě měli.“ Hrál jsem hru pravda nad upřímnost.
„Proč? Neznáš mě, jak bys mohl?“ podivila se.
„Sám to dobře nechápu. Už od toho okamžiku, kdys mi dovolila se na tebe podívat. Něco se ve mě hnulo. Měl jsem chuť zabít toho, kdo ti to udělal. Věř tomu nebo ne. Zamiloval jsem se do tebe.“ Bylo to venku! Chystal jsem si tohle, až nakonec. Vážnost celé situace mě donutila vyjít s pravdou ven.
„Máš pravdu nevěřím, ale něco v tvém hlase mě ponouká k tomu, abych ti věřila. Je to zvláštní.“
„Zvláštní to je. Zvláště pak u mě. Nikdy jsem neměl děvče. Chci se více bavit s mými sourozenci, nedaří se to, přeju si, ať už si někoho najdu a najednou tě potkám.“ Začínal jsem mít dojem něčeho špatného na tomhle setkání.
Pak mi to asi došlo! Co když to narafičil Gaara? Temari na tom má svůj díl, schválně se vypařila, dopřát jim soukromí. Nebýt Minako, stále bych na to myslel.
Cítil jsem silné křeče ovládající celé její tělo.
„Co se ti stalo?“ ptám se s hrůzou v hlase.
„To nic, jen mé svaly chtějí odpočinek,“ procedila skrz zaťaté zuby.
„Jde se do postele, tenhle výlet byl nesmysl. Že já pitomec tohle vůbec navrhl.“ Sypal jsem si popel na hlavu.
„To není tvá vina. Já tolik chtěla vidět vaši zahradu…“
„Je, měl jsem více dbát na tvoje zdraví. Už se to nestane.“ Slíbil jsem si během ukládání Minako do postele. Dal jsem jí napít vody. Obsahovala léky na spaní.
„Prospíš se.“ To nebyl rozkaz.
„Mě se nechce spát,“ řekla těsně předtím než prášky zabraly. Ujistil jsem se, že spí.
Nechal jsem v pokoji pro jistotu opět Sasoriho loutku, svitek jsem si vzal s sebou. Tak jsem mohl na dálku ovládat loutky…. Poslední má slova mi najednou zněla odporně. To jsme bohužel byli všichni. Ovládáni těmi mocnějšími. Dokonce i můj bratr byl ovládán Radou a Rada zase od daimyo. Nekonečný kruh.
Pro nás ninji bylo těžké žít s tímhle vědomím. Každý si však hledal tu svoji odpověď na jednu stejnou otázku. Zněla jednoduše.
Jak nebýt loutkou…

Zkusil jsem opět zajít za mým bráškou. Dočkal jsem se úspěchu.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ostrý start.
„Netýká se to Minako?“ vybalil to na mě.
„Jo, jak?“ slova jsem hledal marně.
„Jeden pečlivý doktor mi donesl všechny papíry. I s těmi, které nesly tvůj podpis.“ Slyšel jsem důraz na slově všechny.
„Řekni mi jednu věc. Počítám se do tohoto plánu?“ můj hlas zněl odevzdaně.
„Ano, chci pro Mirai-san to nejlepší. Krátce po nastoupení do této pozice jsem obdržel seznam všech, co jsem zabil. Proto jsem ji zajistil práci. Jako odškodné za smrt jejich rodičů. Copak jsem mohl tušit takový konec?“ poslední dvě věty prakticky zašeptal.
„To už je teď jedno! Vím, neměl’s to jednoduché. Ale tohle? Za chyby se platí. Musí ovšem neustále ona?“ potřeboval jsem se trochu vykřičet.
„Máš pravdu. Je to jedno, proto další kompenzace jsi ty. Ani zdaleka netušíš…!“
„Ano, netuším. Nechci být kompenzace, ať už jsi plánoval cokoli, nedopustím, aby se s ním Minako ještě setkala!“ drze jsem svého bratra přerušil.
„Počkej, musím ti vysvětlit proč…“
„Není potřeba, vím všechno, bratře!“ opouštěl jsem místnost.
„Nic nevíš! Důvod proč se to děje je ten, že…!“ další jeho slova zanikla s prásknutím dveří.

Myslel jsem, že bratr mi pomůže věci dát do pořádku. Spletl jsem se. Gaara byl v tomhle směru horší! Dělat věci lidem za zády se nedělá.
„To si říká bratr? Pěkný Kazekage!“ mrskl jsem náhodně kámen do písku. Žádná reakce, kromě pár zrnek písku zvednutého, pak rychle klesajícího zpátky.
Za okrajem vesnice jsem se dostatečně vyřval. Moje cesta dostat se z téhle situace, do které jsem se dostal před čtyřiadvaceti hodinami, se zdála ještě více klikatější a zamotanější.
V tom jsem ucítil lehký pohyb svitku. Něco se dělo!

Přiženu se do domu. Zdá se být nějaký tichý. Minako by ještě měla spát. Vyběhnu schody, opět sedmý zavrže. Nemám čas se teď takhle zaměstnávat.
Otevřu dveře, spatřím chaos a cosi jiného…
Má loutka je zničená, postel bez prostěradla společně s ženou, co v ní měla spát, prázdná.
Minako byla unesena! Moje první myšlenka!
„Já jim ukážu, zač je toho naštvaný loutkář!“