Láska je pryč - 03.

„Nic nezměníš, Gaaro,“ promluvil Sasuke k rudovlasému muži před sebou. „Ani tvůj písek neznamená nic ve srovnání s mými schopnostmi. Můj Mangekyo Sharingan už dávno účinkuje, protože Sakura udělala osudovou chybu, když se mi před chvílí zpříma podívala do očí. Její mysl bych ale opanovat i bez toho, protože mi k tomu stačí i jen mihotavé mrknutí, pohyb prstu nebo rtů, zavlnění svalů. Prostě cokoli, co dokáži zachytit nebo jakkoli uchopit.“

Gaara hmátl instinktivně po rukou, jež se ho stále držely, měla je studené jako led. Pořád ho objímala, ale už ne tak pevně jako na počátku. Najednou si uvědomil, že Sakura je skutečně až neobvykle potichu, vzhledem k jejímu naturelu. Přikryl svou dlaní jednu její, zatímco druhou ruku namířil proti Sasukemu.

„Můj Mangekyou není obvyklé genjutsu,“ smál se jeho pokusu Uchiha. „Nebudou na něj fungovat doporučované postupy. Navíc to by zvládla Sakura sama i bez tebe.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se ho Gaara odhodlaně, ale tak nějak vycítil, že se mu jeho odpověď pranic nebude líbit. Škleb, kterým ho vzápětí tmavovlasý muž obdařil, ho v tom jen utvrdil.
„Hodlám zdokonalit svůj Mangekyou,“ řekl tak chladně, že by vedle něj v tu chvíli zamrzlo i samotné peklo, kdyby tam stálo.

Gaara mlčel a pouze ho sledoval. Nechtěl v žádném případě slyšet, jak toho docílí, přestože to tušil. Vždyť tu měl přímo dokonalé podmínky. Málokdo by dokázal zabít své ještě nenarozené dítě. Navíc ve fázi, kdy je už dostatečně velké na to, aby mohlo vnímat podněty zvenčí a přitom je pořád stále dost malé na to, aby jakýkoli neopatrný nebo nebezpečný krok neohrozil přímo jeho život. Gaara toho o dětech moc nevěděl, vždyť žádné sám doposud neměl, ale pamatoval si dost ze svého dětství. Když se sám narodil, byl maličký a nedonošený, ale i tak stál jeho příchod na svět mnoho sil a jeho matku dokonce připravil o život. Během raného dětství to často ve svém okolí slýchával. Všechno! Bezpečně tak věděl, že plod má slušnou šanci na přežití s minimálními riziky do budoucna teprve až od šestého měsíce, což Sakura nesplňovala. Sasuke si vybral tu nejméně příhodnou dobu pro ně pro oba, ale zato výhodnou pro něj. Dítě už mělo vyvinuté vše, co potřeboval, aby přebral co nejvíce pro sebe a druhé straně zanechal jen maximálně ničivé účinky.

„Správně!“ zasmál se Sasuke jeho směrem. „Vidím, že je ti jasné, k čemu se chystám.“
„Na to nemusí být jeden ani génius, aby pochopil, oč ti jde,“ skočil mu Gaara do řeči. Nechtěl, aby Sakura zaslechla, co ji nejspíš čeká. Tak nějak začínal chápat, že na to, aby tomu zabránil, dost možná jeho síly stačit nebudou. Nedokáže je oba dva ochránit a hlavně zachránit a ta beznadějnost mu drásala vědomí a srdce. Zatraceně Kankuro, Temari, kde se oba flákáte, když vás potřebuju nejvíc, pomyslel si. Stiskl pevně čelisti k sobě, až se mu napjaly lícové svaly ve tváři a jeho výzor získal na tvrdosti a hrůzostrašnosti. „Jak to chceš udělat Sas…“.

Sice ještě stihl promluvit, svou otázku ale už nedokončil. Ve stejném okamžiku se ozval za jeho zády srdceryvný nářek. Sakura! Ihned se k ní obrátil a pranic se nestaral o to, že je právě k Uchihovi zády. Její tělo se mu sesunulo do náruče, takže ji tak akorát na poslední chvíli zachytil a pak už se jen bezmocně díval na to, jak se mu svíjí v objetí. To, co následovalo, bylo rychlé - neskutečně rychlé! V příštím okamžiku pocítil, jak se mu do kalhot na stehnech začíná vsakovat čím dál tím víc toho „lepkavého vlhka“ unikajícího ze Sakuřina těla. Zvedl oči zpět k Sasukemu tak rychle jako to jen šlo, protože nechtěl vidět, k čemu právě došlo. Nechtěl to vidět a vlastně to ani nepotřeboval vidět. I kdyby nepochopil, co se děje, tak mu vše podstatné prozradil vzápětí písek u jeho nohou.

Mísil se vytrvale a odhodlaně s jasně rudou krví. Jeho mikroskopická zrnka je stále obklopovala slaboulinkým obranným valem, ale Gaara z písku kolem sebe najednou cítil neskutečnou energii. Vítr slabě zafoukal a o Kazekageho tvář se otřelo nepatrné množství tohoto písečného prachu. Pár zrnek mu dokonce vlétlo do pusy a dokázalo ho úplně rozhodit. Na setinu vteřiny pocítil neskutečný žár a sílu v jednom, ale také hlad. Neukojitelný a vše stravující hlad. Bezděčně si olízl rozpraskané rty a jeho mozek vyštěkl pronikavě zcela automaticky - Já chci ještě! Otřásl se odporem a zhnusením nad svým vlastním chováním. Pevněji stiskl tělo ve svém náručí a zavřel oči. S každým opatrným nadechnutím a sotva postřehnutelným zamrkáním pevně stisknutých víček nabíral zpět těžce své původní sebeovládání. Nezabralo to víc než pár vteřin, ale Gaara by mohl přísahat, že to trvalo celou věčnost. Když se cítil zpátky ve své vlastní kůži, otevřel oči a postavil se znovu na nohy i se svým břemenem. „Gaaro,“ ozval se hlas jeho staršího bratra a Kazekage periferním viděním zaznamenal, že se k nim žene i s Temari a několika dalšími ninji směrem od vesnice. Jaká škoda, že nepřišli podstatně dříve, pomyslel si v duchu.

„Naprosto nic by to nezměnilo,“ pronesl Uchiha mrazivě jeho směrem jako by mu četl myšlenky. Měl zavřené oči a vypadalo to, že právě zpracovává něco těžce stravitelného. Nicméně i tak si v Gaarovi nejspíš četl jako v otevřené knize. Obočí měl přísně stažené a čelo mu brázdilo několik vrásek, které signalizovali úsilí, jež právě vynakládal. „Tak takové to je,“ zamručel Uchiha a pracně oddechoval. „Zvláštní, když jsem zabil Itachiho, myslel jsem si, jaký to silný pocit zadostiučinění a síly mnou neproudí, ale tamto celé bylo nic ve srovnání s tímto prožitkem. Smrt úplně nevinného dítěte je prostě něco neskutečného.“ Vrněl blahem jako kočka, jež se právě nasytila nad rámec svých možností, a svaly na pažích se mu slabě chvěly extází, kterou prožíval.
Gaara stál na místě jako přikovaný. Pořád ještě nemohl vstřebat Sasukeho motivaci byť touhu po moci, vztek a zuřivost znal velmi dobře. Proboha, proč je v něm tolik zlosti, ptal se v duchu svého vnitřního já. Odpověď na otázku ovšem nepřicházela. Tu by mu dokázal spolehlivě dát snad jedině Shukaku, ale ten už s ním nebyl. „Co se to s tebou stalo, že dokážeš udělat tohle své vlastní krvi, Sasuke?“ zamumlal tiše a zachmuřeně pozoroval, jak Sakuře stéká po líci jedna hořká slza za druhou. Okamžitě mu bylo jasné, že všechno vnímá a ví moc dobře, co se jí přihodilo.
„Podívej se na mě,“ zapředl přeslazeně Sasuke. „Podívej se mi do očí a mnohé pochopíš, Gaaro. Tohle je to, co jsem vždycky chtěl. Tohle je přesně ta síla, kterou jsem potřeboval. Říkej si, co chceš, ale já sem teď neporazitelný. V celé historii mého rodu neexistoval žádný Uchiha, který by měl tak silný Sharingan. Nikdy! Členové klanu spolu bojovali o moc a sílu už odpradávna, ale nikoho nikdy nenapadlo přivlastnit si sílu nenarozeného dítěte, jež ještě ani své schopnosti neprobudilo. Naše schopnosti jsou v nás pečlivě uschované a pouze čekají na vhodný okamžik nebo impuls, aby se plně projevili. Spí, ale to neznamená, že tam nejsou, chápeš?“

Kazekage Písečné vesnice sledoval to monstrum před sebou. Přesně pocítil, kdy z hloubi jeho vnitřního já začínal na povrch stoupat žár. Bylo mu jasné, že se ho začíná zmocňovat vztek a že už se dlouho neovládne. Cítil to on sám a cítili to také všichni okolo něho, stejně jako všichni společně vnímali Sasukeho nově získanou sílu.

„Gaaro, podej mi Sakuru, postaráme se o ni,“ promluvil na něho obezřetně Kankuro a popošel k němu o dva kroky. Oslovený sebou prudce škubnul a střelil po něm zlobným pohledem. Starší z obou bratrů se okamžitě zarazil a čelil srdnatě vzteku a bolesti v pohledu mladšího sourozence. Rozuměl mu a bylo mu naprosto jasné, že tentokrát Gaaru nezastaví, i když už ho neovládá duch Shukaku. Tentokrát půjde přes mrtvoly a nepřestane, dokud to ze sebe všechno nedostane anebo dokud nepadne k zemi. O důvod víc, aby od něj získal Sakuru a všichni zmizeli z jeho dosahu dostatečně rychle a daleko. „Temari, okamžitě všechny instruuj, aby zmizeli, co nejdál to půjde,“ řekl přes rameno sestře. „Jakmile ho přesvědčím, aby mi ji předal, padáme rychle pryč. Musíme mu jít z cesty, protože tady to bude za chvilku hodně zlé.“
„Ale Kankuro…“ začala blonďatá kunoichi. „Nemůžeme ho tu nechat samotného. Je to náš Kazekage!“
„Poslechni mě!“ štěkl na ni zpátky a očima stále sledoval bratra před sebou. „On už se dlouho ovládat nebude a věř mi, že nikdo z nás tu nebudeme chtít být, když ho to popadne.“

Ticho, které následovalo, bylo víc než výmluvným znamením, že jeho slova pochopila. Vzápětí se ozvalo slabé hvízdnutí, které všem písečným ninjům jasně signalizovalo, aby se co nejrychleji vzdálili. Temari sama zůstala s bratrem a sledovala, jak opatrně přesvědčuje Gaaru, aby mu předal bezvládné tělo Sakury Haruno.

„Gaaro, předej mi ji,“ jemně promluvil loutkář, „copak nevidíš, že potřebuje okamžitou pomoc.“ Natáhl směrem k bratrovi pravou ruku, ale dočkal se pouze hrozivého zavrčení. Kankuro rychle polknul a olízl si nervózně spodní ret, ale přesto pokračoval. „Podívej se na ni,“ naléhal. „Ještě má šanci se z toho dost, ale musíš nám ji vydat. Poslechni mne, prosím.“

Možná to způsobilo to poslední slovo, které bylo vysloveno anebo to měl na svědomí ten zlověstný smích za jeho zády, ale Gaara jakoby se probudil z opojení. Pořád jím cloumala zlost a také cítil, jak se mu valí žilami v podobě horoucí krve, ale už to byl zase on. Shlédl na své břímě a koutky úst mu to zacukalo. Beze slova došel k bratrovi a předal mu Sakuru. Pak se k sourozencům obrátil zády a na odchodu k nim naposled promluvil.

„Postarejte se, aby se jí dostalo té nejlepší možné péče,“ řekl chladně. „Ona je moje priorita číslo jedna.“ Víc už říkat nemusel, protože by mluvil k nikomu. Kankuro i s Temari už totiž byli v trapu. „Prosím, žij dál, Sakuro,“ mumlal si pro sebe, zatímco sledoval nový Sharingan v očích Sasukeho Uchihy. Gaarovi připomínal svým tvarem slunečnici, ale to byl jen pocit. Ve skutečnosti šlo o jeho původní Mangekyou Sharingan, který byl nově naskládaný několikrát přes sebe.
„Vlastně je to docela zajímavý nápad,“ ozval se Sasuke. „Asi mu tak budu říkat. Mangekyou Himawari Sharingan, zní to dobře, co myslíš? Jsem velice zvědavý, co dokáže, ty ne?“

Gaara pouze pozvedl pravé obočí a založil si ruce na prsou. Sasukeho poslední poznámku ponechal bez komentáře. Možná se mu dokáže díky novým schopnostem přehrabovat myšlenkami, ale ať ho vezme čert, jestli to nechá jen tak být. Odjakživa měl rád výzvy osudu a ani tohle nebude jiné. Koneckonců Sasuke nebyl jediný, kterému dnes bylo dopřáno zesílit, byť Gaara o to na rozdíl od něj neusiloval.

„Výborně,“ ozval se znovu Sasuke. „Vidím, že naše milá Sakura tu rozhodně nezahálela. To ona tě naučila vytvořit si ochranou bariéru a ochránit tak své myšlenky přede mnou?“ Nesouhlasné pokývání hlavou Sasukeho trochu rozladilo, ale jinak nic.

Gaara byl rád, že dokázal využít nových schopností písku i jinak, ale nebyl si vůbec jistý tím, co vše díky tomu zvládne. Jeho osobní písek pohltil nemalé množství Sakuřiny krve a slz, ale to nebylo to nejhorší. Největší úzkost pocítil, když poznal poslední složku, jež se stala součástí písku. Krev nenarozeného dítěte fungovala jako výbušný katalyzátor pohánějící pekelné spřežení zuřivě vpřed. Gaara byl přesvědčený o tom, že v momentě, kdy nasálo jeho tělo tuto energii, zaslechl on slaboučké a rychle se vzdalující zaplakání. Byl to poslední zoufalý vzlyk neviňátka, které jeho vlastní otec krutě zavraždil. Ani za nic na světě by nedopřál Sasukemu to potěšení z poznání, že by se mu narodil syn.

„Připraven?“ ozvalo se proti němu.

Znovu se zadíval soupeři upřeně do očí, zatím co za jeho zády se vzdouval písek a opatrně kroužil čím dál silněji kolem dokola. Jinou odpověď Sasuke nepotřeboval…