Nesmazatelné pouto – Zbyla jen víra v útěk, část 2.

Drahnou chvíli nevěděla, kde je. Pak si opět vzpomněla na to, jak se sem dostala. Nechtěla tomu věřit.
Hlavou jí běžela jediná myšlenka. Zda-li je Naruto živý. Když ho viděla naposledy byl na pokraji smrti.
„Proč jsem se víc nevěnovala studiu medicíny? Mohla jsem mu více pomoci.“ Nepočítaně si tohle opakovala.
„Copak? Naše holubička je smutná? Tvůj amant je tuhej. Sama si to viděla!“ znovu se do ní navážel tajemný nepřítel.
„Ne, on není mrtvý! Srdce mi to říká,“ nedala se zlomit Hinata. Nedopřeje mu pohled na ni, jak pláče. To radši zemře.
Nevěda jak dlouho, přesto si vytvořila jakýsi program. V pravidelných intervalech se přemisťovali tak rychle, že ani její Byakugan nestihl obsáhnout celou oblast.
Musela utéct. Musela se odtud dostat. Nezajímalo ji cizí prostředí ani cizí kraje.
Chtěla prostě vidět Narutův úsměv, cítit teplo jeho dlaně. Proto vzpomínala, co k těmto událostem vedlo…

„Opravdu ti nic není?“ strachoval se Naruto, když viděl, jak Hinata o cosi zakopla.
„V pořádku, nemusíš se bát. Jsem přeci kunoichi.“ Odpověděla Hinata.
„Já vím, ale stále si vyčítám, žes kvůli mně tolik kdysi trpěla.“ Bylo mu to líto.
„Naruto-kun, kolikrát ti mám říkat, není to tvoje vina. Copak si to mohl vědět? Nechme toho, máme před sebou společnou misi. Ukaž mi, prosím, ten popisek toho zlořáda,“ požádala Hinata.
„Tady je.“ Obrázek měl horší kvalitu. Jenže Hinatě stačil i tento. Pořád zkoumala, co takového člověka vede, aby páchal zlo. Nepřišla na to.
„Tohle je zajímavé, umí to perfektně s katanou a dokonce má kombinovaná jutsu,“ spustila Hinata.
„Stejně by mě zajímalo, kam Tsunade chodí k takovým detailům.“
„Ty víš moc dobře o ANBU práci. Tak fajn, máme to kousek k té vesnici. Až dorazíme, nech mě mluvit, ano?“ Naruto přesně udělal, jak Hinata poručila. Věřil ji víc, než si byl ochoten připustit. Možná proto ji tak miloval.

„Kdy to začalo?“ zeptala se Hinata, když se dostatečně rozkoukali.
„Asi před měsícem. Byl tu mír, který nám dala Konoha. Žili jsme si tu. Jsme chudí, ale šťastní. No, a v ty dny začala mizet naše úroda přímo z polí. Naše zvířata také, pak náhle několik lidí. Neváhali jsme se žádostí o pomoc.“ Vysvětlila stařena, co vedla vesnici.
„Chápu, mohu se podívat na ty místa, kde došlo k těmto událostem?“ Hinata by to ráda viděl, byla si jistá, že po měsíci budou stopy pryč.
„Není problém. Chcete se jít podívat hned, nebo až ráno?“ stařena se malinko podivila těmto mladým lidem, z nichž byla cítit síla.
„Pokud mohu hned,“ obrátila se na Naruta. „Ty bys mohl prozatím vyslechnout zbytek vesnice, aby ti zkusili popsat ty zločince.“
„To bych mohl, aspoň si potvrdíme, zdali to byl náš člověk.“ Hinata a Naruto na sebe jen kývli. Vydali se každý jiným směrem. Naruto více do vesnice. Hinata na její okraj.

„Byakugan!“ Hinata prohledávala každý centimetr půdy. Nic nenašla, akorát jen stále se opakující šlápoty vesničanů.
„Máte něco?“ na tuto otázku mladá žena jen negativně zakroutila hlavou. To nesměla být členkou Hyuuga klanu, aby jí to nedalo více pátrat. Poodešla asi dvacet kroků než-li na cestě nenarazila na kus látky. „Projela“ to svým Doujutsu. Jen nepatrná zbytková obyčejná chakra.

Kde Hinatě nepřálo štěstí, tam Naruto uspěl.
„Jste si na sto procent jistý?“ ujišťoval se Naruto. Byl mu dán popis přesně sedícího na hledaného člověka.
„Ano, dyť vám to povídám, mladíku!“ obořil se na Naruta starší občan. Po chvilce mu Uzumaki ukázal fotku toho zločince. „Tak je to von!“
„Díky,“ Naruto se uklonil a na stejném místě, kde vyšel. Počkal na to, až se obě vrátí.
„Jak by to Tsunade no baachan mohla vědět?“ nad touto otázkou se zabíral celou dobu čekání. Proto si nevšiml příchodu obou žen.
„Dozvěděl ses něco?“ tím Naruta vylekala.
„Fuj, to jsem se vyděsil. Tohle mi, už nedělej, ano?“
„Tak dozvěděl?“ zopakovala svoji otázku.
„Ano, popis sedí na našeho člověka. Mám takové tušení, že nebudeme čekat dlouho.“ To měl skoro pravdu.

Nepřítel už brzy plánoval další výpad. Dělat pro jeho nadřízeného nebylo vůbec snadné, připočtete-li k tomu jeho nezkrotnou touhu po penězích.
„Těch dvou se zbavit bude snazší, než jsem si myslel.“ Už věděl jak to bude probíhat.

Na třetí den se stále nic nedělo. Naruto byl celý nervózní.
„Uklidni se, zruš ty klony. Vyčerpáváš se.“ Klidnila ho Hinata.
„Neboj, jsem přece Uzumaki!“ mrkl na svoji partnerku.
„Trápí mě ještě něco.“ Přešla na jiné téma.
„Copak?“
„Proč otec tak snadno souhlasil s naším vztahem. Čekala bych velké protesty, dokonce i domácí vězení, že tys mu něco řekl?“ dovtípila se náhle Hinata.
„O tohle kráčí. No, v podstatě nic. Pouze pravdu o mé lásce k tobě. Musel jsem mu slíbit tvoji bezpečnost a…!“
„A co?“ přerušila ho.
„No,“ Naruto byl z ničeho nic rudý, až za ušima.
„Nic ti neudělám, slibuju,“ Hinata se zatvářila vážně.
„Zkrátka jsem mu oznámil tvoje těhotenství.“ Tak, bylo to venku!
„Což…“ než se mohla dostat do varu. Naruto náhle pocítil úbytek dvou ze svých klonů. Něco se dělo.
„Je to tady, pak mi jednu vrazíš. Jdeme!“

Na inkriminované místo se dostali za pár vteřin, ale bylo již pozdě! Úroda byla znova pryč!
„Jak?“ to zrovna Naruto pomáhal na nohy jednomu farmáři.
„Ani nevím, stalo se to tak rychle. Pracuju jako obvykle, z toho další okamžik se to odehrálo. Něco mě srazilo na kolena. Nemohl jsem se hýbat, vaše dva klony byli zničeni ve stejnou dobu. Kouknu se na svoje pole. Nic tam nebylo,“ vypověděl.
„Zvláštní. Připomíná mi to jutsu naší vesnice. Obzvláště pak techniku, kterou na bojišti používal Yondaime.“ Hinata ve škole dávala větší pozor, než Naruto.

„Není čas na spánek!“ Hinatě na tváři přistála facka.
„Nespím! Pokud mě chcete jen pro můj Byakugan, proč už nejsem mrtvá?“ uhodila hřebík na hlavičku.
„Ty se ptáš proč? Přece tě i tak můžu zkoumat, do toho budeš docela vhodný zdroj peněz.“ Vyšel ze stínů ten z nepřátel, kterého nechtěla ani vidět.
„Ty? Akatsuki se dalo na výzkumy?“ druhá facka.
„Stačí! Nechceme, aby její tvářička nesla stopy násilí. Je přece naše studna,“ ‚omlouval‘ svého kolegy Kakuzu.
„Kakuzu, už zase? Proč ji rovnou nezabijem? Jashin-sama by byl potěšen, kdyby dostal tak pěknou oběť!“ přidal se do spolku Hidan.
„Ty drž pec! Tohle je moje věc!“ Kakuzu už byl zase v ráži.
„Se*u! Hele, kámo, jo, ty v tom hnusně hnědým obleku. Kde máš toho druhýho?“
„No, zabil jsem ho,“ vysoukal ze sebe podřízený.
„K****a, měl jsem jít já!“

Hinatě během tohoto rozhovoru vyskočil studený pot! Teď více než kdy jindy se musí odsud dostat!
Mysli! řvalo její vnitřní já.